Cesty a památky

Ráno jsme vyjeli z Vratislavi do asi 35 kilometrů vzdáleného města Środa Śląska, nebo-li česky Slezská Středa. Po krátké obhlídce centra jsme museli konstatovat, jak krásná města tady na Dolním Slezsku jsou, ale tentokrát nebylo město a jeho stavební památky tím hlavním důvodem naší návštěvy. Ale zase hezky popořádku, od historie.

Město Slezská Středa je jedním z nejstarších měst v Polsku, založena byla na počátku 13. století knížetem Jindřichem I. Bradatým a v roce 1235 vybavena Magdeburským městským právem, které bylo uzpůsobeno místním podmínkám a začalo se nazývat Středecké právo (to se lišilo od Magdeburského především větší závislostí na zakladateli a majiteli města a omezení pravomocí městské rady, v Polsku na základě tohoto právo bylo ve 13. – 16. století založeno 115 měst). Od roku 1335 se stala Středa součástí Království českého a v polovině 14. století zde působil jako kněz významný český humanistický spisovatel Jan IX. ze Středy (v letech 1364–80 zastával funkci biskupa olomouckého a současně v letech 1357–74 působil jako kancléř císaře Karla IV. a spolutvůrce kulturního významu Karlova dvora, od roku 1380 byl biskupem vratislavským). V roce 1428 město vyplenili husité, kteří především vypálili františkánský klášter.

My nejprve míříme do místního muzea, které sídlí v původní gotické radnici (Ratusz) z 15. století, která vznikla přístavbou nad starším městským trhem. Její nejstarší částí je ale starší cihlová věž ze 14. století, která sloužila v přízemí jako obydlí kata a v horních podlažích jako vězení. Zajímavostí jsou vzkazy od vězňů, vryté do cihel v jednotlivých kobkách, nejstarší nápis je datován rokem 1413. Z období po přestavbě v 15. století se dochoval především jižní štít do ulice se zbytky renesanční malířské výzdoby z poloviny 16. století a nádherná klenba tzv. Rytířského sálu, jehož svorníky zdobí jak slezská orlice, tak český lev. Sál sloužil v minulosti k zasedání městské rady. Všechny podstatné informace nám ochotně vyprávěl ředitel muzea, Dr. Grzegorz Borowski. A protože má českou manželku, šla mu dobře i roztomilá česko-polština. Takže pan ředitel nás zavedl do muzejní pokladnice, kde je asi ta největší vzácnost, jakou jsme mohli na své cestě vidět. Je to tzv. Poklad ze Slezské Středy (Skarb średzki), jeden z nejcennějších archeologických nálezů 20. století v Evropě – ztracený poklad českých králů. Jeho první část byla objevena při výkopových pracích v roce 1985 a zbytek pak na sousedním pozemku v květnu 1988. Důvod, proč byl poklad nalezen právě zde, má zdá se logické vysvětlení. V roce 1348 totiž zajišťoval Jan ze Středy pro Karla IV. vysokou půjčku u místního židovského bankéře Mosche, která byla zajištěna značným množstvím zlatých předmětů z majetku českého panovníka. Ten již nestihl předměty vykoupit zpět, protože když v roce 1349 vypukly ve Vratislavi i Slezské Středě ohromné protižidovské pogromy (lidé se domnívali, že jsou Židé zodpovědní za aktuální morovou epidemii v Evropě), Mosche ještě před svým vyhnáním z města celé své jmění zakopal v podzemí svého domu. Tak se stalo, že poklad zmizel na celá staletí z povědomí, než byl náhodně objeven. Největší cenností je bezpochyby nádherná zlatá koruna českých královen z počátku 14. století, zdobená osmdesáti šesti drahými kameny a šestadvaceti perlami, korunovaná figurami orlů, držících v zobáku prsteny (starý byzantský symbol spravedlivé a štědré vlády). Zlatá křídla orlů jsou pak zdobena safíry a spinely, jejich oči jsou z červených rubínů. Podle názoru odborníků byla použita minimálně ke korunovaci Elišky Přemyslovny, Blanky z Valois a dalších českých královen. V kolekci jsou dále 3 zlaté přívěsky z 12. a počátku 13. století, zlatý náramek z 2. poloviny 13. století, nádherná zlatá brož (spona) z 2. poloviny 13. století, určená zřejmě na sepnutí královského korunovačního pláště, čtyři zlaté prsteny a náramek v podobě zlatého plechu z 1. poloviny 14. století. Součástí pokladu byly i mince – zlaté florentské dukáty (florény) z let 1328–39 a neuvěřitelných 3824 kusů stříbrných Pražských grošů, ražba z doby vlády Jana Lucemburského.

Po prohlídce muzea jdeme v doprovodu pana ředitele přeci jen na krátkou obhlídku města, ačkoliv jsme to neměli původně v plánu. Nejprve míříme ke kostelu sv. Kříže (Kościół św. Krzyża), který byl původně součástí františkánského kláštera z roku 1253. Poté, co husité v roce 1428 klášter vyplenili, byl obnoven v gotickém stylu, po sekulirazici v roce 1810 byl klášter změněn na gymnázium. Na celé jižní straně města se dochovaly asi nejlepší pozůstatky cihlového městského opevnění (Mury obronne). Jeho stavbu obyvatelům města povolil po roce 1335 král Jan Lucemburský a dodnes se z něj dochovalo okolo 1700 metrů zdí s výškou 8 metrů, zpevněných několika hranolovými baštami, prakticky v obvodu celého města. Původně bylo součástí opevnění celkem 40 věží a bašt, dále čtyři v 19. století zbořené brány Vratislavská, Svídnická, Lehnická a Řeznická a královský hrad, který zanikl ještě ve středověku. No a prohlídku města ukončujeme u kostela sv. Ondřeje (kościół św. Andrzeja), jehož počátky spadají do konce 12. století. V roce 1248 byl kostel pobořen v době válek mezi syny Jindřicha II. Pobožného a na konci 13. století bylo přistoupeno ke stavbě nového chrámu, který se dochoval v barokní podobě po přestavbě po požáru v roce 1634. Ve 14. století byla postavena volně stojící zvonice (dzwonnica), dnes sloužící jako informační centrum (v přízemí) a jako vyhlídková věž s hezkou vyhlídkou nejen na město, ale i na masív Slezy, Valbřišské hory, Soví hory a Krkonoše.

V další cestě pokračujeme do města Lubiąż, česky Lubuš, navštívit nejstarší cisterciácký klášter v Slezsku (Opactwo Cysterskie w Lubiążu), kterému se přezdívá Slezský Escorial. A to ne jen tak pro nic za nic. Jedná se o ohromnou stavbu, která je největším cisterciáckým klášterem a rovněž patří k největším klášterním stavbám Evropy. Jen hlavní západní průčelí komplexu měří 223 metry a je to tedy nejdelší fasáda v Evropě. Pro zajímavost lze udat i další statistická data (lidé mají rádi čísla) – střechy zabírají plochu 2,5 ha, 330 000 m³ činí kubatura všech budov, kde je na 300 obytných místností a 4 reprezentační sály. Tyto informace nám hned na úvod pověděla naše milá průvodkyně Magdalena Moskal, průvodkyně a zaměstnankyně nadace Fundacja Lubiąż, která se o klášter stará. Vidí naše prvotní rozpaky, když se rozhlížíme po polorozpadlé vstupní chodbě – a tak říká, ať na nic nečekáme a následujeme ji dál. Musím nakonec uznat, že prohlídka Lubuše byl asi úplně ten největší zážitek během naší cesty po Dolním Slezsku. Grandiózní stavba, famózní interiéry, bez ohledu na strašně moc práce, která je tu ještě čeká, je to prostě nádhera. Nechápu, jak to, že jsem o této stavbě nikdy neslyšel. Jak je možné, že my Polsko tolik, tolik neznáme? Ale zpět do historie.

Klášter stojí v nádherné zalesněné krajině na břehu řeky Odry, a jestliže i okolní krajina vypadá jako jen málo narušená činností člověka, dá se jen odhadnout, jaká divočina tu musela být ve 12. století, kdy byl založen. První cisterciáčtí mniši přišli do Lubuše na pozvání knížete Boleslava I. Vysokého údajně 16. srpna 1163 z německé Pforty (dnes Sasko-Anhaltsko), ale donační listina knížete pochází až z roku 1175. Největší kulturní i hospodářský rozkvět zaznamenal klášter ve 14. století, kdy byl střediskem rozvoje slezské literatury a vědy na území nejen Slezska, ale v celém prostoru od Velkopolska až k Malopolsku. Tento rozvoj přerušily v letech 1428–32 husitské války, které započaly období úpadku, trvajícího do roku 1492. V průběhu celého 16. století sice proběhlo několik pokusů o obnovení zašlé slávy kláštera, ale to se podařilo realizovat až po skončení třicetileté války díky dvěma významným opatům Arnoldu Freibergerovi (1632 – 1672) a Janu Reichovi (1672 – 1691). V letech 1681–1739 pak dochází k velké stavební činnosti, za níž byl vystavěn velkolepý opatský palác, nové klášterní budovy, pivovar, pekárna, špitál a další hospodářské budovy. V tomto období také byly nově upraveny veškeré interiéry a především byl zbarokizován interiér klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Na vnitřní výzdobě kláštera se podílela celá řada významných barokních umělců, mezi kterými vyniká především malíř Michael Leopold Wilman (1630–1706), vůdčí osobnost barokního malířství v Českých zemích, a sochař původem z Brna František Josef Mangoldt (1695–1761). Budování tohoto ohromného komplexu a další rozvoj kláštera ukončily tzv. Slezské války, po nichž v roce 1740 připadlo Slezsko k Prusku. Králem Pruska se stal Bedřich II. Veliký, známý odpůrce katolického duchovenstva. Za vlády krále Fridricha Viléma III. byl v roce 1810 sekularizován církevní majetek Pruska a cisterciácký klášter přestal po 650 letech existovat. Jelikož areál byl do roku 1823 přeměněn na ústav pro choromyslné ze šlechtických rodin, bylo odsud postupně odvezeno 471 cenných obrazů (z toho 63 velkých obrazů od Wilmana) a další sbírky vzácných uměleckých předmětů. Jako ústav působil bývalý klášter do 2. světové války, kdy byl zabrán Němci a změněn na továrnu pro válečné potřeby, načež v letech 1945–48 sloužily budovy opět jako nemocnice, tentokrát pro zraněné sovětské vojáky, přičemž za působení Rudé armády byly budovy naprosto zdevastovány. A to tak, že po jejich odchodu byl klášter opuštěn a ponechán svému osudu. Až v roce 1962 došlo k prvním opravám a byly zde zřízeny depozitáře vratislavského muzea. V roce 1989 vznikla ve Vratislavi již zmíněná nadace na záchranu této unikátní památky, která tu do budoucna plánuje zřízení Evropského kulturního centra. Díky nezměrnému úsilí nadace se již podařilo zrestaurovat několik sálů, opravit střechy, krovy a staticky budovu zabezpečit.

Nejprve si prohlížíme Opatský palác (Pałac Opatów), což je gigantická stavba z let 1681–99, zaujímající celou severní část areálu. Tvoří ho dvě dvoupatrová na sebe kolmá křídla na půdorysu písmene „L“ o délce stran 96×118 metrů a šířce budov 18 metrů. Zcela již byly obnoveny dva sály tohoto paláce. V přízemí je to „Opatská jídelna“ (jadalnia opata) vyzdobená barokními štukami a nástěnnými freskami s náměty z řecké mytologie od Michaela Leopolda Wilmana. To jsou dnes jedny z mála dochovaných maleb tohoto umělce, který zde žil a tvořil v letech 1660–1706 a cisterciáky byl pohřben v klášterním chrámu (což bylo velmi neobvyklé a minimálně vyjádřením ohromné úcty k jeho umění). V prvním patře každého ohromí nejkrásnější prostora kláštera a celého Slezska, „Knížecí sál“ (sala książęca). Již samotný vstupní portál, který zdobí sochy Indiána a Mouřenína v životní velikosti, nesoucí erb lubušských opatů, měl u příchozích navozovat velikost Habsburské říše, jejíž vliv sahá od Ameriky po Afriku. To vše se umocní v sále, který nejprve ohromí výškou 14 metrů a rozlohou 420 m², hned potom fantastickou výzdobou, která je oslavou habsburského císařského domu a oslavou katolické víry. To je mimochodem i motiv hlavního nástropního obrazu malovaného na plátně (pozor – není to freska), který je svým rozměrem 24×14 metrů (360 m²) považován za největší obraz v historii malířství. Jeho autorem je Filip Kristián Bentum (1690–1757), původně vlámský malíř činný v Čechách (např. zámek Krásný Dvůr u Žlutic) a pak tady ve Slezsku, který rovněž zemřel zde v Lubuši. Kromě sebe vymaloval na plátně i zakladatele kláštera, Boleslava I. Vysokého ovšem v poněkud barokních tvarech. V další prohlídce pokračujeme do trojlodního kostela Nanebevzetí Nejsvětější Panny Marie (kościół Wniebowzięcia Najświętszej Marii Panny), který byl postaven okolo roku 1200 a již v roce 1201 v něm byl pochován zakladatel kláštera. Na počátku 14. století byl kostel přestavěn do dnešní podoby, která architektonicky vycházela z podoby (dnes již zaniklého) klášterního chrámu ve Zbraslavi a má i podobně grandiózní rozměry – délku 61,5 metru a výšku 20 metrů. V letech 1672–81 byl barokně přestavěn Matyášem Steinlem a byl také vybaven novým barokním mobiliářem. Zrušen byl Němci v roce 1943 a po příchodu Rudé armády v roce 1945 byl totálně vyrabován a vyloupen, současně byly otevřeny a poničeny všechny hrobky, takže po válce se podařilo spolehlivě identifikovat pouze ostatky Michaela Leopolda Wilmana. Kromě něj byla v chrámu pochována mnohá knížata, kromě již zmíněného Boleslava I. Vysokého († 1201) například Přemek Stínavský († 1289) nebo Jindřich III. Hlohovský († 1309). Naše průvodkyně Magdalena nás pak pozvala na prohlídku Knížecí kaple (kaplica książęca), která od severu přiléhá k chrámu. Ta byla postavena v letech 1311–13 a její gotický interiér je vyzdoben malbami od Leopolda Michaela Wilmana s výjevy z historie Slezských Piastovců. V kapli byl pohřben lehnický kníže Boleslav III. Marnotratný († 1352), zeť Václava II. a švagr Jana Lucemburského, jehož manželkou byla Markéta Přemyslovna. Kaple zatím není pro turisty přístupná, ale její velkolepá rekonstrukce již byla dokončena – jsme tak jedněmi z prvních, kteří ji v této nové podobě vidí. V prohlídce pokračujeme pustými prostory přilehlého komplexu kláštera, vzniklého přestavbou starší stavby v letech 1692–1710. Klášter má čtvercový půdorys 101×101 metrů a je vystavěn okolo rajského dvora, kolem kterého vede křížová chodba. Její stěny „zdobí“ dodnes nápisy v azbuce, které tu zanechali vojáci Rudé armády. Cílem je poslední restaurovaná prostora, a to Letní refektář (Refektarz letni), který vznikl podle nápisu nad vchodem v letech 1706–33, kdy ho freskami vyzdobil malíř Antonín Felix Scheffler (1701–60), mimo jiné autor výmalby Maxmiliánova sálu na hradě Książ. Nápisová deska nad vstupními dveřmi pak vybízí příchozí k zachování klidu, jak se při jídle sluší, a freska zobrazuje jeden ze zázraků Krista – nakrmení zástupů chlebem a rybami. Tím prohlídka končí, protože poslední z velkých místností knihovna (jedna z největších klášterních knihoven v Evropě, klášter byl střediskem slezského písemnictví a vznikly zde například spisy Život svaté Hedviky nebo Kronika polská) se teprve opravuje a je tedy celá v lešení. Paní průvodkyně nám cestou k východu ještě říká, že cel je zde celkem 90 (po 30 na patře) a jejich velikost je od 24 do 50 m², ale všechny jsou zdevastované po pobytu Rudé armády a zatím před opravou. Na závěr snad už jen taková perlička – 28. května 1997 navštívil klášter Michael Jackson, který plánoval jeho opravu na vlastní muzeum a místo pobytu při setkávání s evropskými fanoušky – tak ještě že tohle se nestalo při vší úctě ke králi popu.

Kromě dceřiných klášterů (1222 Mogiła v Krakově, 1227 Jindřichov a 1249 Kamenec) patřil k Lubuši také ženský cisterciácký klášter v Třebnici (Sanktuarium św. Jadwigi w Trzebnicy), kam jsme se vydali hned, co jsme dobře poobědvali v klášterní krčmě. Klášter v Třebnici je první ženský klášter založený v Polsku.

Třebnice je město, které leží 25 kilometrů severně od Vratislavi a první slovanské osídlení je zde doloženo na konci 5. století. Také sám název je praslovanského původu a je odvozen od toho, že osada vznikla „na mýtině“ („na trzebierzy“) uprostřed hlubokých lesů. Ale i sám Třebnický klášter byl založen již v roce 1202, a to knížetem Jindřichem I. Bradatým ke cti sv. Bartoloměje. Pochopitelně že kníže sledoval i spásu duše své a svých předků, zejména svého otce Boleslava I. Jeho žena Hedvika (původně bavorská šlechtična, která ve Slezsku natolik zdomácněla, že se jí neřekne jinak než Hedvika Slezská – Jadwiga Śląska, byla papežem Klementem IV. v roce 1267 svatořečena, patronka Polska, Slezska, Berlína, Vratislavi, Třebnice a Krakova) ovšem nezůstala stranou a přičinila se nejen o založení kláštera, ale prosadila, aby na jeho výstavbě pracovali vězňové, odsouzení na smrt, kteří se za takto odpykaný trest potom mohli znovu vrátit do života. Jejím plánem bylo, aby se třebnický klášter stal centrem duchovní obnovy kraje a střediskem výchovy dívek, které se zde měly připravovat na své budoucí životní úkoly. Řeholnice se rovněž měly věnovat péči o nemocné poutníky a sirotky. První řeholnice přišly do Třebnice 13.1.1203 z cisterciáckého opatství sv. Teodora v Bamberku a několik dní poté komunita obdržela potvrzení arcibiskupa z Hnězdna (Gniezno). První matkou představenou se stala Petrissa, která sama před lety vychovávala malou Hedviku v klášteře v Kitzingenu. Výstavba kláštera trvala přibližně do roku 1218, ale již v roce 1214 sem přijíždí dcery krále Přemysla Otakara I., české přemyslovské princezny Sv. Anežka Česká a její sestra Anna Česká, pozdější manželka vratislavského knížete Jindřicha II. Pobožného. Není bez zajímavostí, že i Anežka byla původně zasnoubena s princem Konrádem, synem Jindřicha I. Bradatého, po jehož předčasné smrti Anežka odchází zpět do Čech. Dobré kontakty s Českým královstvím potvrzuje i to, že v roce 1232 odsud odchází sestry cisterciačky, aby obsadily ženský klášter Porta Coeli založený Přemyslem Otakarem I. a jeho ženou Konstancií Uherskou v Předklášteří u Tišnova. Nejčastějším ničivým živlem pro klášter byl oheň, fatální důsledky měly požáry v letech 1464, 1486, 1505, 1515 a 1595. Zničené budovy byly vždy okamžitě znovu postaveny a obnovovány, v letech 1697–1726 proběhla rozsáhlá barokní přestavba kláštera pod vedením vratislavského architekta Kalkbrennera do dnešní podoby. V roce 1810 byl klášter sekularizován, řádové sestry ho v roce 1811 musely opustit a prostory byly upraveny na manufakturu na výrobu vlny. V roce 1870 pak budovu odkoupil Řád Maltézských rytířů a zřídili zde vojenský špitál, do kterého povolaly Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského (boromejky) z Prahy pod vedením sestry Heleny Tiché (ta je považována za zakladatelku slezské větve boromejského řádu).

Chtěli jsme tedy nejprve navštívit klášter, protože jsme předpokládali, že tam bude něco zajímavého k vidění, když je Třebnice zařazena do turistického programu „Cisterciácká cesta“ (Szlak Cysterski). Nicméně klášter je činný a obývají ho řádové sestry Boromejky, které umožňují prohlídku některých prostor pouze na objednání. Mají v klášteře i malé muzeum, ale ani to bez předchozího objednání nemůžeme navštívit. Tak to po krátké rozmluvě s jednou z jeptišek vzdáváme a jdeme si prohlédnout alespoň přilehlý klášterní kostel sv. Bartoloměje a sv. Hedviky (kościół św. Bartłomieja i św. Jadwigi). To je velkolepá stavba, která je také nejstarší částí celého areálu dochovaná alespoň částečně v původní podobě. Kostel byl vystavěn v letech 1203–40 a z této nejstarší románské periody se dochovalo několik zazděných oken, krypta sv. Bartoloměje pod hlavním oltářem, kde je dnes lapidárium románských detailů, a také původní vstupní portál z doby kolem roku 1214, částečně ukrytý za přestavěnou barokní věží v průčelí. V jeho tympanonu je pak románská plastika krále Davida, který hraje na harfu své ženě Batšebě. Od samého počátku byl kostel plánován jako hrobka Slezských Piastovců, kterých je tu nakonec pochováno 22 – mezi jinými Jindřich I. Bradatý († 1238) coby zakladatel, jeho syn Konrád († 1214) a nakonec i jeho žena Hedvika Slezská († 1267). Další českou stopou je to, že pohřbu kněžny Hedviky se v tomto kostele v roce 1267 účastnil i český král Přemysl Otakar II. Kostel i přes mnohé přestavby má původní románské rozměry a byl tedy neobyčejně velkou stavbou na svou dobu – délka 80,5 metru, šířka 23 metrů a délka příčné lodě (transeptu) má 31,5 metru. V letech 1268–69 byla k severnímu boku presbytáře přistavěna gotická kaple sv. Hedviky, úplně první gotická stavba na území Polska. V letech 1680–85 byl kostel částečně barokně upraven, především ale vznikla velkolepá mramorová hrobka sv. Hedviky od krakovského kameníka Marcina Bielawského, kterou alabastrovou sochou sv. Hedviky doplnil sochař František Mangoldt. Celkem 20 obrazů pro kostel namaloval Michael Leopold Wilmnan, ale jelikož boční lodě kostela byly právě v opravě, tak vše bylo přikryté plachtami. Pouze jeho obraz Umučení sv. Bartoloměje z roku 1685 na bočním oltáři byl odkrytý. V letech 1730–60 proběhla druhá etapa barokizace interiéru kostela, během které bylo instalováno několik obrazů od Filipa Kristiána Bentuma (hlavní oltář) a od Antonína Felixe Schefflera. Stavební vývoj kostela byl ukončen postavením nové věže vysoké 68 metrů v letech 1780–85 podle projektu vratislavského architekta Dahna.

Před odjezdem do Vratislavi našemu zraku nemůže uniknout ani další „česká stopa“ (tohle nás naučil Vojta Zalewský, všude hledat „české stopy“), a to 10 metrů vysoký barokní sloup z roku 1738 ukončený sochou sv. Jana Nepomuckého.

Náš dnešní program je u konce, viděli jsme opravdu spoustu zajímavých věcí a znovu si uvědomili, jak je ta naše historie propletená a kolik toho máme společného. A jak málo o tom víme. Začínám nabývat dojmu, že u nás toho o Polsku víme vůbec trestuhodně málo…