CESTYAPAMATKY.CZ

Mašad je metropolí provincie Chorásán a nachází se 860 kilometrů východně od Teheránu. Se svými téměř 2 500 000 obyvateli je druhým největším městem v zemi a pro svou posvátnost přiláká ročně zhruba dalších 3 000 000 (střízlivý odhad) nebo 12 – 20 000 000 (odhady duchovních) poutníků. Město leží při řece Kašaf mezi horskými hřebeny Binalood a Hezarmasjed v nadmořské výšce 1019 metrů; jsou zde příjemné podzimy a jara, velmi tuhé zimy se sněhem a mírná léta.

Dnešní město vyrostlo na místě vesnice Senábád, ve které byl pohřben osmý šíitský imám Reza, přímý potomek Proroka Muhammada. Název města je odvozen od událostí, odehrávajících se na přelomu 8. a 9. století, neboť mashhad-e-reza znamená „místo mučednictví“. Když v roce 799 zemřel ve vězení, do nějž ho vsadil bagdádský chalífa Harún ar-Rašíd (král známý z pohádek Tisíce a jedné noci), sedmý šíitský imám Musa ibn Jafar Kazim, jeho nástupcem a osmým šíitským imámem se stal jeho syn Alí ibn Músá, který přijal jméno Reza. Jelikož šíité neuznávali bagdádské chalífy a za přímé pokračovatele Prorokovy linie považovali pouze imámy, imámové proto byli trnem v oku chalífům, kteří chtěli centralizovat moc. Proto chalífa al-Mamún poslal po roce 814 imáma Rezu do vyhnanství, kde ho pak nechal v roce 817 zabít otráveným hroznovým vínem. Spěšný pohřeb uprostřed noci měl zajistit, aby se na osmého imáma a jeho hrob rychle zapomnělo. Ve 12. století byl ale hrob objeven seldžuckým sultánem Muhammadem Gazavim, kterého při lovu gazely údajně přivolal samotný imám Reza. Sultán, který byl dlouhodobě nemocný a po nálezu hrobu se zázračně uzdravil, nechal nad místem vystavět v roce 1118 svatyni. Pověst o zázračném uzdravení se rychle roznesla a z malé vesničky se stalo rychle rostoucí a prosperující město, které po zničení sousedního města Táberán (dnes Tús) Mongoly, převzalo úlohu hlavního města provincie. Mašad se stal jedním z nejvýznamnějších poutních míst íránských šíitů (imám Reza je jediným imámem pohřbeným v Íránu) a také se ujalo, že chudí Íránci, kteří nemohou vykonat pouť do Mekky, putují alespoň do Mašadu (ti, kdo uskuteční pouť do Mekky se nazývají titulem „hádží“, ti kdo učiní pouť ke svatyni imáma Rezy v Mašadu se honosí titulem „maští“). V letech 1736 – 1747 si Mašad zvolil za sídelní město sultán Nádir Šáh, velký uctívatel imáma Rezy a jeden z nejsilnějších vládců Persie po Safijovcích. Svatyně imáma Rezy se po celá staletí neustále rozšiřovala a dnes je nejen geografickým, ale hlavně duchovním centrem města.

Prvním místem, které jsme v Mašadu navštívili, byla pochopitelně svatyně imáma Rezy (Astan-e Qods-e Razavi), jejíž zlato-modré kopule a minarety jsme již viděli cestou na hotel. Je to ohromný komplex budov, který se od 12. století stále rozrůstá a dnes již zabírá plochu 75 ha (cca rozloha Václavského náměstí v Praze). Uvnitř je několik mešit, nad které ční čtyři modré a dva zlaté minarety, nesčetná nádvoří, vlastní svatyně se zlatou kopulí o obvodu 42 m, madrasa (islámská univerzita), několik knihoven a knihkupectví, tři muzea a mnohé další budovy pro administrativní účely. Většina staveb je pokryta blankytně modrými kachličkami a ozdobena barevnými ornamenty s kaligraficky vyvedenými verši z Koránu. Když jsme přišli k hlavnímu vchodu do areálu, zjistili jsme, že dovnitř se sami nedostaneme. U hlídačů jsme museli odevzdat fotoaparáty i kameru (v roce 1994 zde bomba ukrytá ve fotoaparátu zabila 24 poutníků) a počkat na průvodkyni, která přinesla Bobině nezbytný čádor. Potom jsme prošli, stejně jako muslimští poutníci, osobní prohlídkou a až pak jsme vstoupili na první nádvoří. Nejprve jsme v International Relations Office vyplnili neformální dotazník pro turisty, asi aby měli přehled, kdo jim sem a odkud chodí (vyplňovalo se z jaké jsme země a jakého jsme vyznání). Za vyplnění dotazníku jsme pak každý dostal DVD s filmem o svatyni a tašku plnou prospektů (obsahovaly i záběry z míst, kam nemuslimští návštěvníci nesmí). Potom jsme s naší průvodkyní šli k mešitě Azim-e Gohar Shad, kterou na počátku 15. století postavila královna Gohar Shad, manželka Šáhpura, nejstaršího syna tatarskomongolského krutovládce Persie Tamerlána (Tímura Lenga). Dovnitř jsme bohužel vstoupit nemohli, pouze na nádvoří s dvěma minarety, zlatým vstupním portálem a modrou kopulí, nádherně vyzdobenou kaligrafickými nápisy a květinovými ornamenty. Nádvoří bylo plné poutníků, kteří zde jedli, posedávali nebo polehávali, zmoženi tíhou duchovních prožitků, které mají za sebou (nebo před sebou). Nejvíce lidí bylo pochopitelně na nádvoří Sahn-e Azadi před vstupem k hrobce imáma Rezy. Tady jsme také pochopili, že důvodem k návštěvě tohoto místa není jen architektura a umění, ale že ještě silnějším zážitkem je na vlastní kůži zažít náboženskou horlivost a hluboké projevy zármutku poutníků (křik, trans, modlitby), které vyznívaly, jakoby imám Reza zemřel včera. Je s podivem, jak může mít již tolik století mrtvý člověk tak silný vliv na současné lidi. Pochopit to asi nemůžeme, ale s tichým porozuměním se toho můžeme alespoň z povzdálí účastnit, navíc když celkovou atmosfér umocnily posvátné zpěvy a četba z Koránu. Do nejsvětější svatyně, kde je vlastní imámova hrobka, nám rovněž neumožnila průvodkyně vstoupit a tak, když jsme se dost nasytili pohledem na poutníky, pozvala nás alespoň do muzea Koránů, kde je vystaveno přes 100 ručně psaných Koránů z různých historických období a sousedního muzea koberců s nádhernými historickými i zcela současnými koberci (moc hezký byl koberec „Sedmi milovaných šíitských měst“, na kterém se prý po dobu 14 let vystřídalo 10 000 vazačů).

Po prohlídce svatyně jsme se vydali na sousední Bazaar-e Reza, kde jsme koupili hliněné destičky zvané „mohr“ (měly by být z hlíny z Mekky), kterých se muslimové dotýkají čelem při motlitbě. Chtěli jsme také vystoupat na střechu některého vyššího domu, abychom si mohli svatyni imáma Rezy vyfotit a natočit svrchu, ale dlouho se nám to nedařilo. Až jsme v jedné uličce narazili na partičku Pákistánců, kteří nám umožnili vylézt na střechu jejich ubytovny. Jmenovali se Mohammed Ibrahim, Abed Hosajn a Said Džamil. Výhled z jejich střechy nebyl nic moc, ale nahoře byly Pákistánky v pestrých šatech, které tam věšely prádlo, a to bylo nakonec zajímavější než výhled na památky. Protože jsme jejich dětem dali drobné dárky, kluci nás pozvali k sobě na čaj s mlékem, jak se vaří u nich doma v Pákistánu, a potom se nás již nepustili a šli s námi na další prohlídku města. Kolem krásně opravené mešity Haftád-o do Šahíd s veřejnými lázněmi (hammámem), která je krásnou ukázkou architektury Sáfijovské éry (postavena byla roku 1648), jdeme k pomníku a hrobu sultána Nádira Šáha. Ten byl původně generálem, který se v roce 1736 nechal korunovat, ale v roce 1747 byl právě v Mašadu zavražděn. Nevíme proč, ale právě k tomuto sultánovi z rodu Afšárovců pociťovali naši Pákistánci nějaký silnější vztah, neboť stále zdůrazňovali jeho význam a velikost. Bohužel neznáme historii tohoto sultána až zas tak podrobně, abychom tomu rozuměli. Víme jen, že z Persie vyhnal Afghánce a z válečných výprav do Indie přivezl ohromné poklady (třeba známý Paví trůn a diamant Hora světla, dnes vystavené v Teheránu).

Všeho do času, a tak nám již začala být přítomnost Pákistánců, byť milá a upřímná, trochu na obtíž, hlavně z důvodu jejich neustálého štěbetání a nekončící touhy po konverzaci. Potřebovali jsme si odpočinout a tak s poukázáním na to, že se jdeme najíst, jsme se s nimi rozloučili. Ještě nám poradili, jak se zítra autobusem dostaneme k Ferdousího hrobce v Túsu a nastalo loučení s líbáním na obě tváře, jako bychom byli nejbližší přátelé. Než jsme snědli pozdní oběd a trochu si odpočinuli u čaje, začalo se rychle stmívat. Proto se vydáváme ještě jednou ke svatyni, udělat pár záběrů s magickým nočním osvětlením. Dovnitř stále proudil nekončící dav poutníků, a další zase odcházeli, což je důkaz toho, že toto místo žije nepřetržitým přívalem duchovní síly.

Když klaply poslední závěrky fotoaparátů, namířených na nádherně osvětlenou svatyni imáma Rezy, šli jsme hledat internetovou kavárnu, abychom mohli poslat domů zprávy, že jsme v pořádku. Najít internet nebyl až zase takový problém, jenže problém se ukázal následně. Jelikož internet je v Íránu filtrovaný (když už nemůže být, jistě k nelibosti místních náboženských vůdců, zakázaný úplně), nemohli jsme se dostat na stránky volny.cz, kde máme e-mailovou schránku se všemi adresami. Ostatní české stránky jako seznam, centrum a podobně fungovaly normálně – jenže z nich jsme nemohli posílat e-maily, když adresy máme na volným. Po chvíli nám to došlo – jelikož filtrování internetových stránek je automatizované, tak kvůli slovu „volný“ v adrese, které zavání svobodou, jsou tyto stránky nedostupné. Vysvětlili jsme situaci klukovi, který kavárnu vlastní, a ten, když se ujistil, že mu od nás nehrozí nebezpečí, dokázal nám připojením přes třetí zemi zajistit přístup k našim e-mailům. Díky tomu jsme také mohli všem napsat, že se máme skvěle a že není důvod k sebemenším obavám. Příhodu s internetem popisuji hlavně proto, že v dnešní globální a internetem propojené době je každá snaha o umlčování někoho marná. Dříve nebo později budou muset všichni podobní „strážci“ čehokoliv (rádoby hodnot, morálky…) sbalit fidlátka a ponechat lidem svobodu a volnost (včetně volny.cz). Potom už jdeme na hotel a docela nás překvapilo, jak se po setmění ochladilo. Ale nás čeká postýlka na pevné zemi a zítra cesta k hrobce Ferdousího, jednoho z největších perských básníků, a výlet až do Kalátu v horách u Turkmenských hranic.

Čtvrtým překvapením naší cesty bylo, jak silně a oddaně věřící jsou íránští šíité.

pokračování – FERDOUSÍHO HROBKA V TÚSU