Cesty a památky
Cisterciácké opatství s kostelem Panny Marie
Klášterní Skalice, Kláštery
Cisterciácké opatství s kostelem Panny Marie, Klášterní Skalice
Datace: 1357, 15. století, 1686–1687, 19. století
Sloh: vrcholná gotika lucemburského období, baroko, novogotické a klasicistní úpravy
Materiál: pískovec, opuka, lomový kámen, cihla, omítané zdivo
Majitel: soukromý majitel (Milan Hanuš)
Pozůstatky cisterciáckého opatství v Klášterní Skalici představují památku na nejvýznamnější počin české architektury lucemburského období ve venkovském prostředí a jeden z nejambicióznějších klášterních projektů pozdně středověkých Čech. Klášter Ad Gratiam Beatae Virginis (Milostné Panny Marie) založil dne 13. října 1357 rádce Karla IV., mindenský biskup, nejvyšší kancléř Českého království a diplomat Dětřich (Theodorik) z Portic a Kuglveitu. Původem pocházel z braniborské měšťanské rodiny a mládí strávil v cisterciáckém klášteře v Lehninu, k němuž si po celý život zachoval mimořádný vztah. Právě osobní vazba k řádu byla zřejmě hlavním důvodem, proč se rozhodl založit nový cisterciácký klášter v Čechách. Slavnostního položení základního kamene se osobně zúčastnil císař Karel IV., olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi, pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic a řada předních šlechticů a zemských hodnostářů, mezi nimi říšský kurfiřt Rudolf II. Saský, Konrád I. Olešnický, Přemysl I. Nošák, Boleslav I. Falkenberský, Purkart z Mohelna, Tymon z Koldic, Bušek z Velhartic či Hašek ze Zvířetic.
Mateřským klášterem se stal Sedlecký klášter, odkud přišlo prvních dvanáct mnichů vedených opatem Mikulášem. Zakladatel klášteru věnoval obce Skalici, Miškovice, Lipskou, vrch Kozí hřbet, později také další majetky včetně Ždánic, Zalešan, Masojed, Doubravčic a Dolánku, daroval 2 000 kop grošů na výstavbu, dvaadvacet bohoslužebných rouch a patnáct knih. Papež Inocenc VI., pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic i Karel IV. fundaci potvrdili mimořádně rozsáhlými privilegii. Na rozdíl od většiny starších cisterciáckých klášterů nevznikl konvent v pustině určené ke kolonizaci, ale uprostřed staré kulturní krajiny, kde musel Dětřich jednotlivé vesnice a pozemky nejprve vykoupit od okolní šlechty. Již během několika let se majetek rozšířil o několik dalších vsí, hospodářských dvorů, rycht, podacích práv i domů dokonce v Praze. Přesto klášter nikdy nepatřil mezi nejbohatší cisterciácké fundace, o to výjimečnější byly jeho architektonické ambice. Výstavba probíhala za účasti stavební huti navazující na okruh Matyáše z Arrasu, případně přímo řemeslníků působících na stavbě katedrály sv. Víta. Úroveň architektury je batolik výjimečná, že v rámci české řádové architektury prakticky nemá srovnání. Se stavbou bývá spojován také mistr Markvart z Nového Města, jehož vdova Kateřina řešila roku 1392 se skalickými cisterciáky vrácení nevyužité zálohy na stavbu poté, co mistr Markvart zemžel.
Klášter od počátku požíval mimořádné přízně panovníků. Roku 1400 převzal nad fundací osobní patronát Václav IV., který se stal v podstatě jejím druhým zakladatelem. Osvobodil klášter od daní a dávek, přiznal mu pravidelný příspěvek z kutnohorské urbury určený na dostavbu staveb (klášter dostával každý týden část výnosů z kutnohorského stříbra určenou přímo na dostavbu klášterních budov a král výslovně nařídil, aby byl tento příspěvek vyplácen až do dokončení stavby) a rozhodl, že zde má sídlit padesát cisterciáků modlících se za krále a jeho předky. K jejich obživě věnoval roční důchod ve výši tří set kop grošů. Právě tehdy probíhala nejintenzivnější stavební etapa, během níž vznikal monumentální chrám Panny Marie. Velkolepé plány však přerušily husitské války. Dne 22. dubna 1421 byl klášter při tažení pražského vojska z Kouřimi na Kolín vypálen a zpustošen. Řeholníci zřejmě odnesli archiv i část cenností a uchýlili se společně se sedleckými bratry do rakouského Klosterneuburgu. Budovy zůstaly v troskách a majetek si rozdělili město Kouřim a okolní šlechtici. Císař Zikmund Lucemburský postupně zapsal jednotlivé vesnice a dvory městu Kouřimi, Olfartovi z Radimi, Diviši Bořkovi z Miletínka a dalším držitelům.
Pokus o obnovu přišel roku 1481 zásluhou Viléma Zuba z Landštejna, který se souhlasem sedleckých cisterciáků i krále Vladislava II. usiloval o navrácení řeholního života do opuštěného areálu. Obnovený klášter však existoval jen ve velmi omezené podobě a zdá se, že zde po dlouhou dobu působil nanejvýš jediný mnich bez skutečného konventu. V první polovině 16. století pokračoval úpadek, roku 1548 je areál uváděn jako neobydlený a zpustlý. Opat Jakub zvaný Starýpivo se ještě pokoušel získat zpět rozchvácené majetky, ale nepodařilo se mu obnovit hospodářskou ani duchovní základnu kláštera a nakonec hospodářsky spojil Skalici definitivně se Sedlcem. Udržován byl především hospodářský dvůr, mlýn, rybník a okolní pozemky. Pokusy o obnovu pokračovaly po celé 16. století, avšak bez úspěchu.
Teprve po třicetileté válce se podařilo obnovit alespoň menší řeholní rezidenci. Sedlecký opat Jindřich Snopek zahájil roku 1686 rozsáhlou obnovu areálu. V letech 1686–1687 vznikla v ruinách původního kláštera nová rezidence pro osm mnichů, ačkoli zde ve skutečnosti obvykle žili pouze tři až čtyři řeholníci včetně převora. Současně byla vybudována kaple Zvěstování Panny Marie, vysvěcená roku 1687. Opat Snopek zde tehdy sloužil první mši a založil každoroční procesí ze Sedlce do Skalice. O dostavbě obrovského gotického chrámu se již neuvažovalo. Rezidence byla vybavena obytnými pokoji, refektářem, sakristií, kuchyní, sklepem, zahradou a hospodářským zázemím. V kapli stál hlavní oltář Zvěstování Panny Marie doprovázený oltáři sv. Jana Nepomuckého, sv. Čtrnácti pomocníků a sv. Barbory. Nacházela se zde soška Panny Marie s Ježíškem, soška Matky Boží Brněnské, řada obrazů světců, varhany, zpovědnice a bohaté liturgické vybavení. Počet řeholníků však postupně klesal, až byla roku 1759 zdejší duchovní správa připojena ke Kouřimi. V době josefínských reforem už klášter fakticky nefungoval a roku 1783 byl spolu s mateřským klášterem v Sedlci definitivně zrušen.
Někdejší klášterní majetek přešel pod správu náboženského fondu a v první polovině 19. století byla budova bývalého probošství přeměněna na zámek s domácí kaplí. Po pozemkové reformě roku 1924 přešel statek do soukromých rukou, po roce 1948 byl znárodněn a využíván jednotným zemědělským družstvem. Nedostatečná údržba vedla k postupné devastaci areálu, v roce 1988 se zřítila západní část kaple. Následný průzkum odhalil mnohem větší rozsah středověkých konstrukcí, než se dosud předpokládalo. Po restitucích byly nejcennější části kláštera postupně staticky zajištěny a opraveny, v roce 2013 pozůstatky refektáře a v období 29. 6. 2026 - 1. 1. 2027 pilíř a část dochovaného transeptu (celkové náklady činily 2 378 643 Kč, přičemž dotace EU činila 1 902 914 Kč, z veřejných zdrojů 356 796 Kč a od soukromého vlastníka 118 932 Kč).
Jádro středověkého kláštera tvořila rozlehlá čtyřkřídlá dispozice s rajským dvorem. Ve východním křídle se nacházela kapitulní síň, jižní část zabíralo skriptorium a mohutný refektář, který podle dochovaných proporcí patřil k největším prostorám svého druhu v českých zemích doby Karla IV. Severní stranu uzavíral konventní kostel Panny Marie, mimořádně ambiciózní stavba navržená jako monumentální síňové pětilodí s příčnou lodí dlouhou přibližně čtyřicet metrů a výškou hlavní lodi přesahující třicet metrů. Není vyloučeno, že chrám měl katedrální dispozici s ochozem a věncem kaplí. V každém případě šlo o projekt největšího gotického kostela v Čechách.
Z někdejšího chrámu se dochovalo téměř deset metrů vysoké torzo mohutného pilíře křížení** z červeného pískovce, jehož původní výška dosahovala až třiceti metrů. Bohatě profilovaný pilíř představuje mimořádné kamenické dílo okruhu Matyáše z Arrasu. V 19. století stálo v ruinách ještě dvanáct podobných pilířů. Dochovaly se rovněž fragmenty západní zdi transeptu s náběhy klenebních žeber a zbytky svazkových přípor. Součástí areálu je také jediná dochovaná goticky zaklenutá prostora bývalého kláštera, původní sakristie s křížovou žebrovou klenbou, která byla začleněna do pozdější kaple.
Barokní kaple Zvěstování Panny Marie vznikla přímo mezi ruinami gotického chrámu a velká část jejího zdiva pochází ze středověkých konstrukcí. Na jižní stěně je patrný zbytek gotického tympanonu s pozůstatky červené polychromie nad původním portálem. Dochovala se též někdejší rezidence převora, navazující na kapli, a fragment refektáře reprezentovaný mohutným zazděným gotickým oknem. V budově bývalého konventu se zachovala vysoká gotická místnost, považovaná za někdejší armarium, tedy klášterní knihovnu. Areál dále doplňuje hospodářský dvůr, ohradní zeď klášterní zahrady s výklenkovou kaplí, pozůstatky sadů, zahrad a dalších provozních staveb někdejšího velkostatku. Dominantou celého prostoru zůstává osamělý pilíř konventního chrámu.
Významným dokladem umělecké úrovně stavby jsou dva gotické svorníky** z počátku 15. století. Jeden opukový svorník s reliéfem anděla a zbytky původní polychromie je uložen v Muzeu Kouřimska v Kouřimi, druhý ve sbírkách Národního muzea v Praze. V kouřimském muzeu je vystaven také model kláštera zobrazující předpokládanou podobu kláštera ve 14. století.
Pozůstatky skalického opatství patří k nejvýznamnějším středověkým památkám Kolínska a Kouřimska. Výjimečné finanční zabezpečení, přímá podpora Karla IV. a Václava IV., vazby na pražskou dvorskou huť a mimořádně odvážné architektonické řešení předurčovaly klášter k tomu, aby se zařadil mezi nejvýznamnější církevní instituce Českého království. Tento záměr však nebyl nikdy dokončen. Právě nedokončenost projektu a dramatické dějiny opakovaných zániků a obnov dnes dávají klášteru jeho jedinečný význam. Osamělý gotický pilíř, pozůstatky monumentálního chrámu, barokní rezidence i hospodářského dvora představují mimořádně působivé svědectví o jednom z nejvelkolepějších, ale zároveň nenaplněných architektonických snů lucemburských Čech.
Prohlášení za památku
Zbytky kláštera a zámku jsou zapsány do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 17574/2–733.
Zdroj informací
Druhá zakládací listina kláštera ze dne 12. prosince 1357, latinsky psaný pergamen s pečetí Arnošta z Pardubic a pečetí Pražské kapituly. Státní oblastní archiv Třeboň, fond Velkostatek Sedlec u Kutné Hory, inv. č. 58.
Tůma J.: Paměti osad na Kouřimsku. Nakladatelství J. L. Bayer Kolín, 1915.
Poche E. a kol.: Umělecké památky Čech 2, str. 63. Praha. Vydalo nakladatelství ČSAV Academia, 1978.
Rišlink V., Jouza L., Valentová J.: Gotika na Kolínsku. Regionální muzeum Kolín 1998.
Charvátová, K.: Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142–1420, II. Kláštery založené ve 13. a 14. století. Praha 2014.
Nachtmannová A.: Klášterní Skalice: Proměny cisterciáckého kláštera od středověku k moderní době v písemných pramenech. Památky středních Čech, ročník 39, číslo 1/2025, str. 19-35.
Hrady v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
TOULAVÁ KAMERA / CESTOPISY / VIDEA
Mapa
Poloha
Klášter stojí nad středem obce na svahu mělkého údolí nad pravým břehem říčky Kouřimky (Výrovky) v nadmořské výšce 229 metrů, v jeho blízkosti prochází zelená turistická značka Pečky – Kouřim.
GPS: 50°1'22.550"N, 14°59'6.580"E
Přístupnost
Volně přístupné
Fotogalerie
