CESTYAPAMATKY.CZ

Předislámské období (starověké říše)

Osídlení území dnešního Íránu je známé již od prehistorie, kdy sem ve 4. tisíciletí př. n. l. přišli Indoevropané, nazývající se Árijci (Arijánám), stejně jako jejich etničtí příbuzní v Indii. Již koncem téhož tisíciletí se začínají utvářet první městské civilizace, jejichž vznik umožnilo intenzivní zemědělství a usedlý způsob života. První skutečnou říší byl stát Elamitů, existující v dnešní provincii Chúzestán téměř dva tisíce let (cca 2600 – 640 př. n. l.). Jeho vladaři se nazývali králi Anšanu (dnešní Talle Maljan, 50 km severozápadně od Šírazu; od roku 1961 zde probíhal archeologický průzkum pod vedením F. Tavaloliho, na něj pak navázal v letech 1971 – 1978 Američan W. M. Sumner) a Sús (hlavní město Súsy založili kolem roku 1300 př. n. l.), a ve své době patřili k obávaným válečníkům, jak o tom svědčí četné písemné památky ze sousední Mezopotámie. Jejich říši nakonec v 7. století vyvrátili Asyřané. Zhruba od doby kolem roku 1250 př. n. l. přicházeli do Íránu noví indoevropští osídlenci, kteří zásadně změnili dosavadní strukturu obyvatelstva. Patřili k nim zejména Médové (Máda), doložení již kolem roku 900 př. n. l. a Pársové (Peršané, řecký název Fárs znamená země Pársů), žijící původně poblíž Urmijského jezera. Médská říše, která se zformovala v 7. století př. n. l., byla první velmocí hodnou tohoto názvu, s hlavním městem Ekbatana (dnešní Hamadán). Vládci Médské říše postupně ovládli celý prostor dnešní země, včetně kmenového území Pársů a mezi léty 612 – 609 př. n. l. vyvrátili ve spojení s babylonskými Chaldejci asyrskou říši, sami však museli vzdorovat rostoucímu vlivu Pársů. Poslední médský panovník podlehl v roce 550 (549) př. n. l. vlastnímu vazalovi, perskému králi Kýrovi II. Velikému (Kurušovi), který se stal zakladatelem nové a mocné Achajmenovské říše, zahrnující též Babylónii a Malou Asii. Kýros si nejprve za hlavní město zvolil Súsy a později si vystavěl nové hlavní město Pasargády (na této stránce jsou také bližší informace k vládě Kýrose II. Velikého). Úředním jazykem nové říše se stala aramejština a hlavním náboženstvím byl zoroastrismus, byť si Peršané počínali velmi tolerantně a podrobeným etnikům nikdy nevnucovali novou víru, ústředí dokonce podporovalo místní kulty pro udržení pořádku a klidu. Po Kýrově smrti vládl zemi král Kambýses II., jehož vláda byla poznamenána četnými nepokoji v říši. Až jeho nástupce Dáreios I. Veliký (Dárjuš) – vládl v létech 522 – 486 př. n. l. – dokázal říši zkonsolidovat a také započal se stavbou nového hlavního města Persepolis. Dáreios dokázal vybudovat ohromnou říši, která sahala od Indu po Dunaj (Thrákie) a Egypt. Za vlády Dáreia I. byla Persie největším státem, jaký kdy na Předním a Blízkém východě vznikl, propojený rozsáhlou sítí komunikací mezi hlavními sídly, poštovním spojením, řízený velkým byrokratickým aparátem a funkční správní strukturou. Pokud jde o vojenství, většinu velitelských funkcí měli v rukou Íránci, ale například v námořnictvu se uplatňovali i Féničané a Řekové; nejvýznamnější jednotkou byli tzv. „nesmrtelní“, tvořící osobní královskou gardu. Rozvoj obchodu podpořil Dareios ražbou vlastních mincí (tzv. darejky). Na západě však říše narazila na mohutně se rozvíjející řeckou kulturu, z čehož pramenil dlouholetý konflikt a největší zahraničně-politický problém, pro který se vžil název „řecko-perské války“. Peršané v jeho průběhu utrpěli řadu porážek (Dáreios v bitvě u Marathonu, Xerxes v bitvě u Salamíny), nakonec však vždy dokázali situaci na svých západních hranicích stabilizovat, byť s využitím nejednotnosti řeckých městských států. Také periodicky se opakující vzpoury v Egyptě a Babylónii vyžadovaly po králích stálé intervence, a Egypt se dokonce na jistou dobu zcela osamostatnil. Navzdory těmto faktorům neměla Achajmenovská říše v oblasti až do 2. poloviny 4. století př. n. l. žádného konkurenta. V této době se však začala formovat na západě Makedonská říše a v letech 331 – 330 př. n. l. ovládl Persii Alexandr Makedonský, patrně největší dobyvatel starověku. Ten v několika bitvách porazil tehdejšího krále Dareiose III., kterého nakonec vypudil i z hlavního města Persepolis a sám Alexandr (prý v opilosti) Persepolis vypálil. Alexandr přiřadil Persii ke své říši, zaujímající téměř celý tehdy známý svět. V nadcházejícím období byl Írán, stejně jako celé území Makedonské říše, ovlivňován helénskou kulturou (ta byla k místním zvyklostem a obyčejům velmi tolerantní), kterou přinášeli především noví osadníci z Řecka (dodnes se některá etnika v této oblasti hlásí k řeckému původu). Po Alexandrově smrti spravovali východní oblasti říše makedonští Selukovci, jejichž panství se ovšem začalo rozpadat již koncem 3. století př. n. l., až bylo v roce 190 př. n. l., po porážce Selukovců Římany v bitvě u Magnézie, rozvráceno Arsakovci, náčelníky nomádských kmenů íránského původu – Parthů. Ti ustavili na troskách Makedonské říše Parthskou říši, s hlavním městem Rej (dnes jižní region Teheránu), později přeneseným do Ekbatany a nakonec do Ktésifónu (dnes v Iráku na řece Tigris). Nejvýznamnějším vládcem byl Mithridates (171 – 138 př. n. l.), který rozšířil hranice Parthské říše až na rozsah bývalé Achajmenovské říše a sám sebe nazýval achajmenovským titulem „král králů“. Parthská monarchie vedla v průběhu své existence řadu válek, žádné z nich však nedosáhly takového ohlasu jako války s římskou říší. Je to dáno nejen tím, že šlo o konflikty, jimž z pochopitelných důvodů věnovali pozornost soudobí řecko-římští kronikáři, ale také proto, že římská říše byla jediným opravdovým protihráčem Parthů. Boje mezi oběma velmocemi byly v 1. stol. př. n. l. v podstatě nerozhodné, později se však stále více uplatňovala římská převaha a po roce 100 n. l. císařské legie zcela triumfovaly – do konce století bylo parthské hlavní město Ktésifón celkem třikrát Římany dobyto. Vyčerpávající války s Římem, dynastické rozbroje a vnitřní nesourodost parthského státu způsobily v prvních desetiletích 3. století úplné vyčerpání potenciálu Parthských králů. V roce 224 vypuklo povstání vůdce kmene perských Sasánovců Ardašíra I., které po asi dvacetiletém boji vyústilo v ustanovení Sasánovské říše. Ta měla původně téměř rozlohu jako říše achajmenovská a parthská, tj. její jádro tvořil Írán a Mezopotámie a zčásti zasahovala do dnešního Afghánistánu, Pákistánu, Turkmenistánu, Arménie, Turecka, Sýrie a Saúdské Arábie. Hlavním městem Sasánovské říše zůstal Ktésifón (pouze přejmenovaný k poctě Ardašíra I. na Veh-Ardašír = Ardašír je výborný). Nástupce Ardašíra I., král Šáhpur, porazil ve slavné bitvě u Edessy v roce 260 římské legie a zajal císaře Valeriána (viz reliéf v Nakš-e Radžab u Persepole). Velký rozkvět prožívala Sasánovská říše za Chosroua I. Spravedlivého (531 – 579), který rozšířil území o Arménii, Jemen, část Ománu a rozsáhlá území ve Střední Asii, a který pozval do Persie nejlepší učence a umělce své doby. Posledním významným vládcem byl Chosrou II., za jehož vlády v letech 591 – 628 dosáhla Sasánovská Persie největšího rozmachu. Dobyl Jeruzalém, odkud odvezl Svatý kříž, Egypt a větší část Byzantské říše v Malé Asii – došel až k branám Konstantinopole (Istanbulu), kde však byl poražen byzantským vojevůdcem Héraklem. Z náboženského hlediska si však sásánovští králové počínali mnohem méně tolerantně než jejich předchůdci – zejména za Ardašíra II. (307 – 379) proběhlo rozsáhlé pronásledování křesťanů. Státním náboženstvím byl zoroastrismus s poměrně složitou církevní organizací v čele s nejvyšším móbadem (veleknězem), posvátným spisem byla již kodifikovaná Avesta.

Islámský středověk až po vládu dynastie Pahlaví

V roce 633 začala arabsko – perská válka, v průběhu které arabští nájezdníci poměrně snadno rozvrátili Sasánovskou říši, v roce 637 vyhnali posledního jejího krále Jazdgirda z Ktésifónu a v roce 651 připojili Írán k Umajjovskému chalífátu s centrem v Medíně, později v Damašku. Ačkoliv byla země v poměrně krátké době islamizována, až do hlubokého středověku přežívaly v Íránu sasánovské tradice včetně původního náboženství zoroastrismu, které se dochovalo ve městě Jazd dodnes. Začlenění do muslimské říše neznamenalo pro Persii počátek úpadku. Naopak – vzdělaní perští úředníci a učenci hráli již v prvním století arabské nadvlády významnou roli ve státní administrativě, kterou původně polokočovní Arabové naprosto neovládali. Dá se říci, že Peršané položili základy budoucímu arabskému vládnutí, o čemž svědčí i fakt, že výraz „vezír“ (první ministr) pochází z perštiny. Právě z těchto důvodů získali Peršané v říši výjimečné politické postavení a byl to i Peršan Abý Muslim, kdo v roce 747 zahájil vzpouru abbásovského rodu proti umajjovským chalífům v Damašku. Toto povstání vyústilo v ustavení Abbásovského chalífátu v Bagdádu v roce 750. Abbásovští panovníci si v nadcházejících desetiletích vždy vybírali své ministry mezi Peršany a perským guvernérům se dostávalo značné autonomie. Arabská nadvláda měla bohužel negativní vliv na perštinu, která začala upadat. Během 9. a 10. století proto proběhly kulturní změny a došlo k oživení perské národní identity, která se nestavěla proti identitě islámské, ale proti arabizaci muslimského světa. Toto období se zásluhou Persie a perských učenců stalo islámským zlatým věkem a Persie se stala v té době světovým centrem vědeckého bádání, ať už šlo o filosofii, matematiku, astronomii či medicínu. Tehdy získané poznatky později ovlivnily rozvoj evropské vědy v období renesance. Díky Avicenovi (Ibn Sína) se podařilo zachránit mnohá díla Aristotela, jehož ideje pak hrály značnou roli ve středověkém muslimském filozofickém myšlení. Od 10. století začal abbásovskáý chalifát ztrácet své pozice v Persii, neboť ze severozápadních provincií bývalé sásánovské říše přicházeli turkitští vetřelci, kteří se stali dostatečně silnými na to, aby ovládli místní perské státečky. Jeden z jejich předáků, Mahmúd z Ghazny, založil rozlehlou říši s hlavním městem Esfahán, ta však po jeho smrti opět zanikla. V 1. pol. 11. století obsadili Persii středoasijští Seldžukové, kteří jmenovali Peršany svými vezíry a za jejichž vlády se stala Persie opět ohniskem silné kulturní aktivity. Seldžukové byli mocnými vojevůdci, ale v zemi nedokázali zajistit vnitřní pořádek, který ohrožoval zejména Hassan ibn as-Sabbáh, zakladatel nebezpečné (dnes by se řeklo teroristické) sekty asasínů. Po smrti sultána Sandžara v roce 1157 se Persie opět rozdrobila na malé státy, které nemohly odolat vlnám mongolských nájezdů od 20. let 13. století. Mongolská nadvláda je zahájena v polovině 13. století, kdy zemi krvavě sjednotil jako Ilchánskou říši Čingishánův vnuk chán Hülegü. Ten s velkým úsilím zlikvidoval sektu asasínů a v roce 1258 vyplenil Bagdád. Mongolové zprvu tíhli spíše ke křesťanství, takže zničili většinu památek arabské kultury, nakonec však sami přijali islám a rozšířili ho do Mongolska a Číny. Podporovali významně obchod a právě v této době putoval přes Persii Marco Polo do Číny. V roce 1370 vstoupil do Persie nový dobyvatel – Timur Leng (Tamerlán), tatarskomongolský krutovládce, který během třiceti let své vlády dobyl Irák, Sýrii, část Malé Asie, jih Ruska a sever Indie. Hlavním městem Timurovy říše byl Samarkand (dnes v Uzbekistánu), kde v roce 1405 zemřel dřív, než stačil vtrhnout do Číny. Timurovi potomci však dlouho neudrželi říši pohromadě, nicméně se zasloužili o rozšíření perské kultury ve Střední Asii a Afghánistánu. Na území Persie se v 15. století prosadila ve vůdčí roli turkmenská dynastie Akkoyunlu, zpravující zemi z Tabrízu. V roce 1501 ji svrhnul Ismaíl I., zakladatel Safijovské říše, který vytvořil nový centralizovaný perský stát v prostoru mezi Bagdádem a Herátem. Za hlavní město si zvolil Kazvín a jako státní náboženství zavedli šíitský islám dvanácti imámů (isná ašarijá). V bojích se sultánem Sulejmánem sice ztratil Izmaílův syn Tahmásp I. (1524 – 75) území Iráku a Azerbajdžánu, přesto si ale Persie udržela přední místo mezi zeměmi na muslimském Východě a pro středoasijské chanáty byla perská kultura dominující až do 19. století. Největšího rozkvětu dosáhla Persie za vlády šáha Abbáse I. Velikého (1587 – 1629), který byl schopný prosadit vnitřní reformy a ubránit stát před vnějšími nepřáteli. Obchodoval s Evropou, kde rozšířil zejména obchodní vztahy s Anglií a také vyzýval evropské panovníky ke spojenectví proti Turkům. V roce 1600 jeho poselstvo navštívilo Prahu a jednalo zde s císařem Rudolfem II. Největším Abbásovým počinem je založení nového hlavního města Esfahán uprostřed země. V roce 1601 připojil k Persii Bahrajn, v roce 1603 Azerbajdžán, Arménii a Gruzii, v roce 1623 znovu získal Irák včetně Bagdádu, čímž opět dostal pod perskou kontrolu posvátná šíitská města Nadžáf a Karbalá. Po Abbásově smrti začala centrální moc opět upadat a Abbás II. (1642 – 1666) udržel jednotu země pouze díky tomu, že okolní státy procházely krizí. Panství Safijovců ukončili roku 1722 Afghánci, kteří dobyli Esfahán a svrhli slabého šáha Husajna. V roce 1730 vyhnal Tahmáspkulí Chán z turkitského rodu Afšárovců afghánské rebely o šest let později se prohlásil pod jménem Nádir Šáh novým vládcem Persie s hlavním městem Mašad. Během jeho vlády proběhlo tažení do Indie, odkud se Peršané vrátili s obrovskou kořistí. V roce 1747 byl Nádir Šáh zavražděn a jeho místo fakticky zaujal Kárim Chán-e Zand (1750 – 1779) z málo významného lúrského kmene Zandovců, i když nikdy nepřijal titul šáha (Nádirův vnuk Šáhruch udržel v moci Afšárovců Chorásán). Za své hlavní město si Karím Chán, jehož vláda přinesla zemi mír a prosperitu, vybral Širáz. Karíma Chána vystřídala u moci dynastie Kádžárovců, rovněž turkitského původu jako Afšárovci, jejímž zakladatelem byl Agha Mohammad Chán (1779 – 1797). Írán se za téměř stopadesátileté vlády nové dynastie stal postupně kolbištěm zápasu mezi Ruskem a Británií o vliv v regionu, navzdory těmto tlakům si však Kádžárovci udrželi svou suverenitu až do převratu v letech 1924 – 25. Jejich Persie se nikdy nestala evropskou kolonií (na rozdíl např. od Indie), přesto však moc šáhů, sídlících od roku 1785 v Teheránu, ztratila mnoho ze svého lesku. Za jejich vlády se objevily první snahy o omezení panovnické moci, které vyvrcholily v letech 1905 – 1911 tzv. konstituční revolucí. V říjnu 1906 musel šáh Muzaffaruddín svolat pod tlakem opozičních shromáždění (bast) první perský parlament (madžlis), přičemž následný boj mezi šáhem a parlamentem způsobil v zemi těžké zmatky. Nakonec si vládu uzurpoval bývalý kozácký důstojník Rezá Chán, který roku 1925 sesadil posledního qadžárovského šáha Ahmada a byl prohlášen jeho nástupcem. Dynastii, kterou založil, nazval Rezá Chán starobylým jménem Pahlaví. Autokrat a příznivec reforem Rezá Šáh zahájil výstavbu moderního průmyslu, železniční sítě, vzdělávacích institucí a roku 1935 změnil oficiální název státu na Írán. Za jeho vlády ustoupilo do pozadí tradiční balancování šáhů mezi zájmy Ruska a Velké Británie, které nahradil příklon k zemím, dosud nepříliš zainteresovaných v íránských záležitostech (šlo zejména o fašistické Německo, odkud pocházela většina šáhových poradců a které Írán podporoval i během 2. světové války). Dne 21. srpna 1941 vtrhla sovětská a britská vojska do Íránu, oficiálně neutrálního státu, a donutila Rezu Šáha k rezignaci ve prospěch mladého prince Muhammada Rezy Pahlavího. V roce 1943 se v Teheránu konala tzv. „Teheránská konference“, na které představitelé mocností (Stalin, Eisenhower a Churchill) podepsali nezávislost Íránu a od roku 1946 se Írán začal silně orientovat na Západ. V letech 1951 – 53 byla šáhova moc oslabena působením ministerského předsedy Mosaddeka, po jehož svržení se však šáh vrátil k moci posílený a jeho vláda se v následujících letech stávala čím dál více autokratickou. Se silnou podporou USA a Velké Británie modernizoval šáh íránský průmysl, ale zároveň potíral všechny formy politické opozice svou tajnou policií SAVAK. V roce 1963 vyhlásil šáh program velkých sociálně-ekonomických reforem, které dostaly název „Bílá revoluce“ (engheláb-e sefid). Díky ní však došlo ke značné sociální polarizaci, čehož využily síly, které na těchto reformách ztrácely nejvíce, tedy konzervativní duchovenstvo. Aktivním kritikem šáhovy politiky a odpůrcem jeho vlády se stal ajatolláh Rúholláh Chomejní, za což byl zatčen a vězněn po 18 měsíců. Po svém propuštění v roce 1964 pak veřejně kritizoval vliv USA na politiku šáhovy vlády, za což ho šáh na popud generála Hasana Pákrávána poslal do exilu. Ajatolláh pak v Turecku a Iráku pokračoval v ostré kritice šáhovy politiky a ovlivňoval domácí veřejné mínění. Postupně se začaly ve zvýšené míře ozývat kritické hlasy proti šáhovi a rozmařilému způsobu jeho života. Jakmile vedla politika ke zhoršení životních podmínek, sílící opozice se prosazovala pomocí demonstrací, na které šáh odpovídal velmi razantně. Koncem 70. let se šáhovy snahy o udržení režimu stávaly velmi brutálními, takže se proti němu radikalizovala stále větší část společnosti. V listopadu 1978 bylo vyhlášeno stanné právo a stovky demonstrantů byly zabity v pouličních bojích v Teheránu. 16. ledna 1979 odešel šáh ze země a v roce 1980 zemřel v Egyptě.

Írán po islámské revoluci ajatolláha Chomejního

Od konce roku 1977 začaly v Íránu nabývat na intenzitě protesty proti šáhovi a jeho autokratické světské prozápadní politice. V prosinci 1978 vyšly do ulic milióny lidí, což zcela paralyzovalo chod ekonomiky a krize se tak vyhrotila. Dva týdny po odchodu šáha ze země se vrátil z exilu za vášnivých ovací davů ajatolláh Chomejní a konečný pád šáhova režimu přišel 11. února 1979, kdy guerilly povstalců v Teheránu zvítězily nad regulérními jednotkami armády v tvrdých pouličních bojích. Poté co se většina Íránců vyslovila v referendu pro zřízení islámské republiky, byla 1. dubna 1979 oficiálně proklamována nová forma státního uspořádání. Revoluce přeměnila Írán v konzervativní teokratický stát, ukončila těsnější politické, sociální a kulturní vztahy nejen s USA, ale i s Evropou, a Chomejní se svými stoupenci mohl zahájit realizaci vlastní vize islámského státu, založeného především na právu šaría. V unikátní Íránské ústavě, která nemá na celém světě obdoby, byla zakotvena funkce duchovního vůdce rahbara, který má silnější ústavní moc než prezident. Prvním duchovním vůdcem se přirozeně stal ajatolláh Chomejní. Oproti očekávání milionů lidí si začal nový režim počínat nemilosrdně z hlediska lidských práv, veškerá opozice byla násilně umlčena či vyhnána do exilu, řada intelektuálů byla uvězněna a ženám bylo zákonem nařízeno nosit šátek a byla zahájena nenávistná rétorika vůči domnělým nepřátelům islámu doma i v zahraničí. Dne 2. září 1980 zaútočil irácký prezident Saddám Husajn na íránskou provincii Chúzestán obývanou Araby, od kterých si Bagdád sliboval podporu, čímž vypukla íránsko – irácká válka. Důvodem k válce byl především záměr Hussajna na posílení své pozice v regionu a zájem o bohatá naleziště ropy v této části Íránu. Přestože se iráckým jednotkám zpočátku dařilo využít své převahy a momentu překvapení, do roku 1982 íránští bojovníci vytlačili iráckou armádu zpátky za hranice. Chomejní odmítl příměří nabídnuté Irákem a požadoval velké odškodnění, sesazení Saddáma Husajna a jeho souzení za zločiny proti lidskosti. Dalších šest let pak probíhaly zdlouhavé boje, provázené útoky na tankery v Perském zálivu. Irák byl ve své válce proti Íránu podporován především arabskými státy včele s Egyptem (který poskytl azyl rodině svrženého šáha), socialistickými zeměmi pod vedením Sovětského svazu, včetně tehdejšího Československa, a od roku 1983 i USA. Írán naopak podporovala např. Sýrie a Libye. Až v roce 1988 se Chomejní rozhodl přistoupit na příměří zprostředkované OSN, které ovšem sám přirovnal k „vypití otráveného poháru“. Během války bylo zabito přes 100 000 íránských civilistů a vojáků iráckými chemickými zbraněmi, čímž je po Japonsku na druhém místě žebříčku zemí, které byly v lidské historii nejvíce postiženy zbraněmi hromadného ničení. Celkový počet íránských obětí války se odhaduje na 500 000 – 1 000 000 lidí. Nedlouho po ukončení války umírá 3. června 1989 ajatolláh Chomejní a jeho nástupcem se překvapivě stává Sajjid Alí Chameneí, který je duchovním vůdcem dosud, a to i přesto, že mu od počátku chybí potřebná autorita i charisma jeho předchůdce. S nástupem prezidenta Alí Akbara Hášemí Rafsandžáního v červenci 1989 dochází k posílení role prezidentského úřadu a také ve vedení země převážili pragmatici, kteří kladli důraz na rozvoj ekonomiky a snažili se vymanit zemi z mezinárodní izolace, způsobené tvrdou islamistickou rétorikou z předchozích let. Díky nim se také Írán vyhnul účasti na válce v Perském zálivu (1990 – 92), neboť dodržoval přísnou neutralitu, čímž se částečně rehabilitoval v očích západního světa. Konzervativní část íránských politiků sice nadále zdůrazňovala své obavy, že půjčky a investice ze zahraničí mohou přivést Írán do závislosti na Západu a ohrozit samotné základy revoluce, ale jejich hlas měl mnohem menší váhu než v dřívější době. O tom, jak smýšlí íránská veřejnost, dosud z rozhodovacího procesu v podstatě vyloučená, podaly důkaz první přímé prezidentské volby z roku 1997, v nichž s přehledem zvítězil umírněný duchovní Muhammad Chátamí, bývalý ministr kultury. Jemu se podařilo postupně prosadit řadu reforem, včetně větší svobody tisku, a uskutečnit klíčové schůzky ve Washingtonu a Vatikánu, kde na setkání s papežem vyhlásil program tzv. „dialogu civilizací“. Dalšímu pokroku jeho reforem však začala účinně bránit Rada dohlížitelů (něco jako u nás Ústavní soud), složená z nejtvrdších konzervativců. Tuto rozpolcenou situaci nedokázaly zvrátit ani výsledky parlamentních voleb v roce 2000, ve kterých opět triumfovaly proreformní síly, ani opětovné zvolení Chátámího prezidentem v roce 2001. Neschopnost reformistů prosadit demokratizaci společenského uspořádání, způsobená roztříštěností proreformních proudů, vedla následně k jisté rezignaci. Ta se projevila i při parlamentních volbách v roce 2004, kterých se zúčastnilo jen 50,7 % oprávněných voličů poté, co Rada dohlížitelů prosadila vyškrtnutí z kandidátních listin 2500 proreformních kandidátů. Chátamího druhé prezidentské období skončilo roku 2005 a o úřad prezidenta začal znovu usilovat Rafsandžání, který se navenek prezentoval v reformistickém a otevřeném duchu. Ale Rafsandžánímu se nepodařilo získat v prvním kole voleb většinu, a tak do druhého kole postoupil spolu s úřadujícím starostou Teheránu Mahmúdem Ahmadínežádem, který nakonec získal ve druhém kole 62 % hlasů a zvítězil. Od Ahmadínežádova zvolení opět vzrůstá napětí mezi Íránem a Spojenými státy, především v souvislosti s íránským jaderným programem. Na krizi ve vzájemných vztazích se také podílí fakt, že se Írán během několika posledních let zbavil 85 % svých dolarových rezerv, které vyměnil za euro. Tento krok pomohl destabilizovat pozici dolaru v celosvětovém obchodu a inspiruje následně k podobnému kroku i další ekonomiky v různých částech světa (což by mělo pro hospodářství USA zdrcující důsledky). Vnitřní nálada v zemi je v druhé polovině roku 2007 taková, že spokojenost lidí s režimem trvale klesá, a přestože mnoho lidí stále věří islámské revoluci, jsou jejími výsledky v praxi hluboce zklamáni. Přes silnou protizápadní propagandu vzhlíží naprostá většina obyvatel k Západu a touží po demokratických změnách, neboť jejich životní úroveň má klesající tendenci. Za této situace, kdy režim stupňuje tlak prostřednictvím mravnostní policie na odívání žen, neváhá použít proti nespokojeným obyvatelům (například 1. května 2007 na mohutné protirežimní demonstraci v Teheránu) represí a násilí, a uchyluje se k podobným krokům, jakým bylo nařízení prezidenta z konce roku 2006 o filtrování internetu a omezování přístupu k němu, si ovšem sám pod sebou pomalu podřezává větev. Zde je na místě vzpomenout si na chování komunistického režimu v Československu těsně před listopadem 1989.

ﺁﺯﺍﺪﻯ ﺑﺮﺍﻯ ﻡﺮﺪﻡ ﺍﻳﺮﺍﻥ – Svoboda pro Írán

V prezidentských volbách 12. června 2009 se prezidentu Mahmúdu Ahmadínežádovi postavil umírněný íránský politik Mír Hosejn Musáví, který dle oficiálních výsledků vyhlášených 14. 6. 2009 získal pouhých 33,75 % hlasů proti 62,6 % konzervativce Ahmadínežáda. Po vyhlášení těchto výsledků propukly v celé zemi mohutné nepokoje, při kterých bylo zatčeno přes 100 proreformních politiků a v pondělí 15. 6. 2009 dokonce bylo při nepokojích v Teheránu zabito nejméně 8 lidí. Podle nepotvrzených údajů prý skončil Ahmadínežád ve volbách až jako třetí a volby vyhrál Mír Hosejn Musáví, Rada dohližitelů také nařídila přepočítání hlasů. Opozice však požaduje nové volby. To je naprosto neuvěřitelný, přesto očekávaný vývoj a zdá se, že se nejedná o pouhé „protesty“, ale o „revoluci“. Následně se v zemi situace velmi zkomplikovala, protesty pokračují ještě měsíc po volbách, dochází k represím, zatýkání. Výsledkem „přezkoumávání“ je nakonec to, že Rada dohližitelů za konečného vítěze vyhlásila Ahmadínežáda a námitky opozice odmítla. Kam bude vývoj nadále směřovat? Držíme Vám Peršané milí palce!

pokračování – PRVNÍ DEN V TEHERÁNU