CESTYAPAMATKY.CZ

Na rozdíl od včerejšího dne, dnes jsme se probudili do překrásného slunečního dne. K večeru se sice zase trochu počasí zakabonilo, to je ale v Londýně zcela normální. Dneska nás čekal celodenní maratón po dalších TOP památkách a pozoruhodnostech města, protože víc nám tato krátká návštěva nedovoluje stihnout. Aby člověk Londýn opravdu zažil a poznal, musel by tu být buď hodně dlouho, nebo se sem pravidelně vracet. Tak třeba si alespoň jedno z toho ještě splníme.

Po snídani odjíždíme metrem do centra na stanici Westminster (zkratka slov West Monastery – západní klášter), která je poblíž slavnému Parlamentu s věží zvanou Big Ben, Westminsterskému opatství a vyhlídkovému kolu Londýnské oko. Dnešní Parlament stojí vlastně na místě, kde stával od středověku Westminsterský palác, který měl strategický význam především pro svou polohu na nábřeží řeky Temže. První opevněné sídlo zde bylo postaveno již za vlády Knuta I. Velikého (vládl v letech 1016 až 1035) a ačkoliv první normanský král Vilém I. Dobyvatel sídlil zpočátku z obav o svou bezpečnost v Toweru, později se přestěhoval do Westminsteru. Nejstarší dochované části budovy (Westminster Hall a Great Hall) pocházejí z doby Vilémova následníka, Viléma II. Palác byl hlavní královskou rezidencí i v době pozdního středověku a s tím, jak se vyvíjela vládní struktura, usídlily se v jeho okolí mnohé vládní instituce. V roce 1529 byl poničen požárem a tak se v roce 1530 přestěhoval král Jindřich VII. do nedalekého Whitehallského paláce, který byl nadále hlavním královským sídlem. Westminsterský palác byl pak využíván pro zasedání obou komor parlamentu a soudního dvora. Dne 16. října 1834 byla většina paláce zničena požárem, který se vyhnul pouze Wetsminster Hall, Great Hall, Jewel Tower a kryptě s křížovou chodbu v kapli svatého Štěpána. V roce 1836 vybrala komise z 97 návrhů plán architekta Barryho na stavbu v neogotickém stylu. Základní kámen byl položen roku 1840, sál pro Sněmovnu lordů byl dokončen roku 1847 a sál pro Dolní sněmovnu roku 1852. Většina stavebních prací byla dokončena do roku 1860 a architekt Barry obdržel za tento projekt šlechtický titul. V roce 1941 byla stavba poškozena během bombardování Londýna, rekonstrukcí byl po válce pověřen Giles Gilbert Scott, který zachoval charakter původní stavby, oprava byla dokončena roku 1950. Dnes zde opět sídlí Horní sněmovna (Sněmovna lordů) a Dolní sněmovna. Dolní sněmovnu tvoří volení členové parlamentu z různých politických stran, strana s největším počtem křesel sestavuje vládu a její předseda usedá na post premiéra. Horní sněmovna je tvořena z tzv. peerů, lordů, právníků, biskupů a arcibiskupů. Navrhované zákony projednávají před schválením obě sněmovny. V sousedství parlamentu u Westminter Bridge stojí světoznámá hodinová věž sv. Štěpána, hovorově nazývaná Big Ben podle největšího zvonu ve věži, vážícího 16 tun (název zvonu Velký Ben se odvozuje od Benjamina Halla, který se zasloužil o jeho ulití). Věž je vysoká 96 metrů a postavena byla v neogotickém viktoriánském stylu v roce 1859. Hodiny ve věži určují přesný čas pro celou zemi a ve své době byly největšími hodinami světa. Každý první úder v celou hodinu odbíjí s přesností jedné sekundy a jejich zvuk je typický i pro vysílání BBC, která melodii používá jako zvukové znamení. Na spodní straně ciferníku je latinský nápis, který v překladu znamená Pán ochraňuje naši královnu Viktorii I.

Od Temže jsme popošli kousek za budovu Parlamentu, kde je slavné Westminsterské opatství (Westminster Abbey). Vstupné do této památky je přiměřených 10 liber (375 Kč), tedy v porovnání třeba s muzeem Maddame Tussauds. Na místě, kde stojí současné opatství byla podle legendy postavena v roce 616 kaple poté, co měl rybář na řece Temži vidění svatého Petra. Na základě této legendy pak dostávali mniši z opatství po celá staletí od rybářů jako dar lososy. I když existence této kaple není historicky doložena, je jisté, že zde existovala komunita benediktinských mnichů ještě předtím, než zde nechal král Eduard III. Vyznavač opatství postavit. Jeho stavba započala poté, co král nedodržel slib vykonat pouť do Říma a chrám byl vysvěcen 28. prosince 1065, pouhý týden před jeho smrtí. Opat a učení mnichové z opatství hráli vlivem blízkosti Westminsterského paláce významnou úlohu u královského dvora. Opat byl velmi často v královských službách a ze své pozice zasedal ve Sněmovně lordů. Jindřich III. nechal opatství přestavět v gotickém stylu v po roce 1245. Jindřich VII. Tudor nechal roku 1503 postavit kapli věnovanou Panně Marii, která je nyní označována jako kaple Jindřicha VII. Ačkoli bylo opatství za vlády Jindřicha VIII. zkonfiskováno a roku 1540 uzavřeno, jeho styky s královským dvorem ho ochránily před zničením. Řádu benediktinů bylo opatství krátce navráceno za vlády královny Marie I., ale již v roce 1559 královna Alžběta I. znovu opatství zabavila a učinila z něj královský majetek přímo podléhající panovníkovi, což zůstalo dodnes (opatství není církevním majetkem). Dvě západní věže chrámu byly postaveny až v letech 1722 – 1745 Nicholasem Hawksmoorem z portlandského vápence ve stylu rané novogotiky a další rekonstrukce probíhaly v 19. století pod vedením sira George Gilberta Scotta. Do 19. století bylo opatství třetím centrem vzdělanosti v Anglii po Oxfordu a Cambridgi, byla zde např. přeložena první třetina Starého zákona, bible krále Jana a druhá polovina Nového zákona. Od korunovace krále Viléma I. Dobyvatele roku 1066 zde byli všichni angličtí králové (s výjimkou Jane Greyové, Eduarda V. a Eduarda VIII.) korunováni, tradičním náboženským hodnostářem provádějícím korunovaci je arcibiskup canterburský. Mnozí králové, královny a další významné osobnosti jsou zde i pochováni. Chrám, plný náhrobních monumentů a pamětních kamenných desek, je tak autentický anglický Panteon.

Protože se blížila 11. hodina, zamířili jsme urychleně k Buckinghamskému paláci, kde jsme chtěli vidět výměnu královské stráže. Metrem jsme tedy popojeli na stanici Viktoria a kousek po Buckingham Palace Roat jsme šli k hlavnímu vchodu do paláce. Již na ulici nás udivilo nejen množství lidí (to jsme čekali), ale především policie a dalších bezpečnostních složek. Zeptali jsme se tedy jednoho policisty, co se děje a kde bude výměna stráží. Dostalo se nám odpovědi, že výměna stráží dnes není, ale zato se provádí nácvik na oslavy narozenin královny Alžběty II., které proběhnou 17. června (tedy za 10 dnů) a že sice královna se jich neúčastní, nicméně princ Charles i se syny Williem a Harrym se účastnit prý budou. To byla jedinečná příležitost, kterou jsme ani nečekali. Zařadili jsme se tedy mezi ostatní přihlížející turisty i poddané Jejího Veličenstva a čekali jsme. V 11:00 hodin začala opravdu velmi parádní přehlídka, která trvala celou hodinu. Tomuto starobylému obřadu se říká Trooping the colour, a není to pouhá vojenská přehlídka, ale místy jakýsi vojenským pochodový balet. Viděli jsme složité formace šesti pluků vojenských útvarů včetně vojenských kapel a jízdních bubeníků, kteří, aby mohli bubnovat, musejí své koně řídit nohama, a salutují tím, že před panovnicí zkříží své paličky. Nakonec přifrčeli k paláci dva kočáry, ve kterých jsme z našeho místa mohli slavné monarchy jen tušit. Každopádně podívaná to byla opravdu skvělá a velmi to náš pobyt v Londýně oživilo.

Buckinghamský palác je oficiálním londýnským sídlem britských panovníků a největší královskou pracovnou na světě. Je také místem konání akcí státního významu, akcí pořádaných dvorem, místem oficiálních uvítání hlav států a velkou turistickou atrakcí. Prvním domem na tomto místě, o němž existují záznamy, byl Goring House, postavený pro lorda Goringa kolem roku 1633. Jádrem dnešního paláce je ale až stavba z roku 1703, postavená pro vévodu z Buckinghamu a Normanby. Tento dům v roce 1762 prodal jeho syn, sir Charles Sheffield, králi Jiřímu III. Jeho syn, král Jiří IV. se rozhodl Buckinghamský dům v roce 1826 rozšířit a přestavět na královský palác a pověřil tím architekta Johna Nashe. Vznikl tak palác tvořený třemi křídly s původním Buckinghamským domem v centru ve stylu francouzského klasicismu. Zajímavostí je, že po požáru Westminsterského paláce v roce 1834 nabídl Vilém IV. Buckinghamský palác jako nové sídlo parlamentu, ale tato nabídka byla odmítnuta. Buckinghamský palác se tedy stal hlavním královským sídlem až v roce 1837 s nástupem královny Viktorie. Buckinghamský palác má 19 státních komnat, 52 ložnic, 188 ložnic pro personál, 92 kanceláří a 78 koupelen.

Po takovém velkolepém zážitku jsme se naobědvali a vyrazili zpět k Temži, neboť jsme měli v plánu povozit se na obřím vyhlídkovém kole London Eye (Londýnské oko). Přestože fronta na vstupenky byla hrozivě dlouhá, asi za půl hodiny jsme měli lístky na „vyhlídkový let“, jak se půlhodinové jízdě dokola říká, v ruce. Vstupné činilo také hezkých 15,5 libry (477 Kč) a před nástupem jsme museli projít stejnou prohlídkou, jako v letadle. Na rozdíl od letadla ale do kabiny nepustili Honzu s kamerou, o které tvrdili, že je profesionální, a s takovou tam nesmí. Bohužel úschova není možná a tak jak jsme se nějak blbě domluvili (místo toho, abychom se rozdělili na dvě skupinky), Honza došel jízdenku vrátit a my jsme jeli (letěli) sami. Co bylo také zajímavé je to, že po výstupu lidí, než nastoupili noví, byla celá kabina kompletně za neustálé pomalé jízdy prohlédnuta, jestli tam není bomba.

Londýnské oko (oficiální označení British Airways London Eye) je největší vyhlídkové kolo na světě, postavené v roce 1999. Je vysoké 135 metrů a stojí na na jižním nábřeží řeky Temže proti Parlamentu. Autory návrhu kola jsou architekti David Marks, Jule Barfieldová, Malcolm Cook, Mark Sparrowhawk, Steven Chilton a Nic Bailey. Britové vytvořili hlavní otáčecí část, konstrukce vlastního kola vznikla v Holandsku, ocelové části jako jsou hlavní hřídel, její závěsy a klouby konstrukce byly vyrobeny v České republice (firmou Škoda), ložisko, na kterém se kolo otáčí, bylo vyrobeno v Německu, kabiny pro cestující vznikly ve Francii a lana jsou z Itálie. Kolo nese 32 klimatizovaných kabinek pro cestující, uchycených na vnějším kruhu kola. Rychlost pohybu kabin je 0,26 m/s (asi 0,9 km/hod) takže jedna otáčka trvá asi 30 minut. Kolo běžně nezastavuje pro nástup cestujících, protože pohyb je natolik pomalý, že cestující jsou schopni pohodlně vystoupit a nastoupit. Celková váha kola je 1 700 tun. V anketě pořádané společností Pringels bylo Londýnské oko zvoleno nejlepší světovou turistickou atrakcí, ročně ho navštíví 2,8 miliónů návštěvníků.

Dá se říci, že „let“ Londýnským okem je tak trochu adrenalínový zážitek a tak jsme si pak museli jít sednout na chvíli na kávu na břehu Temže, abychom se před poslední etapou prohlídky dnešního dne trochu zkoncentrovali. Přes Westminster Bridge se vracíme zpět na pravý břeh Temže a z Parliament Square si jdeme projít jednu z nejslavnějších londýnských ulic Whitehall. Podél ní se totiž nachází mnoho vládních budov, takže označení Whitehall se často používá jako označení pro vládní administrativu jako takovou. Její jméno pochází z obrovského Whitehallského paláce, který stál původně v této oblasti, ale byl zničen požárem v roce 1698. Celková délka ulice je 1 kilometr, uprostřed se nachází památník padlým, nejdůležitější britský válečný památník, který je místem každoročního připomenutí Dne válečných vysloužilců (Remembrance Sunday) a jezdecká socha Jiřího, vévody z Cambridge, bývalého vrchního velitele armády. Na druhém konci vyúsťuje Whitehall do Trafalgarského náměstí, kde jsme již byli včera. Zhruba uprostřed ulice vybíhá vlevo Downing Street, na které se nacházejí budovy, které slouží od roku 1731 jako sídlo dvou nejdůležitějších představitelů vlády Velké Británie – předsedy vlády a ministra financí (ve vztahu k britské historii se také pro tyto funkce používalo označení První lord strážce pokladu a Druhý lord strážce pokladu). Nejznámější adresou v této ulici je číslo 10 – oficiální sídlo britského premiéra. Pro úřad předsedy vlády se také občas používá pojem Downing Street nebo Number 10, zatímco pro ministerstvo financí se používá pojem Number 11. Od roku 1989 je tato ulice uzavřena pro veřejnost branami, které jsou u vstupu z Whitehall umístěny. Na Trafalgarském náměstí jsme zase sedli do metra na stanici Charing Cross a vrátili jsme se na hotel k odpočinku a na večeři. Nevydrželi jsme tam ale dlouho a ještě než se zcela setmělo jsme vyrazili na noční „rejdy“ po Londýně. Nejprve se vracíme do Westminsteru, podívat se na noční osvětlení Parlamentu a hodinové věže. To tedy bylo úžasné a moc se nám to líbilo. Kolem Londýnského oka, které právě dovozilo poslední návštěvníky, jsme přešli na železniční stanici Waterloo. odkud se metrem přesouváme na stanici Piccadily Circus, která je přímo pod slavným náměstím stejného jména.

Piccadilly Circus (slovo circus je míněno ve významu kruhového veřejného prostranství u dopravní křižovatky) je spojeno s ulicí Piccadilly, která je poprvé zmiňována v roce 1626 jako Piccadilly Hall. Její pojmenování vzniklo po domu patřícímu Robertu Bakerovi, krejčímu známému prodejem piccadill, což bylo označení pro různé druhy límců. Ulice byla v roce 1692 přejmenována na Portugal Street, ale od roku 1743 se opět vžilo pojmenování Piccadilly. Náměstí Piccadilly Circus bylo vytvořeno roku 1819 jako spojnice s Regent Street, která začaly být budována podle plánů Johna Nashe a původní přísně kruhový tvar byl narušen v roce 1886 po dokončení Shaftesbury Avenue. Náměstí je proslavené svými elektronickými reklamami, které se zde objevily již v roce 1910 a v roce 1923 byly instalovány elektronické billboardy. Původní světelné reklamy používaly zářivky a později byly nahrazeny neónovými lampami a pohyblivými světelnými obrazci. Ještě později byly používány digitální projektory a na počátku roku 2000 LED displeje. Počet světelných reklam však postupně klesal z důvodů zvyšujících se nákladů, až v roce 2005 zůstalo pouze pět světelných reklamních panelů nad třemi obytnými domy na severní straně Piccadilly Circus. V září 2003 společnost Coca-Cola nahradila svůj původní reklamní panel a v současnosti jej používá společnost Nescafé. Pod reklamou společnosti Coca-Cola jsou umístěny reklamy společností Sanyo, TDK a McDonalds. Na levé straně je reklamní LED panel společnosti Sanyo.

Určitě to bylo fajn, podívat se na ty slavné neony, i když dnes již nejsou takovou atrakcí, jako v době svého vzniku. Nicméně stále si uchovávají jakýsi punc jedinečnosti a slávy. Po Schaftesbury Avenue jsme se pak přesunuli do vyhlášené londýnské čtvrti Soho. Pojmenování této oblasti Soho se poprvé objevilo v 17. století podle hostince, který navštěvovali lovci (slovo soho bylo používáno jako lovecký pozdrav). Kolem roku 1700 se začíná psát bohémská historie čtvrti, neboť se zde začali usazovat herci a do poloviny 19. století se všechny vážené rodiny odsud postupně vystěhovaly. Jejich místo zaujaly prostitutky, hudební kluby a malá divadla. Na počátku 20. století se zde objevily levné jídelny nabízející kuchyně různých národností a tak se Soho stalo oblíbeným místem stravování pro intelektuály, spisovatele a umělce. V 50. letech 20. století zde existovalo několik nevěstinců a v 70. letech zde sídlilo více než 250 sexshopů, kin, ilegálních barů, obrovské množství nevěstinců a pouličních prostitutek. V 80. letech 20. století však začala přísná regulace a kontroly, takže pověst Soha jako čtvrti červených luceren, tak dnes již neplatí. Čtvrť je dnes plná prodejen s hudebními nosiči, speciálně na Berwick Street, a je centrem největší londýnské gay komunity soustředěné v okolí Old Compton Street. A právě procházkou po Old Compton Street mezi rozdováděnými kluky jsme naši noční prohlídku města ukončili. Na hotel se vracíme metrem ze stanice Tottenham Court Road a zase jdeme spát kolem půlnoci, dnes ještě utahanější než včera.

pokračování – TŘETÍ DEN V LONDÝNĚ A ODLET