CESTYAPAMATKY.CZ

Do Libanonu a Sýrie jsme se v minulosti chystali již dvakrát. A dvakrát nám cestu překazily válečné události, které se bezprostředně dotýkaly Libanonu. Tentokrát jsme si ale řekli JEDEME a dá se říct, že přípravy na cestu začaly již 19. listopadu 2008, kdy jsme na pozvání pana Hassana Ezzedineho, předsedy Libanonského klubu v ČR, vyrazili na koncert libanonského klavíristy Bassema Saida známého spíše pod pseudonymem Aleph, který se konal v koncertním sále konzervatoře Jana Deyla na Maltézském náměstí v Praze na Malé Straně. Alepha doprovázeli další dva hudebníci (jedním z nich byl hráč na darbuku Fady Abi Saab), společně nám pak představili tradiční libanonskou hudbu i její směs s kubánskou, španělskou a francouzskou hudbou. Geniální samouk Aleph má vlastní prstoklady, vlastní rytmický styl a je velmi šikovný improvizátor. Vyniká osobitými harmoniemi a originálními rezonancemi a svou hudbou rozdmýchává emoce, údiv i obdiv. Atmosféra koncertu byla uvolněná a velice příjemná, takže nás skvěle naladila k přípravám.

Jenže těsně po Vánocích 2008 zaútočil Izrael mohutnou ofenzívou na pásmo Gazy (po déle trvajícím vypouštění raket z pásma na Izrael – údajně Hamásem, nutno říci že bez obětí na izraelské straně), přičemž bylo zabito okolo 1000 Palestinců, včetně dětí. S obavami jsme sledovali vývoj, protože bylo možné, že se okolní státy do konfliktu zapojí. Vybíjení lidí a obklíčených betonovou zdí kolem dokola skončilo po 14 dnech a na Blízkém východě zavládlo další z mnoha křehkých příměří. Prostor pro další přípravy cesty se tedy zase otevřel. Nicméně pod tlakem popsaných událostí ustoupila z cesty kamarádka Renata a tak jsme zůstali dočasně zase jen tři – Roman, Honza a Bobina. Za několik dnů jsme se ale sešli v Praze Ílou, starou dobrou známou, která nezkazí žádnou legraci, a 22. ledna 2009 jsme si koupili letenky Praha – Bejrút a Damašek – Praha.

Ještě jedno setkání jsme uskutečnili pár dnů před odletem v pražské libanonské restauraci El-Emir (Princ) v nákupním centru Palládium. Prostředí poněkud sterilní pro restauraci tohoto typu, ale chtěli jsme se sejít již tak trochu v Libanonu. Potkali jsme se zde s panem Hassanem Ezzedine, předsedou Libanonského klubu v České republice, a panem Hassanem Alim z téže organizace. Oba pánové nám zodpověděli několik posledních otázek a popřáli nám šťastnou cestu. Na tu jsme si připili, jak jinak, než červeným vínem z vinařství Ksara a mohli jsme se vydat vstříc dobrodružství.

Na závěr jenom malé konstatování, že pro vstup do Libanonu nebyly v době naší cesty žádné zvláštní podmínky, nebylo třeba vízum, takže v této oblasti se nebylo ani potřeba se jakkoliv připravovat.

pokračování – Náklady na cestu