CESTYAPAMATKY.CZ

O oslovi a stavbě kostela

Podle pověsti bylo místo, kde bude stát budoucí kostel, vyměřeno na kopečku ležícím jen několik desítek metrů od dnešní stavby. Jenže když začali dělníci přivážet trámy, kameny i nářadí, stala se podivná věc. Vše, co během dne složili na chystaném staveništi, ocitlo se do rána na travnaté plošině na druhé straně cesty. Řemeslníci věci celý den přenášeli zpět, ale když se ráno přišli podívat, bylo všechno opět přestěhováno na onom nezvyklém místě. Mnozí z nich začali mluvit o podivných čarách, jiní zas o boží prozřetelnosti, která sama určuje místo chrámu. Přestože měli strach, pokusili se začít stavbu na původním místě ještě několikrát, ale vždy bezvýsledně. Nakonec svůj marný boj s neznámou silou vzdali a rozhodli se postavit kostel tam, kam se sama neustále stěhovala. Když už stály základy a došlo na zdivo z těžkých pískovcových kvádrů, stal se další zázrak. Na staveništi se objevil oslík a začal sám přenášet těžké kameny od skály. Dělníci jen tiše zírali na šedivého pomocníka, který jim ulehčil tu nejtěžší dřinu. Když byl ale složen i poslední kámen, odešel život i z oslova těla. Dělníci nechali přes noc ležet jeho tělo na místě, kde skonal. Ráno však pošlé zvíře už nenašli, a ani žádné stopy, kam mohlo zmizet. Od té doby jim ale šla stavba rychle od ruky a záhy stál v údolíčku zářící kostel se dvěma štíhlými věžemi, zvoucí poutníky k modlitbě a rozjímání.

O zázracích Tismické madony

Vzácná socha Panny Marie vznikla kolem roku 1420 a byla prý umístěna v kartuziánském klášteře v Praze na Smíchově. Když se po hlavním městě království rozhořel plamen husitské revoluce a duchovní stánky katolické církve padaly jeden po druhém za oběť drancování lůzy a plamenům, pobrali zdejší mniši nejcennější předměty a prchali z Prahy do bezpečí východočeských měst. S sebou nesli i onu dřevěnou, pestrými barvami zkrášlenou, sochu Panny Marie. Cestou se zastavili v Tismicích na nocleh a tehdy se prý jednomu z nich zdál podivný sen. V něm se mu zjevila Boží rodička a pravila, že když zůstane její socha ve zdejší bazilice, zachrání jim životy. Mniši poslechli a madonu zde zanechali. Farář ji umístil na hlavní oltář a od té doby se začaly Tismicím vyhýbat všechny katastrofy, a to hned vzápětí, když na jaře 1421 všeničivý proud husitských bojovníků, kteří vypálili Klášterní Skalici, Český Brod i proboštství v Kouřimi a klášter v Kolíně, tismickou baziliku shodou šťastných náhod minul. Milosrdné byly ale i pozdější roky. Přestože se na zdejší faře vystřídalo několik utrakvistických farářů, zůstala madona neporušeně stát na hlavním oltáři. Během třicetileté války vydrancovali Tismice nejprve Sasové a později i Švédové, ale kostelu se jejich kroky vyhnuly. Při požáru, který založila švédská soldateska, vyhořela celá ves, ale bazilice ukrývající vzácnou madonu se oheň jako zázrakem vyhnul. V 17. a 18. století se začaly objevovat další nadpřirozené úkazy. Řada farníků přísahala, že se na ně madona z oltáře usmívá, nebo naopak mračí, jiní potvrzovali fakt, že se barevná socha nemusela nikdy opravovat, a přesto stále vypadala jako nová. V 18. století začali do Tismic proudit poutníci, kteří chtěli od zázračné madony vyprosit pomoc v nouzi. Majitelka černokosteleckého panství, kněžna Marie Terezie Savojská, nechala proto kolem kostela vystavět pro tyto poutníky bohatě zdobené ambity. Lidé z daleka přinášeli madoně bohaté dary a socha jimi prý byla ověšena jako úrodný ovocný strom. Nechyběly mezi nimi i ze stříbra vyrobené napodobeniny částí těl, o jejichž uzdravení poutníci madonu prosili. Pohroma přišla až za vlády osvíceného Josefa II., který nechal tyto dary zabavit a roztavit. A tím skončily i zaznamenané zázraky Tismické madony.