CESTYAPAMATKY.CZ
Kde objekt najdete?
Kostel stojí na jižním okraji vsi, kde přechází do katastru Pňova.
V NEJBLIŽŠÍM OKOLÍ NEPŘEHLÉDNĚTE
Předhradí - misijní kříž (0,0 km)
Předhradí - urnový pohřeb (0,3 km)
Předhradí - dům čp. 17 (0,3 km)
Předhradí - pověsti z Předhradí (0,3 km)
Pňov - kostel Narození Panny Marie (nedochovaný) (0,3 km)
Pňov - pověsti z Pňova (0,3 km)
Předhradí - evangelická modlitebna (0,3 km)
Předhradí - dům čp. 27 (0,4 km)
Předhradí – kostel Nanebevzetí Panny Marie*
Další fotografie:
Pozdně barokní kostel, postavený v letech 1773–78 stavitelem Rothfässlem a tesařem Müllerem zřejmě podle plánů Františka Tomáše Jedličky. Opraven byl v roce 1940 a 1998–99.
Jednolodní obdélný kostel s pravoúhlým presbytářem a hranolovou věží nad západním průčelím. Západní průčelí je členěno pilastry se středním rizalitem s trojúhelníkovitým štítem s volutovými křídly. Okna jsou zdobena šambránami a nadokenními římsami, po stranách segmentovými a uprostřed zvlněnými. Boční stěny jsou zevně členěny podobně.
Vnitřní stěny jsou členěny sdruženými pilastry a římsami, loď je sklenuta plackou s porušenými freskami od Václava Kramolína z roku 1778. Václav Kramolín také namaloval tři freskové oltáře, které tvrdě restauroval František Krátký v roce 1894. Z vnitřního vybavení vyniká rokoková kazatelna z roku 1774, zřejmě od K. Devotyho (?). Ve věži visely původně tři zvony z roku 1754 od pražského zvonaře Jana Krištofa Löhnera, dochoval se pouze jeden zvon vysoký 60 cm s průměrem 67 cm; jeho výzdobu tvoří plastické linky, 7 cm široký pás festonů, reliéf světce v opatském obleku (sv. Vojtěch nebo sv. Prokop?), reliéf Panny Marie a nápis napsaný ve čtyřech řádcích: „DIVIS WOG-TIECHO ET / PROCOPIO BATRONIS BOHEMIAE/ ABEXUSTIONE BORUSSI REFUSA ET RENOWATA / MICH GOS(S) I(OHANN) C(HRISTOPH) LOHNER IN PRAG 1754“.
Od 1. ledna 2005 filiální kostel spadající pod správu Řimskokatolické farnosti Kolín v Kolínském vikariátu. Bohoslužby se konají každou neděli od 9:30 hodin.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie je zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 33211/2–1921.
**Jedlička František Tomáš (18. 12. 1733 Kolín – † 31. 3. 1800 Heřmanův Městec), významný regionální barokní stavitel. Ve své práci byl ovlivněn zejména rakouskou pozdně barokní architekturou a mezi jeho významná díla mimo Kolínsko patří kostel sv. Bartoloměje v Heřmanově Městci a již zaniklá barokní radnice v Pardubicích.
Presbytář (presbyterium, česky kněžiště nebo chór) – část prostoru kostela či katedrály, která je vyhrazena kněžím, a kde se nachází hlavní oltář a pulpity na čtení Písma. Zde kněz (lat. presbyter) koná bohoslužby, původně z vyvýšené kazatelny a po II. vatikánském koncilu od obětního stolu. Od chrámové lodi bývá zpravidla presbytář oddělen triumfálním obloukem a obvykle (především ve středověku byla tato podmínka poměrně závazná) je orientován na východ.
Jednoduchý pilastr je svislý architektonický článek, vystupující mírně z líce stěny a (na rozdíl od lizény) je opatřený hlavicí a patkou. Sdružené pilastry tvoří dvojice jednoduchých pilastrů blízko u sebe, někdy na společném soklu a nesoucí společný úsek kladí. Svazkový pilastr vzniká položením několika vrstev pilastrů stupňovitě na sebe tak, že spodní vyčnívají po stranách, střední nejvíce předstupuje.
Rizalit (z italského risalto = výstupek) – středová nebo boční část stavby, která vystupuje po celé výšce z líce průčelí až o hloubku jedné okenní osy. Jelikož rizalit obvykle zdůrazňuje střed nebo nároží stavby, bývá často bohatě architektonicky vyzdoben, často v něm bývá umístěn hlavní vstupní portál nebo středový balkon či terasa. Rizalit může být vyšší než ostatní části budovy, méně často i nižší než zbytek stavby. Také jeho hloubka může být různá, často bývá pouze naznačen pomocí výstupku v omítce (tzv. mělký rizalit).
Freska (z italského al fresco = „na čerstvo“) – velmi náročná nástěnná malba zhotovená na vlhké omítce, kdy musí být barva nanesena tak, aby se barvy vsákly do podkladu a usychaly společně s ním. Malíř tedy musí pracovat rychle, po zaschnutí omítky lze provádět již jen pouze malé opravy temperou. Tato technika byla používána již ve starověkém Řecku, Římě ale také v Číně a Indii. Raně křesťanské a raně středověké umění upřednostňovalo mozaiky a používání fresky se začíná vracet až v průběhu 13. století. Fresky se nehodí do vlhkého prostředí.