CESTYAPAMATKY.CZ

O pokladu

Ve středověku stával na místě dnešní rozlehlé vodní plochy u Žehuně blatný hrádek, který byl součástí obranného systému slovanského kmenového hradiště v Libici nad Cidlinou. Později zde vznikla zemanská tvrz, jejíž zdi zmizely pod hladinou Žehuňského rybníka, založeného roku 1492 králem Vladislavem II. Dodnes se v těchto místech říká „Na zámečku". Podle legendy je v podzemí této zatopené tvrze, jejíž zbytky prý bývají při vypuštění rybníka vidět, ukryt zlatý poklad. Ten tvoří zlatá kvočna s dvanácti ryzími vejci, starý slovanský symbol plodnosti. A pokud je v kraji známo, nikdo zatím zlaté sošky ze dna Žehuňského rybníka nevylovil.

O přízračných sestrách

Nedaleko od Žehuně se nad osadou Hradištko u Žiželic rozkládá hluboký les, zvaný od nepaměti Sokol. V něm kdysi stával další zemanský hrádek, který zmizel z povrchu zemského už během bouřlivých dob středověku. Jeho posledními majiteli byly prý, stejně jako v případě zatopené tvrze „Na zámečku", tři kruté a lakomé sestry, které své poddané nemilosrdně ždímaly do posledního groše. Vesničané se jim za to odvděčili po svém. Z čisté křesťanské lásky je prokleli až za hrob. A tak panovačné ženy nenašly po smrti klid a jako hrůzné přízraky se musely zjevovat po setmění na louce U splávku. Jak se v kraji vypráví, bývala na ně zvlášť děsivá podívaná za bezměsíčných nocí, kdy s úderem půlnoci vyrazil z Cidliny ohnivý kočár tažený dvěma bělouši, v němž seděly sestry s vytřeštěnýma očima a celé spřežení kroužilo bezhlavě kolem rozlehlé louky, dokud neodbila jedna hodina. Pak zjevení zmizelo opět v říčních vlnách. Lidé se onomu místu vyhýbali jak čert kříži, a tak už se neví, odkdy se ohnivý kočár přestal pravidelně zjevovat. Dlouho o něm nebylo vidu ani slechu, ale je klidně možné, že náhodný divák bude mít za temné noci i dnes své přízračné štěstí…

O kouzelném vodnickém biči

Žehuňský rybník, který se svou rozlohou směle řadí po bok největších vodních ploch v Čechách, je odedávna spojován i s přítomností vodnického živlu. Zdejší hastrman prý patřil mezi ty hodné, kteří lidem víc pomáhali než škodili. O žehuňském vodníkovi se dokonce říkalo, že je přímo zeleným patronem povozníků, kteří vozili své náklady křivolakými cestičkami kolem bájného Oškobrhu. Zde totiž bývalo místo, kterému se říkalo Černá míle, kde často jejich vozy zapadaly a nebýt vodnické pomoci, mnohý náklad by tu byl zkažen. Hastrman prý měl kouzelný bič upletený ze svých vlasů, a když s ním zapráskal koním nad hlavou, vytáhli jakýkoliv povoz i z nejhlubšího bahniska jako hračku. Vodník nebyl škrob a svůj kouzelný bič často půjčoval okolním sedláků, když jeli do města se zbožím.

Jednou takhle k večeru zaslechl vodník od Oškobrhu zlostné láteření. Hned mu bylo jasné, odkud vítr vane, a tak vzal bič a spěchal k silnici. Tady spatřil známý obrázek – plně naložený vůz zapadlý až po nápravu do bahna a marně se vzpínající koně, jimž zuřivý vozka nakládá na hřbet zlomeným bičiskem. Vodník se jen usmál a podal formanovi svůj kouzelný bič: „Pomohl jiným, pomůže i tobě!“ Jenže vzteklý kočí se jen otočil a vzápětí poslal hastrmana ke všem čertům. Vodník si z toho ale nic nedělal a zapráskal koním nad hlavou tak silně, že ti na jedno zabrání vytáhli vůz z bahna na pevnou zem. Překvapený forman ani nepoděkoval, ale hned se zajímal jestli by mu vodník svůj bič nepůjčil. Cesta do Libice je prý špatná a on se bojí, že znovu uvázne. Hastrman se nedal dlouho přemlouvat a milému vozkovi bič půjčil. Prý do druhého dne. Kočí slíbil, že bude vzácný nástroj opatrovat jako o oko v hlavě a v pořádku ho vrátí. Jenže druhý den čekal hastrman u cesty zbytečně. Vůz s povedeným kočím se neobjevil. A stejně tak i třetí a čtvrtý den. A tehdy se hastrman rozzlobil a slíbil proradnému formanovi vodnickou pomstu. Neuplynul ani měsíc a povedený vozka jel opět s nákladem kolem Oškobrhu. Vesele si hvízdal koním do kroku a myslel na kouzelný bič, s nímž se žádného bahniska nemusí bát. Na vodníka, jemuž patřil, si už ani nevzpomněl. Jenže když míjel Žehuňský rybník, zatmělo se mu náhle před očima a koně naráz sami od sebe zastavili. Kočí sáhl po biči, ale tu se vedle něj na kozlíku objevil vodník a zahučel: „Vícekrát už cizí věc nezpronevěříš!“ A než se vozka nadál, popadl ho za límec a vrhl se s ním do hlubin rybníka. Formana od těch dob už nikdy nikdo neviděl a žehuňský hastrman se k ostatním povozníkům choval zase jako dobrotivý vodnický patron.

O mládkovi a lýčeném provazu

Říká se, že není člověk jako člověk, a to samé platí i vodnících. Zvláště o těch žehuňských. Když odešel na vejminek dobrácký hastrman, který kupcům pomáhal svým kouzelným bičem, nastaly lidem těžké časy. Přišel totiž vodník nový. Stejně jako jeho předchůdce chodil v zeleném kabátku s věčně mokrými šosy a nejraději vysedával na hrázi u splavu, nebo na mlýnském kole. Dobráckost prvního vodníka ale tenhle zelený panáček nezdědil. Když lidé z okolí zjistili, co je zač, začali mu nedůvěřovat. A nejvíce ze všech samotný mlynář. Vodník totiž často chodíval s mlýnskou chasou do dolejší hospody, kde s chutí mastil karty. Pil přitom jako duha a v opilosti na sebe ledacos vyzradil. Když se mu ale někdo začal smát, rozzuřil se až k nepříčetnosti. Jenže na suchu byl bez své kouzelnické moci, a tak se nemohl hned mstít. Měl však nepříjemně dlouhou paměť a ukládal do ní všechny křivé pohledy a uštěpačné poznámky vůči své zelené osobě. A když pak takového posměváčka potkal u vody, zle mu zatopil. Mlynářská chasa se proto jednoho dne domluvila, že dá hastrmanovi za vyučenou, a přichystala na něj léčku. Když vodník zase přišel do hospody na pravidelnou partičku karet, byla společnost už pěkně rozjetá, a tak se při karbanu hned pilo jako o závod. Ve chvíli, kdy byla hra v nejlepším a hastrman už pěkně pod parou, přiskočil k němu mládek, přehodil přes něj lýčený provaz a pevně ho svázal. Ostatní přihodili polena do ohniště a všichni čekali, co se bude dít.

Svázaný vodník se ošíval, křičel, kňoural i vyhrožoval, jenže lýčené provazy byly pevně utažené a on se nemohl ani hnout. Jak stoupalo horko v místnosti a hastrmanovi vysychal šos, udržující ho při životě, měnilo se láteření na podlézavé škemrání, kterým sliboval hory i rybníky, jen když ho pustí. Sousedé i mlýnská chasa se dlouho radili, co počít dál. Nakonec se ale přeci jen slitovali a vodníka rozvázali. Jak padl poslední lýčený provaz, vyskočil mužíček jako na perkách, vyrazil z hospody a pelášil k rybníku, až se mu za šosem prášilo. Ale sotva se svlažil rybniční vodou, vrátila se vodníkovi odvaha hnaná vztekem. Za chvíli už bušil na hospodské okno a křičel: „Pamatujte si, že má pomsta bude mokrá!“ Jenže mládek, který ho předtím svázal popadl lýčený provaz a vyběhl ven. „Jestli se sem ještě jednou vrátíš, tak tě necháme uschnout na troud, zelenáči!“ vykřikl a na důraz svých slov práskl provazem do vzduchu. Hastrman se lekl a tiše zmizel. Od té chvíle ho pak v Žehuni ani jejím okolí už nikdy nikdo nespatřil.

O louce Havrdovce

Kdysi bydlel v Loukonosech chalupník Havrda. Nebyl to žádný boháč, jen za humny měl políčko, co sotva stačilo k obživě, a k němu louku. Doma na něho čekala nemocná žena a čtyři věčně hladové děti. Chalupník se celé dny dřel na panském a na své si našel čas jen v neděli. Naštěstí Cidlina každé jaro zaplavila louku vláhou a Havrda měl několikrát do roka co kosit, takže nejen uživil kravku, ale ještě mohl seno prodávat. Jenže jeho ženě životních sil rychle ubývalo, a když se přivalily od Cidliny podzimní mlhy, odešla za předky. Chalupník zůstal s dětmi sám, protože žádná vdova nechtěla živit ze svého pět hladových krků naráz. A tak dřel od rána do večera, kosil hraběcí luka od Pamětníka po Hradištko, robotoval u Levína, kácel stromy v převýšovském revíru. V noci pak jezdil sekat svou louku, aby měl alespoň krmení pro kozu, když krávu musel prodat, aby měl na pohřeb. Do rána pak vařil, pral a uklízel, a tak není divu, že se z toho všeho nakonec roznemohl. Než se kdo nadál, zvonil chalupníku Havrdovi zvon v žiželickém kostele hranu.

Sotva ale spočinul ve studené zemi, objevili se příbuzní a vzali si kozu, prý za výlohy na rakev. Čtyři Havrdovy děti zůstaly bez prostředků. Nebylo v Loukonosech nikoho, kdo by se o ně postaral. Až jeden ze sousedů prohlásil, že se jich ujme, ale jen pod podmínkou, že dostane k obživě Havrdovu louku, kterou si zatím přisvojila vrchnost. Jenže majitel panství vzkázal, ať si Havrdovy děti živí bez louky, že ji nutně potřebuje k zacelení výkrojku ve svých pozemcích. Prý sirotci o nic nepřijdou, protože až vyrostou, budou mít úlevu v robotě. A tak se o sirotky nakonec nepostaral nikdo. Jenže osud tomu chtěl, že všechny čtyři děti odkázané samy na sebe přežily strázně osudu, a když dospěly, šly samy žádat vrchnost o splnění dávného slibu. Jenže pán se jim do očí vysmál, že louka prý za takovou ztrátu robotní síly nestojí. A tak podvedení sirotci otcova luka prokleli. Od těch dob nikdo nemohl louku, jíž se od té doby neřeklo jinak než Havrdovka, posíct ani sklidit. Sotva se totiž zakously kosy ženců do zeleného koberce, přihnal se déšť a pršelo tak dlouho, dokud tráva dočista neshnila. V kraji se začalo říkat, že to není obyčejný déšť, že to sirotci pláčou pro zmařené sliby. Podle senosečí na Havrdovce začali sedláci předpovídat počasí. Říkalo se, že prokletí zmizí, až louku zase dostane dobrý člověk.