Cesty a památky

Země poznané » Kladské hrabství (Ziemia Kłodzka) » Vambeřice a Stolové hory (Wambierzyce i Góry Stołowe)

Vambeřice a Stolové hory (Wambierzyce i Góry Stołowe)

Kladské hrabství (Ziemia Kłodzka) (červenec 2020, Polsko)

15. 7. 2020

Východně od Hrádku (poznámka - dnešní Radków), v malebném věnci horském, sedí památné poutní místo Vambeřice, kam po léta bývala hojně šlapána cesta blízkými i vzdálenými poutníčky z Čech. (Josef Štefan Kubín, 1926)

...a když jsem se poprvé rozjel do českých vesnic na Kladsku, bylo mi, jako kdybych objevil novou pevninu. (Jaromír Jech, 1952)

Dnešní výlet měl takové dvě části. Dopolední duchovní a odpolední turistickou. Jako první jsme navštívili jedno z nejvýznamnějších poutních míst široko daleko, a to Vambeřice (od roku 1946 polsky Wambierzyce [vamběřice], před tím německy Albendorf). Současný polský název je jedním z mála, který vychází z původního českého pojmenování (jako třeba Kladsko) a historickou hříčkou je to, že to české pojmenování vzniklo počeštěním a postupným komolením (nikoliv překladem) německého názvu Albendorf – Valbendorf – Valbeřice – Vambeřice. Pro nás jsou Vambeřice důležité také proto, že se ve zdejším kostele zasnoubila během jarní pouti roku 1791 Marie Magdaléna Čudová (babička Barunky = Barbory Panklové, později Boženy Němcové) se svým pozdějším manželem Jiřím Novotným, který se zde učil tkalcem (svatbu měli v únoru 1792 v Kladsku). Jiří byl o sedm let starší a znali se od dětství z Dobrušky, kam jezdil ke svému strýci, který byl jejich sousedem.

Vambeřice založil jako tkalcovskou osadu s kostelem v roce 1253 český král Přemysl Otakar II., který sem povolal německé osadníky z Durynska. V roce 1330 pak obec připadla kladským johanitům a od konce 14. století patřila po 200 let hraběcí rodině Panviců z Lomnice (von Panwitz). V roce 1677 zdejší panství dostal darem za věrné služby od hraběte Michala Ferdinanda Althana, majitele panství Mezilesí, hrabě Daniel Pascasius z Osterberku (1634 Opava – 1711 Vambeřice), který se usadil na zámku v sousedním Dolním Ratně (Ratno Dolne). Jemu Vambeřice vděčí za svůj největší rozvoj, protože je autorem konceptu Kladského Jeruzalému (Kłodzki Jeruzalem), nesprávně a z neznalosti nazývaný i Slezský Jeruzalém, přestože Vambeřice ve Slezsku neleží.

Ten má svůj původ už v legendě z konce 12. století, kdy zde měl zásluhou modliteb k dřevěné sošce Panny Marie, umístěné v koruně staré lípy, znovu nabýt zrak slepý Janek z blízkého Hrádku (dnes polsky Radków, před tím německy Wünschelburg). Protože jeho uzdravení přitahovalo zájem věřících z okolí, z nichž mnozí byli také uzdraveni, byl v roce 1218 pod lípou postaven první kamenný oltář, kolem kterého byl v roce 1253 vystavěn z popudu Přemysla Otakara II. dřevěný kostel. Mariánská tradice se tu rozvíjela po celý středověk, takže pro přibývající poutníky nechal Ludvík Panvic z Lomnice (Ludvig von Panwitz) v roce 1512 nahradit dřevěný kostel kamenným. Vrcholu ale dosáhla až v baroku, kdy se po třicetileté válce poměry uklidnily, a lid toužil po spirituálních zážitcích. Toho využil nový majitel panství Daniel Pascasius z Osterberku poté, co byly Vambeřice 30. května 1679 svědkem nadpozemského světla nad kostelem (zřejmě odlesk polární záře) a z místa učinil centrum pašijového dramatu. V jeho centru nechal vybudovat kostel připomínající Šalomounův chrám v Jeruzalémě a vesnici uzavřel čtrnácti branami (zachovala se jich jen část), pojmenovanými podle bran jeruzalémských. Potok, protékající centrem (355 m. n. m.) dostal jméno Cedron a okolní kopce pak biblická jména jako Tábor (Tabor 392 m. n. n.), Sion (Syjon 405 m. n. n.), Sinaj (Synaj 415 m. n. m.), Hora Pokušení (Wzgórze Kwarantanny 425 m. n. m.) nebo nejvyšší Oreb (Horeb 429 m. n. m.). Celý děj vrcholí na Kalvárii, která se rozkládá na protilehlém svahu na východ od kostela.

Bazilika Navštívení Panny Marie, svatyně Vambeřické královny rodin a patronky Kladské země (Bazylika Nawiedzenia Najświętszej Marii Panny, Sanktuarium Wambierzyckiej Królowej Rodzin Patronki Ziemi Kłodzkiej) byla postavena nákladem Daniela Pascasiuse z Osterberka podle plánů italského architekta Domenica Rossiho v letech 1679 – 1710 ve vrcholně barokním slohu, v roce 1713 přestavěl zadní část kostela (průčelí vysoké 52,5 metru ale zůstalo zachováno) nový majitel panství Jan František Antonín z Götzenu. V roce 1936 baziliku papež povýšil na basilicu minor(menší baziliku). Vypíná se nad malým náměstím, z kterého k němu vede 57 schodů se symbolickým významem: 9 (andělských chórů) + 33 (věk Krista v okamžiku ukřižování) + 15 (věk panny Marie v okamžiku početí Krista). Samotný kostel pak má tři základní části. Okružní chodbu s 11 kaplemi, ve kterých jsou obrazy a sochy s výjevy ze života Panny Marie, na stěnách pak votivní dary poutníků a v závěru také původní románský oltář s křtitelnicí z 12. století. Hlavní loď je oválná, na klenbě je iluzivní malba Navštívení Panny Marie z roku 1725 od italského malíře Giuseppe Bona (zobrazuje i světelný zázrak z roku 1679). V lodi je nádherná kazatelna od vídeňského řezbáře Karla Sebastiána Flackera z počátku 18. století, který je také autorem bočních oltářů sv. Valentýna (vlevo) a tzv. „českého oltáře“ sv. Jana Nepomuckého (vpravo) se sochami sv. Václava a sv. Víta. Autorem šestice obrazů na stěnách lodi je významný barokní malíř Michael Leopold Willmann. Od lodi je nádhernou kovanou mříží oddělena poslední část, kněžiště, pokryté bohatými štukami a freskami od Františka Simona. Nádherný hlavní oltář je rovněž dílem Karla Sebastiána Flackera, v jeho středu se nachází schránka s 28 cm vysokou zázračnou sochou Panny Marie vyřezané z lipového dřeva z konce 13. nebo počátku 14. století. Panna Maria drží na rukou Ježíška, který má v pravé ruce ptáčka a levou rukou sahá po granátovém jablku (symbolu věčného života), které v levé ruce drží Panna Marie. Oba jsou zdobeni korunou a polychromováni. A podobně jako pražské Jezulátko i oni mají množství oblečků v různých barvách, závisících na období liturgického roku, od roku 2007 je převlékají františkáni.

Na levé straně schodů k bazilice je klasicistní pískovcová socha Daniela Pascasiuse z Osterberka z roku 1867 od C. Thusta z Horní Pilavy (od roku 1947 Piława Górna, před tím německy Gnadenfrei). Na soklu je reliéf Osterbergů a jeho sídelního zámku v Dolním Ratně.

Ve svahu přímo naproti bazilice vznikala z iniciativy Daniela z Osterberka od konce 17. století jedinečná kalvárie (Kalwaria), která má celkem přes sto kaplí a kapliček. Její součástí jsou i dvě poustevny a nechybí ani replika Božího hrobu. Osterberg si stavbou plnil svůj sen o vytvoření kopie Svatého města Jeruzaléma. Kalvárie byla dokončená až mnoho let po jeho smrti v průběhu 19. století. Od té doby byl celý komplex několikrát přestavován a renovován. Na úpatí kalvárie je pozoruhodný Vambeřický mechanický betlém (Wambierzycka ruchoma szopka), který zkonstruoval místní hodinář a zámečník Longin Wittig (1824–1895) s jedním ze svých tří synů Hermanem (1857–1932) v letech 1850-78; na tvorbě tedy pracovali 28 let. V roce 1882 okouzlil betlém na jedné z poutí Josefa Probošta z Třebechovic pod Orebem natolik, že se rozhodl vytvořit podobný (a nakonec mnohem větší a důmyslnější betlém). Vambeřický betlém se skládá z více než 800 barevných figurek, z nichž 300 je pohyblivých, a hýbou se díky hodinovým strojkům. Tematické scény betlému představují např. Vraždění neviňátek, Svatou Rodinu u práce, 12letého Krista ve svatyni, Poslední večeři nebo Zjevení Matky Boží v Lurdách. Kromě scének a biblických postav se v betlému vyskytují také obrazy typické pro okolí Vambeřic v 19. století, jako například scéna z černouhelného dolu. Také architektonická výzdoba připomíná okolí města.

Po duchovním, historickém a architektonickém zážitku míříme za prožitky z návštěvy chrámu přírody. V cestě pokračujeme do nedalekého národního parku Stolové hory (Park Narodowy Gór Stołowych), který je jedním z 23 národních parků Polska. Jedná o menší polskou část rozlehlé pískovcové desky, vyplňující Orlickou(Středosudetskou) kotlinu mezi Krkonošemi, Bystřickými a Orlickými horami, národní park o rozloze 63,4 km² byl vyhlášen v roce 1993. Její větší česká část (o rozloze 430 km²), zahrnující Broumovskou vrchovinu, Adršpašsko-teplické skály, Broumovské stěny a Ostaš, se v roce 1991 stala součástí chráněné krajinné oblasti Broumovsko.

Název Stolové hory je novotvar vzniklý až po roce 1947, kdy polští geografové pojmenovávali nově získaná území. V chápání původního obyvatelstva, tj. Němců, kladských Čechů a Čechů na české straně žádné společné pojmenování toto území nemělo. Češi obě dominantní hory pojmenovávali odděleně jako Hejšovinu a Bor a Němci jako Heuscheuer (v překladu „seník“, zkomolením vznikl český název Hejšovina) a Spiegelgebirge (Bor). Paradoxem je, že stolový charakter obou masivů vyniká přitom právě především při pohledu z Čech. Bor, který dominuje Hronovské kotlině (převýšení cca 570 metrů) má při pohledu od hronova skutečně stolový charakter, což neplatí při pohledu z Kladské kotliny, resp. odkudkoliv z polského teritoria, odkud se Bor (polsky Skalniak) jeví jen jako rozlehlý členitý masiv. Území se v české literatuře objevuje v románu Babička od Boženy Němcové, Karel Čapek ve Velké pohádce doktorské umístil sídlo kouzelníka Magiáše na Velkou Hejšovinu a Hejšovina i Bor jsou odděleně zmiňovány v díle Aloise Jiráska. Soubor regionálních pověstí je pak zachycen v díle Evy Koudelkové s názvem od Homole k Hejšovině.

To už je tuze dávno, co vedl na hoře Hejšovině kouzelnickou živnost kouzelník Magiáš. Jak víte, bývají kouzelníci dobří, kterým se říká čarodějové neboli divotvorci, a kouzelníci zlí, kterým se říká černokněžníci. Magiáš byl takový prostřední; někdy byl tak hodný, že vůbec nečaroval, a jindy čaroval tak mocně, že hřmělo a blýskalo; někdy ho napadlo, aby pršelo kamení, a jednou dokonce udělal, že napršely takové malé žabičky. Zkrátka, říkejte si co chcete, takový kouzelník není žádné příjemné sousedství, a i když se lidé dušovali, že na kouzelníky nevěří, přece se Hejšovině raději vyhýbali; to se jen tak vymlouvali, když říkali, že je to moc do kopečka — bodejť by se přiznali, že mají strach z Magiáše! (Karel Čapek, Velká pohádka doktorská).

Stolové hory jsou panoramaticky i krajinářsky nejhodnotnějším pohořím polské části Sudet, jejich nejvyšším vrcholem je Velká Hejšovina (polsky Szczeliniec Wielki [ščeliněc vjelki]) s 919 m n. m., následován nejvyšším bodem sousedního masivu Bor (polsky Skalniak) s výškou 915 m. n. m, třetí místo pak zaujímá Malá Hejšovina (polsky Szczeliniec Mały) vysoká 895 m n. n. Jedná se současně o trojici nejvyšších pískovcových vrcholů Polska. Kromě nich jsou na území národního parku ještě další pozoruhodná místa. Liščím průsmykem (polsky Lisia Przełęcz) je plató Nárožníku (polsky Narożnik) s výškou 851 m n. m. odděleno od masivu Boru končícího Ptačím vrchem (polsky Ptak) vysokým 835 m n. m. a na jihozápadě je od okolní krajiny odděleno zhruba 6,5 km dlouhou skalní stěnou, na níž jsou významné vrcholy a vyhlídková místa jako Lebka (polsky Kopa Śmierci) 830 m n. m., Výří skály (polsky Skały Puchacza) 730 m n. m., Hora sv. Anny (polsky Góra świętej Anny) 711 m n. m. nebo Josefova skála (polsky Skała Józefa) 680 m n. m. Na náhorním platu Nárožníku se nachází ještě skalní město Bílé skály (polsky Białe Skały) a dvě velká a turistům nepřístupná rašeliniště Velké a Malé batorovské rašeliniště (polsky Wielkie i Małe Torfowisko Batorowskie).

Jako první navštěvujeme skalní město na Velké Hejšovině (Szczeliniec Wielki ), kam vyrážíme z turistického střediska Karlov (Karlów), ležícího na jejím jižním úpatí ve výšce 750 m.n. m. Karlov založil v roce 1730 Karel VI. Habsburký a pojmenoval ho po sobě Karlsberk (Karlův Vrch) a osadil ho českými osadníky, kteří jeho název zkomolili na Kalasperk, později Karlov. Původní obyvatelstvo bylo v roce 1945 odsunuto a v roce 1946 byl ustanoven současný název. Přijeli jsme sem od Hrádku (Radków) populární Silnicí sta zatáček (Droga Stu Zakrętów), která byla vystavěna po prusko-rakouské válce v roce 1867 a dokončena v roce 1870. Má délku 23 km, převýšení 400 metrů a v nejvyšším místě překonává Liščí průsmyk (Lisia Przełęcz) ve výšce 789 m. n. m.

Velká Hejšovina vypadá z Karlova opravdu impozantně a nejvíce odtud připomíná plochou stolovou horu ohraničenou strmými skalními srázy. Bohužel ohromný nápor turistů s sebou přinesl velmi negativní jevy, které tento boom doprovázejí. Vzniká zde celá řada nových staveb, turistických atrakcí pro ty, kterým procházka nádhernou přírodou nestačí, jako třeba motokáry, různé dinoparky a podobně. A až k hranici lesa jsou podél červeně značené Hlavní sudetské trasy (Główny Szlak Sudecki) vedoucí z parkoviště v centru obce desítky stánků se vším možným i nemožným haraburdím. Je to velká škoda a nešvar poslední doby. Naštěstí vstupem do lesa může být vše zapomenuto. Přicházíme k turistickému rozcestí (785 m. n. m.) s pamětním kamenem oznamujícím, že přicházíme na zeleně značenou okružní turistickou trasu Franze Pabla (Trasa turystyczna im. Franciszka Pabla), který byl starostou Karlova a tuto trasu vyznačil již v roce 1804. Za to ho v roce 1813 jmenoval pruský král Bedřich Vilém II. prvním oficiálním průvodcem turistů v Sudetech. Hned na úvod je potřeba se připravit na to, že do sedla mezi Malou a Velkou Hejšovinou (863 m. n. m) je třeba zdolat 665 schodů. Ze sedla se výstup zmírňuje a cestička se začne brzy proplétat mezi nízkými skalkami v malém bludišti, z nichž nejzajímavější je průlezka zvaná Ucho jehly (Ucho Igielne). Od něj je to již jen kousek k turistické útulně (Schronisko PTTK Na Szczelińcu) tyrolského typu z roku 1846, přilepené jako orlí hnízdo k hraně skalního masivu. Pískovcové srázy zde kolnou stěnou padají do hloubky okolo 80 až 100 metrů, takže ze dvou vyhlídek se otevírají fantastické výhledy na Krkonoše, Broumovsko a Soví hory. Pamětní desky u chaty připomínají významné návštěvníky, kterými byli například pruští králové Bedřich Vilém II. a Bedřich Vilém III., německý básník Johann Wolfgang Goethe (ten sem v roce 1790 doprovázel výmarského knížete Karla Augusta) nebo v roce 1800 budoucí šestý prezident USA John Quincy Adams, který v té době působil jako americký velvyslanec v Prusku. Za chatou je pokladna, kde se platí vstupné do vrcholové partie Velké Hejšoviny, nabízející neuvěřitelný zážitek z procházky skalním labyrintem a puklinami v útrobách hory. První velkou atrakcí je žebříkem zpřístupněná 12 metrů vysoká skalní věž zvaná Fotel Pradziada nebo též Tron Dziadka či Tron Liczyrzepy (Pradědovo křeslo, Dědův trůn nebo Krakonošův trůn), která je nejvyšším bodem Velké Hejšoviny (919 m. n. m.). Z jejího vrcholu se otevírá úchvatný kruhový výhled na všechny strany. Okolo se rozprostírá pískovcová náhorní plošina rozbrázděná nepřehlednou změtí propadlin a puklin, z níž vyčuhují izolované skalky (s názvy Kaczęta = Káčata, Wielbłąd = Velbloud či Małpolud = Opočlověk) a koruny zakrslých, větrem ošlehaných stromů. Následuje sestup do roklin Ďáblova kuchyně (Diabelska kuchnia) a Peklíčko (Wąwóz Piekiełko), které patří k nejdramatičtějším partiím skalního bludiště. Stezka zde prochází ohromnými, hlubokými a temnými skalními rozsedlinami na severním okraji hory, podél nichž postupně dochází k přirozenému sesouvání a destrukci skalního masivu. A musím potvrdit, že se nám při procházce těmito zákoutími doslova tajil dech! Z temného podzemí jsme vystoupili na otevřenou vyhlídku Nebe (Niebo), kde byl volně uložený viklan Kolébka (Kołyska). Nekonečné kličkování v úzkých chodbách mezi skalami s roztodivnými názvy (Koński łeb = Koňská hlava, Kwoka = Kvočna nebo Słoń = Slon) nás nakonec přivedlo na okraj náhorní plošiny, kde otevřené skalní převisy zakončují dvě zábradlím opatřené vyhlídky zvané Jižní terasy (Tarasy południowe) ve výšce 860 m. n. m. Na obzoru jsme viděli typickou siluetu Králického Sněžníku, hřebeny Rychlebských hor, v popředí masiv Orlických hor a v oparu se ztrácející rovinu českého vnitrozemí. Tam odněkud zdola, od Ratibořic, ukazovala Hejšovinu svým vnoučkům i Babička Boženy Němcové. Odsud nás už jen čekal závěrečný sestup po mnoha schodech pod skalními stěnami úbočím hory zpět do Karlova.

Jenom 6 km od Karlova leží další pozoruhodné místo, které už jsem zmiňoval, a to o něco nižší stolová hora Bor (polsky Skalniak) vysoká 915 m. n. m. Na jeho severozápadním úbočí se na okraji prameniště a horního toku říčky Čermné (Czermnice), která je levostranným přítokem Metuje, nachází ve výšce 853 m. n. m. přímo na česko-polské hranici přírodní rezervace o rozloze 21 ha a další skalní labyrint Bludné skály (Błędne Skały). Česky se mu původně říkalo Divoké ďoury nebo Vlčí jámy, současný název je překladem novodobého polského názvu, který vznikl po roce 1947. Měli jsme štěstí v tom, že jsme přijeli až na sklonku dne, obloha se navíc začala nebezpečně zatahovat před blížícím se deštěm, takže jsme byli ve skalním městě prakticky sami. Také jsme bez potíží vyjeli nahoru (vjezd je od Silnice sta zatáček je totiž regulován a v sezóně je třeba se připravit na poměrně dlouhé čekání) až na parkoviště ve výšce 823 metry (odbočka u silnice s autobusovou zastávkou je ve výšce 673 m. n. m., takže převýšení je skoro 180 metrů) nedaleko vstupu do skal. Pokud nemá člověk vlastní dopravu, tak pěšky je sem z Česka přístup od nádraží v Hronově (10 km po červené, modré a žluté turistické značce, stoupání 560 metrů) nebo od autobusové zastávky v Machově na náměstí (3,5 km po žluté značce, stoupání 354 metry). Bludné skály jsou součástí česko-polské dálkové naučné trasy Sudetská geotrasa (Geostrada Sudecka).

Návštěvnost tohoto nepříliš velkého skalního města totiž zvyšuje jeho obliba u filmových tvůrců a z toho pramenící popularita. Všechny polské děti se sem chtějí podívat po shlédnutí oblíbeného dětského filmu Přítel veselého ďábla (Przyjaciel wesołego diabła) z roku 1986 nebo polsko-australského dobrodružného televizního seriálu Vládci kouzel (Dwa światy) z roku 1995. Poslední ránu klidu místa zasadil novozélandský režisér Andrew Adamson, který zde v roce 2007 natáčel některé záběry slavného filmu Letopisy Narnie: Princ Kaspian (další záběry se točily v Tiských stěnách u Ústí nad Labem), takže už snad není nikdo, kdo by se sem nechtěl podívat. Bor se objevuje v díle Aloise Jiráska, především pak v jeho kronice U nás a jelikož nejznámějším ilustrátorem této románové kroniky je Adolf Kašpar, objevuje se Bor také na řadě jeho ilustrací. Bor a okolí se objevují rovněž na obrazech Antonína Hudečka, který v letech 1910 - 1924 působil v Machově a okolí a též místního krajináře Jindřicha Sitteho.

Pískovcový masiv je pozůstatkem mohutných vrstev usazenin druhohorního moře z období svrchní křídy, které byly vyzdviženy s celou oblastí Sudet (Krkonošsko-jesenickou neboli Sudetskou subprovincií) během alpinského vrásnění v třetihorách. Vlivem eroze a zvětrávání se zde postupně vytvořilo skalní město, doslova skalní labyrint s bloky a se skalami nejrůznějších tvarů, oddělenými 6 až 11 metrů hlubokými puklinami a úzkými průchody. Vstup do areálu na stezku dlouhou asi 2 kilometry je placený, v roce 2020 stál při naší návštěvě 12 zlotých (cca 70 kč) pro dospělého. Už z teras před pokladnou se nám otevřel další zajímavý pohled na Broumovskou vrchovinu, Soví hory (Góry Sowie), Kačavské hory (Góry Kaczawskie) i Krkonoše. Na prohlídkové trase se pak vyskytují skalní věže, brány, tunely nebo skalní hřiby, stezka je místy extrémně úzká nebo i nízká. Některé skály zvláště kuriózních tvarů byly podle své vnější podoby pojmenovány, jako například Skalní sedlo (Skalne Siodło), Stolní balvan (Stołowy Głaz) Kuří nožka (Kurza stopka), Dvounohá houba (Dwunożny Grzyb), Loď (Okręt) Dlouhá chodba (Długi pasaż), Krakonošova šíje (Przesmyk Liczyrzepy) nebo Skalní číše (Skalne Czasze) s vyhlídkou na Velkou a Malou Hejšovinu. Na konci je balvan Tři kříže (Głaz Trzech Krzyży), kdysi nejstřeženější místo mezí pruským Kladskem a Čechami, vedla tudy totiž celá řada pašeráckých pěšin. Na kameni je několik letopočtů vytesaných na památku zde zadržených pašeráků, nejstarší zápis je z roku 1616.

Podle místních pověstí jsou Bludné skály dílem samotného Krakonoše (Liczyrzepa). Stalo se tak v dobách pohanských, v dobách, kdy lidé uctívali řadu bohů a bůžků. Tehdy se vždy na jaře vydávali lidé z okolních vesnic na vrchol Boru, aby zde zapálili oheň a podali oběti. V tu chvíli se jim zjevil Krakonoš jako duch hor. Lidé jej však odmítli uctívat, tvrdíc, že již nevěří v jeho moc a že jejich nová božstva jsou mnohem mocnější, než je on. Duch hor byl, jak už to u těchto tvorů bývá, povaha prchlivá, a tak se rozčílil až běda. Vyvolal ohromnou bouři, která vyvracela stromy, kameny létaly vzduchem, zkrátka boží dopuštění. Lidé jen stěží utíkali do bezpečí. Trvalo dlouhou dobu, než se vše utišilo a než mohli opět vylézt z úkrytu. Jako by se však ocitli v jiném světě, kdysi ploché temeno hory bylo rozryto řadou skalních průrev, kámen tu nezůstal na kameni. Těžce lidé doklopýtali zpátky do svých obydlí a mnoho jich zůstalo navěky pohřbeno pod skalami.

Eva Koudelková v knize Od Homole k Hejšovině zaznamenala jinou pověst, podle které chodil Krakonoš na vrchol Bor za krásnou princeznou. Ta zde žila v čarokrásném paláci, ale byla pánovitá a neměla asi ráda vůbec nikoho. Krakonoš ji požádal o ruku, ona se mu ale jen vysmála a nepomohlo ani to, že pro ni zřídil krásnou zahradu s jezírkem plným ryb. Princezna jen kula pikle, jak se Krakonoše zbavit. Začala vyšívat ozdobnou košili a když Krakonoš znovu naléhal, řekla mu, že se provdá, až košili dokončí, ale ne za něj. Když to Krakonoš uslyšel, strašlivě se rozlítil a vyvolal hrozivou bouři. Bouře zničila zámek, jezírko, zahradu a na celé okolí dopadly obrovské balvany, které vytvořily neprostupné bludiště, na jehož okraji je skála, v kterou proměnil bezcitnou princeznu. Ta jednou v roce ožije na Velký Pátek, kdy smí ušít pouhý jeden steh na své košili. V ten moment se také objeví palác v celé své kráse, ale po chvilce vše zase zmizí a princezna opět zkamení. A takhle se bude koloběh opakovat, až do doby, kdy princezna svou košili dokončí. Pak prý nastane konec světa.

následující článek: Od Rychleb po Knížecí kámen (Od Złotego Stoku k zamku Książ)

O nás

Ohlasy

Napište nám

texty a foto Roman ŠULC, video a střih Jan KUBKA, www Tomáš ADÁMEK