CESTYAPAMATKY.CZ

Cesta

Musím se přiznat, že na cestu jsme se letos opravdu těšili. A vůbec nevadilo, že z Kolína do Šibeniku, kam je to po kolejích 1157 kilometrů, cesta potrvá 22 hodin. Polovinu toho času totiž prospíme na posteli. Když jsme v očekávaný den dorazili do Kolína na nádraží, rychlík „Jadran“ měl již z Prahy ohlášených 35 minut zpoždění. Kdybychom jeli třeba do Čáslavi, bylo by to k vzteku. Ale pro naši dlouhou cestu to přeci nic neznamená. Nakonec přijel se 45 minutami, a toto zpoždění si udržel po celou jízdu až do cíle. Náš lehátkový vůz byl druhý za nákladním vozem pro auta, který byl úplně zaplněný auty a motorkami. Cesta utíkala v pohodě, a my si ji užívali vleže. Chvílemi koukáme, chvílemi spíme nebo jíme, průvodce vozu má naštěstí zásobu piva i kafe, takže nic nechybí. Že jsme překročili slovenské nebo maďarské hranice se dneska pozná pouze podle nápisů na nádražích nebo hlášení staničních rozhlasů. Je to pohoda, když nechodí žádná kontrola. Té jsme se dočkali až po deseti hodinách jízdy na maďarsko-chorvatském přechodu Gynekenyes / Koprivnica kolem deváté večer. Proběhlo to ale rutinně a rychle, úplně bez problémů. Po odchodu chorvatských celníků a pohraniční policie jsme šli spát a z další cesty nevíme vůbec nic. Ani to, že zhruba za hodinu byl Záhřeb…

Ráno nás průvodce probudil těsně před pátou hodinou po zastavení v Kninu, tedy asi 45 minut před výstupem v Perkoviči, kde musíme přestoupit. Venku byla ještě tma, ale sluníčko již na východě zlatilo temně modrou oblohu, pochopitelně bez jediného mráčku. Než jsme se sbalili a rozkoukali, vystupujeme za krásného letního rána, zalitého jižním sluncem. První přípoj do Šibeniku v 6 hodin nám ujel, ale čekáme jenom necelou hodinu a hned v 7:04 pokračujeme v další cestě. Po 20 minutách již vidíme mohutné ústí řeky Krka se šibenickým přístavem, jsme tedy téměř v cíli cesty. Kolik je to let, kdy jsme tady s Honzou poprvé vystupovali z vlaku a našli si ubytování přímo v centru starého města u paní Jagody. Tehdy to bylo již na podzim, po sezoně, všechno působilo tak nostalgicky opuštěně, a přestože bylo stále teplo na koupání, na plážích jsme byli úplně sami. Zato teď, úplný babylon lidí! Asi za 15 minut naštěstí přijel domluvený transfer od našeho hotelu a odvezl nás do Tribunje, který leží od Šibeniku 15 kilometrů směrem na Zadar. A dovolená může doopravdy začít.

Příjezd

Městečko Tribunj, kde máme prožít hezký letní týden, se nám zalíbilo od prvního pohledu. Žádné velké letovisko, borovice nad kamenitými plážemi tvoří stín až ke vstupu do moře – a pochopitelně moře, které se modře rozlévalo až k obzoru, přerušeném několika ostrovy, chránícími pláže před mořskými vlnami. Moře je zde prý díky zvláštní cirkulaci vody sice nejčistější na celém Jadranu, ale také poměrně chladnější, než v jiných letoviscích. Celé město se točí kolem stromy porostlého poloostrova, vybíhajícího mělce do moře, na jehož nejvyšším místě stojí kostel. Však na jeho poznání budeme mít ještě dost času. Nejprve tedy skládáme naše věci v recepci hotelu Zamalin, přes který máme zajištěno ubytování v apartmánech, a než budou naše pokoje připravené, pospícháme skočit do křišťálově čistých vod Jadranu. Pláž tvoří taková mírná zátoka, takže voda je zde klidná a průzračná, jako v bazénu. Co nás ale překvapilo, bylo to, že se nám moře zdálo dost studené a asi i bylo, protože moc lidí se nekoupalo. Ono vůbec nebylo naštěstí žádné dramatické vedro po celou naši dovolenou. Maxima byla 30 stupňů a neustále pofukoval mírný vítr. Jeden den nám dokonce přes poledne sprchlo a byla bouřka. To ovšem trvalo pouze dvě hodiny, odpoledne byla obloha zase blankytně modrá, jako každý den. A to je to – jistota, že dovolená zde se povede, je téměř 100%.

Naší každodenní starostí bylo dobře se vyspat, najíst a vyvalit na pláži. Dost hrozné, ale jeden týden v roce opravdového odpočinku si zaslouží každý. Ráno jsme tedy vstávali v 8 hodin, protože Honza s Vítkem a Márou si odcházeli zaplavat před snídaní. Já si užíval hodinovou ranní siestu s kávou na terase, neboť bych se nejspíš utopil (tak rychle se probudit neumím). Snídaně byla v 9:30 hodin a na ní jsme se všichni sešli i s Helenou, Danielem a dědou. Po snídani jsme šli všichni na pláž, až na Honzu, který odcházel na pokoj, neboť nemá rád opalování. A měl tedy zase siestu on. U vody jsme vydrželi tak do 12:30 hodin, kdy jsme se odešli také schovat před poledním žárem na penzion a poobědvat tam. Po čtvrté hodině jsme zase všichni společně odešli k moři a vydrželi jsme tam až do večeře, která byla v 19:00 hodin. Takhle tedy plynul každý den naší dovolené. Večer jsme obvykle hráli karty na terase, pili čaj nebo víno, pojídali melouny a občas jsme se i podívali na film. Jeden večer jsme se také byli projít po nočním městečku.

Změna v tomto režimu byla pouze třikrát. V úterý, kdy jsme dopolední koupání nahradili za výlet do nedalekého městečka Vodice, vzdáleného asi 20 minut chůze podél moře. Tam jsme si zajistili auto na celodenní výlet a transfer na sobotu z Tribunje až do Splitu. Hned ve středu jsme potom měli výlet do Šibeniku a národního parku Krka s koupáním u Skradinských vodopádů. No a poslední den místo odpolední siesty jsme po návratu z koupání balili a odjeli do Splitu, který jsme si ještě před odjezdem našeho vlaku stačili prohlédnout.

Tribunj

Rybářská vesnice Tribunj, jejíž název je údajně odvozený z latiny a znamená něco jako tři brány – tři vstupy do přístavu, je písemně doložena od roku 1463. Za vlády benátských knížat byla vesnice obehnána hradbami a pevnost Jurjevgrad na kopci Sv. Nikolaje (56 m. n. m.) z roku 1650, poskytovala obyvatelům útočiště před Turky. Na kopci dodnes stojí stejnojmenný kostel z roku 1452, obklopený starým hřbitovem. Původní rybářská osada (dnes nese označení Selo) leží na malém ostrůvku odděleném od pevniny úzkým průlivem. Později byl průliv přemostěn a osídlování pokračovalo kolem kopce Sv. Nikolaje. V této části města také stojí starý kostel Panny Marie, postavený v roce 1435. Obyvatelé se v minulosti živili zejména rybolovem a zemědělstvím. I když je původní rybářské řemeslo již na ústupu, každý den ráno a odpoledne připlouvají do přístavu lodě a bárky a rybáři prodávají svůj úlovek přímo z paluby. K místnímu koloritu neoddělitelně patří každoroční oslí trhy a dostihy, ve kterých závodí výlučně ženy. Tato krásná a inteligentní zvířata jsou však dnes v Chorvatsku už tak ohrožena, že jim stát zřídil rezervaci – první oslí rezervaci na světě – na ostrově Tovar, vzdáleném několik minut plavby od města. Úzké uličky a stinná zákoutí s hospůdkami v Selu ostře kontrastují se současnou zástavbou, která se rozprostírá po pobřeží. Prosluněné terasy apartmánů a živé barvy nových domů jakoby podtrhovaly hlavní způsob obživy zdejších lidí v posledních letech – turistický ruch. Tribunj má asi 1300 stálých obyvatel.

Vodice

Město bylo vybudováno ve 14. století a později bylo dobře opevněno tak, aby poskytovalo obyvatelstvu bezpečné útočiště před Turky. Z celého opevnění se však zachovala jen třípatrová obranná Čarićova věž (Čarićev toranj) ze 16.stol., stojící dnes v centru města Vodice, blízko barokního farního kostela Nalezení sv.Kříže (Našašća sv. Križa) z poloviny 18. stol. Na západním okraji Vodic, směrem na Tribunj, stojí gotický kostel sv. Kříže (Sv. Križ) který původně sloužil jako farní, později jako hřbitovní.

Šibenik

Šibenik (dnes 41 000 obyvatel) založil ve druhé polovině 11. stol. chorvatský král Krešimir IV., proto se Šibeniku často říká Krešimirovo město. Za uhersko-chorvatských králů získal autonomii, ze které se však dlouho netěšil. Vládcům sousedních zemí se se střídavým štěstím dařilo Šibenik podmanit, až začátkem 15. stol. nad ním získala na 400 let nadvládu Benátská republika. Po pádu Benátek a stoletém panství Rakouska se Italové po první světové válce pokusili získat Šibenik násilnou anexí, museli ho však vyklidit a předat Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Staré město si zachovalo svůj starobylý ráz a část opevnění, především tři pevnosti nad městem. Nejníže je pevnost sv. Anny (tvrdjava sveta Ana), původně nazývaná sv. Michala, postavená v 15. století na místě někdejší Krešimirovy rezidence. Výš je pevnost Šubičevac a na nejvyšším bodě (125 m. n. m.) pevnost sv Jana (tvrdjava sveti Ivan). Ze všech pevností je jedinečná vyhlídka na město a na ostrovní labyrint severozápadním směrem. Nejvýznamnější památkou města, která byla v roce 2000 zapsána i na seznam UNESCO, je katedrála sv. Jakuba (Sveti Jakov) jako jedna z nejkrásnějších staveb evropského pozdního středověku (1433 – 1555) a nejcennější dílo přechodné fáze gotiky a renesance v Chorvatsku. Je vrcholným dílem významného chorvatského sochaře a stavitele Juraje Matejeviće Dalmatince, pokračovatelem jeho díla a spolutvůrcem plastické výzdoby byl Ital Nikola Firentinac, žák Donatellův, který tvořil již v renesančních proporcích. Stavba je obrovských rozměrů – 39 metrů dlouhá a 32 metry vysoká, celá výhradně z kamene. Nejoriginálnější je systém zaklenutí a zastřešení do sebe těsně zapadajícími kamennými deskami. Na vnějších průčelích upoutá krásný Lví portál a nádherná renesanční galerie 74 bust, které zvěčňují významné současníky hlavního tvůrce katedrály, Juraje Dalmatince. Kromě významných lidí tu zachytil i některé tváře, které na něj zvlášť zapůsobily a podle tradice nechybí ani jeho vlastní tvář. Při srbském odstřelování v letech 1991 – 92 byla katedrála zasažena dělostřeleckým granátem, který proletěl střechou a dopadl doprostřed katedrály, ale naštěstí nevybuchl.

Národní park Krka

Po krajinné stránce je řeka Krka nejkrásnější a nejpozoruhodnější řekou v Dalmácii, její tok je dlouhý 73 kilometry. Pramení jako krasová vyvěračka pod vrchem Krševac 3,5 km severně od města Knin a těsně po vývěru se do ní vlévá vodopádem Topoljski slap, vysokým 20 metrů, potok Krčić, vzápětí přijímá ještě dva další přítoky. Řeka teče málo osídlenou krasovou krajinou, probíjí si cestu četnými soutěskami ve vápencích, spadá přes překážky mnoha peřejemi, kaskádami a vodopády. Je to vodnatá řeka, kromě mnoha povrchových přítoků má i podzemní zdroje. V Krce žije devět endemitních druhů ryb. Na dolním toku řeky jsou nejkrásnější vodopády z celé kaskády vodopádů na řece Krka, tzv. Skradinské vodopády (Skradinski buk), které padají přes 17 teras a počítají se mezi nejkrásnější krasové vodopády v Evropě. Po několika málo kilometrech dosáhne řeka městečko Skradin (za Římanů to byla Scardona) a brzy se rozšiřuje v Prukljanské jezero (Pruklansko jezero), které je 6 km dlouhé a 2 km široké a ústí do přístavního Šibenického zálivu (Šibenski zaljev), kde se mísí s mořskou vodou. Od Šibeniku se řeka úzkým průplavem sv. Antonína (kanal sv. Ante) se vlévá do moře.

Split

Split je druhé největší chorvatské město a rušný přístav, ve kterém dnes žije přes 200 tis. obyvatel. Město se doslova zrodilo z římského císařského Diokleciánova paláce, v jehož zdech dodnes žije přes 3000 obyvatel. Byť i částečně v troskách, zmrzačený přečetnými přestavbami a přístavbami, zůstává tento palác, nejvýznamnější antická památka na území Chorvatska a jedna z nejcennějších římských architektur na světě, předmětem nadšeného obdivu statisíců návštěvníků Splitu. A nebylo proto divu, že byl Diokleciánův palác zařazen organizací UNESCO mezi nejcennější památky kulturního dědictví lidstva. Je to stavba natolik unikátní, že se nedá s ničím, co se z antiky zachovalo, srovnat. Čas nyní pracuje ve prospěch paláce, neboť poslední architektonický průzkum, po vyčištění odpadu a rumu v jeho podzemních částech (dnes sklepení) odkryl vůbec největší a nejzachovalejší antický prostor. Přitom odkryté majestátní podzemní síně zdaleka nemají jen hodnotu superlativu „největší na světě“. O architektonickém uspořádání nejpřepychovějšího císařského traktu paláce, svědčí právě tyto podzemní prostory, neboť svými rozměry, členěním a půdorysem odpovídají prostorovému členění soukromých reprezentačních síní císaře Diokleciána, které se nacházely přesně nad nimi. Diokleciána pocházel ze sousedního hlavního města římské provincie Dalmácie Salon (narodil se tu jako syn propuštěného otroka) a na první místo v římské říši ho vynesly jeho vojenské schopnosti, díky nimž se z obyčejného z legionáře stal velitelem pretoriánské gardy, která jej po vítězném návratu z Persie provolala císařem. Proslul mimo jiné jako horlivý stavebník rozsáhlých a nákladných staveb. A je tedy pochopitelné, že svůj palác v Aspalathu (dnešním Splitu) určený jako sídlo po abdikaci, tedy sídlo po odchodu do „důchodu“, budoval s veškerou nádherou. Palác byl postaven jednak jako opevněný vojenský tábor (byla v něm i malá vojenská posádka pro ochranu ex-císaře), ale především jako přepychové sídlo s výrazně orientálními prvky. Stavitelé, které si právě z východu přivedl, byli vynikajícími mistry. Málo kde na světě došla pozdně římská monumentalita takového výrazu jako v nejobdivovanější části paláce – na peristylu – otevřeném prostoru v srdci paláce, se sloupovým mramorovým ochozem. Vznešenost místa podtrhával prothyron, závěr peristylu, vyvýšený asi o 1 metr. Právě zde sedával císař, oděný v diadém a skvostná orientální roucha, jak to odpovídalo jeho až asiatské zálibě v nádheře, zde přijímal i cizí poselstva, která před ním padala na tvář na mramorovou dlažbu peristylu. Dioklecián zemřel v roce 313 nebo 316.