CESTYAPAMATKY.CZ

Další dva dny trvala cesta podél krásného Eufratu, než jsme se zanořili do nekonečné pouště a tuto etapu ukončili příjezdem do oázy Tadmur (Palmýra). Z Aleppa (997 km) jsme vyrazili na východ po trase Kalat Džabail (1182 km) – Rasafa (1256 km) – Rakka (1315 km) – Halabya (1414 km) – Kalat al-Rahbeh (1521 km) – Dura Europos (1571 km) – Mari (1600 km) – Deir ez-Zur (1720 km) a Tadmur (Palmýra) (1927 km).

Uvedené kilometrické vzdálenosti jsou od zahájení cesty v Damašku.

Z Aleppa jsme vyjeli v průběhu dopoledne po výborné kávě s kardamonem v recepci našeho hotelu. Tahle voňavá káva nám zůstane dlouho v nose, než se i poslední domy Aleppa ztratí za horizontem nekonečné pouště. 200 kilometrů ujíždíme pustinou po dobré silnici, občas míjíme skromná obydlí v poušti, sem tam i malé oázy. U města at-Thaura jsme z této silnice odbočili a přijeli jsme ke hrázi Asadovy přehrady (بحيرة الأسد) na Eufratu. Ještě než jsme mohli přejet na druhou stranu, prošli jsme nezbytnou vojenskou kontrolou, jestli nejsme teroristé, kteří by tuto životně důležitou hráz mohli nějak narušit. Přehrada byla dokončena v roce 1973 a tvoří základní páteřní zásobárnu vodu v Sýrii. Jezero je dlouhé 80 kilometrů, průměrně je široké 8 kilometrů a plocha zatopeného území činí cca 817 km². Ačkoliv se díky dokončení přehrady zdvojnásobil počet zavlažované a hospodářsky využitelné půdy, nepodařil se původní záměr vlády na osídlení této pouštní oblasti. Konec konců, není se čemu divit. Přírodní scenérie kolem Eufratu jsou překrásné – ale kdo by tu chtěl pro nic za nic bydlet, když po několika zelených metrech začíná nekonečná poušť? Pomalu jsme tedy vyjeli na hráz a koukáme napravo na výtok Eufratu z pod hráze i na ohromnou vodní plochu nad ní. Bohužel se nesmělo zastavit, abychom tu krásu vyfotografovali. Strašně nám to připomnělo naši návštěvu Asuánské přehrady (zvaná také podle prezidenta budovatele, jako zde – Násirovo jezero) v Egyptě na Nilu. Hráz jsme přejeli a pokračovali dalších asi 12 kilometrů podél severního břehu přehrady k zříceninám hradu Džabar (Jaabar).

Kalat Džabar (قلعة جعبر, [Qa´lat Ja´bar]) má poněkud nejasné nejstarší dějiny, ale pahorek byl prokazatelně osídlen již v 7. století. První pevnost vystavěli zřejmě vládci kmene Banu Numayr v 11. století, v roce 1086 se jako držitel hradu uvádí seldžucký sultán Málik Šáh I.. Hrad byl v roce 1104 v průběhu první křížové výpravy začleněn do Edesského hrabství, kterému v té době velel Balduin Le Bourg. Po mnoha nepokojích, které v tomto nejseverněji položeném křižáckém území na Blízkém východě nebyly žádnou výjimkou, připadl hrad v roce 1145, po pádu hrabství na štědrý den roku 1144, sultánu al-Malik al-Mansúrovi Zengímu. Ten zde byl nakonec v roce 1146 zavražděn jedním ze svých otroků a hradu se ujal jeho syn, sultán Núr ad-Dín, který ho nechal přestavět po roce 1168 do dnešní podoby. Až do roku 1260 pak byl hrad v majetku dynastie ajjúbovců sultána Saladina, kdy byl zničen při první mongolské invazi. Z hradu se kromě kruhového minaretu na nejvyšším místě ostrožny a mohutného cihlového opevnění mnoho nedochovalo. Je ovšem zajímavé stáří ruin, neboť ty pamatují sultána Núr ad-Dína. V roce 1972, když byla postupně napouštěna přehrada, musel být hrad restaurován, protože stoupající vody Eufratu ho začaly ohrožovat. Po napuštění jezera hrad stojí v podstatě na ostrově, spojeném s břehem navršenou hrází o délce 200 metrů.

Pohled na hrad z břehů přehrady byl úžasný a již při příjezdu nás překvapilo velké množství Syřanů, kteří se sem sjížděli. No ano – je pátek (muslimská neděle) a lidé vyrazili na piknik a rodinné výlety. Všichni na nás mávali a zvali nás přisednout, ale s díky odmítáme a jdeme si prohlédnout to, co zbylo z hradu. Vstupní brána je mohutná, ale mohutnosti té v Aleppu nedosahuje, byť hrad se typově aleppské citadele blíží. Za ní se cesta prudce lomí doleva a prochází druhou bránou, z které již vystoupíme do parkánu mezi vrcholem návrší a hradbami nad přehradou. Výhledy na zeleno-tyrkysové vody Eufratu byly skvělé a musím říci, že lepší místo na piknik si sám neumím představit. Jsme tu jediní cizinci a tak budíme pochopitelně patřičný zájem všech místních, kteří se s námi chtějí fotit, mávají na nás a neustále nám lezou do záběrů kamery i fotoaparátu. Nakonec se nám podařilo hrad obejít kolem dokola a občas uniknout věčnému pronásledování. Před odchodem z hradu nám jeden inženýr chtěl vyprávět o záchraně zřícenin po napuštění přehrady, ale my už jsme měli hlad a tak jsme se omluvili a urychleně jsme hrad opustili, protože družnost těchto lidí nezná mezí a to bychom se odsud nehnuli. Přestože nás mnozí zvali ke svým prostřeným dekám s jídlem, přesunuli jsme se kus od hradu na břeh Eufratu. Tady, hezky stranou jsme si udělali soukromý piknik, koukali na hrad a chvíli se opalovali. Nicméně, co naplat, čas kvapí a my pokračujeme v další cestě. Zpět po hrázi přehrady se vracíme na hlavní silnici a odbočujeme na druhou stranu, do pouště, kde asi 25 kilometrů daleko má ležet další cíl našeho putování, starověká Rasafa.

Rasafa (الرصافة [al-Rusafa]) se v římské době jmenovala Sergiopolis a dnes je to úplně opuštěná destinace, ležící obklopená pískem. Široko daleko nic, než pustina, protože i když je to k Eufratu jen něco přes 20 kilometrů, ta poušť jako by vzdálenosti násobila. Ruiny Rasafy leží vlevo od pouštní silnice, vedoucí od Eufratu směrem na Palmýru. Tam tedy také dojedeme, byť oklikou a až za několik dnů. Pravidelné hradby tohoto města se najednou vynořily z písku jak fata morgána a najít vstupní bránu nebyl žádný problém. Kolem dokola nikdo není, vstup je, zdá se, volný, jen vítr ševelí v nekonečném prostoru. Zaparkovali jsme auto a vyrazili na prohlídku tohoto místa, která nás naprosto uchvátila.

Vznik města se klade do 3. tisíciletí př. n. l., je zmiňované již ve starých asyrských textech a v Bibli (Izaiáš 37:12); název města se pak odvozuje od starého semitského slova „rasf“, které znamená silnici. Největšího významu Rasafa dosáhla až v dobách pozdně římských a byzantských, kdy nejvíce těžila z polohy na křižovatce starých obchodních cest jednak z Dura Europos do Aleppa a druhé z Palmyry k Eufratu. Proti perské hrozbě nechal město ve 3. století opevnit císař Dioklecián a v průběhu 4. století se stalo jedním z nejvýznamnějších poutních míst Východu, neboť zde byl pohřben sv.Sergius, římský generál umučený za svou víru v Krista. Za byzantského císaře Anastasia I. bylo město v roce 491 sice přejmenováno na Sergiopolis, dnes se ale opět užívá původní název. Za císaře Justiniána v polovině 6. století byla Rasafa zcela přestavěna a spolu s hradem Halabíja (viz o kousek dále) začleněna do opevněné linie Římské říše na Eufratu. V roce 559 zde byla vysvěcena bazilika sv. Sergia, a jelikož světce považovali z ne příliš jasných důvodů za svého patrona pouštní nomádi, těšilo se město velkému zájmu i za vlády ummájovských chalífů, z nichž Hišám (724−744) tu byl i pohřben. Po pádu ummájovského chalífátu v roce 750 a nástupu šíitských Abbásovců však byla jeho mrtvola vytažena z hrobu a rozsekána biči na padrť. Poté význam města upadal, neboť Abbásovci přesunuli centrum oblasti do města Rakka na Eufratu, nakonec ho nejprve v 8. století poničilo zemětřesení a poslední ránu obdrželo v roce 1247, kdy ho definitivně vyvrátili Mongolové. Od těch časů se začalo postupně rozpadat a upadat v zapomnění, z něhož ho v roce 1952 vytrhl německý archeolog J. Kollwitz, který zde zahájil vykopávky.

Do areálu vstupujeme Severní bránou, jejíž ornamentální výzdoba patří k nejkrásnějším příkladům byzantské architektury. Největší prostřední oblouk brány byl určen pro povozy a slony, boční průchody pak pro pěší a velbloudy. Brána prolamuje hradby o délce 2500×2400 metrů, které jsou zpevněné desítkami bašt a věží, zevnitř doplněné galeriemi pro snadný a koordinovaný pohyb obránců. Od brány vybíhala hlavní ulice města Cardo maximus, po níž v prohlídce pokračujeme. Po levé straně navštěvujeme nejprve zbytky Metropolitního centrálního kostela, který byl biskupským chrámem, a nedaleko ruiny kostela, zvaného dnes bazilika B. Ten byl zřejmě martýrionem vybudovaným císařem Justiniánem nad hrobem mučedníka sv. Sergia. Ve východní čtvrtině města jsou ohromné zbytky baziliky sv. Sergia z 1. poloviny 6. století, spolu se Severní bránou nejlépe dochované stavby ve městě. Její střední loď oddělují od bočních lodí původně trojité, nádherně klenuté arkády, díky kterým mohla být zrušena zeď (podobně takto bylo stavěno o několik staletí později v evropské gotice). Později byly tyto arkády, zřejmě v souvislosti se zemětřeseními, dodatečně podepřeny nižšími oblouky nesenými trojicemi sloupů. Do zdejší krypty byly pravděpodobně přeneseny ostatky sv. Sergia ze starší baziliky „B“, která již nevyhovovala náporu poutníků. V západní čtvrtině jsou pak pozůstatky Hišámova paláce, karavensaraje a tři mohutné podzemní cisterny, které nechal pro zásobování obyvatel města (asi 6 000 osob) vodou v období sucha vybudovat na konci 5. století císař Anastasius I.. Největší cisterna je 58 metrů dlouhá, 22 metrů široká a 15 metrů hluboká, druhé dvě cisterny jsou 27 metrů dlouhé, 8 metrů široké a 10 metrů hluboké – dohromady pojaly neuvěřitelných 15 000 – 20 000 kubíků vody. Na jejích stěnách nás udivily skvěle zachované omítky z římské doby – a vůbec si neumím vysvětlit, jak je to možné, že vydržely tak dlouho. U cisteren se na nás nalepil, ani nevím, kde se tu vzal, nějaký kluk, jako nás „prováděl“ a vlezl nějakým průchodem i do cisterny, za což si žádal peníze. Z charity, ne za „průvodcovství“ jsem mu nabídl 50 SYP (cca 20 Kč), které odmítl a řekl si o 100 SYP. To mě naštvalo a nedal jsem mu tedy nic, a jak pak za námi běhal, že tedy ano, že 50 SYP je dobré. Ale už měl smůlu, nedostal nic. Snad to bude pro něho poučením, že kdo chce mít hodně, nemá nic…

Když jsme se dost pokochali tímto Bohem zapomenutým, a přitom tak nádherným místem, pokračujeme v další cestě do města Rakka, které je oázou na Eufratu, a jehož název doslova znamená „bažina“. Město vystavěl dvorní architekt chalífy al-Mansúra, al-Rabah, jako zmenšenou repliku abbásovského Bagdádu a opevnil ji proti Byzantincům hradbou se stovkou válcových věží. Na přelomu 8. a 9. století si ji dokonce chalífa Hárún al-Rašíd, známý z Pohádek tisíce a jedné noci, zvolil za sídelní město a dočasně ji překřtil na Rafiku (asi pro nevábný původní název). V roce 1258 ale město zpustošili Mongolové a tak se dodnes, až na výjimky, z této slavné historie nic nedochovalo. A my zde tak jako tak chceme pouze přespat a večer trochu vyrazit mezi lidi. Aby nám z těch samých zřícenin úplně nepřeskočilo. A tak po uložení věcí na jediném zdejším hotelu al-Syaha jdeme hned na večeři do místních vývařoven a musím konstatovat, že lidé byli tady moc milí a příjemní. Zřejmě proto, že turisté sem prakticky nezavítají.

Druhý den ráno pokračujeme v další cestě a nemáme zatím zcela jasno, zda stihneme dojet až do Tadmuru (Palmýry) nebo skončíme v městě Deir ez-Zur. Uvidíme, jak to bude odsýpat a zda se nevyskytnou nějaké komplikace. Jako první odbočujeme z pouštní silnice k nedalekým zříceninám města a hradu Halabiyya, stojícím na břehu Eufratu.

Město Halabija (ﺤﻟﺒﻳﺔ [Halabiyya]) s hradem bylo založené v roce 266 vládcem Palmýry Odaenathusem jako významné obchodní centrum na Hedvábné stezce a původně bylo pojmenované po jeho manželce a pozdější samovládkyni a vzpurné královně Zenobii. Jí se toto místo nakonec stalo osudným, neboť ji někde tady v roce 272 dopadli římští legionáři, aby ji dovedli před soud vítězného císaře Aureliána. Pevnost se pak stala opěrným bodem na Eufratu proti rozpínavosti perských Sassánovců na samotné východní hranici říše. Výhodnou polohu v místě, kde se řečiště Eufratu zužuje a provoz na řece tak bylo možné lépe kontrolovat, dovedl ocenit i císař Justinián, který v polovině 6. století povolal nejlepší architekty říše, včetně synovce Isidora z Milétu, autora nové podoby konstantinopolského chrámu Hagia Sophia, a nechal na trojúhelníkovém půdorysu vystavět novou mocnou pevnost pod názvem Halabia. Během desetiletí mezi lety 634 a 644 se tudy přehnaly armády chalífy Umara a s Perskou říší i byzantskými syrskými državami byl konec. Arabové Halabii ještě tu a tam využili, upravili citadelu, ale hraniční pevnost na již neexistující hranici neodvolatelně ztratila smysl. Zkázu opuštěného města pak dovršila četná zemětřesení. K městu jsme přijeli od jihu a dovnitř projeli jižní bránou, za kterou jsme zaparkovali auto. Jelikož hradby sahají od mohutné citadely na skále až dolů k řece, vede sučasná silnice přímo zříceninami. Od parkoviště také bylo možno přehlédnout celou dispozici města, z kterého se nejlépe dochovaly právě hradby, hrad a zbytky kostela v dolní části. Z domů a dalších staveb se nedochovalo nic, pouze terénní vlny v písku. Nečekáme tedy na nic a vyrážíme nahoru k hradu. Jsme zde sami, slunce příjemně svítí a celému okolí dominuje majestátní Eufrat, lemovaná tenkou linií zeleně. Jsme na samotné hranici Mezopotámie, později Persie i Byzanské říše. Tady se po tisíciletí potkávají dějiny a my se toho právě teď účastníme také. Podél severní hradby vcházíme nejprve do bastionu bývalého praetoria, úchvatné, architektonicky krystalicky čisté prostory, dokonalé a působivé svou prostotou a několika patry sloupů s opěrnými oblouky. Odsud to byl již jen kousek na vrchol kopce s hradem, z něhož se dochovalo několik detailů portálů a stěn. Každopádně výhled odsud byl úžasný a zase všemu dominuje Eufrat, který se jako modrý had vine pustinou. K autu se vracíme přes bývalou agoru se zbytky dvou bazilik a velmi málo patrnou ulicí cardo maximo. Jelikož právě dorazil minibus s německými turisty, nasedáme do našeho auta a odjíždíme. Přes řeku se ještě díváme na protilehlý hrad Zalabija, ale ten navštívit nejdeme, byť je zde přes Eufrat kupodivu most. Nicméně, aby těch hradů nebylo málo, nedaleko za městem Deir e-Zur zastavujeme u další mohutné pevnosti, tentokrát až z arabského období.

Hrad Rahba (قلعة الرحبة [Qalat ar-Rahba] = rahba znamená „prostorný“) byl na skalnatém návrší vysokém 45 metrů nad okolím (244 m. n. m.) postaven na počátku 9. století, během kalifátu Hárúna al-Rašída, spolu s městem stejného jména. V roce 1157 byl hrad zničen zemětřesením a následně obnoven po roce 1164 strýcem sultána Saladina a guvernérem Homsu, Šírkúhem ibn Ahmadem. Nicméně po dobytí Mongoly ve 13. století byl hrad pobořen a od té doby chátral, využíván pouze jako obydlí pastevců a beduínů. V roce 2006 byla zahájena konzervace zdiva, probíhající i v době naší návštěvy. Nešli jsme proto ani na prohlídku, protože na nádvořích se vyvážela suť a strašně se prášilo až do předhradí. Celou zříceninu jsme ale obešli po mohutných valech, které od hradu odděluje 20 metrů hluboký příkop, původně prý napájený vodou, přivedenou kanálem až z Eufratu.

Po obhlídce hradu pokračujeme v cestě do nedalekého městečka Dablan (ﺪﺒﻼﻦ), kde se zastavujeme na velmi barvitém trhu. Tady jako by se zastavil čas, nebo jako bychom byli někde ve střední Africe. I obyvatelé tohoto městečka vypadali úplně jinak, než v ostatních částech Sýrie. Trochu jsme se porozhlédli, nakoupili pití, ovoce a něco k snědku. V tom zastavil mezi stánky různobarevně pomalovaný stařičký autobus a po prašné silnici pospíchala paní s oslíkem, naloženým ohromnou vrstvou trávy. Koukali jsme jak u vytržení, protože podobný kolorit jsme na této cestě ještě neviděli. Je fakt, že jsme již jen kousek od hranice s Irákem, k přechodu Abu Kamal je to asi jen 30 kilometrů, ale to snad spolu nemůže nijak souviset. Když jsme si užili té jedinečné atmosféry, pokračujeme ještě dál, abychom dojeli v podstatě až na samotnou horkou hranici s Irákem, kde plánujeme navštívit poslední dvě významné archeologické lokality na Eufratu.

Tou první jsou ruiny města Dura Europos (دورا اروپوس), kde se proťal Východ se Západem v celé své šíři. Řekové, Parthové, Římané, Palmýřané, Židé, kosmopolitní společenství mnoha jazyků a náboženství. Na plánu tohoto města jsou čtyři chrámy Diovy, jeden Artemidin, jeden Adonisův, vedle svatyně semitského Atargatise, palmýrského Béla, Aphlada, perského Mithry, populárního v pozdním císařském Římě, Jupitera… a pochopitelně i kapli křesťanskou a velkou židovskou synagogu. Ačkoliv pozůstatkiy tohoto úžasného sídla nejsou bůhvíjaké, nelze je cestou po Sýrii minout.

Město na striktně geometrickém helénském půdorysu založil v roce 312 př. n. l. nám již velmi dobře známý generál Seleukos I. Níkátor (Vítěz) jako vojenský opěrný bod mezi svými velkými posádkovými městy Apameou a Seleukií na řece Tigrid (dnes v Iráku), a pojmenoval ho Európos podle svého rodného města v daleké Makedonii; druhá část názvu Dura je pozdějšího semitského původu a znamená „pevnost“. Strategicky výhodná poloha města zajišťovala snadnou kontrolu celého středního toku Eufratu, proto jeho poklidný život komplikovaly neustálé boje se semitskými Parthy, kteří ho nakonec ve druhé polovině 2. století př. n. l. obsadili a vtiskli mu orientální charakter. K Římské říši je po vítězství nad Parthy připojil až v roce 115 císař Trajanus, ale již jeho nástupce Hadrianus posunul hranici impéria opět západněji a město se vrátilo pod jejich kontrolu. V roce 161 postihlo Duru katastrofální zemětřesení a roce 211 se oblast stala opět římským územím. V té době se objevil na východě nový protivník, který nahradil Parthy, sasánovská Persie. Proto se v Dura Europos usadila římská posádka, místní generál se honosil titulem Dux Ripae (tedy Velitel břehu), a započala urychlená opětovná výstavba města a oprava jeho opevnění. Sasánovci na Duru skutečně několikrát udeřili a v roce 256 ji Šápur I. dobyl. Rozhodl se město zničit, obyvatelstvo poslat do vyhnanství a natrvalo tak uzavřít jeho relativně krátkou historii.

Ačkoliv město leží v troskách neuvěřitelných 1800 let, přesto je tu i něco k vidění. Ve směru od vnitrozemí je to především 9 metrů vysoká a 3 metry široká hradba, zpevněná 26 mohutnými věžemi. Zhruba uprostřed se tyčí Palmýrská brána, kterou také dovnitř vstupujeme. Zde bych zaznamenal výrok Íly, pronesený po projití bránou: „Za co jsme tu platili, když to za bránou vypadá stejně jako před ní.“ V zásadě měla pravdu, protože zbytky města jsou zaváté pískem a jen neznatelné hrboly naznačují pozůstatky staveb. Jako první navštěvujeme vlevo od brány zbytky synagogy ze 3. století, která byla v roce 245 nádherně vymalována zcela unikátními malbami, nedbajícími zákazu Tóry zobrazovaly lidské i zvířecí podoby. Zdejšími malbami se tak v nádherné syntéze prolnula antická tradice se starozákonním obsahem, vše oděné do perského hávu. Pochopitelně že zde na místě po nich není ani památka. Celá výzdoba zdejší synagogy byla přenesena do národního muzea v Damašku, kde jsme si i prohlédli – bohužel ale nesměli vyfotografovat (hlídač z nás nespustil oči). Na malbách se objevují například motivy: Ezechiel v údolí kostí, Izraelité se navzájem pobíjejí kvůli nenávisti a chamtivosti, Samuel korunuje Davida za krále, Prorok čte zákon, Filištíni se zmocňují Archy úmluvy, Zachránění Mojžíše faraónovou dcerou atd. Potom po hlavní cestě procházíme přes agoru až k velitelovu paláci nad Eufratem, kde se nám otevřel krásný výhled na řeku. Jsme tu sami, naši prohlídku nikdo a nic nenarušuje, jen jeden usmrkanec ze samoty o řeky se nám snažil prodat nějaké cetky. Přes mohutnou novou citadelu, která vybíhá klínem hradeb až do záplavového pásma Eufratu, postavenou Sasánovci v 1. století a jednoho restaurovaného domu vystupujeme na původní seleukovskou starou citadelu. Všude jen prach a písek … Přes chrámový okrsek se vracíme k hradbám a podle nich zpět k Palmýrské bráně. Cestou míjíme zbytky obytného domu, v jehož kapli, upravené na babtisterium, byly odhaleny zatím nejstarší známé křesťanské malby s novozákonní tématikou (Kristův hrob s třemi Mariemi, Uzdravení chromého, Kristus kráčejícího po vodě a Milosrdný Samaritán). Pochází z 30. let 3. století a navíc představují i jediný soubor křesťanských maleb z dob před Milánským ediktem (roku 313). Ale ani tyto malby zde nejsou k vidění a nejsou dokonce ani v Sýrii – byly přeneseny a zrestaurovány v galerii Univerzity v Yale v New Haven ve státě Connecticut v USA. Na jednu stranu by se dalo říci zklamání, na druhou stranu neuvěřitelný pocit z respektu před těmito stavbami. Tedy jejich zbytky.

Nasedáme do auta a pokračujeme podél Eufratu ještě kus na jih. Vlastně nedaleko od hranice s Irákem. Právě tady jsou pozůstatky slavného sumerského města Mari (ماري), ležící u současné osady Tell al-Harírí (تل الحريري), které bylo osídleno již v 5. tisíciletí před naším letopočtem. Jeho prosperita byla založena jednak na úrodnosti neširokého říčního údolí, zvýšené nápaditými zavlažovacími systémy podobně jako v Egyptě, a obchodu mezi dynamicky se rozvíjejícími civilizačními centry, ležící na polovině trasy mezi Perským zálivem a středomořským Ugaritem. Obchod také nakonec vedl v následujících staletích k blahobytu města a nárůstu moci jeho panovníků – vždy je výnosnější vybírat clo od proplouvajících lodí a procházejících karavan, než se plahočit na poli. V druhé polovině 3. tisíciletí byli panovníci Mari podřízeni Sargonově Akkadské říši, později vládcům sumerského Uru. Tehdy už pod zikkuratem stál ohromný palác, který nabyl největší proslulosti v 18. století za vlády Zimrilima (1782 – 1759 př. n. l.), kdy se stal největším v celé Mezopotámii. Vládce stále mocnějšího Babylónu Chammurapi (autor proslulého zákoníku), ale nestrpěl konkurenci příliš dlouho a ačkoliv zpočátku projevoval Zimrilimovi přátelství, Mari nakonec v roce 1759 dobyl, vydrancoval a vypálil. Obyvatelé byli rozprášeni po celé Babylónii a nad slávou města se slehla země. A v čem spočívá jeho význam? Mari bylo nejzápadnější výspou sumerské říše a přes něj pronikli sumerští bohové i mezi nesumerská města jako Ebla a Ugarit, kde ovlivnili vývoj náboženství. A dle legendy se zde zastavil Abrahám cestou z Uru do Aleppa a dále do Svaté země (Gen 12,1).

Znovu bylo Mari objeveno až v 1933, když na pahorek přišli obyvatelé z vesnice Tell al-Harírí pohřbít své mrtvé a při kopání jámy objevili sochu. Již 14. prosince 1933 zde byl zahájen rozsáhlý výzkum, financovaný francouzským ministerstvem kultury, a výzkum probíhá prakticky dosud. V roce 2000 měla odkrytá plocha rozlohu 1000×600 metrů a vykopávky objevily celkem osm kulturních vrstev. Nejvýznamnějším objevem je přes 25 000 hliněných tabulek v akkadském jazyce psané v klínových znacích. Mnohé z nich byly velmi dlouhé a nepoškozené, takže jejich rozluštění podalo výborný obraz života starověkého sumerského města. Pahorek byl bohatý i na větší či malé sochy, které zobrazují bohy, panovníky, válečníky i kněze, ze zvířat hlavně lvy. Nejstarší sochy byly typicky sumerské, na mladších je patrný semitský vliv. Odkryty zde byly čtyři velké chrámy a zikkurat a obrovský královský palác o rozloze dva a půl hektaru, který měl na 300 místností a dvorů.

Prohlídka odkrytých pozůstatků Mari byla poměrně rychlá. Mnoho toho zde k vidění není a jak jsem psal už jednou, je škoda, že ani tady ani v Dura Europos není žádné muzeum a všechny nálezy odsud byly odvezeny. Z pozůstatků v blátě a prachu zavalených rozpadajících se zdí laik mnoho nepozná. Takže jde hodně o pocit „že jsem tam byl“ a tu tisíciletou historii nasával celým tělem. Zbytky zimrilimova paláce se jako jediné dají jakž – takž rozpoznat, neboť jeho odkrytá část je přikryta velmi nehezkou konstrukcí s plechovou střechou. Na ostatních místech se konají pokusy o jakouž – takouž rekonstrukci odhaleného zdiva, ale zcela chybí jakékoliv popisky či informace. Je to škoda. Chtěli jsme najít zbytky zikkuratu (jeden jsme navštívili v Íránu), ale bez označení jeho umístění jsme neměli šanci se v té změti vykopávek jakkoliv orientovat. Vracíme se tedy zpět k domu rodiny, která bydlí pod pahorkem a je pověřena hlídáním areálu a vybíráním vstupného. Dali jsme si u nich čaj a popovídali si o historii Mari, pan Názim nám také ukázal album s mnoha fotografiemi z vykopávek i nálezů. Dozvěděli jsme se také, že zde kopal významný britský archeolog Max Mallowan, pozdější manžel Aghaty Christie. Ta zde také často se svým manželem pobývala a své zážitky popsala v několika románech. Člověka při tom všem bezděky napadne že všechna sláva není ani ta polní tráva. Když se tak rozhlédnete kolem po té bezútěšné písečné pláni, kde vítr vhání jemná zrnka do vlasů, do očí a mezi zuby … jak je možné, že zde kdysi pulzovala tolik tisíciletí tak vyspělá civilizace … a dnes? Eh darmo se trápit myšlenkami, že lidstvo je nepoučitelné.

Opouštíme Mari a na křižovatce čteme, že na iráckou hranici je to doleva jen 30 km – zdali se někdy do této nyní tolik zkoušené země podíváme? Projet celou Mezopotámii, navštívit zbytky Babylónu i Bagdád … no uvidíme. My ale jedeme doprava zpět proti proudu Eufratu do města Deir ez-Zur a tam odbočujeme na dlouhou cestu pouští do dalšího cíle naší cesty – oázy Tadmur, starověké Palmýry. Cestou se kocháme nekonečnou pouštní krajinou, kde jsme viděli stany beduínů, stáda ovcí i volně pobíhající velbloudy a těšili se pohledem na zapadající slunce nad touto zvláštní krajinou. Do Tadmuru přijíždíme již za tmy kolem 20:00 hodiny po ujetí 610 kilometrů – na jeden den včetně prohlídky několika památek docela slušný výkon. Ubytovali jsme se v hotelu New Afqa nedaleko vykopávek, které vidíme krásně osvětlené. Odolali jsme ale pokušení se tam vydat a po večeři jdeme spát, protože zítra nás čeká jeden z dalších vrcholů této cesty. Napsal jsem zase slovo „vrchol“ – jenže cesta po Sýrii je v tomto ohledu jak cesta po velehorách – samý vrchol.

pokračování – Svatí Sergius a Bakchus