CESTYAPAMATKY.CZ

Jeden z mnoha bájných předků rozvětveného rodu Dohalských z Dohalic se prý jmenoval Holub. Byl to muž bystrý, který, ač šlechtic, používal v boji víc rozum než sílu paží. A protože rád vyhledával dobrodružství, strávil část svého pestrého života na cestách, které ho zavedly daleko od rodné tvrze až do země mouřenínů. Tady se doslechl o podivné zábavě dcery místního sultána, která místo obvyklých dívčích kratochvílí vášnivě holdovala hře v šachy. A na klání na černobílém poli vyzývala každého, kdo projevil jen trochu zájem. Nadšených intelektuálů ale mnoho nebylo, protože přímočará princezna razila bojové heslo, že kdo vyhraje, může druhému otlouci šachovnici o hlavu. A jak se v zemi vědělo, ze sultánova paláce odcházely samé rozbité hlavy.

Zeman si ale řekl, že česká hlava je dost tvrdá, aby nějakou tu ránu vydržela a za tu švandu, kdyby se karta obrátila, že to stojí. A tak se ohlásil na sultánově dvoře a byl uveden do princezniných komnat k partii královských šachů. Princezna byla nejprve samý úsměv, jak se těšila na oblíbenou šachovnicovou kratochvíli, ale humor ji začal brzy opouštět. Zeman totiž zcela nerytířsky bral jednu figurku za druhou a ve finále neváhal sáhnout i na dámu. Po dvou hodinách hry bylo rozhodnuto – vítězem je cizinec.

Princezna s nejistým úsměvem odložila šachovnici stranou věříc, že její protihráč jistě nebude chtít využít svého práva, ale to se spletla. Holub sáhl po slonovinou vykládané desce a než se stačila sultánská dcerka nadít, vyplatil i s úroky vše, co princezna rozdávala jiným.

Když se o tom dozvěděl mouřenínský sultán, prý se jen usmíval, že někdo konečně jeho dceru vrátil na zem. Nechal si Holuba předvolat, dal mu rytířský erb a pravil: „Ty nosiž na štítě šachovnici zlatou a černou, poněvadž s ní zápoliti umíš. A protože jsi s vtipem přemohl mou dceru, nechť obraz její krášlí tvůj erb i tvou přilbici!“

Rytíř Holub si dal figuru mouřenínské princezny s hlavou zavitou bílým rouchem, která drží v rukou šachovnici, do svého znaku, a po čase se vrátil zpátky na svou rodnou tvrz v Čechách. Jeho potomci si rodový erb předávali z pokolení na pokolení a s jedním z nich se dostal i do chvatlinského kostela.