CESTYAPAMATKY.CZ

Letadlem jsme byli za necelé tři hodiny z Prahy na letišti v Antalii, odkud nás čekala stejně tak dlouhá cesta autobusem do našeho hotelu Sultan Sipahi ve městě Alanya, vzdáleném asi 150 kilometrů. Hotel jsme měli ve skvělé poloze, 3 minuty od pláže a 10 minut od centra města. Přímo nad hotelem a pláží se vypínal hrad, který jsme (i v tom neskutečném vedru) navštívili.

Jako ostatně většina měst v Turecku, i Alanya má dlouhou historii. V roce 44 př. n. l. ji například daroval Marcus Antonius své milované Kleopatře. Hrad ale nechal na mohutném útesu vystavět až sultán Keykubad v roce 1226 a za jeho zdmi je jak Sulejmanova mešita z 16. století, tak zbytky staršího byzantského kostelíka. Co však bylo na tomto místě nejhezčí byl neskutečný výhled na moře a město obklopené vysokými horami.

Na první delší výlet jsme se vydali vypůjčenými auty a naším cílem byla především antická města starověké Pamfýlie. Nejprve jsme se ale cestou zastavili u seldžuckého karavensaraj ze 13. století ve vesničce Alarahan. Kromě karavensaraj se na skále vypínaly ruiny antického hradu, ale šplhat jsme nahoru odmítli. Popojeli jsme tedy o několik kilometrů dále a navštívili jsme první z antických měst, Perge. Město bylo založeno kolem roku 100 př. n. l. a patřilo k největším pamfylským obchodním centrům, byť leží 20 kilometrů od moře. Dodnes se zde dochoval stadion pro 12 000 diváků i divadlo pro 14 000 diváků a mnoho půvabných ruin, dokládajících původní krásu a výstavnost města, které bylo opuštěno ve 12. století po příchodu Seldžuků.

Kolem krásně opraveného Balkisského mostu (z roku 1236, 225 metrů dlouhý a 4,5 metru široký) přes řeku Köprü jsme dojeli do dalšího antického města Aspendos. Město se poprvé vzpomíná v roce 469 př. n. l. jako součást Athénského spolku, později bylo pod vlivem Říma i Osmanů a zaniklo až v 18. století, tedy celkem nedávno. Dochovalo se zde zejména velkolepé římské divadlo z 2. stol. n. l. a zbytky aquaduktu, který přiváděl do města vodu z nedalekých hor.

Vedro dosahovalo svého vrcholu a tak jsme využili příjemného schlazení u nedalekých vodopádů na řece Manavgat. Nejsou nijak vysoké, ale mohutné určitě a jak je vidět, bylo možno si na vyhlídce ponořit nohy do ledové vody.

Po odpočinku pokračujeme k dalšímu antickému městu, které leží jenom pár kilometrů od vodopádů, na břehu moře. Tím je krásné město Side, které bylo místem dostaveníček Kleopatry a Antonia. V areálu současného města se dochovaly rozsáhlé zbytky toho antického, pocházejícího již ze 7. stol. př. n. l. Tehdy to byl významný přístav a hlavní město Pamfýlie s 60 000 obyvatel, které však zaniklo spolu s pádem západní Říše římské. Na útesu nad mořem majestátně trčí sloupy chrámu Apollóna a Athény, směrem do pevniny pak zbytky agory kde byl ve 2. století vyhlášený trh s otroky a obrovské divadlo císaře Vespasiána z roku 74 n. l., určené původně pro 20 000 diváků. Tady se nám na parkovišti stala malá nepříjemnost, když jsme o sebe ťukli půjčenými auty a čekali jsme pak asi 1,5 hodiny než to pro potřeby pojišťovny sepsala policie.

Další výlet jsme si pro cenovou výhodnost zaplatili autobusem od cestovky – na památku UNESCO travertínové vodopády Pamukkale a antické město Hierapolis. Celá tato krása vděčí za svůj vznik horkým minerálním pramenům (55°C), díky kterým vznikly běloskvoucí travertínové vodopády a mnohem později i město založené ve 2. století př. n. l. pergamským králem Eumenem II. Město prosperovalo až do příchodu Seldžuků, kdy kolem roku 1100 upadlo v zapomnění. Znovu objeveno bylo až po výzkumu archeologů v roce 1957 a tehdy byla také poprvé zveřejněna krása travertýnových teras, lákající dnes tisíce turistů. Musím konstatovat, že Pamukkale (v překladu „bavlníkový hrad“) i vykopávky nás příjemně překvapily, protože nevzhledné hotely byly odstraněny a systém vodopádů je citlivě zpřístupněn dřevěnými chodníčky.

Poslední výlet naší dovolené byl do národního parku Köprülü kaňon, kde jsme pod vedením zkušeného lodivoda Davida poprvé vyzkoušeli tvrdý chleba sjíždění řeky Köprü na raftu. Naše výprava zabrala i s obědem celý den a sjížděli jsme 13 km dlouhý úsek nejdivočejší částí ledové řeky (vodu „teplou“ pouhých 9°C jsme měli možnost několkrát na vlastní kůži poznat). Musím konstatovat, že dřina je to nebývalá, ale zážitek taky.

No a ostatní dny, kdy jsme zrovna neběhali po památkách a výletech, jsme trávili příjemným lenošením u moře a opalováním na pláži. Moře bylo jednou klidné jak Tálinský rybník, jindy byly vlny vysoké až 3 metry. Každopádně dovolená to byla moc hezká, jenom to vedro bylo přeci jen trochu nesnesitelné.