Cesty a památky

Země poznané » Kladské hrabství (Ziemia Kłodzka) » České Kladsko (Czeskie Kłodzko)

České Kladsko (Czeskie Kłodzko)

Kladské hrabství (Ziemia Kłodzka) (červenec 2020, Polsko)

Dějiny českého národa nejsou jen dějinami Čechů, Moravanů a Slezanů, ale také dějinami českých národnostních menšin. Místem, kde došlo v minulosti k zániku české menšiny je Kladsko, historické české území rozkládající se mezi Rychlebskými a Orlickými horami, patřící dnes Polské republice.

Na tuto skutečnost upomíná mimo jiné i v češtině ustálené sousloví „to bylo ještě za krále Klacka“ nebo „za klackýho krále“, vyjadřující neurčitý časový údaj, že se něco stalo už hodně dávno, v době, kterou nikdo nepamatuje. Kdo byl ale ten král Klacek a vládl vůbec někdy nějaký? Pochopitelně že ne. Je to právě jedna z dosud stále přežívajících frazeologických památek na dobu, kdy bylo celé Kladsko součástí Čech. Nejedná se tedy o krále Klacka, ale o krále Kladska. Původně totiž celá kladská kotlina patřila Slavníkovcům a po jejich vyvraždění v 10. století Přemyslovcům a následně českým králům. Celkem logicky z toho vyplývá, že od té doby byl každý panovník vládnoucí zemím Českým zároveň i králem Kladska, ačkoliv si v rámci Českého království Kladsko udržovalo určité samosprávné postavení, což dokládá i existence vlastního sněmu. Za vlády Přemysla Otakara II. bylo od Kladska odděleno Broumovsko jako samostatný majetek tamějšího kláštera a připojeno přímo k Čechám (proto také zůstalo Broumovsko české, přestože je geograficky spojené s Kladskem).

V roce 1462 ustanovil Jiří z Poděbrad Kladsko suverénním hrabstvím, které ale dle výsad z roku 1472 nesmělo být nikdy odloučeno od Českého království. Pod přímou správu Koruny české se území vrátilo v roce 1569, avšak autonomní postavení kladského sněmu (tzv. sněmíku) bylo stále uznáváno. Součástí svazku zemí Koruny české přestalo být Kladsko až v roce 1742, kdy bylo se sousedním Slezskem anektováno Pruskem. Vazby mezi Kladskem a Čechami ale nebyly pruskou anexí zcela přerušeny, zůstaly zachovány obchodní, kulturní i náboženské vazby, osobité spojení například představovaly po celé 18. i 19. století náboženské pouti do kladských Vambeřic, jež jsou dobře známé čtenářům Babičky Boženy Němcové. K žádným změnám nedošlo ani po roce 1871, kdy se Kladsko stalo součástí sjednoceného Německého císařství, nebo v roce 1918, kdy se stalo územní součástí Německé republiky. Podle německých údajů žilo v té době Kladsku na 6 000 etnických (kladských) Čechů a po vzniku Československa se objevily i ojedinělé požadavky na jeho připojení (nebo alespoň tzv. Českého koutku) k nově vzniklé republice. Postavení kladských Čechů se výrazně zhoršilo v době 2. světové války, kdy byli jako občané Velkoněmecké říše nuceni sloužit v německé armádě nebo vězněni v nacistických koncentračních táborech, několik jich bojovalo v čs. jednotkách na východní i západní frontě.

Na základě výsledků Jaltské konference bylo Kladsko v roce 1945 zcela nelogicky přiděleno novému polskému státu, ke kterému nemělo žádné historické vazby (krátce ho pouze v letech 1003-04 získal první polský král Boleslav I. Chrabrý, který byl v té době i vládcem Čech, po matce Přemyslovec, a ve zmatcích po smrti Přemysla Otakara II. ho v letech 1278-90 obsadil vratislavský kníže Jindřich IV. Probus, sám příbuzný pražských Přemyslovců, protože jeho babička byla dcerou českého krále Přemysla Otakara I.). Nová státní moc zahájila okamžitý odsun původního obyvatelstva z Kladska, přičemž nerozlišovala mezi Němci a Čechy (typické bylo odpírání potravinových lístků), a poté, co byl kladským Čechům zabaven veškerý majetek a předán polským přesídlencům, tito pod nevybíravým nátlakem opustily své domovy a stáhli se do tzv. Českého koutku (Czeski kątek) při nově vzniklé hranici (zde zůstalo cca 1100 Čechů v nejistém právním a ekonomickém postavení) nebo na Náchodsko.

Poválečné snahy Československa o připojení Kladska však narazily na prudký odpor Polska a ze strany vítězných mocností pak Sovětského svazu, který takto potřeboval Polsko odškodnit za území, které mu sám zabral (okolí Lvova). Československo přesto vedlo s Polskem spor o Kladsko až do roku 1958, kdy byl na nátlak Sovětského svazu ukončen podpisem smlouvy o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou. Ta nabyla účinnosti 14. února 1959 a Kladsko se tak stalo s konečnou platností součástí Polska. Poslední spojením mezi Kladskem a Čechami zaniklo až v roce 1972, do té doby celé Kladsko spadalo v duchovní správě pod Pražské arcibiskupství, od tohoto roku patří do arcidiecéze vratislavského arcibiskupa.

Poslední stopy někdejší české přítomnosti jsou dodnes patrné již jen ve zmíněném Českém koutku (11 vesnic v okolí Chudoby – dnes Kudowa-Zdrój), třebaže v uplynulých desetiletích došlo k faktickému zániku zdejší kdysi poměrně kompaktní české menšiny. Podle posledních etnografických výzkumů zde poslední čtyři kladské Češky žily v roce 2004 a poslední z nich, Marie Hrušková ze Stroužného (Pstrążna), zemřela v roce 2015. V dalších asi dvaceti místních rodinách se udržuje povědomí, že někteří jejich příslušníci v minulosti česky hovořili. Mnozí místní občané češtinu poměrně dobře ovládají, nejsou to ale potomci kladských Čechů, nýbrž rodilí Poláci, kteří v minulých letech dojížděli či stále dojíždějí za prací do České republiky.

Je také potřeba zmínit, že před rokem 1989 nebyl český historický vliv v Kladsku z politických důvodů a z důvodů posílení sounáležitosti novoosídlenců s nově získaným územím, jakkoliv připomínán v Polsku, na nátlak komunistických stran „spřátelených zemí“ ale nebyl akcentován ani v Československu, kde byl dokonce odstraněn i z učebnic dějepisu. Pro několik generací Poláků i Čechů tak zůstává dodnes poměrně neznámým obdobím společných dějin. V současnosti se ale situace pomalu mění, ve Velké Čermné (Czermna) byl dokonce v roce 1999 odhalen Památník tří kultur, připomínající podíl jednotlivých etnik: Čechům, Němcům a Polákům, kteří přispěli k hmotnému a kulturnímu rozvoji Čermné od roku 1354, vděční občané Čermné v roce 1999.

následující článek: Hornonizský úval (Rów Górnej Nysy)

O nás

Ohlasy

Napište nám

texty a foto Roman ŠULC, video a střih Jan KUBKA, www Tomáš ADÁMEK