Cesty a památky

Tupost – tupcova ostrá zbraň. Uzbecké přísloví.

Pro naši poslední cestu vlakem v Uzbekistánu jsme si zvolili nejrychlejší místní vlak, kterým je expres „Afrosiob“, jezdící mezi Taškentem a Samarkandem a na modernizovaných úsecích dosahuje pro nás jen těžko uvěřitelné rychlosti 220 km/hodinu. Vzdálenost 343 kilometrů ujede tento fešák za 2,15 hodiny a jízdenka stála 40 058 SUM = 284 Kč. A máme taky jeden zážitek navíc. Nic netuše nastupujeme v 16:45 do soupravy, načež před tím jsme prošli bezpečnostními prohlídkami jako na letišti a celkem přes tři skenovací rámy. No a ve vlaku jsme zjistili, že naše jízdenky a místenky jsou až na zítra … Vlaková četa nás ale vzala, usadila v bussines třídě, kde bylo volno (ekonomická třída, kam jsme měli místenky, byla totiž vyprodaná), a bez doplatku jsme frčeli do Taškentu. Vyjeli jsme přesně v 17:00 hodin a v 19:15 hodin stojíme na 1. nástupiště taškentského nádraží. Tady už nás měl čekat pan Roman Masařík z naší ambasády, a skutečně, za chvíli dorazila diplomatická limuzína s českou vlajkou a odvezla nás na bytování nedaleko. Tento večer ještě navštěvujeme společenské setkání v jednom z taškentských nočních klubů, kde se prezentovala Česká republika, české pivo a další pochutiny, takže jsme si to hezky užili. Je třeba říct, že „Čechosovákia“ (rozdělení naší země tady sice registrují, ale stále jsme „Čechoslovákia“) má v Uzbekistánu obecně dobrý zvuk a často jsme byli dotazováni, proč od nás teď přijíždí tak málo lidí. Do postele jsme se dostali pozdě, zítra nás čeká poslední den před odletem, který věnujeme již jen částečné prohlídce Taškentu, nákupu dárků a několika společenským povinnostem.

Taškent (uzbecky ovšem Toškent) je největším městem Střední Asie, žije v něm 2 300 000 obyvatel, a rozkládá se v širokém údolí řeky Čirčik v západním předhůří Ťan-Šanu v nadmořské výšce 480 metrů. Jeho stáří se odhaduje přibližně na 2200 let (oficiálně bylo toto výročí oslaveno v roce 2009), ve starověku a ranném středověku se však jmenoval Šaš a byl vždy významným tržištěm na severní větvi Hedvábné stezky. Později se v první polovině 8. století obyvatelé Šaše úporně bránili arabským atakům, když však v roce 750 hrozila městu zkáza od čínského vojska, požádali Araby o ochranu a město se tak stalo součástí chalifátu. V 9. století za Karachanidů získalo město současný název „Toš-kent“ (= kamenné město). Ve 13. století ho poničili Mongolové pod vedením Čingischána, ale obnovil ho Tímur ve 14. století a pak se střídala období mnoha vládců a příslušnost k různým chanátům. V roce 1865 se začaly psát moderní dějiny města, když ho ovládli Rusové, a učinili z něj metropoli Turkestánské metropole. Tehdy byly zbourány staré hradby a v roce 1899 sem byla přivedena první železnice, která Taškent již o šest let později spojila až s Moskvou. V té době zde žilo okolo 200 000 obyvatel. Dne 11. listopadu 1917 vypuklo v Taškentu povstání bolševiků, při kterém byla zničena větší část starého města, a na konci kterého došlo k vyhlášení sovětské moci. V roce 1930 se stal Taškent hlavním městem Uzbecké SSR a nastal mohutný příliv ruského obyvatelstva s novými zvyky a kulturou, což sice pomáhalo modernizaci, ale narušilo staleté pořádky a zvyky. Dne 26. června 1966 byl Taškent srovnán se zemí při ničivém zemětřesení o síle více než 9 stupňů Richterovy stupnice, poté byla zahájena jeho nová výstavba s širokými bulváry, parky a velkými obytnými a administrativními domy. V roce 1977 zde bylo dáno do provozu jediné metro v této části Asie. Po roce 1991 se stal Taškent metropolí nezávislého Uzbekistánu a jeho masivní výstavba v bývalém duchu byla ukončena, přičemž také odešla většina ruského obyvatelstva.

Na prohlídku města nám zbyl necelý jeden den, protože jednak chceme navštívit ještě ředitele odboru mezinárodních vztahů Uzbektourizm pana Ališera Šamsieva a informovat ho o tom, co jsme zažili a natočili k propagaci Uzbekistánu, a také pana Romana Masaříka na českém velvyslanectví, abychom to samé sdělili tam a ještě všem poděkovali za všestrannou pomoc a podporu.

Jako první tedy navštěvujme Státní muzeum historie Ubekistánu, které se dnes nachází v zajímavě řešené budově z roku 1970, sloužící původně jako muzeum V. I. Lenina (takto si ji i pamatuji z učebnic). Po roce 1991 byla expozice cela vyměněna a byly sem soustředěny a chronologicky vystaveny všechny nejvýznamnější exponáty a nálezy z celé dlouhé uzbecké historie. Návštěvu rozhodně doporučuji, ať již cestu v Taškentu začínáte (dozvíte se, co vás čeká) nebo končíte (rekapitulace).

Od muzea pokračujeme k Pomníku chrabrosti, který byl postaven na památku 3500 obětí ničivého zemětřesení 26. dubna 1966, které vypuklo v 5:23 hodin ráno, což je znázorňují zastavené hodiny u památníku. Tato událost nás dostala již v expozici muzea a tak jsme se sem chtěli jít podívat. Zvláštní místo s naznačenou rozervanou zemí, každopádně vzpomínky na tuto pohromu jsou zde stále živé.

Kolem nedalekého náměstí Chast Imom jsou soustředěny zdejší historické památky, kterých je v Taškentu z pochopitelných důvodů opravdu málo a tak je nemůžeme vynechat. Hlavní dominantou náměstí je v čele úplně moderní a dost veliká mešita Chozreti Imam dokončená v roce 2007, která zároveň slouží jako muslimské duchovní centrum Uzbekistánu. Ty zajímavější stavby jsou ale až za ní a je to především na druhém konci náměstí Barakchánova medresa, postavená v roce 1550 chánem Nauruzem, známým právě pod jménem Barak-chán. Ten do této stavby začlenil dvě starší mauzolea s chanakou z roku 1530. Chán byl velkým milovníkem vědy a umění, sám také skládal básně a všemožně podporoval zdejší studenty. Medresa je pouze přízemní (obvykle jsou totiž patrové) a má ohromný portál, krásně vyzdobený modrými kachlíky s původními vzory z 16. století a úryvky z Koránu. Vnitřní čtvercové nádvoří s růžovou zahradou obklopuje několik desítek cel, sloužících dnes převážně jako obchůdky nebo dílny lidových umělců po generální rekonstrukci v letech 2006–7. Levou stranu náměstí uzavírá mešita Tellya Šejk rovněž z 16. století, která byla dříve hlavní (páteční) mešitou, ale v současné době je zavřená, protože se restauruje. Hned vedle stojí stejně stará medresa Moji Muborak, kde je dnes soustředěna sbírka starých manuskript ze 7. – 9. století. Nejcennějším exponátem je ovšem originál gigantického Koránu, jednoho z nejstarších dochovaných Koránů na světě, který nechal napsat na jelení kůži třetí chalífa Uthmán ibn Affán (známý též jako Usmán nebo Osman) v letech 644–48 (vytvořeno bylo tehdy 6 exemplářů, dochovaly se pouze 4, tento je nejlépe zachovaný). Analýza DNA krvavých skvrn na stránkách knihy prokázala, že byl nad ním také (v roce 656) zavražděn. Tuto vzácnou knihu uloupil na jednom ze svých tažení ve 14. století Tímur v Basře (v dnešním Iráku) a uložil ji v mešitě Bibi Chanum v Samarkandu, kde pro ni zřídili speciální mramorový pulpit (viz). Za Ruské nadvlády byl korán jako velká vzácnost odvezen do petrohradské Ermitáže, odkud ho po 50 letech v roce 1924 na základě Leninova dekretu vrátili zpět do Uzbekistánu. Korán má 353 stran, zavřený měří 60 cm na výšku a váží 35 kilogramů.

Prohlídku města ukončujeme v novějších čtvrtích, kde je v okolí řeky Čirčik vybudován nádherný park s novostavbou muzea Paměti obětí represí ze všech předchozích období. Pochopitelně současný režim se tváří jako demokratický, ale určitě jednou bude součástí tohoto muzea také. Nám se již dovnitř nepodařilo dostat, protože již bylo o otevírací době. Nedaleko muzea se do výšky 375 metrů zdvíhá Taškentská televizní věž (Toškent teleminorasu), postavená v letech 1978–84, vysílat začala 15. ledna 1985. Momentálně je to druhá nejvyšší stavba Střední Asie a desátá nejvyšší televizní věží na světě. No a než se nám úplně setmělo, ještě se zastavujeme na hlavním náměstí Taškentu – které se jmenuje, jak jinak, než Timurovo náměstí. V jeho středu je Tímurova jezdecká bronzová socha z roku 1994 od sochaře Ilchoma Džabarova, a je to jedna ze tří soch tohoto vládce v Uzbekistánu (sedící je v Samarkandu a stojící pak v Šachrisabzu – viděli jsme všechny tři). Nahradila obrovskou, a na starších prospektech města vždy publikovanou, bustu Karla Marxe a ještě starší sochu Stalina. Tak jak jde čas, sochy se mění … Obří kulisu celému náměstí tvoří mohutná stavba hotelu „Uzbekistán“ z počátku 70. let 20. století. V roce 2009 u příležitosti oslav výročí Taškentu bylo celé náměstí a přilehlé ulice opraveny, přičemž byly zbořeny i některé stavby z doby ruské kolonizace v 19. století, jako třeba pravoslavný kostelík, který přežil i komunisty. Zachována zůstala jen budova Právnického institutu, která je nejstarší taškentskou univerzitou, jejíž orloj na hodinové věži odbíjí každých 15 minut. Z náměstí vychází slavná třída Satyelgoh kochasi, které ovšem místní neřeknou jinak než „Broadway“ protože ji lemuje řada kavárniček a stánků s občerstvením, kde se večer schází místní mládež. Taková místní slušnější „Stodolní“.

Nákupy na cestu a drobné dárky jsme pořídili na velkém taškentském bazaru Čorsu (také Džuva bazar), který na tomto místě existuje přes 1000 let. Pochopitelně že dnešní budova, která z venku připomíná ohromný cirkusový stan, pochází až z doby po zemětřesení v roce 1966. Uvnitř se v několika patrech dá koupit prakticky vše a mimo tradičních dárků kupujeme i místní, krásně vypadající česnek.

Před odletem jsme se naštěstí mohli ještě umýt a na dvě hodinky si zdřímnout, abychom dlouhou cestu domů v pohodě zvládli. Z Taškentu odlétáme 12. 5. 2012 ráno ve 4:20 hodin do Moskvy, odkud pokračujeme v 11:00 hodin místního času do Brna, kam přilétáme přesně na čas v 11:45 hodin. Následuje rychlý přesun do centra a stíháme vlak ve 12:40 hodin, takže už před třetí hodinou jsme se mohli potěšit pohledem na tak milou siluetu chrámu sv. Bartoloměje doma v Kolíně.