CESTYAPAMATKY.CZ

Velmi zajímavý byl výlet k asi 25 kilometrů vzdálenému místu Xieng Khuan (laosky ວັດຊຽງຄວນ), známému také jako Buddhův park (v překladu z laoštiny Xieng Khuan znamená Město důchů). Leží na břehu majestátního Mekongu přímo proti Thajsku a cesta z Vientiane sem vedla po silnici kolem jediného mostu mezi Laosem a Thajskem (most „Přátelství“) a také kolem jediného pivovaru v Laosu, kde se od roku 1973 vaří pivo Beerlao. Pro tento výlet jsme si půjčili zase malé motorky, protože se ukázaly jako vhodný dopravní prostředek. Cesta sem je navíc stále po rovině, takže by se to dalo i na kole.

Buddhův park je opravdu „nářez“ a udělí lekci každému, kdo pochybuje o tom, že žijeme v postmoderním světě. Je to totiž jakási vize a splnění ambicí Luang Pu, tedy „ctihodného otce“, jménem Bunleu Sulilat, který byl jogínem, knězem, šamanem a celkově excentrickým člověkem, nebo cvokem, který sloučil hinduistickou, buddhistickou, konfucionistickou i taoistickou mytologii i ikonografii v jeden celek okořeněný animismem. Bunlea kupodivu pro své náboženství získal v Laosu velkou řadu následovníků a právě s jejich pomocí vybudoval v roce 1958 tento park. Po revoluci v roce 1975 odešel do Thajska, kde ve svém učení pokračuje a v roce 1978 tam také vybudoval podobný Wat Khaek v Nong Khai. A právě i v tomto novém místě je pohřben, jeho mumifikované tělo odpočívá v jednom z betonových pavilonů.

Procházeli jsme tímto prazvláštním parkem nebo možná spíše Městem duchů, jak zní jeho název v laoštině, a nevěděli jsme, co si o tom všem myslet. Nicméně něco monumentálního a fascinujícího v tom je. Sochy navíc vypadají jako velmi staré a že jsou z betonu, staré jen několik desetiletí, to nebylo na první pohled vůbec znát. Musí navíc být udělané dost fortelně, protože klima s monzunovými dešti k nim zrovna moc přívětivé určitě nebude. Asi nejzajímavější je obrovitá socha Buddhy, dlouhá 43 metry a vysoká 19 metrů. Buddha je zachycen v okamžiku před konečným vyvanutím, dosáhnutí parinirvány. Na to, že je ale vlastně pět minut před smrtí, nevypadá tak špatně. Kdybychom ale lépe studovali zde zastoupená náboženství, asi bychom všemu lépe rozuměli. Viděli jsme zde totiž nebeské nymfy přinášející oběti bohům, světce moudře rozmlouvající s bájnými zvířaty, divoce se pitvořící ďábly a různé děsy, osmiruké bohyně blaženě si protahující své pavoučí údy nebo tříhlavé hady (nágy). Oproti tomu trojhlavý slon (opravdu děsivá představa) symbolizoval sjednocení země a s věroukou přímo nesouvisí. Zajímavé bylo zpodobnění Brahmy, který je stvořitelem vesmíru a všech ostatních hinduistických bohů; má čtyři tváře a osm rukou. I v Indii je mu zasvěceno velmi málo chrámů – poté, co svět stvořil, již do něj totiž nezasahuje – a lidé jsou známí nevděčníci. Rozpoznali jsme i sousoší boha Šivy s manželkou Párvatí a syny Skandou a Ganéšem (Ganéš je bůh se sloní hlavou, který odstraňuje životní překážky.

Po občerstvení na břehu Mekongu, přes který koukáme do Thajska při popíjení čajíčku, se stejnou cestou vracíme zpět přes Vientiane. Na hlavní ulici se zastavujeme na oběd a pokračujeme přímo na sever po silnici č. 13 do vesnice Ban Naxaithong, která leží asi 17 kilometrů od města. Bylo to ale docela náročné, probojovat se těmi hustě obydlenými předměstími Vientiane, stále někdo vstupoval do silnice, motorky si jezdily, jak chtěly, zkrátka to nebyla žádná sranda. Na druhou stranu tato větší část cesty byla alespoň po asfaltu. Když jsme odbočili k vodopádům (odbočka byla kupodivu značená) Nam Tok Tat Khu Khana (kterým ale všichni říkají jen Hin Khana), asi 10 kilometrů jsme jeli po písčité lesní cestě, také cesta moc netíkala. Přeci jen se nedá jet tak rychle. Ale zase to byla moc zajímavá projížďka velmi hezkou přírodou. Cestou jsme minuli několik samot, tak jsme si řekli, že se u některé, cestou zpět, stavíme. Čím dále jsme jeli – a vodopády by měly být co nevidět – jsme začali pojímat podezření, že v této rovině zřejmě žádné vodopády být nemohou. Dojeli jsme tedy na konec cesty, která končila přímo u řeky, a vedle ní bylo malé parkoviště. Nikde nikdo. Ovšem jakmile jsme postavili motorky na stojan, z ničeho nic se objevila malá holčička a prodala nám „parkovné“ za 8000 KIP (15 Kč). Stačil jsem si ještě všimnout stromu chlebovník obecný (Artocarpus altilis), který zde okolo rostl v několika exemplářích a jeho obrovské baňaté plody byly na dosah. Chlebovník je základní potravou v tropických oblastech, je bohatý na škrob a před požíváním se opéká, peče, smaží nebo vaří. Takto tepelně zpracovaný připomíná brambory nebo čerstvě upečený chléb (odtud název) a dá se buď přímo jíst nebo použít v různých jiných jídlech; v Laosu se běžně připravuje směs vařené nebo kvašené chlebovníkové kaše a kokosového mléka, zapečená v banánových listech nebo se sušený chlebovník podává jako dezert. Protože stromy chlebovníku rodí běžně jen v určitém období roku, je důležité jejich dobré uskladnění. Jednou z tradičních technik uchovávání je zakopání oloupaných a umytých plodů do jámy vystlané listy. Plody zde pak několik týdnů kvasí a produkují nakyslou lepkavou hmotu. Takto uložené plody mohou vydržet i více než rok. Obsah některých jam byl údajně jedlý i po více než třiceti letech od zakopání.

Po obhlídce chlebovníku jdeme k těm v průvodci slibovaným vodopádům … A jak jsme v závěru cesty tušili, jedná se pouze o velmi přenesený význam pro jakési malé peřeje, či píše prahy, kterými zde potok překonává skalní blok což v nás utvrdilo podezření, že autor průvodce zde nikdy nebyl. Místo je ale určitě oblíbeným výletním místem, neboť zde stojí mnoho srubů, chatek a na břehu potoka pak výletní restaurace. Nikde ale nebylo živáčka, přestože v té restauraci hrálo rádio. Chtěli jsme si alespoň dát čaj, když jsme sem již ujeli takový kus cesty, ale nikdo nepřišel ani na volání. Přestože jsme vodopády nenašli (tolik jsem se na ně těšil), nebyla o marná cesta. Konečně jsme se mohli rozhlédnout po venkově a konfrontovat jeho velmi jednoduchý životní styl s naprosto odlišným světem Vientiane. Cestou zpět jsme pak zastavili u jednoho domku z bambusu, postaveného tradičně na kůlech. Dole „v přízemí“ jsme zastihli mladou ženu s děckem a starší ženu, zřejmě babičku, mezi nimiž se volně procházela domácí zvířata. Dali jsme jim tedy nějaké dárky a naznačili, že bychom se u nich rádi porozhlédli. Nerozuměly nám totiž ani slovo a nejsem si ani jist tím, kolik již mohly vidět na vlastní oči cizinců. Do obytné místnosti „v patře“ jsme ale raději jen nahlédli, když nás vyloženě nevyzvaly, ať vstoupíme. Přes veškerou skromnost musím konstatovat, že život v jedné místnosti, z níž je skrz bambusové stěny vidět ven i dovnitř, bych asi dlouhodobě nezvládl. Nicméně televizi jsme tam zahlédli.

Dnes celý den svítilo sluníčko a tak jsme se trochu „připekli“ na rukou a zátylku, což je riziko při cestování na motorkách. Ujeli jsme ale 130 kilometrů a na hotel se úplně utrmácení a naklepaní vracíme v 17:30 hodin. Když jsme se srovnali, vyrážíme na večeři – a na ní jsme se poněkud rozšoupli. Dali jsme si totiž maso grilované na lávě s hranolky a salátem, to vše i s pivem a 40 000 KIP (75 Kč). Chtěli jsme změnu a tohle bylo to pravé. A jelikož jsme již dlouho o sobě nedali zprávu domů, zbytek večera trávíme zcela nepoeticky na internetu za lidovou cenu, po přepočtu 9 Kč/hodinu.

pokračování – NÁRODNÍ PARK PHU KHUA KHUAY