CESTYAPAMATKY.CZ

O původu názvu obce

Své jméno získaly prý Veltruby díky kněžně Libuši. Tato bájná panovnice často pobývala na svém hradu v Libici nad Cidlinou a čas od času odtud zajížděla na jiný svůj hrádek Hradištko. Vždy když se k němu blížila, „velela troubiti“, aby na Hradištku včas spustili padací most.

Podle jiné verze se jednou při divokém honu v okolních hustých lesích ztratila a „velela troubiti“, aby ji její lovecká družina našla. V místech, kde se setkali a odpočívali, kázala Libuše založit ves jménem Veltruby.

Z této bájné doby prý pochází i jméno pozemků „Na Soudné", které leží severně od vsi. V těchto místech měla spravedlivá kněžna pod širým nebem rozsuzovat spory místních vladyků.

O divoženkách

Ve veltrubských hvozdech prý kdysi bývalo hodně divoženek a lesních žínek, které ve vlajících šatech tolik podobných mlžným oparům, ozdobeny lekníny zapletenými ve vlasech, tančily při měsíčku na pasekách i okolo polabských tůní. Jednou šel jakýsi chasník skrze les a spatřil jejich rej. Stříbřitá záře a libý zpěv ho vtáhly do kola, kde ho jedna z divoženek popadla za ruce a začala s ním křepčit tak divoce, že sotva dechu popadal. A jak se točila zpívala podmanivým hlasem: „Na ruby kapsa na ruby, pověz ty mě můj holečku, co divizna umí.“ Chasník cítil, že ho síly opouštějí, ale pak si náhle vzpomněl, že mu kapsa visí ven z kabátku na ruby obrácená. Rychle po ní sáhl a jakmile ji zastrčil zpět, divukrásné mámení zmizelo. Jen bolavá hlava mu po tomto divém zážitku zůstala.

O bludném koření

V lese „Přerově" u Veltrub si prý musel každý dát dobrý pozor na bludné koření, které tu rostlo. Lidé věřili, že kdo ho překročí, nebude moci nalézt cestu ven a stane se snadnou obětí lesních bytostí.

O leknínu a stulíku

Žila kdysi ve Veltrubech mladá vdova, které na světě zůstaly k radosti jen dvě děti, hezké jako obrázek. Bydlívala na kraji vsi, nedaleko mokřadel a vždy nakazovala Jeníčkovi a Mařence, jak se dítka jmenovala, aby se nebezpečným tůním zdaleka vyhýbali. Jednou šla vdova pomoci sousedům se senosečí, a než opustila dům, řekla dětem, aby si hrály okolo a nikam nechodily. Jenže Mařenka i Jeníček brzy zapomněli na dobré rady matčiny a vydali se k jezeru „na kytičky“. Šli stinným lesem ruku v ruce a dorazili k hluboké tůni. Nad ní se skláněl hustý keř a jeho větve zářily barevnými pentličkami. Žlutá, modrá, i červená vesele vlály v letním vánku. Mařence zazářily oči. „Podrž mě Jeníčku za ruku, já ty mašličky dostanu“, řekla dychtivě a natáhla se nad hladinu. Ale podmáčený břeh nevydržel tíhu dvou malých těl a utrhl se. Obě děti spadly do vody a než se nadály, stáhl je do hlubiny zdejší vodník, který barevné pentle nalíčil. Plačící vdova našla později na tom místě jen dva květy, které smutně pluly po hladině – žlutý stulík a bělostný leknín. Sama pak tak dlouho klečela nad hladinou a ronila slzy, až se její tělo změnilo v šedivou vrbu. A tak se zdejší vrby, matky, dodnes sklání s tichou něhou ke svým dětem, vodním kvítkům.