Cesty a památky

V prosinci roku 1919 se výbor spořitelny shodl na pravidlech architektonické soutěže na novou budovu. Zásadní podmínkou bylo, aby v porotě zasedli nejen zkušení architekti, ale také zástupci nastupující generace. Porotu nakonec tvořili Antonín Balšánek, Milan Babuška a Bohumil Hübschmann. Termín pro odevzdání návrhů byl stanoven na 30. dubna 1920 a spořitelně bylo doručeno celkem třicet projektů. Porota však třiadvacet z nich rovnou vyřadila a ze zbylých žádný nevybrala. V následujícím období proto byli k přímé spolupráci oslovení architekti Oldřich Liska, Viktorin Šulc a Bedřich Bendlmayer, avšak bez výsledku. Po dvou letech průtahů navrhl v prosinci 1922 ředitel spořitelny obrátit se na architekta Jana Kotěru. Ten vypracoval v březnu 1923 studii proveditelnosti, krátce nato však zemřel. Výbor spořitelny proto hledal další řešení a v červnu 1923 oslovil Kotěrova žáka, architekta Jindřicha Freiwalda, který již v té době v Kolíně několik let úspěšně působil. Na základě smlouvy ze září 1923 vypracoval Freiwald za honorář 120 000 Korun definitivní návrh, ve kterém rozvinul starší Kotěrovu studii a doplnil ji o klasicizující prvky jako jsou zdvojené sloupy a pilastry, obohatil ji o rondokubistické (art‑decoé) motivy v atice i v výzdobě interiéru. Hotový projekt byl výboru spořitelny předán v roce 1924.

Povolení ke stavbě získala spořitelna od městského úřadu 4. června 1924 a bezprostředně poté byly zahájeny stavební práce, které prováděla kolínská firma Záruba a Král. Hotová stavba byla protokolárně zkolaudována 18. ledna 1926 a v pondělí 12. března téhož roku v ní spořitelna zahájila úřední činnost. Pro veřejnost byla otevřena 18. března 1926 za účasti významných politiků a zástupců ostatních finančních institucí.

Budova sloužila svému původnímu účelu až do 20. září 1948, kdy byla Městská spořitelna sloučena s ostatními finančními ústavy v Kolíně do Okresní spořitelny a záložny Kolín, jež si za své sídlo zvolila budovu v té době již také bývalé Okresní hospodářské záložny. Objekt krátce využívalo podnikové ředitelství závodu Kolínské cihelny, sídlící zde do podzimu 1949. Ještě téhož roku se do budovy nastěhoval Okresní národní výbor Kolín (po roce 1989 Okresní úřad Kolín), který ji využíval až do roku 2002. Po reorganizaci státní správy a zrušení okresních úřadů připadla budova Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dnes zde sídlí pracoviště Městského úřadu Kolín, Agentury pro zemědělství a venkov Ministerstva zemědělství, České školní inspekce, Krajské hygienické stanice Středočeského kraje – územní pracoviště Kolín a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Hlavní západní fasádě třípatrové budovy o třech okenních osách dominuje rizalit střední osy. V přízemí jej akcentují dvě dvojice představených kanelovaných pilířů po stranách hlavního portálu, které nesou balkon v prvním patře. Ten je opatřen dvěma sousošími – Polní práce a Spořivost – z boháneckého pískovce od akademického sochaře Otakara Švece, osazenými 26. září 1925. Každé ze sousoší tvoří trojice postav otce, matky a malého syna v sevřené kompozici. Za sochami vystupuje do výše druhého patra dvojice představených polygonálních tříčtvrtečních sloupů. Mezi nimi je ve druhém patře zapuštěna mělká lodžie se třemi kruhovými otvory v zábradlí.

Hlavní římsa spočívá na širokých, svisle rýhovaných konzolách v šířce sloupů a celé průčelí je završeno štítem ve tvaru rovnostranného trojúhelníka s kruhovým okénkem uprostřed, vystupujícím kolmo ze sedlové střechy. Nízká podezdívka štítu, dnes prolomená třemi svislými okénky, byla původně zdobena geometrickou kompozicí svislých, vodorovných i lomených linií. Mezi okny druhého patra zaujmou plastické dekorativní dílce z matně glazované keramiky v barvě starého bronzu. Abstraktní motiv kombinuje přes sebe kladené kruhové vrchlíky a dynamicky zalomené soustředné půlkruhy, jejichž objem vyniká zejména při bočním osvětlení.

Boční fasáda přejímá základní motivy průčelí hlavního, avšak v odlišných kompozicích, což vyplývá z její téměř dvojnásobné délky oproti fasádě západní. Dominantními prvky jsou zde dva rizality umístěné po stranách, mezi nimiž je plocha výrazně vertikálně členěna.

Ve vstupním vestibulu se dochovala původní štuková stropní výzdoba, mramorové obklady stěn, mosazné svítidlo i šamotová mozaiková dlažba; při poslední opravě byla obnovena rovněž původní barevnost výmalby. Hlavní schodiště* je obloženo červeným a žlutým mramorem s dřevěnými madly zasazenými do kamene. Dochovány jsou i železné výplně zábradlí, které s přibývajícími patry sice ztrácejí na ornamentálnosti, nikoli však na eleganci. Z hlediska zachování charakteru původního účelu stavby má mimořádný význam přepážková dvorana*, renovovaná do současné podoby v roce 2000. Obnova vycházela z dobových fotografií a plánů a směřovala k maximálnímu návratu autenticity prostoru, včetně replik původních mosazných svítidel, mozaikové dlažby a obložení stěn.

Původní dekorativní vnitřní vybavení navrhl a zhotovil na přání architekta Freiwalda jeho kolega, architekt Alois Pail, jenž se inspiroval interiéry banky Československých legií v Praze od Josefa Gočára. Plány vnitřního zařízení z března a dubna 1925 dokládají, že Pail navrhl dřevěný nábytek, obložení stěn i svítidla pro zasedací místnost, ředitelnu a chodby, stejně jako přepážkový nábytek pro dvoranu. V 1. patře se dochovaly originály dvou mosazných světel* na chodbě a v někdejší zasedací místnosti (dnes archiv UZSVM) kromě původní štukové výzdoby stropu i unikátní  dřevěný lustr*. Zachovaná výzdoba a zařízení bývalé kolínské městské spořitelny představuje i přes její značné znehodnocení zejména ve 2. polovině 20. století významnou ukázku interiérové tvorby období vrcholného rozmachu tzv. obloučkového dekoru a zároveň patří k posledním příkladům takto vyzdobených finančních ústavů u nás.

Městská spořitelna v Kolíně měla rovněž síť filiálek v Plaňanech, Zásmukách, Týnci nad Labem a Uhlířských Janovicích, se sběrnou v Ratajích nad Sázavou.