CESTYAPAMATKY.CZ

Kolín leží v prastaré kulturní oblasti úrodné nížiny středního Polabí v místech křižovatky obchodních cest. Na katastru města i v jeho bezprostřední blízkosti je doloženo osídlení již od starší doby kamenné. V raném středověku (9. – 11. stol.) existovalo na pravém břehu Labe slavníkovské hradiště Hánín. Na návrší proti Hánínu se zřejmě rozkládala osada Hroby (písemně však není doložena, pouze k roku 1277 se mezi kolínskými konšely vzpomíná Konrád z Hrobů), později pohlcena rozrůstajícím se Kutnohorským předměstím. V jejím sousedství existovala osada Čakovice, zničená při Zikmundově vpádu do Čech v zimně 1402–03. Dnešní chrámové návrší bylo osídleno od druhé poloviny 9. století a mohlo být osídleno ještě ve dvanáctém století, kdy zde mohl existovat i kostel (z této zaniklé stavby zřejmě pocházejí zbytky kamenné dlažby a románský náhrobek zazděný do jižní lodě chrámu sv. Bartoloměje). Každopádně toto osídlení nepřetrvalo až do lokace středověkého města a jeho vnik nejspíše ani nijak neovlivnilo. Historici přesto dosud stále neuzavřeli hypotézy, zda byl opravdu Kolín založený „na zeleném drnu“ nebo na místě staršího sídliště. Obě hypotézy mají silné zastánce i odpůrce s důkazy pro i proti.

Nejstarší písemná zpráva o Kolínu se nalézá na privilegiu vydaném Přemyslem Otakarem II. dne 8. září 1261, kde král uděluje městu Přelouč, patřícímu opatu a konventu kláštera v Opatovicích „omnia iura et libertates, que habent civitates nostre in Colonia et Churim, videlicet ius, quod habet Magdeburgensis civitas“ (tedy „všechna práva a svobody, jako mají naše obce Kolín a Kouřim, rozumí se právo, jako má město Magdeburk“). Na základě této zprávy lze pouze konstatovat, že v roce 1261 již Kolín existoval „de jure“, ale nelze zjistit, jak vypadal „de facto“ (v roce 1261 mohl být teprve v procesu zrodu, stejně jako mohl vzniknout již kolem roku 1250). O jeho vzniku totiž neexistují žádné bližší zprávy. Zástavba staršího sídliště nebránila nijak tomu, aby noví kolonisté, převážně povolaní králem z dolního Porýní, nezačali s velkorysou výstavbou města o rozloze 6,5 ha. Jeho pravidelná, šachovnicová uliční síť s velkým obdélníkovým náměstím o rozloze 0,9 ha je považována za nejstarší doklad pravoúhlé koncepce v Čechách. Nejstarší, částečně poškozená městská pečeť, pochází z roku 1277.

Strategicky významná poloha Kolína, ležícího ve vzdálenosti dvou dnů cesty od Prahy a v těsné blízkosti ekonomicky nejvýznamnějšího města království – Kutné Hory, předznamenávala jeho roli v politických dějinách Čech. V říjnu 1278 pobývala ve městě královna Kunhuta, vdova po Přemyslu Otakarovi II., když cestovala do sedleckého kláštera na jednání s Rudolfem I. Habsburským, ohledně vydání těla mrtvého krále. Následně ke Kolínu přitáhl Ota Braniborský, který si na Rudolfovi vynutil pětiletou správu Českého království. Častým hostem býval v Kolíně král Václav II., který se zde zastavoval při svých cestách do Sedlce. V roce 1285 udělil Václav II. Kolínu privilegium, v němž ho spolu s ostatními královskými městy bere v ochranu proti zvůli šlechty. Listina z roku 1289 dokládá horní podnikání kolínských měšťanů a tak od roku 1297, kdy král udělil městu horní právo, přešlo pod právo jihlavské, které v Kolíně platilo až do roku 1560. V roce 1292 pobýval král Václav II. v Kolíně spolu s biskupem Tobiášem z Bechyně a zde se rozhodl o založení Zbraslavského kláštera. V říjnu 1304 a v září 1307 obléhal Kolín opakovaně král Albrecht II. Rakouský, město hrdinně bránili Jindřich z Lipé, Jan z Vartenberka a Jaroslav ze Žerotína. Na podzim roku 1310 přitáhl ke Kolínu Jan Lucemburský s úmyslem nechat se v chrámu sv. Bartoloměje korunovat na českého krále. Měšťané však odmítli otevřít brány a tak budoucí král po šesti dnech odtáhl ku Praze, kterou dobyl a nechal se korunovat tam. Přesto obdrželi ještě téhož roku kolínští od nového krále právo konat čtrnáctidenní výroční trh. Z doby vlády Jana Lucemburského (1. třetina 14. století) existují nejstarší písemné zprávy o malé komunitě židovského osídlení, ze dne 15. února 1377 pak pochází písemný doklad v městských knihách o šesti ekonomicky silných židovských rodinách, usídlených v pozdější „Židovské ulici“ (dnes Na Hradbách a Karolíny Světlé). V letech 1402–03 se město ubránilo před loupeživými Uhry a roku 1421 se dobrovolně přidalo k husitům. Když v roce 1427 Kolín získal Zikmund, dobyl ho Prokop Holý a dosadil do něj hejtmana Jana Čapka ze Sán a později Bedřicha ze Strážnice, který na místě zničeného kláštera vystavěl první hrad. V roce 1466 udělil král Jiří z Poděbrad městu právo vybírat ungelt (clo) v branách. Z roku 1541 se dochoval tzv. „Kolínský kancionál (graduál)“**, rukopis česky psaného utrakvistického kancionálu, který sloužil potřebám literátského bratrstva při chrámu sv. Bartoloměje. Kancionál je významnou hudební památkou, obsahující 353 českých husitských písní. V roce 1797 město velmi poničil požár.

O městské správě existují záznamy od poslední třetiny 13. století a známe i jména rychtářů; první doložený rychtář byl v roce 1270 Jindřich. V té době také již existovala jakási městská kancelář, neboť jsou doloženi její úředníci Gerhard notárius coloniensis a Mikuláš skriptor. V roce 1327 povolil král Jan Lucemburský zřízení rychty, kterou stvrdil v roce 1371 i císař Karel IV.

Městské opevnění v Kolíně bylo budováno na základě přímé instrukce zakladatele, krále Přemysla Otakara II., jak je uvedeno v listině ve formulářové sbírce královského notáře Jindřicha z Isernie. V ní panovník vyslovuje přání, aby „ut civitas nostra Colonie fortis valli munimine roboretur“ (tedy „naše obec v Kolíně byla posílena opevněním mohutné hradby"). Kolínské opevnění se stalo vzorem i pro některá další města (Čáslav, Vysoké Mýto, Jaroměř). Na východě, jihu a západě bylo město obehnáno dvojitou hradbou ve tvaru oblouku, zatím co ze severu bylo chráněno pouze jednoduchou hradební zdí s cimbuřím, postavenou na skalnatém srázu nad Labem. Vnitřní zeď opatřená cimbuřím byla vysoká 11 metrů a zpevněna byla 12 válcovými baštami. Vnější parkánová zeď, oddělená od hlavní hradby 8 – 11 metrů širokým parkánem, byla do dnešní podoby přestavěna koncem 15. a počátkem 16. stol. Byla opatřena střílnami (dochovány zazděné ve zdi za průjezdem U Wimmerů v Kouřimské ulici) a baštami (jedna se dochovala u Hankovcovy pekárny v ulici Na Valech, druhá v budově staré školy a nárožní bašta tvoří podnož barokní kostnice u sv. Bartoloměje). Před parkánem byl vyhlouben vodní příkop a před ním navršen vysoký val. Hradby byly do čtyř světových stran prolomeny velmi důsledně vystavěnými a vyzdobenými bránami. Jejich vchody byly opatřeny kamennými lomenými oblouky a chráněny zdvíhací železnou mříží. Později byly brány doplněny těžkými kovanými vraty. Klášterská brána v severozápadní části města souvisela s klášterem dominikánů a její jméno se poprvé písemně vzpomíná v radní knize v roce 1343 jako „Porta fratrum“. Díky tomu, že byla po vybudování hradu v roce 1434 Klášterská brána včleněna do hmoty hradního paláce, dochovala se jako jediná z městských bran dodnes; to potvrdil i stavebně historický průzkum v roce 2003. Z důvodu vyřazení Klášterské brány z komunikačního systému v jagelonském období, vznikla jižněji Nová (Pražská) brána, navazující na Pražskou ulici, vedoucí z jihozápadního rohu náměstí. Pražská brána byla zbořena v roce 1829. Třípatrová Kouřimská (Poslova) brána se vzpomíná jako „Porta Gurimensis“ a stála v Kouřimské ulici v místech dnešního domu čp. 113; brána byla zbořena v roce 1843. Brána Horská (někdy též Kutnohorská) stála v místech šenkovního domu U Bílého anděla (čp. 54) a zbořena byla v roce 1843. Brána Labská (někdy též Vratislavská) stála na konci Rubešovy ulice, v místech hotelu Savoy a zbořena byla v souvislosti se stavbou železnice v roce 1842. Od této brány vedl prudký sjezd k dřevěnému mostu přes řeku. Vedle těchto hlavních bran byly v hradební zdi i branky (fortny), jedna z nich byla v roce 1982 objevena za chrámem sv. Bartoloměje. Zajímavostí bezesporu je i předsunuté opevnění na zálabské straně města nad bývalou vsí Brankovice, které chránilo přístup k mostu přes Labe (viz Práchovna). Zbytky městského opevnění jsou zapsány do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 31870/2–739.

Většina měšťanských domů má základy ve 3. čtvrtině 13. stol., nejvýznamnější je dům čp. 27 z roku 1250 až 2. pol. 14. stol. V roce 1975 byla v Husově ulici odkryta za domem čp. 15 studna z 2. pol. 13. století, v těsném sousedství severní hradební zdi.

Současně s vnitřním městem se rozvíjela i jeho předměstí, na západě Pražské, na jihu Kouřimské a na výhodě Horské (Kutnohorské), kde byl z výtěžků dolního podnikání postaven koncem 13. stol. (1292) kostel Všech svatých (viz). Na druhém břehu řeky vzniklo roku 1410 předměstí Zálabské, vzniklé na místě obce Mnichovice a částečně možná i zaniklé vsi Brankovice.

V průběhu staletí se vyvíjel i název města. Vzpomíná se jako Colonia (1261), Nova Colonia (1295), Colonia supra Albea (1310), Colne in Beheim (1312), opět Colonia (1402) a nakonec Nový Kolín nad Labem (od roku 1421). Původ jména Kolín není dosud spolehlivě vysvětlen; část badatelů ho odvozuje od Kolína nad Rýnem (z oblasti, odkud pocházeli kolonisté), název má však nejspíše slovanský původ a to od křestního jména Cholin (např. část středověkého Berlína, kdy toto území obývali Slované, se také jmenovala Kolín). V roce 2006 měl Kolín 32 000 obyvatel.

Jelikož se historické jádro města velmi dobře zachovalo i přes nevhodné zásahy v 19. a 20. století, byl Kolín nařízení vlády ČSR č. 54/1989 Sb. ze dne 19. dubna 1989 vyhlášen za městskou památkovou rezervaci.