Cesty a památky

Země poznané » Kladské hrabství (Ziemia Kłodzka) » Hornonizský úval (Rów Górnej Nysy)

Hornonizský úval (Rów Górnej Nysy)

Kladské hrabství (Ziemia Kłodzka) (červenec 2020, Polsko)

13. 7. 2020

Naše putování po Kladsku zahajujeme v Hornonizském úvalu (Rów Górnej Nysy), jehož česká část se jmenuje Králický úval. Leží v Orlické oblasti (Sudety Środkowe) a odděluje od sebe Bystřické hory a Jesenickou oblast (Sudety Wschodnie) s masivem Králického sněžníku (Masyw Śnieżnika), s Čechami je spojena Mladkovským sedlem (Przelęcz Międzyleska).

Jako první se zastavujeme v Mezilesí, což je počeštělá verze současného polského názvu, protože původně se město česky překládalo jako Středolesí (podle německého názvu Mittelwalde, od roku 1947 se polsky jmenuje Międzylesie). Leží v nadmořské výšce 450 metrů v široce otevřeném údolí Kladské Nisy, kterým vedla od pradávna obchodní cesta spojující Vratislav s Vídní přes Kladsko a Brno. Jelikož se jednalo o významnou stezku, na její ochranu zde kolem roku 1035 vystavěl český kníže Břetislav I. opevněné hradiště, předchůdce dnešního města. Dne 30. května 1294 král Václav II. udělil městu práva podle magdeburského městského práva a erb (červeného vlka, který běží přes listnatý les), současně ho daroval i s okolními pozemky cisterciáckému klášteru v Kamenci (dnes Kamieniec Ząbkowicki), s kterým měl velmi dobré vztahy, ovšem za podmínky, že zůstane „na věčné časy“ součástí Českého království (což se nakonec nesplnilo). V roce 1315 od kameneckých cisterciáků město odkoupil se souhlasem krále Jana Lucemburského jeho spojenec Ota z Gluboše (Otto von Glaubitz), pocházející z Míšně, čímž se započalo období vlády tohoto rodu, ukončené až husitskými válkami, když bylo město s kostelem i hradem v roce 1428 vypáleno voskem Jana Koldy II. ze Žampachu. Následujících 100 let pak bylo pusté a osídlení obnovil až po roce 1519 rod pánů z Tschirnhaus, za nichž v roce 1581 městu vrátil Rudolf II. městská práva a povolil stavbu radnice. Období slibného rozvoje ukončila třicetiletí válka, během níž město opakovaně zpustošila v roce 1627 a 1643 švédská armáda. V této situaci panství prodali Tschirnhausové v roce 1653 hraběti Michalu Ferdinandovi Althanovi, jehož potomci zůstali v jeho držení i po připojení Kladska k Prusku v roce 1742 (jako majitelé místního zámku zůstali až do roku 1945, kdy ho narychlo opustil před blížící se Rudou armádou Michal Karel Athan). Později Mezilesí patřilo až do roku 1945 Německu, kdy se s celým Kladskem stalo součástí novodobého polského státu, přestože si tuto oblast nárokovalo Československo jako historické české území (spor byl definitivně urovnán až v roce 1959, kdy byl také otevřen hraniční silniční i železniční přechod). Po odsunu německého obyvatelstva Mezilesí osídlili Poláci vystěhovaní z dnešní západní Ukrajiny (z okolí Lvova). Pro mě je Mezilesí ikonickým místem, protože je to železniční přechodová pohraniční stanice, kde jsem byl za dob tuhého socialismu vysazen z mezinárodního rychlíku „Bohemia“, kterým jsem jel navštívit kamarádku do Poznaně. V té době se ale do Polska smělo jen na úředně ověřené pozvání, které jsem neměl. Železniční trať, která zde vede, byla zprovozněna v roce 1875, čímž nahradila starou obchodní stezku.

Díky tomu, že Mezilesí bylo vždy odlehlým územím, ať patřilo k Českému království, Prusku, Německu nebo nyní Polsku, zachovalo si provinční venkovský ráz, přestože městská práva při všech těch změnách neztratilo. Nejhezčí částí je střed města s hlavním Náměstím svobody (Plac Wolności). Uprostřed něho stojí barokní mariánský sloup (kolumna Maryjna) z roku 1698, postavený nákladem hraběte Michala Václava Althana k přímluvě na ochranu před povodněmi a požárem (1686 město vyhořelo, 1689 a 1696 ho vyplavila velká voda). Inspirací díla byl Mariánský sloup v Praze na Staroměstském náměstí, zhotoven je z šedého pískovce. Kolem sloupu se sochou Panny Marie stojí sv. Václav, sv. Benedikt, sv. Hubert a sv. Michael Archanděl. Na jižním konci náměstí u vyústění ulice Jana III. Sobieska se nachází skupina dvou tkalcovských domů (domy tkaczy), postavených na konci 18. století. Původně zde stálo podobných domů sedm, takže se mazávaly „Sedm bratrů“. Místo potřebné opravy jich bylo pět v letech 1969-72 postupně zbořeno. V domech se dříve nacházely obytné prostory a dílny tkalců, vyrábějících plátna a oděvy ze lnu pěstovaného v okolí. Kryté podloubí s předsazenou střechou, krytou šindelem, sloužilo k prodeji zboží. V roce 2019 byly oba zachované domy opraveny a dnes slouží ke krátkodobým výstavám. Nejvýznamnější památkou je pak komplex zámku s bývalým hradem a kostela (zespół zamkowo-pałacowy). Zámek tvoří budovy ze třech epoch jeho vývoje. Nejstarší je tak zvaná Černá věž, která se jako jediná dochovala z původního hradu pánů z Gluboše, založeného jako jejich nové rodové sídlo v letech 1316-18. V roce 1428 byl spolu s městem i kostelem vypálen husity. Prakticky celý shořel, zůstala z něj pouze věž, která celá ohořela a získala tak svoje jméno. Hrad opravil český král Jiří z Poděbrad a jeho syn Jiří I. Starší ho v roce 1472 propůjčil Baltazarovi z Čišvic. V roce 1477 se jako správce uvádí Jiří z Bischofscheimu. Od něho ho v roce 1493 koupil Jan Žampach z Potštejna, jehož synové Jan a Václav ho v roce 1538 prodali Janovi z Tschirnhaus. Jeho synové David a Michal vykoupili od Žampachů v roce 1564 i okolní území s opuštěným městečkem, čímž vznikl základ budoucího panství. V letech 1580-90 pak starý hrad přestavěli na renesanční zámek. Ten byl poničen během třicetileté války Švédy. Za nových majitelů, Althanů, byl starý zámek po roce 1653 opraven a v letech 1686-95 byla k němu přistavěna dvě nová barokní křídla podle projektu vratislavského stavitele a architekta italského původu Jakopa Carove. V roce 1683 se zámek zapsal do dějin, když ho během tažení na pomoc Vídni proti Turkům navštívil jeden z posledních velkých polských králů, Jan III. Sobieski. Sídlem Althanů byl až do roku 1945, kdy ho před příchodem Rudé armády ve spěchu opustil jeho poslední majitel Michal Karel Athan s rodinou. V zámku zanechali naprostou většinu veškerého vybavené, které rozkradli nově příchozí polské rodiny, ale i nově ustanovené úřady. V roce 1950 byl zámek upraven na dětské rekreační zařízení, po požáru renesanční části v roce 1972 došlo k jeho částečnému uzavření. Ačkoliv ho následně spravoval státní podnik Polská námořní doprava, finance do jeho opravy nebyly investovány a zámek se postupně měnil v ruinu. Až v roce 2008 zámek získala společnost Zamek Międzylesie, která opravila barokní křídlo, částečně sloužící jako restaurace a hotel. Opravena byla také sgrafitová výzdoba malého nádvoří staré části zámku. Opravy stále pokračují a v plánu je celková rekonstrukce zámku, který bude sloužit jako hotel.

Zámek má také svou pověst o černé paní Mezileské. V době husitských válek byl majitelem hradu Wolfhard z Gluboše, který jako velký odpůrce husitství podnikal časté výpravy do východních Čech, třeba proti hradům Litice a Potštejn. Jeho neobyčejně krásná manželka Anežka z Lažan měla mnoho obdivovatelů, které po dobu časté manželovy nepřítomnosti neodmítala. Wolfhard se o tom pochopitelně dozvěděl a nechal ji uvěznit v hradní věži. Když potom hrad v roce 1428 zapálil Jan Kolda II. ze Žampachu, všichni ve zmatku utekli, také Wolfhard s dětmi unikly před požárem podzemními chodbami. Když se po uhašení vrátil, aby nalezl ve věži ostatky své ženy, žádné nenalezl. Od té doby je ale čas od času vidět ohořelá postava černé paní, jak v noci kráčí po ochozu věže a kontroluje zámek, který byl jejím domovem i hrobem.

Se zámkem sousedící kostel Božího těla (kościół Bożego Ciała) byl původně dřevěnou stavbou, doloženou v roce 1384. V roce 1428 ho vypálili husité, ale ještě v tom samém roce byl znovu, opět ze dřeva, postaven. Kamenný kostel byl postaven v letech 1600-13, v roce 1643 ho ovšem vyplenili Švédi. V roce 1699 byl za Althanů opraven podle projektu Jakopa Carove, který také navrhl novou západní věž. Do dnešní podoby byl kostel přestavěn v roce 1776 po požáru města, o dva roky později získal krytou chodbu, kterou je spojen se zámkem. Mezi nejcennější památky v interiéru patří sochy sv. Jana Nepomuckého, sv. Jana Evangelisty, sv. Jana Křtitele a sv. Eligiuse z Noyonu z roku 1713.

Z Mezilesí popojíždíme jen 14 kilometrů do nedaleké vesnice, která se česky jmenuje Vlčí Důl, ovšem pod tímto názvem byste ji na mapách marně hledali. Od roku 1945 se jmenuje polsky Międzygórze [Miendzigúře], tedy Mezihoří, před tím se německy jmenovala Wölfelsgrund (čemuž odpovídá český překlad jejího názvu Vlčí důl). Leží již v chráněné krajinné oblasti Sněžník (Śnieżnicki Park Krajobrazowy) v hlubokém údolí divokého horského potoka Wilzcka [vilčka]. Vesnice není nijak veliká, má asi 700 obyvatel, přesto se jedná o významné rekreační středisko v Kladsku. Vlčí Důl byl založen pod názvem Neuwölfelsdorf v roce 1580 jako dřevorubecká a uhlířská vesnice v královském hvozdu, patřícímu České koruně (Kladskému hrabství). V roce 1684 ji ke svému rosenthalskému panství (nyní Różanka) připojil hrabě Michael Václav z Althannu, který byl kladským zemským hejtmanem. Se svolením pražské konsistoře byl ve vsi v roce 1740 postaven kostel sv. Josefa s hřbitovem. Po slezských válkách byla vesnice připojena v roce 1763 k Prusku. O její rozvoj jako klimatické lázně a rekreační středisko se zasadila princezna Marianna Oranžská v 19. století, kdy zde vznikla řada léčebných sanatorií. Dodnes zde stojí několik krásných domů, postavených ve švýcarském a norském stylu, a kromě barokního kostela sv. Josefa (Kościół Św. Józefa) je zde původně evangelický kostel sv. Kříže (Kościół Św. Krzyża) z roku 1911.

Jak tu již zaznělo, Vlčí Důl (Międzygórze) leží na říčce Wilczka (dříve německy Wölfel), což lze přeložit jako Vlčička, tedy malá vlčice. Ta pramení na severozápadním ním svahu Králického Sněžníku v nadmořské výšce 1700 metrů a její údolí odděluju masiv Černé hory (Czarna Góra, 1204 m. n. m.) od pohraničního česko-polského hřebenu pohoří Králického Sněžníku (polsky Masyw Śnieżnika). Po soutoku s Bogoryjí opouští vesnici a asi 7 kilometrů od pramene vytváří při přechodu skalního výchozu asi 200 metrů dlouhý kaňon s řadou působivých kaskád a vodopádem. Vodopád Wilczki (Wodospad Wilczki) je jako turistická atrakce poprvé uváděn jako Wölfelsfall (Vlčí vodopád) již v roce 1781, kdy se k němu pořádaly výlety z lázní Landek (tehdy Bad Landeck, dnes Lądek-Zdrój) nebo z lázní Dlouhé (tehdy Bad Langenau, dnes Długopole-Zdrój). V roce 1834 nechala princezna Marianna Oranžská vybudovat nad vodopádem romantický park s fontánou, terasami a mostem přes kaňon, od kterého byla vybudována cesta na současnou vyhlídku a druhá na dno rokle. V roce 1958 bylo okolí vodopádu vyhlášeno za přírodní rezervaci (Rezerwat przyrody Wodospad Wilczki) o rozloze 2, 65 ha, rozkládající se v nadmořské výšce 560 až 600 m. n. m. Vyhlášena byla k ochraně v té době nejvyššího vodopádu v polských Sudetech a okolních lesů, kde rostou převážně buky, jedle, javory a smrky a z bylin pak kyčelnice žláznatá, svízel vonný, kokořík přeslenitý, věsenka nachová, papratka samičí, bukovinec osladičovitý, kapraď rozložená, kostřava lesní a různé druhy mechů, kterým vyhovují vlhká a chladná místa ve stínu. Vodopád do roku 1997 měřil 28 metrů, kdy po ničivé povodni bylo proraženo koryto říčky a vodopád se snížil o 5 metrů na současných necelých 23 metry. V pořadí se tak posunul na druhé místo za vodopád Kamieńczyka u Sklářské Poruby (Szklarskej Poręby) v Krkonoších, nicméně se jedná o nejvyšší vodopád v celém pohoří Králického Sněžníku. Z této výšky tedy padá v podstatě kolmo z tři metry širokého skalního prahu do vodního kotle pod výrazným tektonickým zlomem a pokračuje dále asi 100 metrů dlouhou soutěskou zvanou Americký kaňon, lemovanou skalními stěnami vysokými až 25 metrů, šířka v některých místech nepřesahuje 3 metry. Po opuštění kaňonu pak ještě čeká Wilczku asi 11 km toku již bez větších překážek až se na okraji Kladské Bystřice (Bystrzyca Kłodzka) vlévá do Kladské Nisy (Nysa Kłodzka).

Dalším místem naší zastávky je jeden z výrazných vrcholů v chráněné krajinné oblasti Sněžník (Śnieżnicki Park Krajobrazowy) a to Černá hora (dnes polsky Czarna Góra, dříve německy Schwarzer Berg), která svou výškou 1205 metrů nad mořem sice zaostává za poněkud vyšším Králickým Sněžníkem (polsky Śnieżnik Kłodzki, před tím německy Glatzer Schneeberg) s výškou 1423 m. n. m., ale z celé kladské oblasti je nezaměnitelně rozpoznatelná. Jeví se jako vysoký, strmý vrchol, kontrastují právě s širokým, kopulovitým vrcholem Králického Sněžníku, s kterým bývá při pohledu z Kladské kotliny zaměňována. Protože Sněžník je o 8 km vzdálenější, Černá hora, vystupující z bočního severozápadního hřebenu Zmijovce (polsky Żmijowiec, dříve německy Otter Köppel), přecházejícího do horského pásma Krowiarki, se jeví mohutnější a vyšší. Její název je odvozován podle toho, že při pohledu na severní, smrky porostlá úbočí se jeví velmi tmavě. My jsme se nahoru vydali z rekreačního střediska Sienna v nadmořské výšce 836 metrů, které se spolu se sousedním resortem Biała Woda rozvíjí a bohužel oba se mohutně rozrůstají. Resort Biała Woda vzniká na místě zaniklé horské vesnice Bílá Voda (německy Weißwasser), jejíž obyvatelé se v 18. století živili především tkalcovstvím. Po odsunu původního německého obyvatelstva a osídlení vesnice Poláky v roce 1945 došlo k úpadku a zániku osídlení, protože novosídlenci neuměli v poměrně drsných horských podmínkách hospodařit. Život se sem navrací až v poslední době, kdy se oblast Černé hory stává stále populárnějším horským zimním sportovištěm. Bohužel pro přírodu, navíc v současnosti zde probíhá poměrně mohutná výstavba hotelových komplexů, což poněkud narušuje horskou atmosféru. Nahoru jsme vyjeli sedačkovou lanovkou (kolej krzesełkowa) Luxtoperda, která byla uvedena do provozu v zimní sezóně 2016/17. Dlouhá je skoro 1400 metrů a překonává na své cestě k horní stanici jen 379 metrů stoupání (dolní stanice 790 m. n. m., horní stanice 1169 m. n. m.). Sedačky tvoří mohutné lavice pro 6 osob s možností uzavření při nepřízni počasí, doplněné dvěma háky pro kola. Ono totiž nahoru jezdili především vyznavači freeridu (downhill), tedy divokého sjezdu po volné přírodě podobných cyklistických stezkách plných klopených zatáček se skoky (gapy, dropy apod.). Těch je tu na úbočí Černé hory hned 12 s různými stupni obtížnosti, dohromady vytváří tzv. Bike park Czarna Góra. Od horní stanice lanovky je to k vrcholu ještě asi 300 metrů prudkého stoupání po neznačené cestě (kupodivu od lanovky nevede k vrcholu turistická značka). Po chvíli přicházíme k dřevěné rozhledně, která zde byla vybudována v roce 2000. Bohužel ale bez potřebné údržby (což je ostuda celého resortu dole, který se mohutně rozvíjí a na rozhlednu nepřispěje) již zchátrala na tolik, že v době naší návštěvy byl výstup na vyhlídku vysokou 14 metrů zakázán. Samotný vrchol je ale dost ostrý na to, aby z něho byl úžasný výhled i tak. K severozápadu se otevřel úžasný výhled do celé Kladské kotliny, rámované horskými pásmy, které ji obklopují. Krásně byla vidět města Kladská Bystřice a Kladsko, při večerním setmění jsou prý vidět i světla Vratislavi i Prahy. Podle názorů mnohých polských turistů se jedná o vůbec nejlepší vyhlídkové místo masivu Králického Sněžníku. My jsme ještě popošli na jižní úbočí, kde se nachází mohutné suťové pole, z kterého se otevřel krásný pohled na blízkou Javorovou kopu (Jaworova Kopa, 1138 m. n. m), Zmijovec (Żmijowiec 1153 m. n. m.) i Králický Sněžník (Śnieżnik Kłodzki, 1423 m. n. m.) s chatou (Schronisko Na Śnieżniku) na horské louce Hala pod Sněžníkem (Hala pod Śnieżnikem) ve výšce 1221 metrů. Tu zde nechala v roce 1869 postavit princezna Marianna Oranžká, stavbou pověřila švýcarského horala Michaela Aegertera a poté sem ráda a často chodila odpočívat. Dnes se jedná o vůbec nejstarší dochovanou horskou chatu v Polsku.

Dolů se vracíme stejnou cestou popojíždíme jenom dva kilometry po horské silnici k nedalekému vstupu do bývalého uranového dolu u Kletna (Stara Kopalnia Uranu w Kletnie). Vstup do přístupné Fluoritové štoly (Sztolnia Fluorytowa) leží na úbočí Zmijovce (Żmijowca) v nadmořské výšce 800 metrů a jedná se o jednu z největších pozoruhodností v masívu Sněžníku. Nejstarší zprávy o dolování barevných kovů v této oblasti pocházejí již z konce 15. století, ale již ze 14. století jsou zprávy o tavení železa, stříbra a mědi ve vesnici Stará Morava (polsky Stara Morawa, před tím německy Alt Mohrau), takže těžba zde probíhala bezpochyby již dříve. Zdejší doly byly označovány ale jako prokleté, protože horníci umírali velmi záhy na neznámé nemoci. Proto byly opuštěny a těžba zde na několik staletí ustala a vysvětlení přineslo až 20. století. Po roce 1945 byl v satelitech Sovětského svazu hledán uran pro jaderný výzkum a právě ve staré opuštěné štole „Svatý Pavel“ objevil v roce 1948 sovětský inženýr V. J. Kamišnikov uranovou rudu. V tom samém roce začaly v Kletně těžební práce - nejprve ze starých a poté ražením chodeb, důl dostal krycí název Kopaliny. Stejně jako v Československém Jáchymově i zde v nelidských podmínkách pracovali hlavně polští vězni z pracovních táborů, odvedení vojáci a menší množství dobře placených horníků. Pracovní podmínky byly velmi těžké. Nebylo dbáno základních prvků bezpečnosti práce. Nikdo nevedl statistiky onemocnění a nehod, ale předpokládá se, že smrtelných případů nemoci z ozáření bylo mnoho. Vzhledem k absenci základní ochranné pomůcky, respirátoru, onemocněla řada lidí silikózou. Těžební práce byly dosti rozsáhlé, po rekonstrukci starých štol se pokračovalo dále a hlouběji. V průběhu několika let bylo dosaženo celkové délky štol 37 km, a to v 9-10 úrovních, přičemž výškový rozdíl mezi horní a spodní okrajovou částí činil 300 m. Ložisko bylo zkoumáno pomocí řady vrtů. Z povrchu jich bylo realizováno 42 (dohromady 11 km), pod zemí pak následně dalších 10 km. Průzkumné práce byly prováděny také v blízkých vsích Marcinków, Janowa Góra a na svahu hory Krzyżnik, avšak tamní ložisko nebylo shledáno dostatečně vydatným. Odhaduje se, že množství horniny vytěžené za celé období činnosti dolu v Kletně činí 228 000 m³, přičemž bylo získáno cca 20 tun uranu (přepočteno na čistý kov). To představuje asi 5 % z celkového množství uranu, které Sověti v Polsku vytěžili, veškerá hornina byla vyvážena konvoji se silnou vojenskou eskortou k dalšímu zpracování do SSSR. Po pěti letech důl provoz ukončil – rudy bylo stále méně a náklady na těžbu rostly, proto byly v prosinci roku 1953 odstřeleny vchody do podzemních chodeb. Do roku 1958 se v některých podzemních pracovištích těžil ještě fluorit.

Okolí Kletna je velmi bohaté na různé rudy, byl zde potvrzen výskyt téměř padesáti prvků, které se podílí na složení cca 60 různých minerálů. Zdejším uranovým minerálem je uraninit neboli smolinec, UO2-3, který zde tvoří černá skořápkovitá, ledvinkovitá nebo kuličkovitá uskupení o průměrné velikosti 2-3 cm. Dále je zde uranová čerň, tvořící matné černé vrstvy na povrchu jiných minerálů. Z druhotných uranových minerálů zde nalezneme žlutý gummit, červený fourmarieryt, zelenkavý uranofan, žlutý autunit a žlutý sharpit. Radioaktivita těchto ložisek měla vliv na vlastnosti hornin a nerostů, které se zde vyskytují. Smolinec je doprovázen růžovým kalcitem, záhnědou a fluoritem, který je na počátku bledě růžový, blíže k uranové rudě se stává stále více fialovým, až úplně černým. Ve přístupné štole se dají nalézt minerály jako ametyst, záhněda, křišťál, fluorit, kalcit, malachit, azurit a také mramory v různých barvách.

V naší cestě pokračujeme do nedalekého lázeňského města Landek (dnes polsky Lądek-Zdrój [landek-zdruj], před tím německy Bad Landeck), které bylo založeno v 1. polovině 13. století Přemyslem Otakarem II., ale na město bylo povýšeno v roce 1282 Jindřichem IV. Probusem (Henryk IV Prawy), kdy se celé Kladsko dostalo na základě úmluvy o poručnictví nad dědicem českého trůnu ve zmatcích po bitvě na Moravském poli na čas (1278-90) pod vliv vratislavského knížectví. Leží v údolí Landecké Bělé (Biała Lądecka) v nadmořské výšce 440 – 480 metrů a stejně jako nedaleké Kladsko (od kterého leží 25 km) má i Landek ve svém znaku českého dvouocasého lva. Určitě lze Landek označit za vůbec nejstarší léčebné lázně v současném Polsku a také jedny z nejstarších na území tehdejšího Českého království (ke kterému Landek jako součást Kladského hrabství náležel), protože již k roku 1241 se zmiňují horké koupele poničené Mongoly, kteří se vraceli z vítězné bitvy u Lehnice (Karlovy Vary jsou jako termální lázně zmiňovány k roku 1370). V té době se asi ještě nejednalo o lázně v pravém slova smyslu, ty se poprvé zmiňují k roku 1498, kdy zde byl vybudován u pramene sv. Jiří první bazén. V letech 1678-80 byla zahájena stavba nejstaršího lázeňského domu podle tureckého vzoru, jaké se nacházely v Budíně (Budapešti), a nazvaný byl Mariánské lázně (Marienbad), od roku 1946 pojmenovaný Léčebné sanatorium Vojtěch (Zakład przyrodoleczniczy „Wojciech”). Současnou podobu získala budova v letech 1878-80, kdy byla přestavěna v novobarokním stylu. Jedná se o patrovou kruhovou stavbu se čtyřmi předstupujícími rizality, ukončenými mohutnými štíty, a členěné vysokými pilastry s korintskými hlavicemi. Nad stavbou vystupuje střední kopule s velkými střešními okny, klenoucí se nad centrálním kruhovým bazénem s pramenem termální vody. V přízemí jsou balneologické provozy s původními mramorovými vanami z 19. století, ve kterých se využívají léčebné účinky zdejší vody k perličkovým koupelím a fyzioterapickým procedurám využívajících účinků léčebného bahna. V prvním patře budovy se nachází volně přístupné prameny minerální vody a ubytovací lázeňský dům se 47 lůžky ve 23 pokojích. Zdejší termální voda obsahuje radon a fluoridy, takže se zde léčí hlavně revmatické či ortopedické poruchy a také neurologické potíže spojené se sexuálními problémy. V léčebném sanatoriu Vojtěch se v létě roku 1765 léčil pruský král Fridrich II. (u nás známý jako Bedřich Veliký, v roce 1757 prohrál u Kolína s vojskem Marie Terezie), ruská carevna Kateřina II, pruský vojevůdce Antonín Jindřich Radzivillský, šestý americký prezident John Quincy Adams, polský hudební skladatel Oskar Kolberg, ruský básník Ivan Sergejevič Turgeněv nebo nechvalně proslulí komunističtí pohlaváři Polska včetně Władysława Gomułky, ale i první postkomunistický demokratický polský prezident Lech Wałęsa. V roce 1971 bylo sanatorium Vojtěch zapsáno do registru památek Polska. Okolo sanatoria se nachází lázeňský park o rozloze 1,2 ha, nazvaný dnes Lázeňský park Jana Pavla II. (Park Zdrojowy im. Jana Pawła II), kde je kromě různých fontán a upravených květinových záhonů také volně přístupný minerální Dubový pramen (Dąbrówka) o teplotě 19,7 °C. Na okraji parku je raně barokní kaple Panny Marie (Kaplica zdrojowa Najświętszej Maryi Panny) postavená v letech 1679-80 z iniciativy Jana Zikmunda Hoffmana z Lichtensternu, tehdejšího majitele lázní. Původně zamýšlel vybudovat farní kostel, s čímž ale nesouhlasil tehdejší pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna. Kaple se tedy stala rodinnou hrobkou rohu Hoffamnů. V roce 1999 papež Jan Pavel II. povýšil svatyni na lázeňskou kapli. Ve městě jsme se ještě zastavili u zřícenin evangelického kostela sv. Salvatora (Kościół ewangelicki św. Salwatora), postaveného v roce 1846 z iniciativy princezny Marianny Oranžské, který je v současném neutěšeném stavu od požáru v roce 1999, a u nedalekého dvou obloukového renesančního mostu sv. Jana (most św. Jana). Ten byl přes Landeckou Bělou postaven v roce 1565 z lomového kamene a traduje se o něm, že stejně jako u Karlova mostu v Praze, i zde se použilo vápno s vejci coby pojivo. V roce 1710 byla na mostě postavena socha sv. Jana Nepomuckého. V roce 1975 byl most zapsán do registru kulturních památek Polska.

Posledním místem, které jsme dnes navštívili, byla vesnice Železná (dnes polsky Żelazno, před tím německy Eisersdorf), ležící v údolí Landecké Bělé (Biała Lądecka) asi 7 km od Kladska. Je jednou z nejstarších vsí Kladska, která ležela na tzv. Solné stezce z Krakova a vždy patřila pod správu kladského purkrabího, a tedy i českého krále. V roce 1350 ves koupil Arnošt z Pardubic spolu se svým bratrem Vilémem a vytvořil z ní alodiální statek, tedy soukromé zboží, s kterým bylo možno volně nakládat. Následně ho věnovali do majetku kláštera augustiniánů, který založili na kladském hradě. Největšího rozmachu ves dosáhla na konci 18. století, kdy zde fungovaly dvě vápenky, a hlavně v první polovině 19. století, když ji v roce 1836 získal Hermann Dietrich Lindheim (obchodník a velkoprůmyslník, průkopník v textilním a chemickém průmyslu, hornictví a železničním stavitelství, podnikal ve Slezsku, Čechách, Sasku a ve Vídni), který mezi Železnou a sousedními Krosnovicemi (dnes polsky Krosnowice, před tím německy Rengersdorf) vybudoval obří přádelnu bavlny a tkalcovnu. V roce 1840 se rozrostla na jednu z největších obcí regionu. My jsme se zastavili u zbytků středověké tvrze (wieża mieszkalna) postavené nejspíše v roce 1385 bystřickým rychtářem (fojtem) Jakubem Rückerem, podle dochovaných záznamů byla upravována v roce 1689 a 1727. Dochovala se z ní jen čtyřpatrová kamenná obytná věž na čtvercovém půdorysu s prevétem a štěrbinovými střílnami. Za druhé světové války bylo ve věži ubytováno asi 20 vězňů různých národností, pracujících v místních zemědělských statcích a poté byla opuštěna. Po opravě v roce 1966 ji používali zdejší skauti (harceři) jako klubovnu. Ti ji opustili v 80. letech 20 století a pak se věž měnila ve zříceninu. V současné době je v soukromém vlastnictví, v roce 2010 byla opravena a získala dřevěné podsebití a současnou střechu. Proti tvrzi je kostel sv. Martina z Tours (kościół św. Marcina z Tours) postavený v roce 1327 na základě souhlasu krále Jana Lucemburského, přestavěný do současné podoby na konci 17. a počátkem 18. století. Kostel je obtočen kruhovou obrannou zdí s bránami a baštami ze 14. století, která byla upravena ve 2. polovině 18. století, kdy byl ve štítu hlavní brány umístěn reliéf Krista jako dobrého pastýře a bašty byly změněny na kaple. Zeď byla doplněna střechou, nesenou dřevěnými sloupky, takže vytváří působivý ochoz s křížovou cestou a starými náhrobky. Před schodištěm ke kostelu je pěkná barokní socha sv. Jana Nepomuckého z 18. století a krom toho se v obci dochoval starý zámek (barokně-klasicistní stavba z let 1797-98 s parkem a hospodářskými budovami, známý též jako Hoffmannův nebo Löbbeckovský zámek) a nový zámek (eklektická stavba z doby po roce 1860 se soudobým krajinářským parkem, známý též jako Münchhausenovský zámek).

následující článek: Města Kladsko a Varta (Miasta Kłodzko i Bardo)

O nás

Ohlasy

Napište nám

texty a foto Roman ŠULC, video a střih Jan KUBKA, www Tomáš ADÁMEK