CESTYAPAMATKY.CZ

Naše krátká cesta se začala na letišti v Praze, odkud odlétáme spojem číslo 2124 společnosti SkyEurope Airlines v 19:00 hodin. Před cestou jsme prožívali určité obavy, protože tato nízkonákladová letecká společnost nemá zrovna dobrou pověst, byť se snaží marketinkově o opak. Ne snad že by nějak zanedbávala bezpečnost, to bychom nikam neletěli, ale moc se ji nedaří obchodně, protože trh je prostě plný a již není víc lidí, kteří by se nutně potřebovali po jejich trasách přesouvat. Zvítězila ale cena 1745 Kč za obousměrný let i s poplatky (+ 15 euro na osobu za pojištění, což se ale nemusí) nad obavami. Z Prahy jsme odletěli na minutu přesně a v 19:30 místního času jsme již brzdili na letišti London – Luton.

Když jsme pak procházeli kolem cizinecké policie jen s občankou v ruce a policajti pouze unaveně mávali rukou a nic nekontrolovali, vzpomněl jsem si na ještě nedávné hrůzostrašné historky, které prožívali cestující na imigračním úřadě v přístavu při naloďování na cestu přes Lamanšský kanál. Ani jsme se nenadáli a již jsme byli v Anglii. Stará dobrá Anglie, napadlo nás hned, jak jsme se poprvé rozhlédli.

První, co jsme udělali, koupili jsme si jízdenky na autobus společnosti Greenline, který jede až do centra Londýna na Viktoria station. Zpáteční jízdenka stála 16 liber (490 Kč), což je sice darda, ale co se dá dělat. Do centra Londýna je to 65 kilometrů a cesta trvala autobusem 1,5 hodiny. Před 22:00 vystupujeme na Viktoria station a hned šustíme do metra a po District line jedeme na stanici Earls Court, která leží pouze několik metrů od našeho hotelu. Jednorázová jízdenka na metro stojí neuvěřitelné 4 libry (123 Kč), ale jelikož se již dnes nikam nechystáme, jiná alternativa pro nás není. Na hotelu, který byl na Longridhge Roud 43 ve čtvrti Jižní Kensigton, nás zprvu ani moc nečekali, prostě na nás nějak pozapomněli, byť rezervaci jsme měli zaplacenou dopředu. Nicméně s anglickým klidem se vše ihned vyřešilo, bydleli jsme o několik bloků dál v takovém dvoupokojovém apartmá se společnou kuchyňkou a sociálkou. Za takový parádní nocleh jsme platili jen 620 Kč za osobu a noc, což je na Londýn opravdu málo. Kolem půlnoci uléháme příjemně naladění s očekáváním na druhý den, co nás čeká a co nového uvidíme.

Ráno nás čeká nejprve přesun do hotelu na snídani, která byla poněkud skromnější, ale byly rozpečené sendviče, máslo, marmeláda, sýr, nutela, čaj, káva, mléko, tak se to dalo dát dohromady. V metru si na dnes kupujeme celodenní jízdenku, která stojí kupodivu jen (s porovnáním s jednorázovou) 8 liber (245 Kč). Nejprve jedeme na stanici Park Royal, kde si musí Honza něco vyřešit přes objednávku bezdrátového mikrofonu ke kameře. Je to děs, jak je ten svět propojený. Z domova si to objednal, zaplatil a v Londýně si to jen vyzvedne. Překvapivé bylo i to, že si pro něj z toho obchodu přijeli autem a po odzkoušení zboží ho zase přivezli zpět. Tomu říkám služby. Po tomto malém zdržení již nic nebrání tomu, abychom vyrazili za památkami Londýna.

Absolvovali jsme tedy asi 45 minut dlouhou cestu metrem zpět do centra, do stanice Tower Hill, která byla výchozím bodem k návštěvě pevnosti Tower (vstup 16 liber, 488 Kč). Kde jinde začít prohlídku města, než v krví nasáklých zdech této pevnosti, mincovny, klenotnice, bývalé věznice a popraviště zároveň? Stačí si jen představit, kolik asi ukrývá lidských příběhů, nenaplněných lásek a zmařených osudů – minimálně jako ve všech hollywoodských filmech dohromady. Od 11. století, kdy Vilém Dobyvatel postavil na břehu Temže první pevnost na obranu města, se totiž v Toweru psala historie celé Anglie. Možná i proto je Tower tolik zatížen tradicemi. Třeba Yeoman Warders (Beefeaters), známí strážci Toweru v modro-červených uniformách, jsou jejich typickým příkladem. Již po čtyři staletí žijí i se svými rodinami přímo v Toweru, a i když už dnes nehlídají vězně či samotné brány pevnosti, jsou doslova nepostradatelní. Každou půlhodinu provádějí turisty a svým sugestivním výkladem je vtahují do historie Toweru. Vypráví o slavných vězních, popravených třech manželkách krále Jindřicha VIII. a devíti krkavcích, kteří pokud by opustili Tower, Britské impérium se rozpadne (ve skutečnosti mají přistřižená křídla, aby uletět ani nemohli). My jsme jejich služeb nevyužili (zase tak dobře anglicky neumíme) a tak jsme si korunovační klenoty, vojenský arzenál i historickou expozici ve White Tower prohlédli sami a svým tempem. Každopádně šanci stát se jedním ze 35 strážců, kterým se většinou hanlivě přezdívá Beefeaters (pojídači hovězího), mají jen ti nejšťastnější. Z tisíců vysloužilých příslušníků armádních sil se totiž jen jednou za čas vybírá nový strážce. Dotyčný musí odsloužit 22 let v některé z armádních složek, musí mu být mezi 40 až 55 lety, musí být vyznamenán medailí za dlouhou službu a dosáhnout minimálně hodnosti praporčíka. Všem těmto podmínkám vyhověla i první žena v historii Toweru, Skotka Moira Cameronová, která ve svých dvaačtyřiceti letech nastoupila službu v září 2007. Její příběh se nám zdál dost zajímavý na to, abychom o ni připravili reportáž do Objektivu v České televizi.

Po prohlídce hradu jsme vyšli ven Vodní bránou Jindřicha III, která nás přivedla přímo k řece Temži. Z nábřežní promenády se nám otevřen úchvatný pohled na jeden ze symbolů města, slavný Tower bridge (Towerský most), který přes svůj středověký vzhled patří spíše k těm mladším mostům v Londýně. Postaven byl podle návrhu Horace Jonese a Johna Wolfe-Barryho ve viktoriánském stylu v 2. polovině 19. století, pro běžný provoz byl otevřen v roce 1894. Jeho zvláštností a technickou zajímavostí je pohyblivá mostovka mezi oběma vysokými věžemi, která se i v současnosti otevírá několikrát za den (od roku 1976 na elektrický pohon, do té doby parním strojem), aby pod mostem mohly proplout velké lodě. Mechanismus, jímž se otvírá most, je ukryt v obou věžích, které tvoří ocelová kostra v kamenném plášti a spojují je dvě lávky. Ty byly v letech 1919 – 82 uzavřeny, protože si je oblíbili sebevrazi a prostitutky. Dnes jsou lávky opět přístupné turistům v rámci prohlídky tohoto stavitelského díla, kterou jsme si ale odpustili. I tak je pohled na tento most velkolepý, možná i proto, že jsme ho již tolikrát viděli na různých obrázcích.

Když jsme popošli od Tower bridge směrem k centru, otevřel se nám nádherný pohled na jednu z moderních dominant Londýna, tyčící se nad čtvrtí City. Je to úžasný paradox, ale tady se nám to míchání moderního a starého moc líbí, Londýnu prostě sluší to, co jinde působí rušivě. Doslova nad kamennými zdmi Toweru se tak může v klidu doslava vznášet ocelovo-skleněná konstrukce stavby 30 St. Mary Axe, která si okamžitě vysloužila přezdívku The Gherkin (Okurka nakládačka), občas také označovaná jako Swiss Re Tower. Přední anglický architekt Norman Foster navrhl strukturu stavby podobnou tvarem šišce, aby minimalizoval vzduchové turbulence v jejím okolí. Budova byla dokončena v roce 2003 a ihned obdržela cenu Emporis Skyscraper Award za nejlepší mrakodrap světa dokončený v tomto roce. V následujícím roce pak byla stavba oceněna prestižní cenou Královské britské společnosti architektů jako nejlepší nová budova roku 2004. Stavba je navržena jako energeticky úsporná a vyžaduje pouze polovinu energie obdobných budov. Jejím vlastníkem je švýcarská pojišťovna Swiss Re, která zde má centrálu pro operace v rámci Velké Británie. Ve 40. patře, nejvyšším poschodí, je umístěn bar pro nájemce a jejich hosty, který umožňuje nádherný panoramatický výhled na Londýn, není však veřejnosti volně přístupný.

Metrem jsme potom přejeli kousek do stanice St. Pauls, abychom navštívili tři pamětihodnosti v jejím okolí. Určitě především katedrálu sv. Pavla, patrona města, potom moderní most Milénium a Shakespearovo divadlo Globe. Chrám sv. Pavla se s ohromujícím šarmem a velkolepostí giganticky tyčí hned nad východem z metra a jeho ohromná bílá kupole je prostě nad londýnským City k nepřehlédnutí. Je to zvláštní, ale je to prý jediný skutečně původní barokní kostel v Anglii. Svůj původ má v kostele zasvěceném apoštolu Pavlovi již v roce 604, který byl postupně přestavěn na gotickou katedrálu, vysvěcenou roku 1300, nejkrásnější a největší kostel tehdejší doby. V průběhu staletí však začal tento impozantní chrám upadat a teprve na počátku 17. století byl zahájen rozsáhlý program jeho obnovy. Bohužel již roku 1642 vedla poprava Karla I. následovaná tzv. „érou republiky“ k opětovnému zastavení stavebních prací a kostel se stal tržištěm a koňskými stájemi. Konec tomuto znesvěcení učinil král Karel II., který pro velkolepou přestavbu kostela angažoval Christophera Wrena, muže, jenž byl ve své době považován za absolutní špičku mezi architekty. Wrenovy plány na obnovu kostela byly přijaty, avšak velký požár města v roce 1666 tyto plány pozměnil, neboť kostel do základu vyhořel a nemělo smysl ho opravovat. Bylo rozhodnuto o výstavbě úplně nového kostela, který Wren navrhl podle vzoru Svatopetrského chrámu ve Vatikánu. Stavba byla dokončena v roce 1711 a byly to i její gigantické rozměry (délka 170 metrů, výška kupole 110 metrů), které ji předurčily ke konání mnoha významných historických událostí. Konaly se zde smuteční slavnosti za vévodu z Wellingtonu, lorda Nelsona a Winstona Churchilla, zde byl oslavován jak konec napoleonských válek, tak ukončení druhé světové války. A přestože se slavnostní korunovace a královské svatby obvykle konají ve Westminsterském opatství, byly sem přeloženy i některé královské oslavy radostnějšího charakteru. Právě zde například v roce 1897 oslavila královna Viktorie své 60. výročí nástupu na trůn a také zde byli v roce 1981 oddáni princ Charles a lady Diana Spencerová. Po prohlídce, která stojí 9 liber (280 Kč) jsme krátkou ulicí prošli k Temží, kde přímo proto katedrále začíná Millenium Bridge. Tento nový most otevřený 10. června 2000 je totiž zajímavý již tím, od roku 1894, kdy byl dokončen Tower Bridge, je to první most, který překlenul řeku. Autory návrhu je několik architektů, mezi nimiž nechyběla ani kancelář Normana Fosterta. Most byl navržen jako visutý, jehož závěsná lana jsou umístěna pod úrovní chodníku, aby nebránila výhledu na město. Most je určen pouze pro chodce, je dlouhý 325 metrů, široký 4 metry a dimenzován je pro zátěž 5 000 lidí v jeden okamžik. Při otevření mostu ale došlo k neočekávanému bočnímu chvění (v jeden okamžik na něj vstoupilo přes 2000 lidí), které znásobilo to, že chodci tomuto chvění přizpůsobily svůj krok, takže se most vážně rozkmital. Za dva dny po otevření proto byl uzavřen a znovu otevřen až po instalování hydraulických tlumičů 22. února 2002. Vzhledem k potížím při jeho uvedení do provozu se mu přezdívá „Klátivý“ nebo „Houpací most“. Na druhém konci mostu je mimo galerie Tate Modern i věrná kopie Shakespearova divadla Globe, kde měly premiéru mnohé z jeho her. Původní dřevěné alžbetinské divadlo bylo postaveno v roce 1599 a bylo tehdy hlavní londýnskou scénou. Později bylo poničeno požárem a v 17. století Puritány. Díky kresbám českého umělce Václava Hollara se však podoba divadla zachovala, čímž se otevřela cesta k jeho znovuotevření v roce 1997. Zvláštní důraz se kladl na skutečně autentickou podobu s původní stavbou, rekonstrukci divadla zasvětil většinu života americký herec Sam Wanamaker.

Stejnou cestou jsme se vrátili zpět na metro a popojeli kousek na stanici Charing Cross, která je hned vedle slavného Trafalgar Sguare (Trafalgarského náměstí). Jeho název připomíná stejnojmennou bitvu v období napoleonských válek, kterou Britské námořnictvo vyhrálo pod vedením admirála Nelsona v roce 1805. Do dnešní podoby bylo upraveno v roce 1845, kdy byl v jeho středu vztyčen Nelsonův sloup, obklopený fontánami a čtyřmi obrovskými sochami lvů. V každém rohu náměstí jsou podstavce pro sochy, přičemž na 3 z nich stojí sochy významných Britů a na poslední nebylo dlouho nic umístěno. Spory o to, kdo by měl na čtvrtém podstavci stát, ukončila až v roce 1999 Královská akademie věd vyhlášením tzv. Projektu čtvrtého podstavce, který znamená, že se zde vždy na přechodné období umístí socha nějakého současného umělce, obvykle kontroverzní. Náměstí je oblíbeným místem setkávání Londýňanů i turistů a právě zde je nejlépe vidět ten kulturně-etnický mix charakteristický pro Londýn.

Ačkoliv se to nezdá, program prvního dne byl pomalu vyčerpán, neboť jsme se museli přesunout metrem na stanici Baker Street, kde kromě toho, že tam sídlila kancelář slavného fiktivního detektiva Sherlocka Holmese (Baker Street č. 239), tak jsme měli již z domova po internetu od 17:00 hodin zabukované a zaplacené vstupenky do kabinetu Madam Tussaudové, což je světoznámé muzeum voskových figurín. Bylo založeno Marií Tussaudovou (1761 – 1850), rozenou Grosholtzová, ze Štrasburku. Její matka pracovala jako hospodyně pro doktora Filipa Curtiuse v Paříži, lékaře schopného vytvářet voskové modely a Curtius totéž naučil i Tussaudovou. V roce 1765 Curtius vytvořil voskovou figurínu Marie Jean de Barry, milenky Ludvíka XV., který je dnes nejstarším vystavovaným exponátem a hned první výstava Curtiusových prací v roce 1770 se setkala s velkým zájmem. Již v roce 1777 vytvořila Tussaudová svou první figurínu a to Voltaira, následovali Jean Jacques Rousseau a Benjamin Franklin. V době Francouzské revoluce pak snímala posmrtné masky prominentních obětí. Když Curtius v roce 1794 zemřel, zanechal své práce Tussaudové, která se v roce 1802 přesunula do Londýna a v roce 1835 otevřela svou první stálou expozici na Baker Street. Tussaudová postupně přidávala další postavy, například Horatia Nelsona, sira Waltra Scotta a v roce 1842 i svou podobiznu, která je v současnosti umístěna u vstupu do muzea. Na současné místo bylo muzeum přestěhováno v roce 1884 a postupně bylo uspořádáno do několika tématických kolekcí.

Nemůžu říci, že tohle muzeum by bylo zrovna to nejdůležitější v Londýně, ale za návštěvu asi stojí. Přeci jenom je to určitý fenomén, byť dnes již má spíše charakter komerčního kýče. To jistě paní Tussaudová nezamýšlela, jenže byznys je byznys. Vstupné na místě je dost drahé, stojí neuvěřitelných 22 liber (676 Kč), ale jak jsme si ho dopředu zaplatili přes internet na určitou hodinu (nevýhodou je, že se pak prostě musíte do zvolené doby trefit), tak jsme zaplatili skoro jen polovinu, tedy přesně 12,5 libry (385 Kč). Což ovšem za takovou bejkárnu je i tak dost. V expozici jsou voskové figuríny známých osobností, ale jelikož vůbec nikoho neznám a s trochou nadsázky se mi plete i Gott s Vondráčkovou, tak mi ty tváře nic moc neříkaly. Zato maminka, ta je poznala všechny. Jsou tam třeba postavy Andre Agassiho, děvčata ze Spice Girls, krasavce Beckhama, Woody Allena, Paris Hiltonové, Ozzy Osborna, Marilyn Monroe, Madonny, Julie Robertsové, Jennifer Lopezové, Britney Spearsové, Mike Jacksona, členů královské rodiny (asi nejvyvedenější) a významných světových prezidentů, diktátorů a politiků. Ve slavné Chamber of Horrors jsme se pak setkali tváří v tvář s nejznámějšími londýnskými zločinci a je zde gilotina, jíž byla sťata královna Marie Antoinetta za Francouzské revoluce. A také jsou zde některé původní posmrtné masky postav z Francouzské revoluce od paní Tussaudové. Na závěr jsme absolvovali jízdu londýnským taxíkem, nazvanou The spirit of London, který nás provedl dějinami Londýna od požáru v roce 1666 do 60. let 20. století. Na závěr jsme jueště absolvovali poněkud uhozené představení v sousedním planetáriu, ale pouze proto, že to bylo v ceně a mohli jsme si tam na 20 minut pohodlně sednout. Bylo to dost hrozné, vykukovali na nás nějaké kreslené postavičky mimozemšťanů a vůbec jsme nepochopili, co to mělo znamenat…

Po tomto náročném programu jsme se přesunuli na náš hotel na večeři a trochu odpočinku. Kolem 21:00 hodiny ale po setmění znovu vyrážíme do města, k Toweru a Tower Bridge, podívat se na ně při nočním osvětlení. Bohužel začalo trochu krápat, tak jsme nemohli noční procházku prodloužit, ale alespoň nám něco zůstane i na zítřejší noc. Večer uléháme ještě před půlnocí a byli jsme tak utahaní, že jsme v tu ránu usnuli.

pokračování – DRUHÝ DEN V LONDÝNĚ