Cesty a památky

Kolínsko » Kounice » zámek

zámek

Kounice, Zámky, Zámky dochované

Zámek Kounice
Datace: renesanční tvrz 1554
Sloh: renesance, rané baroko, baroko a novodobé utilitární zásahy
Materiál: zděná stavba ze smíšeného zdiva, omítané fasády, kamenná ostění
Majitel: Castle Kounice s.r.o.

Zámek v Kounicích patří k nejvýznamnějším šlechtickým sídlům v širším okolí Českého Brodu. Stojí v centrální části obce, na místě starší tvrze, která je v deskách zemských poprvé doložena roku 1554. Renesanční sídlo zde zřejmě vystavěl Jiřík Vachtl z Pantenova, případně zahájil přestavbu staršího objektu, a jeho synové Zdeněk a Jáchym výstavbu pravděpodobně dokončili. Při dělení rodového majetku roku 1555 připadly Kounice oběma bratrům, po Zdeňkovi, několikrát souzeném pro různé výtržnosti, zdědil tvrz i větší část Kounic Jáchym Vachtl z Pantenova. Roku 1590 získal kounickou tvrz sňatkem Prokop Dvořecký z Olbramovic a v roce 1599 celé panství vyměnil za Želiv s Janem Rudolfem Trčkou z Lípy. Ten je roku 1612 vložil do desk zemských jako majetek své manželky Marie Magdaleny z Lobkovic a právě za Trčků došlo v letech 1612–1634 k zásadní proměně malé, nevyhovující renesanční tvrze v prostorný reprezentativní zámek. Tato přestavba určila základní dispozici dnešní stavby.

Jen málokterý z venkovských zámků ve středních Čechách se může pochlubit tím, že se v něm rozhodovalo o možném politickém uspořádání českých zemí po třicetileté válce. Dne 30. listopadu 1631 se zde totiž konaly rozhovory Albrechta z Valdštejna (1583–1634) s vrchním velitelem saských vojsk Hansem Georgem von Arnim-Boitzenburg (1583–1641) a delegací českého exilu o budoucím vývoji Českého království. K této schůzce došlo v mimořádně napjaté situaci po bitvě u Breitenfeldu (září 1631), kdy bylo císařské vojsko poraženo a Sasové obsadili značnou část Čech včetně Prahy.

Marie Magdalena z Lobkovic vlastnila kounické panství až do své smrti roku 1633, kdy je zdědil její syn Adam Erdman Trčka z Lípy. Po jeho zavraždění v Chebu 25. února 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna byl majetek Trčků zkonfiskován a 22. září 1635 postoupen arciknížeti Ferdinandovi III. Ten držel kounické panství, spravované z brandýského zámku, pouze do roku 1644, kdy je daroval podmaršálkovi hraběti Albrechtu Gastonu Spinolovi z Bruay. Ten však už následujícího roku padl u Jankova v bitvě se Švédy. Po udělení inkolátu získala roku 1649 panství jeho matka Klára a po její smrti v roce 1667 syn hrabě Filip Hypolit Spinola z Bruay. Ten ale ještě téhož roku prodal Kounice hraběti Arnoštu Ferdinandu Leopoldovi de Suys, který zahájil raně barokní přestavbu zámku. Po jeho smrti v roce 1677 pokračovala ve stavebních pracích jeho manželka Klára Františka Thunová de Suys. Z písemných pramenů vyplývá, že stavbu prováděl pražský mistr Kryštof Lehner, který zámek rozšířil o čtvrté křídlo, čímž vznikla uzavřená dispozice dnešního areálu.

Dramatickou epizodu v historii zámku představovalo selské povstání roku 1680. Dne 16. dubna byla hraběnka Klára Františka nucena opustit zámek spolu s nezletilým synem Františkem Josefem Antonínem de Suys, když se objekt pokoušeli dobýt cizí i domácí vzbouřenci. Po smrti hraběte Františka Antonína roku 1690 v Uhrách zdědil Kounice nezletilý hrabě Romedius Konstantin z Thunu. Jeho poručníkem byl ustanoven jeho otec, který zadlužené panství roku 1693 prodal Janu Rudolfovi z Morzina. Z jeho prostředků bylo ještě téhož roku upraveno prostranství před zámkem ukončení zdí se třemi branami, obnoven byl bývalý příkop a založena zahrada.

Po Janu Rudolfu Morzinovi se stal majitelem Kounic roku 1702 jeho nejstarší syn Maxmilián a po jeho brzké smrti v roce 1706 bratr hrabě Václav Morzin, významný mecenáš umění a hudby. Právě jemu věnoval Antonio Vivaldi slavné dílo Il cimento dell’armonia e dell’inventione, op. 8, s proslulým cyklem houslových koncertů Čtvero ročních dob. Václav Morzin nechal kounický zámek barokně přestavět zřejmě podle plánů architekta Adama Auera v roce 1719. Letopočet přestavby dokládá dvojitý chronogram na klenáku hlavního portálu: EN SENVI SED ME IVVENESCERE FECIT IN ANNOS / WENCESLAI MORZIN LAVS DIGNA POSTERITATE. Při této úpravě byla nad vstupním průčelím vystavěna nízká hranolová věž s hodinami a lucernovitou střechou. Před vjezdem do zámeckého areálu byly umístěny dvě skulptury strážních mouřenínů s morzinovskými erby ve štítech.

V majetku hrabat Morzinů zůstaly Kounice do roku 1760, kdy je František Xaver Morzin musel pro dluhy prodat Marii Terezii Savojské, která Kounice připojila k černokosteleckému panství. Za vlády knížete Františka Josefa z Lichtenštejna zasáhly zámek události selských bouří, kdy se 22. března 1775 objektu zmocnili poddaní z poděbradského a lyského panství a pomstili se na zajatých panských úřednících. Po smrti Františka Josefa z Lichtenštejna roku 1781 zdědil rodový majetek nejstarší syn Alois Josef, po jeho smrti roku 1805 přešly Kounice na mladšího bratra Jana Josefa, známého vojevůdce a polního maršálka. Když roku 1836 zemřel i on, ujal se správy panství nejstarší syn Alois Josef a od roku 1858 kníže Jan II. z Lichtenštejna. Lichtenštejnská vrchnost zámek obývala jen výjimečně, do roku 1848 zde sídlily pouze orgány patrimoniální správy a později, až do roku 1924, hospodářské úřady velkostatku.

Roku 1924 získala zámek od Lichtenštejnů obec Kounice. Za obecní správy prošel objekt několika adaptacemi na byty, školu, klubovny a podobně. Při těchto úpravách, postupně znehodnocujících památkovou hodnotu zámku, byla roku 1963 ubourána věž a v roce 1970 odstraněny poslední zbytky barokní výzdoby. V noci z 12. na 13. března 1990 zámek vyhořel. Obec jej nechala alespoň provizorně zastřešit a do průčelí se vrátila kopie zbořené věže. V roce 2004 byl zámek prodán společnosti Castle Kounice, vlastněné dánským občanem Michaelem Agerledem. Nový majitel plánoval přeměnu zdevastovaného areálu na komplex luxusních bytů se společenským a sportovním zázemím podle studie Tomáše Kocourka a Jana Rittera z roku 2008, stavební obnova se však nerozběhla. Zámek zůstává dlouhodobě uzavřený a nevyužitý. Roku 2020 se neopravený objekt objevil v nabídce realitních kanceláří. Specializované realitní nabídky jej uvádějí jako rozsáhlý zámecký areál s užitnou plochou přibližně 9 400 m² a pozemky kolem 5,6 ha.

Kounický zámek je rozsáhlá čtyřkřídlá dvoupatrová stavba s nepravidelným čtvercovým půdorysem, uzavírajícím prostorné vnitřní nádvoří. Památkový katalog jej charakterizuje jako čtyřkřídlý dvoupatrový barokní zámek se starším jádrem a jako součást hodnotného barokního areálu. Renesanční původ je dodnes patrný především v dispozici a v některých konstrukčních prvcích přízemí, zatímco vnější podoba hlavního průčelí nese výraznou stopu barokních úprav z doby Václava Morzina.

Zámek působí v půdorysu kompaktně, ale nepravidelnost křídel i napojení hospodářských staveb dokládají složitý stavební vývoj od tvrze přes renesanční sídlo až po barokní vrchnostenský a správní areál. Hlavní jihozápadní průčelí je hladce omítané, pravidelně členěné řadami obdélných oken v jednoduchých kamenných ostěních a šambránách. Některá okna jsou sdružena po dvojicích, okna ve druhém patře byla zvětšena při prvorepublikové přestavbě na školu. Nad vstupní osou vystupuje nízká hranolová věž, původně opatřená hodinami, oproti původní podobě ukončená plechovou lucernovitou střechou, která pouze připomíná barokní dominantu hlavního průčelí. Do zámku se vstupuje přes kamenný mostek nad bývalým příkopem a barokní kamennou bránu ve tvaru edikulového portálu. Portál je nejcennějším dochovaným prvkem vnější výzdoby. Má plasticky členěné ostění, volutové motivy, prohnutou římsu, vázy a ve vrcholu erbovní kartuši s nápisem vztahujícím se k morzinovské přestavbě. Klenák má výraznou reliéfní výzdobu s maskaronem, volutami a nápisovým polem, v němž je ukryt dvojitý chronogram s letopočtem 1719. Na stejné ose zadního severovýchodního průčelí se nachází podobně komponovaná, avšak zděná brána. Vnitřní nádvoří si uchovalo část renesančního arkádového ochozu v přízemí. Arkády jsou neseny pilíři a sklenuty výsečovými klenbami se stýkajícími se lunetami; obdobně je zaklenut také průjezd vstupního křídla. Arkádový ochoz je jedním z nejpůsobivějších zbytků starší renesanční podoby zámku, přestože omítky jsou ve špatném stavu, části zdiva jsou obnažené a některé konstrukce po požáru a dlouhodobém chátrání zůstaly narušené. V přízemí zámku se dochovaly převážně valené klenby s výsečemi; místnosti v patrech jsou plochostropé, přičemž renesanční trámové stropy z velké části zanikly při požáru.

Součástí areálu zámku je i rozsáhlý panský dvůr. Jeho jádrem je patrový barokní špýchar, na který směrem k východu navazují přízemní kamenné chlévy. Fasády špýcharu jsou prosté, otevřené pravidelnými obdélnými okny v kamenném ostění; v přízemí je však většina oken již novodobá. Valbová střecha je krytá vlnitým plechem. Hlavní vstup ve druhé okenní ose od zámku je řešen jako průjezd skrze stavbu, rámovaný dvojicí obloukových vjezdů na severním a jižním průčelí, interiéry mají trámové stropy. Severně od špýcharu stojí kolmo umístěná stodola, z níž se dochovaly pouze obvodové zdi; maštale na severní straně areálu zanikly. Prostranství mezi jižní pilířovou branou a špýcharem je dnes obestavěno drobnými provozními objekty z 20. století. K hospodářskému dvoru patří i patrová podélná obytná úřední budova, navazující na severní nároží zámku. K zámecké budově je připojena krčkem a několika prampouchy v patře. Prosté fasády této stavby člení pravidelně rozmístěná obdélná okna v kamenném ostění, střecha je valbová a krytá plechem. V přízemí se dochovaly převážně valené klenby do oválných pasů s trojbokými výsečemi.

Kounický zámek je dominantou obce nejen svou velikostí, ale především dějinnou hloubkou. V jeho stavební podobě se koncentruje několik významných vrstev. Renesanční šlechtické sídlo Vachtlů a Trčků, barokní reprezentační areál Morzinů, správní centrum lichtenštejnského velkostatku i novodobá obecní budova se školou a byty. Zámek připomíná dějiny šlechtické správy, události třicetileté války, selské bouře i proměny venkovského panského sídla v 19. a 20. století. V obrazu Kounic tvoří zámek jeden z nejvýraznějších orientačních bodů, jehož význam zůstává patrný i přes dlouhodobé chátrání. Spolu s hospodářským dvorem, špýcharem, obvodovou zdí a parkovou zelení vytváří mimořádně hodnotný celek, který je dokladem někdejší hospodářské a společenské role Kounic. Jeho současný stav představuje výraznou památkovou výzvu, ale zároveň i velký potenciál. Obnova zámku by mohla Kounicím vrátit památku nadregionálního významu a proměnit dosud uzavřený areál v přirozené kulturní a historické centrum obce.

Prohlášení za památku

Zámek spolu s obytnou úřední budovou a špýcharem v areálu hospodářského dvora je zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 12839/2–1838, v roce 2012 byl zařazen na seznam nejohroženějších památek České republiky.

Zdroj informací

Podlaha A: Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do počátku XIX. století, díl 24 - Politický okres Český Brod, str. 97. Praha 1907.

Poche E. a kol.: Umělecké památky Čech 2. Praha. Vydalo nakladatelství ČSAV Academia, 1978.

Šimek T. a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; Východní Čechy, str. 221 - 222. Praha, nakladatelství Svoboda, 1989.