Ráno vyrážíme místním autobusem do Túsu, k hrobce nejslavnějšího
perského básníka Ferdousího. Problém byl v tom, že jsme na autobusovém
stanovišti nenarazili na nikoho, kdo by uměl anglicky a tak je to od začátku
jedno velké dobrodružství. Nezbylo nám nic jiného, než kolemstojícím
stále dokola opakovat: „Árámgáh-e Ferdousí“ (hrobka Ferdousího) a
ukazovat směrem z města v přesvědčení, že pochopí naše úmysly. Oni
nám ale jen přitakávali, usmívali se zřejmě potěšeni, že se ptáme na
jejich milovaného básníka, ale na tom i celá konverzace skončila. Až se
nakonec jeden maník dovtípil a ukázal nám na dřevěnou budku, kde jsme
koupili hrst barevných jízdenek (za asi 2 Kč) a pak nás nadirigoval do
autobusu. Evidentně jsme se všem líbili, když se na nás v poskakujícím
vozidle zubili a měli z nás legraci. V tomto autobuse se striktně
dodržovala zadní třetina vyhrazená pouze ženám, kam je vstup mužům
zakázán. Ženy sice mohou do přední části autobusu, ale byly tam s námi
jen dvě, jedna z nich byla naše Bobina. Když s námi chtěl někdo mluvit,
pochopitelně ve farsí, raději jsme vždycky řekli: „Árámgáh-e
Ferdousí“ a na všechno přitakávali. Snad díky tomu jsme se stali
všeobecným zájmem, kdy se nám každý snažil po svém pomoci. Jenom proto
se nám také na jakémsi kruhovém objezdu na kraji města podařilo
úspěšně přestoupit do nového autobusu, ve kterém si řidič odebral
další část barevných jízdenek. Ještě před tím jsme pochopitelně
vyslechli ujištění okolo zevlujících taxikářů, že k Ferdousímu již
žádný autobus nejede, takže jediná doprava je právě jejich taxíkem.
Všechno se tedy nakonec povedlo a my jsme vyjeli z města kolem dnes
opuštěných cukrovarů (postavených kdysi Československem) do 25 kilometrů
vzdáleného Túsu.
Tús se dříve jmenoval Táberán a byl střediskem
provincie Chorásán. Definitivní zánik města přišel roku 1389, kdy vojska
mongolského vůdce Timura (Tamerlána) město dobyla a jeho 10 000 obyvatel
popravila. Ze všech uťatých hlav pak nechal Timur vztyčit nad rozvalenými
městskými branami pyramidy. Jak už to tak bývá, zánik Taberlánu umožnil
rozmach sousedního Mašadu. Ve městě se narodili dva velcí umělci a vědci
středověké Persie – básník Ferdousí a teolog a filosof
Abú Hámid Muhammad Ibn Ahmad al-Ghazzálí (1058 – 1111). Ze starého
Táberánu se dochovalo velmi málo – pouze zbytky hradeb silných kdysi až
6 metrů, prolomených 9 bránami (dochovala se pouze část Razamské brány)
a zpevněných 106 věžemi. Nejvýznamnější památkou je ale hrobka
básníka Ferdousího, postavená původně ve 2. polovině 19. století
z příkazu šáha Nasiruddína. Současná podoba pochází z let 1926 –
1934, kdy byla přestavěna z příkazu šáha Rezy, a znovuotevřena
u příležitosti 1000 let od básníkova narození. Na okraji dnešního
Túsu je při silnici do Mašadu je další významná památka – mauzoleum
Gonbád-e Hárúnije ze 14. století. Název dostalo podle bagdádského
chalífy Hárúna ar-Rašída (763 – 809), legendárního krále z Pohádek
tisíce a jedné noci. Bohužel, pověst předávaná v lidové tradici, že je
zde chalífa pohřben, se zcela jistě nezakládá na pravdě.
Po zaplacení vstupného jsme vstoupili do nádherného areálu
básníkovy hrobky, který je koncipován ve stylu klasické
perské zahrady. Před námi se rozprostíral velký bazén s vodotrysky,
vydlážděný zelenými lesklými kachlíky a obklopený několika íránskými
vlajkami. Za bazénem se pak tyčí mohutná hranolová mramorová věž,
zdobená kopiemi sloupů z Persepole a úryvky neslavnějších veršů
z Ferdousího sbírky Šáhnáme. Socha samotného básníka je umístěna
decentně vlevo od hlavní cesty k hrobce, uprostřed jezírka obklopeného
záhony růží. Když jsme do Túsu k Ferdousího hrobce přijeli, tak jsme
již měli jakous takou představu, že se jedná o významného básníka, ale
atmosféra místa a pieta lidí, kteří sem přijíždí z celé země, nás
zase dostala. Když jsme sestoupili k alabastrovému sarkofágu v podzemí,
udivovaly nás především nekončící davy, proudící dovnitř. Lidé
přicházeli, zlehka se dotýkali náhrobku a tiše si šeptali oblíbené
verše ze Šáhnáme. To byl opravdu silný zážitek, protože v jejich
tvářích se zrcadlila pokora, hrdost a pýcha nad vlastní historií. Takové
to „vlastenectví“ v tom nejniternějším slova smyslu, s jakým jsme se
asi ještě nikdy nesetkali. Bylo to něco naprosto jiného, než včerejší
náboženské extáze v Mašhadu. Íránci jsou opravdu velmi zvláštní
lidé, ale jen v tom nejlepším slova smyslu. Kromě vlastního hrobu je na
stěnách hrobky několik alabastrových reliéfů zobrazujících výjevy
z Šáhnáme, a tím i z perské historie. Když jsme zase vyšli na slunce,
dali jsme si v zahradní restauraci čaj a sladkosti, a za doprovodu perské
muziky jsme si nechali proudit myšlenky hlavou. Do toho nám tiše doznívaly
úryvky veršů které jsme dole zaslechli, přestože jsme jim vůbec
nerozuměli (neumíme persky). Před odchodem jsme si ještě prohlédli
konzervované zbytky hradeb starého Táberánu s pozůstatky
Razamské brány, které jsou hned za hrobkou Ferdousího, a
místo, označované tradičně jako hrob al-Ghazzálího
(není ovšem doloženo, že je zde skutečně pohřben). Když jsme již byly
skoro u východu, obklopila nás třída jedenáctiletých dívek z Mašadu,
které zde byly na školním výletu. Bylo to milé setkání, protože holky
štěbetaly jedna přes druhou a všechny si chtěly sáhnout na podivné
cizince ze Západu. Cenily na nás svoje zuby, kulily krásná černá kukadla,
a pokud uměly nějaké to anglické slovíčko, tak se chtěly vytáhnout.
Jedna z nich uměla anglicky výborně a tak nám tlumočila a zprostředkovala
krátký rozhovor, do kterého se zapojila i jejich paní učitelka Sima.
Pověděli jsme jim o naší zemi a ony nám zase prozradily, jak moc si
váží díla Ferdousího, který zachránil perštinu před zkázou pod vlivem
arabštiny. Odcházeli jsme opravdu mile potěšeni a velmi pozitivně naladěni
na další cestu.
Pátým překvapením cesty bylo po návštěvě Túsu, jak Íránci
milují své básníky a poezii vůbec.
pokračování – Básník Ferdousí a jeho dílo