CESTYAPAMATKY.CZ

Zdejší kraj, tedy na české straně hranice, jsme již projížděli před několika lety na kole a výchozím bodem našeho dnešního výletu se stalo městečko Libá, které jsme již tehdy projížděli.

LIBÁ (11 kilometrů od Chebu) byla východištěm našeho výletu a tam jsme se dostali autem. Přímo pod hradem se dá zaparkovat a na další cestu jsme se vydali po žluté turistické značce. Ačkoliv hrad v Libé vypadá spíše jako zřícenina (a v mapách je i jako zřícenina vyznačován), musím s velkou radostí konstatovat, že jeho oprava a rekonstrukce je v plném proudu. Od naší minulé návštěvy se to tu dost podstatně změnilo: byl vyčištěn Libský potok, vykáceny stromy z hradního vrchu a hradní palác je nově zastřešen. Z druhé (vstupní) strany jsou práce na opravě ještě patrnější. Za pár let se tato památka zaskví v plné kráse.

První zmínka o románském hradu v Libé je z roku 1264, kdy byl v majetku chebského rychtáře Ruprechta z Libštejna (Libé); z této stavby se dodnes dochovala pouze okrouhlá románská věž zvaná „hláska“. Po rozboření hradu bavorským vévodou Rudolfem v roce 1350 povolil král Karel IV. jeho obnovu, ale majitelé hradu se často střídali. Významný je až rok 1426, kdy Libou koupili jako chebské léno Koruny české Cedvicové z Najperku, kterým zdejší panství patřilo až do roku 1945. Hrad byl ale mezi tím v roce 1647 pobořen Švédy, a následně v letech 1719 – 70 přestavěn na zámek. Po roce 1948 byla Libá v hraničním pásmu s omezeným přístupem a hrad téměř zpustl. S jeho obnovou bylo započato po roce 2000.

ÚDOLÍ Libského potoka je velmi hezké místo s mlýnem, rybníkem Kladivo a několika žulovými skálami. Na jedné z nich je francouzský nápis z roku 1806, možná památka na Napoleonovo vojsko (na tento nápis má silnou emotivní vzpomínku Honza – na fotce – z doby vysokoškolských studií, a tak nás k němu nevědomky svým vyprávěním taky citově připoutal). Asi po 3 kilometrech za Libou začala cesta z údolí odbočovat a stoupat a my jsme se ocitli na hřebeni mezi Libským potokem a Ohří, odkud se nám otevřel krásný celkový pohled na městečko Hohenberg nad Ohří (Hohenberg a. d. Eger).

HOHENBERG nad Ohří je kouzelné pohraniční bavorské městečko, na kterém je krásně vidět to, že u nás za „železnou oponou“ život stagnoval a upadal a na druhé straně, o pouhých pár kilometrů, se nezastavil. Přes hranici na přechodu pro pěší Dubina / Hammermuhle jsme prošli, aniž by si nás kdokoliv všiml, vlastně jako by tu ani žádná hranice nebyla. A to je úplně fantastické; jsem rád, že jsem se něčeho podobného dožil.

První zmínka o hradu je z roku 1222, kdy byl darován Waldsassenským klášterem jistému Bertoldovi z Hohenbergu. Před rokem 1285 nechal hrad opevnit Rudolf Habsburský jako obranu proti českému králi Přemyslu Otakarovi II. Přesto ho v roce 1322 Jan Lucemburský připojil jako léno k Českmu království. V roce 1413 se stal Hohenberg součástí Bavorska. Dochoval se zde velmi hezký gotický hrad s opevněním na půdorysu šestiúhelníka s třemi kultatými a dvěmi hranatými věžemi a opevněným předbráním typu barbakán. Uprostřed hradu stojí markrabský palác, v dnešní podobě z roku 1666. V městečku se dochoval zajímavý evangelicko – luteránský kostel sv. Alžběty (St. Elisabeth), vystavěný původně v pol. 13. století jako hradní kaple, která byla rozšířena v roce 1421. Dnešní podobu získal kostel při renesanční přestavbě v roce 1590 a 1686 – 90. Na konci války byl v roce 1945 téměř zničen bombardováním, ale byl opraven do původní podoby.

Protože je ale ještě zima, byl hrad uzavřený, takže jsme si alespoň prohlédli kostel sv. Alžběty. Je zvláštní, že kostel byl otevřený a každý mohl vstoupit, což u nás není možné, protože by byl obratem vyloupený. Když jsme si prošli místní pamětihodnosti, kluci nás pozvali na místní specialitu do hospůdky pod hradem – bavorské knedlíky (ty jsou na rozdíl od našich v podobě koule) s omáčkou a pečeným hovězím masem. Bylo to dobré a tak se nám k této návštěvě váže i kulinářský zážitek. Jako všechno, i náš čas na výletě hned za hranice se naplnil a my se vraceli stejnou cestou kolem mlýna a přes řeku Ohři zpět domů.

Z plání nad údolím Libského potoka jsme se ještě jednou ohlédli, než nám věže hradu zmizely z dohledu. A byli jsme zase doma…