Cesty a památky

Kolínsko » Malotice » kostel sv. Matouše

kostel sv. Matouše

Malotice, Kostely, synagogy a modlitebny, Kostely moderní

Kostel sv. Matouše, Malotice
Druh památky: filiální kostel
Datace: 1. poloviny 13. století, barokní úprava 1787, novorománská přestavba 1864
Sloh: románské a gotické jádro, historismus – pseudorománský sloh
Autor: Josef Falta
Materiál: zděná omítaná stavba z kamene a cihel
Majitel: Římskokatolická farnost Kostelec nad Černými lesy

Kostel sv. Matouše v Maloticích stojí v jádru obce, v severní části historické návsi, uprostřed oválného areálu bývalého hřbitova ohrazeného ohradní a terasovou zdí. Jeho nejstarší stavební jádro je románské a spadá do 1. poloviny 13. století, byť pozdější přestavby jeho podobu výrazně proměnily. Nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1309 a váže se k vysvěcení hlavního oltáře pražským biskupem Janem IV. z Dražic, významnou osobností českých církevních dějin, předposledním pražským biskupem před vznikem arcibiskupství. Kostel sloužil jako farní pravděpodobně do třicetileté války, kdy byla vesnice z velké části zpustošena, a v roce 1676 je již uváděn jen jako kaple. Ve 2. polovině 17. století byl obnoven a připojen k farnosti v Zásmukách. V roce 1787 prošel barokní úpravou a v roce 1856 se opět stal farním kostelem.

Zásadní proměnu podoby kostela přinesl rok 1864. Z iniciativy malotického faráře Františka Exnera byla v březnu toho roku ubourána část lodi, k jejímuž zbytku a k původnímu presbytáři byla podle návrhu šternberského stavitele Josefa Falty přistavěna nová pseudorománská stavba. Základní kámen byl položen 1. května 1864 a již 18. prosince téhož roku byla novostavba požehnána a jako fatrní kostel sloužila až do 31. prosince 2004. Roku 1904 byl kostel důkladně opraven, na věž byly zavěšeny hodiny a z téhož roku pochází i významná část jeho novorománského mobiliáře. V roce 2019 byla opravena fasáda věže a její střecha včetně zřízení nového krovu.

Dnešní kostel je jednolodní, obdélná, orientovaná stavba s pravoúhlým presbytářem, čtvercovou sakristií při severní straně a hranolovou věží nad západním průčelím. Vnější podoba je určena novorománskou úpravou s obloučkovými vlysy, půlkruhově zakončenými okny, lizénovým členěním a vysokou věží se zvukovými okny, hodinovými ciferníky a jehlancovou střechou. Ze středověké stavby se dochovalo zejména zdivo presbytáře, v němž jsou uchovány románské a gotické prvky. K nejcennějším detailům patří pozdně gotický pravoúhlý vstupní portál do sakristie a na jižní straně lodi odhalená část ostění hrotitého gotického portálku ze 14. století. Právě tyto fragmenty ukazují, že novorománský kostel z 19. století není novostavbou na prázdném místě, ale stavbou s výrazným středověkým původem

Presbytář je sklenut křížovou klenbou bez žeber, zatímco loď je zaklenuta valeně do pásů. Interiér působí jako dobře dochovaný celek pozdně historizující sakrální výzdoby, v němž architektura, výmalba a mobiliář vytvářejí mimořádně jednotný soubor. Stěny a klenby pokrývá plošně stylizovaná ornamentální a vegetativní výmalba, doplněná na triumfálním oblouku motivem Nástrojů Kristova umučení, tzv. Arma Christi. Prostor lodi člení pásy klenby, rámování oblouků a malované dekory, které rozvíjejí novorománský výraz stavby i v interiéru. Na západní straně je kruchta s varhanami, pod níž se otevírá vstupní část kostela.

Hlavní oltář je pozdně barokní a nese rokokový obraz sv. Matouše z roku 1798, který namaloval malotický farář Vít Prossil. Po stranách oltáře stojí rokokové sochy sv. Prokopa a sv. Vojtěcha ze 60. let 18. století. Při přestavbě roku 1787 byly do Malotic převezeny dva boční oltáře s mramorovými menzami ze zrušeného kostela Panny Marie Pomocné u Bruské brány v Praze. Šlo o oltáře Nejsvětějšího srdce Panny Marie a Nejsvětějšího srdce Páně, které jsou dnes uloženy v depozitáři Pražského arcibiskupství. Zbývající mobiliář* je převážně novorománský a vznikl roku 1904 v dílně bratří Bušků ze Sychrova. Patří k němu kazatelna s řezanými reliéfy svatých, lavice, zpovědnice, křtitelnice, jižní oltář s českými světci a další vybavení. V kolínském regionu jde o ojediněle dobře zachovaný uměleckořemeslný soubor jednoho výrobce. Na kruchtě jsou varhany z roku 1894 od kutnohorského varhanáře Jana Tučka.

Ve věži původně visely tři zvony. Dochoval se pouze zvon z roku 1600 od zvonaře Bartoloměje z Cimperka. Má korunu se šesti hladkými uchy, kolem krku probíhá vlys s biblickými výjevy ohraničený plastickými dvojlinkami a pod ním vejcovec. Na jedné straně pláště je reliéfní krucifix s beránkem, na druhé straně dva medailony. Zvon nese tři české nápisy: DOKAZUGESS ZAGISTE BUH LASKY SWE K NAM / NEBO KDYZ GSME MY GESSTIE HRZISSNI BYLI / TEHDAZ KRISTUS VMRZEL ZA NAS MNOHEM / MY TEHDY WICE NYNI GIZ SPRAWEDLIWY VCZI / NIENI KRWE GEHO WYSWOBOZENI BUDE / ME OD HNIEWU A SKRZE NIEHO SAMEHO. INRI. SLOWUTTNY BARTOLOMIEG ZWONARZ Z CYNPERGU / W NOWEM MIESTTE TENTO ZWON UDIELAL LETA 1600. Za první světové války byly roku 1916 rekvírovány další dva zvony: zvon z roku 1504 od Mistra Tobiáše, přelitý roku 1904 Arnoštem Diepoldem v Praze, a zvon z roku 1491 od pražského zvonaře Hanuše Konváře, přelitý roku 1844 Karlem Bellmannem.

Kostel sv. Matouše představuje mimořádně cenný doklad stavebního vývoje venkovského sakrálního objektu od vrcholného středověku po počátek 20. století. Jeho význam spočívá nejen v dochovaných románských a gotických konstrukcích, ale také v citlivém začlenění novorománské přestavby z roku 1864. Výjimečnou hodnotu stavbě dodává ucelený soubor novorománského mobiliáře z dílny bratří Bušků, který se v takto kompletní podobě dochoval jen zřídka a řadí malotický kostel k nejpozoruhodnějším sakrálním památkám svého druhu na Kolínsku.

Od 1. ledna 2005 filiální kostel spadající pod správu Řimskokatolické farnosti Kostelec nad Černými lesy Kolínského vikariátu. Bohoslužby se konají pouze první sobotu v měsíci v 15:45 hodin, konání mše je nutné ověřit na webu farnosti.

Prohlášení za památku

Kostel sv. Matouše byl za kulturní památku prohlášen Ministerstvem kultury 2. 12. 2013 a zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 105236.