Cesty a památky

Melantrichovy Rožďalovice

Česká republika (listopad 2012, Časopis Turista 11/2012)

Půvabné městečko Rožďalovice, ležící na rozhraní Královéhradeckého a Středočeského kraje se vzhledem ke své velikosti může pochlubit neuvěřitelným počtem významným osobností, které se zde narodily nebo nějaký čas působily. Proslulost minimálně dvou dosáhla světové úrovně.

Stejně jako nedaleký Křinec, který jsme navštívili s Turistou č. 07/2012, leží i Rožďalovice na pravém břehu říčky Mrliny, jen trochu výše proti jejímu proudu, v nadmořské výšce 198 metrů. Krajina se tu již začíná hezky vlnit a kostel se zámkem na výrazném návrší vytváří malebnou dominantu širokého okolí a místní ji s ne až tak velkou dávkou nadsázky nazývají „Rožďalovická Hradčana“. Samotné město se pak dochovalo ve své původní podobě z 18. století, kdy muselo být po ničivých požárech prakticky znovu postaveno, takže se jedná o hodnotný urbanistický celek, který doplňují místní části Podolí, Zámostí a Cihelna.

Od větve nebo medvěda pochází název města?

Nejstarší písemný doklad o Rožďalovicích pochází z roku 1223 a v roce 1340 byly povýšeny Janem Lucemburským na město. Neslavnější období začíná ve 2. polovině 15. stol., kdy se dostávají do majetku Křineckých z Ronova, a pokračuje i po roce 1622, kdy ho jako konfiskát získali Valdštejnové, za kterých zažilo v průběhu 18. století svůj asi největší rozkvět. Neobjasněnou hádankou je dodnes vlastní název – pochází prý buď od staročeského slova „rožďál“, tedy medvěd (poslední medvěd zde byl zastřelen až 8. listopadu 1623) nebo od příjmení „Rozha“ některého z dávných majitelů, což znamená větev (okolí bylo vždy silně zalesněno).

Procházka po památkách

S prohlídkou začneme u zámku na nejvyšším místě města. Původně bychom tu nalezli gotickou „horní tvrz“ (ve středověku totiž stála u řeky dnes již zaniklá „dolní tvrz“ v místech, kde se dodnes říká V hrádku), kterou Křinečtí z Ronova kolem 1500 přestavěli renesančně, což dodnes dokládají krásná renesanční sgrafita na průčelí. Raně barokně byl zámek rozšířen po roce 1622 a dnešní pozdně barokní podobu získal po roce 1760, kdy byly i interiéry nádherně rokokově vyzdobeny. Zámek není obvykle přístupný veřejnosti, neboť je tam domov důchodců, po dohodě si ale lze některé krásně vyzdobené sály a zámeckou kapli bez problémů prohlédnout. Před zámeckou bránou stojí dvě vynikající barokní sochy sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého z roku 1717 od Michala Jana Brokofa. Sousední kostel sv. Havla je dvouvětvou dominantou širokého okolí a v dnešní podobě pochází z let 1725-34. Vznikl přestavbou staršího gotického kostela na žádost Václava Josefa z Valdštejna, jehož znak je nad hlavním vchodem. Zajímavostí je to, že tento nový kostel není, na rozdíl od původního, standardně orientován ve směru východ – západ. Prostě nebylo na návrší dost místa a tak musela být orientace změněna na sever- jih, což je u nás dost neobvyklé. U východní stěny se krčí žulový náhrobník Johany Křinecké z Ronova z roku 1586, jedné z obyvatelek místního renesančního zámku. Pod kostelními schody stojí socha Mistra Jana Husa z roku 1923 od sochaře Františka Bílka před budovou staré školy, o které ještě bude řeč v souvislosti s pamětní síní rodáků. Cestou k náměstí minete dva zázrakem dochované domy (čp. 20 a 30) z původní městské zástavby po požáru města v roce 1660, které se vyznačují předsazeným podloubím. Dům čp. 30 je dnes po památkové obnově dokonce v původní roubené podobě z doby kolem roku 1670, což prokázal dendrologický průzkum použitého dřeva. Dům odjakživa sloužil nejen k bydlení, ale jako také jako řeznictví a hospoda a od roku 1828, kdy vyhořela radnice, se v patře na sále konaly bály, divadelní představení a zasedání městské rady. K obytným účelům sloužil dům ještě v 70. let 20. století, pak byl po generální obnově předán do užívání Polabského muzea v Poděbradech jako galerie Melantrich, a to zde pořádá vyhlášené výstavy, za kterými se sjíždějí návštěvníci ze širokého okolí. Prohlídku zakončíme na náměstí u empírové radnice z roku 1827, před kterou stojí nedávno opravený Mariánský sloup se sochou Immaculaty (Neposkvrněné Panny Marie) z roku 1718, rovněž od Michala Jana Brokofa.

Ach ti rodáci, těch tedy je, a přátel ještě víc!

V budově staré školy pod kostelem (Husova čp. 146) je otevřeno muzeum, kterému nikdo neřekne jinak, než pamětní síň rodáků. Samostatná část (stálá expozice Národního muzea) je věnována vynikajícímu českému renesančnímu tiskaři Jiřímu Melantrichovi Rožďalovickému z Aventýna, který se v Rožďalovicích narodil v roce 1511 jako Jiří Černý (později si změnil příjmení na Melantrich, což je z řečtiny a znamená „černovlasý“, přídomek „z Aventýna“ získal po povýšení do šlechtického stavu v roce 1557). Od roku 1552 vytvořil ze své tiskárny v Praze jednu z nejlepších v Evropě, tiskne celkem v sedmi vydáních a ve vynikající kvalitě Českou bibli (tak zvanou „melantrišku“), Mathiolův herbář, slabikáře, kalendáře, snáře a mnoho dalších tiskovin v češtině, s použitím vytříbeného jazyka. Originály mnohých z nich jsou v expozici k vidění a zřejmě vás udiví, že jejich jazyku budete i po 450 letech rozumět. Melantrich zemřel v roce 1580 a pohřben je v Betlémské kapli. Druhá část muzea je věnována všem ostatním významným rodákům (kterých jsou desítky), mezi nimiž vyniká světově uznávaný pedagog Gustav Adolf Lindner (1828-87), zakladatel pedagogiky jako vědy a první profesor české pedagogiky na Karlově univerzitě, někdy označovaný jako druhý Komenský. I dnes je aktuální jeho krédo: "Pravá škola musí vychovávat v duchu doby a pro zájmy svého národa". Dozvíte se zde i to, jak město a jeho okolí inspirovalo řadu malířů i grafiků (Knobloch, Švabinský, Vik, Škopek atd.) nebo básníků (např. Viktor Dyk věnoval Rožďalovicím jednu z básní ve sbírce Devátá vlna). Samostatné muzeum je otevřeno přímo v dílně vyhlášeného uměleckého knihaře Jendy Rajmana (Husova čp. 24), která má tradici od roku 1925. Zblízka tu můžete vidět a často si i sami vyzkoušet práci na ručních strojích – lisech, řezačce, zlatičce, šičce nebo oklepávačce a seznámit se s nástroji na zdobení knih.

Ptačí oblast Rožďalovické rybníky a Bučice

Na rozloze 6115 hektarů byla vyhlášena nařízením vlády z roku 2004 chráněná oblast, která zahrnuje soustavu více jak dvaceti rybníků obklopených celistvým pásem lesních, především dubohabrových a smrkových porostů, táhnoucích se od Dětenic na severozápadě až po Městec Králové na jihovýchodě. Mírně zvlněná krajina s průměrnou nadmořskou výškou 220 m tvoří přechod mezi Jičínskou pahorkatinou a poděbradským Polabím. V současnosti je na lokalitě evidováno na 205 druhů ptáků, z nichž zde 136 druhů hnízdí. Mezi ty nejvzácnější patří moták pochop a jeřáb popelavý, k vidění jsou zde například i bukač velký, orel mořský, luňák červený, strnad luční, chřástal kropenatý, čáp černý nebo sýkořice vousatá. Nejsnadnější přístup do oblasti je z náměstí po zelené trase KČT číslo 3052 (mapa Nymbursko a Kopidlnsko) k 3 kilometry vzdálenému Bučickému rybníku s rozlohou 28 ha, na jehož hrázi stojí Bučický mlýn, doložený již v roce 1639. Dnes je zde stylový penzion a příjemná restaurace přímo nad vodní hladinou, takže procházka sem se určitě vyplatí. Zpět do Rožďalovic se dá vrátit po nově otevřené naučné stezce kolem pasoucích se stád dobytka, koní a ovcí, které se opět vrátily do zdejší krajiny v rámci módní vlny ekologického zemědělství. Z Rožďalovic vychází ještě modře značená dálková trasa KČT číslo 1044 do 52 kilometrů vzdáleného Kolína, která vede chráněnou oblastí po celé délce a spojuje ji s obdobnou ptačí rezervací u Žehuňského rybníka.

Ztracený zvon

V Rožďalovicích se vypráví, že když se k městu blížilo husitské vojsko, rozhodli se obyvatelé ukrýt stříbrný zvon z kostela vedle tvrze na kopci u sousedů v druhé tvrzi dole u řeky, kde by ho nikdo neměl hledat. Zvon měl prý nádherný hlas, který byl slyšet v celém kraji, a tak není divu, že o něj nechtěli přijít. Když však jeli přes dřevěný most, ten se propad a zvon zmizel i s potahem v hluboké vodě, plné proudů a vírů. Od té doby mnozí stříbrný zvon hledali, ale zatím ho nikdo nenašel. Zřejmě dosud čeká na šťastného nálezce.

Roman Šulc, 2012