CESTYAPAMATKY.CZ

Po několika hodinách jízdy po dobré silnici ze Zabídu jsme vjeli do hor Jemenské vysočiny, kde nás čeká další zajímavé město, spojené s historií Jemenu jako jedno z mnoha hlavních měst v průběhu jeho bouřlivých dějin, Taizz. Na první pohled je vidět, že Taizz je moderní město s trochu uvolněnější atmosférou, také jsme si hned všimli, že na ulici je více žen pouze se šátkem na hlavě a ne zcela zakuklených v černém šaršafu. Nedal se už při příjezdu přehlédnout nádherný a mohutný hrad na skále nad centrem a hora Sabir (Jabal Sabir = „Šavlová hora“), která svou výškou 3 070 metrů nad mořem rámovala jihovýchodní panorama Taizzu. Nedaleko centra jsme se ubytovali v poměrně slušném hotelu Jemen turist, a protože sluníčko ještě svítí, vyrážíme hned na prohlídku zdejších památek.

Taizz (تعز) je dnes třetím největším městem Jemenu (500 000 obyvatel) a metropolí stejnojmenné gubernie. První zmínka pochází až z roku 1173, z doby vlády Ajjúbovců, ale zdejší hrad existoval minimálně již o 100 let dříve. Největší rozmach nastal v letech 1229 – 1454, kdy si ho dynastie Rasúlovců zvolila za své sídelní město a zahájila jedno z hospodářsky nejvýznamnějších období v historii země. Když v roce 1332 navštívil Taizz velký arabský cestovatel Ibn Battuta popsal ho jako jedno z největších a nejkrásnějších měst země a neváhal použít označení „Damašek Jemenu“. Období úpadku nastalo po roce 1516, kdy se stal provinčním městem Osmanské říše. Nicméně až do roku 1948, kdy se stal hlavním městem Jemenu, byl obehnán 4 metry vysokými hradbami, jimiž se dalo projít pouze 4 bránami. V roce 1962 se hlavním městem země stalo Sanaa, ale Taizz si i nadále udržuje pozici hospodářského centra země. Až do roku 1940 byl Taizz jedním z nejvýznamnějších židovských sídelních celků v Jemenu, v místní čtvrti Šarab žilo asi 10 000 židovských obyvatel. Okolí města je významným producentem kávy, kátu, zeleniny a z hospodářských produktů je proslulý zejména místní uzený sýr.

Do starého města jsme vstoupili jednou ze dvou dochovaných bran, tzv. Velkou bránou (Bab al-Kabeer), kromě ní se dochovala ještě na druhém konci súku Šanini Mojžíšova brána (Bab al-Musa); obě pocházejí z počátku 14. století, z doby vlády Rasúlovců. Zatím zběžně procházíme súkem, kde ženské z okolních vesnic v zářivě barevných baltó (svrchní látka zakrývající oděv pod ním) prodávají kát a k mání je zde jinak obvyklý sortiment zboží, jako v jiných blízkovýchodních městech. Jako první nás přes oči udeřil oslnivě bílý minaret minaret nejstarší mešity ve městě, Mešity al – Muzafar (Modafar), která byla postavena sultánem Al-Muzafarem v roce 1250 jako hlavní svatostánek města a madrasa. Je typickou ukázkou rasúlovské architektury a nejstarší dochovanou mešitou v Taizzu a její architektura si i přes pozdější přestavby zachovala původní vzhled s 20 typickými kupolemi a právě oním 45 metrů vysokým minaretem v jihovýchodním nároží. Dovnitř jsme se bohužel nedostali, ale hezky jsme si ji mohli prohlédnout ze střechy jednoho z přilehlých domů, kam nás pozval jeden z místních obyvatel. Jelikož slunce se pomalu klonilo k západu, barvilo bílé stěny mešity do nádherných červených odstínů. Jen o kousek výš, pod hradní skálou, se tyčí další významná stavba, Mešita al – Ašrafíja (Ašrafova mešita), jejíž stavbu zahájil v roce 1295 sultán Al-Ašraf I. a dokončil jeho syn Al-Ašraf II. po roce 1377. Sultán Al-Ašraf II. (zemřel roku 1400) je zde i s manželkou pochován. Viditelnou dominantou mešity jsou dva bílé minarety vysoké 35 metrů. Od roku 1980 probíhá obnova památky a je již z větší části hotová. Když nám Hamúd Alí Džairí, který se představil jako učitel, umožnil vstoupit dovnitř mohutnými dřevěnými dveřmi, starými jistě hezkých pár století, přijali jsme nadšeně možnost nerušené prohlídky v pomalu přicházejícím podvečeru. Vnitřní výzdoba byla nádherná – jemně vyřezávané okenice i propracované detaily štukové výzdoby nezapřou soudobé egyptské vlivy. Hamúd nás pak ještě vyzval, ať ho následujeme do nedaleké mešity al-Mutabíja. Ta je ze stejné doby jako Ašrafova mešita, nejsou tu ale žádné hrobky, protože byla původně určena pro potřeby sultánovy manželky a jejího dvora. Tady jsme měli také jedinečnou možnost zúčastnit se večerní modlitby a pak si prohlédnout i výzdobu mešity, která je podobná Ašrafově mešitě. To byl další z příjemných zážitků, lidé byli od pohledu velmi přátelští a vůbec jim nevadila naše přítomnost při bohoslužbě a ani to, že je fotíme a natáčíme. Všichni se na nás usmívali, jako by je naše přítomnost těšila, ale nikdo s námi nemluvil. Nakonec nás již za úplné tmy odvedl Hamúd zpátky na súk Šaniny a tam jsme se rozloučili. No, pravda, řekl si za svoje průvodcovské služby o drobný peníz, ale zase nám ukázal místa, kam se asi nelze běžně dostat. Nejdřív se stavujeme u holiče, aby Honza dostál svému zvyku nechat se vždy v Orientu ostříhat, a pak se věnujeme nejzajímavějšímu krámku na súku, kde se nám věnoval jeho majitel, pan Ahmed Ali al – Samai. To je vážený obchodník, který obchoduje se stříbrem na celém Blízkém východě a jeho spolupracovníci skupují různé výrobky a rukodělné práce po celé zemi. Proto jeho obchod vypadá skoro jako muzeum. Je zde k vidění mnoho druhů džambijí, typických zahnutých nožů, o kterých nám vyprávěl nejvíce.

Jelikož se již de pomalu nachýlil k závěru, ještě jsme si skočili do čajovny nedaleko hotelu na čaj. Nejprve jsme si dali černý čaj s mlékem a protože obsluhující číšník kolem nás poskakoval jak čamrda, zubil se na nás a byl rád, že jsme na čaji právě u něj, dali jsme si ještě černý čaj s mátou. Dlouho přes půlnoc pak sedíme u internetu a posíláme domů známým zprávy o tom, jak krásně se tu máme, protože to je první internetová kavárna, na kterou jsme narazili.

V sobotu ráno (dnes je 20. února 2010) se balíme na další cestu, kterou ukončíme v Sanaa. Tam je to 250 kilometrů, ale ještě nás čekají nějaké pozoruhodnosti cestou. Ráno byl hlavní úkol sehnat čerstvé pečivo a tak pobíhám po liduprázdných ulicích a hledám pekárnu. Bylo to legrační, když jsem vždycky ukazoval na pečivo v taškách kolemjdoucích s posunky, které označovali :„Kde jsi to koupil?“, a oni mi nerozuměli, jeden mi dokonce jednu housku podal zřejmě s politováním, že na tom musím být moc špatně, když žebrám o jídlo. Nakonec jsem pekárnu našel a vítězně přinesl na hotel svůj úlovek, zatímco ostatní se teprve hrabali z postelí. Po snídani na pokoji vyrážíme tedy na další cestu. Nejprve míříme ke zdejšímu hradu, který trůní na Červené skále 450 metrů vysoko nad městem. Včera jsme tam již nestačili do setmění dojít. Ahmed nás dovezl k dolní bráně v sedle a mezi tím, co jsme si šli hrad prohlédnout, zajistil pro nás nějaké nové povolenky pro vojenské kontroly cestou.

Hrad byl založen na místě starého předislámského sídliště (což potvrdily archeologické nálezy) kolem roku 1065 Abdullahem Mohammedem Al-Sulajhim, vládcem z nedaleké Džibly (kam také míříme) k ochraně obchodní cesty do Adenu. První písemná zmínka pochází z roku 1173 a za vlády Rasúlovců sloužil od roku 1229 po 230 let jako sultánský palác. Tehdy také získal své označení „Káhirský hrad“. Za nadcházející osmanské nadvlády byl využíván jako vojenská základna k ovládání jižního Jemenu. Od rána dnes pěkně svítí sluníčko a tak výstup mezi mnoha úrovni hradeb až na vrchol hory byl dost náročný. Ovšem stál za to. Hrad prochází poměrně rozsáhlou obnovou, při které se bohužel nešetří betonem, což známe z obnovy některých památek i u nás (třeba hrad Kokořín, že). Ačkoliv ještě donedávna sloužil jako vojenská základna, a vojáků je tu stále dost, nikdo nám nebrání ve volném prohlídce celého areálu s nádhernými výhledy na Taizz. Obdivujeme také dobře zachované nádrže na vodu a postupně obnovované zahrady, sevřené mohutnými hradbami. Z vyhlídky na nejvyšším místě jsou vidět všechny památky, které jsme si již ve městě prohlédli a také 4 km vzdálenou Hadiho mešitu, která byla postavená v roce 1618 nad hrobkou súfika al-Hadiho.

Po prohlídce se vracíme k autu a definitivně opouštíme Taizz. Míříme k nedalekému pohoří Takar (Džabal Taqar), které překonáváme sedlem s výškou 2250 m. n. m. Tady se na chvíli zastavujeme, fotíme hory a městečko Dhi Sufal s velkou bílou mešitou. Přes město s kouzelným jménem Al-Kajda se blížíme k centru celé oblasti, městu Ibb. Než jsme do něj vjeli, odbočujeme z dálnice vlevo na prašnou horskou cestu a jedeme na vyhlídku s nádherným výhledem na další cíl naší cesty – město královny Arwy – Džibla.

Džibla Jibla (جبلا [Jiblah]) bezesporu patří k nejkrásnějším městům v Jemenu, což je dáno nejen unikátními architektonickými památkami a historií vážící se k populární jemenské královně Arwě, ale také díky nádherné poloze nad soutokem dvou řek ve výšce 1 350 metrů nad mořem. Město založil na obchodní cestě vedoucí z hlavního města Sanaa do přístavního Adenu v roce 1066 Abdullah Mohammed Al-Sulajhi a pojmenoval ho podle Jebilaha, místního židovského hrnčíře. Zcela zásadní význam má pro Džiblu rok 1085, kdy se sem ze Sanaa přestěhovala vládnoucí královna Arwa al-Sulayhi a učinila z ní hlavní město.

Královna Arwa se narodila kolem roku 1048 v Harázských horách jako neteř jemenského krále Aliho al-Sulajha a bezesporu se jedná o jednu z nejpozoruhod­nějších postav dlouhé jemenské historie. Jelikož Arwa brzy osiřela (její otec zemřel v bojích s odbojnými Nadžáhovci z Tihámy), byla vychovávána v královském paláci v Sanaa královnou Asmou al-Sulajhi. Ta u ní podporovala její zájem o vzdělání, literaturu a poezii. V roce 1066 se provdala za svého bratrance Ahmada al-Mukarrama Sulajhi a dostala věnem město Aden. Po smrti Aliho al-Sulajha v roce 1067 se její manžel stal králem, ale jelikož byl ochrnutý a trvale upoutaný na lůžko, řídila správu země za něj. Oficiálně pak předal nemocný král vládu nad sulajhovským královstvím do rukou své ženy v roce 1074, což podpořilo v roce 1084 udělení náboženského titulu hujja, který získala jako první žena v historii. Hlavním důvodem, proč se Arwa rozhodla opustit v roce 1085 Sanaa a přesídlit do Džibly, bylo přiblížit se odbojným Nadžahovcům sídlícím v Zabídu, se záměrem je pokořit a pomstít tak smrt svého otce. Do čela odboje jmenovala Saba ibn Ahmada, který proslul nejen svojí nenávistí k Nadžahovcům, ale také marnou snahou přesvědčit Arwu, aby se po smrti svého manžela v roce 1090 za něj provdala. Královna prožila dlouhý život a zemřela v roce 1138 ve věku 90 let, ale po její smrti na trůn nenastoupil žádný dynastický následovník, neboť její děti – synové Mohammed a Ali a dcery Fatima a Umm Hamdan zemřely v raném věku. Odkaz královny Arwy je dodnes v Jemenu živý a Jemenci o ní mluví s velkou úctou, dokonce ji nazývají „malou královnou ze Sáby“. Ačkoliv žena, k jejímu odkazu se hlásí i mužská populace, dokonce i současný prezident Sáleh, který své činy pro Jemen dosti neskromně přirovnává k jejímu dílu. Na její snahy o šíření vzdělanosti navazuje Univerzita královny Arwy v Sanaa, založená v roce 1996, a na její nebývalý zájem o charitu babtistická nemocnice zde v Džible.

Z vyhlídky jsme se vydali k nedalekému městu asi 3 kilometry pěšky a s řidičem Ahmedem jsme si dali sraz na druhém konci města za 3 hodiny. Ty by nám na prohlídku snad měly stačit. Sešli jsme do údolí, kde se nás na mostě přes jednu ze zdejších řek ujal Abdusalah Kasim Šaraf, který nám nabídl doprovod po městě. Sice jsme nejprve moc nechtěli, ale kluk se chtěl také trochu procvičit v angličtině, tak jsme ho angažovali. Své role se ujal okamžitě a hned nám pověděl, že ten most, který jsme právě přešli, nechala postavit královna Arwa. Pak nás nás zavedl k nedaleké mešitě královny Arwy, která vznikla přestavbou staršího Abdullahova paláce bezprostředně po královnině příchodu do města v roce 1085 a dnes je hlavní městskou dominantou. Součástí mešity byla od počátku významná madrasa (škola) a knihovna, neboť královna velmi dbala na vzdělanost obyvatel. Jako zastánkyně rovnoprávnosti obou pohlaví prosadila, že se v madrase vyučovali chlapci i dívky, a tak jsou v knihovně k vidění vzácné rukopisy napsané místními vzdělanými ženami a také vzácné rukopisy svatého Koránu staré přes 700 let. Po své smrti v roce 1138 byla královna v mešitě pochována a její hrobka je dodnes předmětem nebývalého obdivu obyvatel Jemenu, kteří sem přijíždějí jako k nějakému významnému poutnímu místu. Mešitu zdobí dva odlišné minarety – ten bílý je starší a pochází opravdu z doby královny Arwy, tedy z konce 11. století, ten druhý, červený, byl přistavěn mnohem později, až kolem roku 1500. Měli jsme trochu štěstí, protože náš průvodce nás zavedl k imámovi Abdulahovi Ahmedovi, který nás v mešitě přivítal a „pochlubil“ se, že je mu 62 let; mezi námi vypadal tak o 20 víc. Nechal se vyfotit u dveří Rahma o kterých tvrdil, že pamatují královnu Arwu. No, nic ve zlém, ale letopočty tu střílí od boku jako by se nechumelilo, a dost často se i novějším věcem dává nádech velké starobylosti. Ty dveře by musely být staré 1000 let a tomu se chce jen těžko věřit… Mohli jsme také vstoupit na nádvoří mešity a podívat se oknem dovnitř ke královnině hrobce v modlitebním sále. Blíž jsme ale jít nesměli. Za milé přijetí jsme imámovi nechali nějaké drobné a zadní bránou jsme prošli do uliček starého města. Všude okolo nás probíhal trh s kátem, však již zase pomalu přichází jeho čas. Došli jsme až ke zbytkům velkolepého královského paláce Bayt al-Izz (Dům slávy), který nechala královna Arwa vystavět v roce 1085 naproti své mešitě opravdu v grandiózních proporcích. Původně prý měl v pěti podlažích 365 místností, tedy tolik, kolik je dnů v roce, aby královna mohla z důvodu své bezpečnosti každý den spát v jiné místnosti. Většina paláce se však nedochovala, a to, co je z něj dosud k vidění, bylo v rekonstrukci. Podle našeho průvodce prý palác opravuje UNESCO. Muzeum královny Arwy, které sídlí v jedné z jeho již opravených budov, bylo ovšem uzavřené. Nezjistili jsme proč, bylo zamčeno a ani náš průvodce nám neporadil. Prohlídku města ukončujeme u Jákobovy mešity (mešita šejcha Jákoba), která zřejmě nejstarší památkou města. Původně se jednalo o synagogu z 11. století, patřící místní židovské komunitě, která do města přišla hned při jeho založení. Když potom jakýsi Žid Jákob, žijící v 15. století, konvertoval k islámu, synagogu nechal přestavět na mešitu a nechal k ní přistavět typický červeně zdobený minaret. U téhle krásné stavby, od které je neopakovatelný pohled na celé město s dominující mešitou královny Arwy, točíme s Kásimem synchrony do reportáže pro Objektiv a konečně přicházíme k autu, které na nás čeká na parkovišti nedaleko.

Dnes bylo opravdu docela teplo a tak se už těšíme na něco chlazeného k pití a pozdní oběd, na který jedeme do Ibbu. V takové nenápadné restauraci na předměstí jsme si dali oblíbenou „kuřecí pochoutku“, jako ostatně skoro denně – pečené kuře a šafránovou rýži, a dost jsme se divili poněkud přemrštěné ceně kterou si tady majitel účtoval. Ta trochu popudila i našeho řidiče Ahmeda, který se s ním kvůli tomu dost chytil, ale slevu neuhádal. Po obědě nás čekal dlouhý přejezd přes Arússké hory (Džebel al-Arūs), které překonáváme sedlem ve výšce 2 800 m. n. m. Nad sedlem je zřícenina hradu Qalat Samara, který střežil obchodní cestu Sanaa – Džibla – Taizz – Aden. Hrad si jenom fotíme, protože k jeho návštěvě již nemáme čas – do Sanaa ještě daleko a začalo se stmívat. Nepodařilo se mi ani sehnat žádné informace o jeho historii, a tak zůstala jen vzpomínka na romantickou zříceninu vysoko v horách. Do Sanaa přijíždíme již za úplné tmy kolem kontroverzní gigantické mešity prezidenta Alí Abdalláha Sáliha, která perfektně osvětlená stovkami reflektorů vypadala jak zářící diadém, ačkoliv zbytek země se topí ve tmě. Dnešní noc strávíme zase na našem hotelu Golden Dar, ale ještě před tím jdeme se Samirem domluvit další akční plán a uschovat u něj batohy s věcmi, které na zbytek cesty nebudeme potřebovat. Zítra ráno nás totiž čeká odlet na ostrov Sokotra za novým dobrodružstvím a fascinujícími zážitky, které se do nás denně a bez ustání vsakují všemi smysly. Každý den si tak víc a víc uvědomujeme, jak úžasná je to země a jak přes všechny problémy, s kterými se potýká, jsme tu mohli pozorovat mizející svět opravdického života staré Arábie.

pokračování – Džambíja