Cesty a památky
pověsti z Ohař
Ohaře, Pověsti
Kříž u cesty a sběhlý seminarista
Na levé straně silnice z Ohař do Polních Chrčic stojí kříž. Byl sem přemístěn při stavbě silnice roku 1954. Původně, když tu ještě bývala trvale rozblácená a rozježděná cesta, stával níže k jihu v místech, kde bývala bezedná bažina a tůň.
Již od pradávna se lidé tomu místu vyhýbali. Bylo tu téměř neustále zamlženo, zvláště na jaře a na podzim. Běda tomu, kdo to tu neznal a chtěl tudy přejít nebo přejet. Jednou za podzimního večera tam vjel forman s fůrou. Lidé sice zaslechli volání o pomoc, ale když tam doběhli, uviděli už jen hlavu koně, který se marné vzpínal, než zmizel v hlubině. A také tu prý strašilo. Zjevoval se tu bezhlavý pes a za noci tu tančily svůdné panny, jejich vlasy zářily jako zlato. Jestliže se někdo dal jimi zlákat a přiblížil se k jejich reji a dokonce se chtěl některé zmocnit, zahynul v hlubinách bezedné tůně. Nejednoho nočního chodce, kde se vzala, tu se vzala, doprovázela bělostná postava mladé dívky prosebně vzpínající ruce. Nikdo se však neodvážil k ní přiblížit. Mnozí pak vyprávěli, jak se lítostivě skláněla k zemi, jak pozvolna mizela, až zmizela docela.
Od té doby, byl na tom místě postaven kříž, všecka zjevení ustala.
Kříž ten dala postavit Anna Netíková z Ohař čp. 51, když její nejmladší syn, šestý ze sedmi dětí, které zůstaly na živu, a jehož zaslíbila Bohu, ze semináře uprchl a nikdo nevěděl kam. Na radu tehdejšího faráře P. Jana Nováka dala nešťastná matka postavit ten kříž. Po několika letech, když už kříž u cesty byl postaven a vysvěcen, se v noci bývalý seminarista Čeněk Netík, objevil u svého bratra Jana Netíka v Ohařích čp. 32. Byl zubožený, roztrhaný a bos. Nikomu ve vsi se neukázal. Jenom matka jej navštívila. Na lodi, kde dělal topiče, projel svět a dostal se až do Austrálie a odtud zpět do Evropy a pěšky do Ohař. Když se trochu zotavil a bratr Jan mu dal nový oblek a boty a matka sehnala něco peněz, odešel zase do světa. Jako výborný hudebník, trumpetista se dostal ve Francii k vojenské hudbě. Ve Francii se i oženil. Po letech, kdy už jeho matka nežila, poslal do Ohař svou fotografii s věnováním. Stojí tam v podobě švarného francouzského důstojníka.
Pověst o stavbě kostela
Na kopci zvaném Kostelík stával od nepamětna dubový háj staletých obrovitých dubů. Přešly věky. Pominula staletí. Obrovité duby mizely až v bouřlivých válečných letech zmizely docela. A pak už jenom starci a střeny vypravovali svým vnukům o věkovitém, posvátném háji. Přišel čas, kdy se obyvatelé ohařští a chrčičtí dohodli, na tom kopci k větší slávě boží znovu postaví kostel. A jak se dohodli, ihned počali svážet kámen a dříví. Stalo se však, co nikdo neočekával. Všecko, co bylo ve dne na kopec navezeno, přes noc zmizelo a druhý den bylo nalezeno v údolí při obci ohařské. A tak to opakovalo den za dnem. Chrčičtí v domnění, že jim ohařští nechtějí dopřát, aby měli blízko do kostela, se usnesli, že budou v noci hlídat. Ozbrojili se obušky a jek se setmělo, šli na kopec. Usadili se opodál všeho toho, co sem bylo za dne navezeno a trpělivě čekali, co se bude dít.
Noc byla temná a vůkol hrobové ticho. Když byla noc nejhlubší a půlnoc nablízku, mrtvým tichem proniklo koňské zařechtání a nad celým kopcem se rozlila oslnivá záře. V té záři se snášel nevídaně krásný, sněhobílý kůň, zapřažený do nádherného vozu, s nímž se neslyšně snesl k zemi. V tom okamžiku všechno to, co sem bylo za dne dovezeno, klády i kameny, všecko bez nejmenšího zašelestění, se vzneslo do výše a uložilo se do vozu. Oslnivá záře pohasla a než se chrčičtí vzpamatovali, zjevení zmizelo a noc byla zase temná a ticho hrobové. Jako omámení se vraceli do svých domovů.
Ráno pak, jako ve dnech předešlých, byly všecky klády a všecky kameny nalezeny na ohařské návsi. Zpráva o tajuplném nočním zjevení se šířila od domu k domu a všichni v Chrčicích ustrašeně souhlasili, aby kostel byl postaven v Ohařích na místě, kam v té tajuplné noci byly složeny klády a kameny. Na památku oné události byl alespoň kopec, kde měl kostel stát, nazván Kostelík.
Studánka v poli
Na západ od hřbitova, tam kde je nyní vodní nádrž, byl od nepaměti veliký močál. Také v celém okolí byla půda silně zamokřelá. Když tu v roce 1903 byla půda odvodňována, byl zde objeven silný pramen perlivé, křišťálově čisté vody. Při chemickém rozboru bylo zjištěno, že voda ta je slabě alkalická a jako taková je i léčivá. Majitelka bývalého býchorského panství Zdeňka Richtrová tu dala vyhloubit a vyzdít studánku a nad ní dala postavit dřevěný domeček, aby buď děti nebo někdo zlomyslný studánku neznečistil. Pravidelně sem pak dojížděl s vozíkem taženým jedním koněm její sluha v soudcích odtud odvážel vodu, která byla nejen jako voda koupelová, nýbrž i jako voda stolní. Voda, která ze studánky neustále odtékala, sloužila k občerstvení též lidem, kteří tu pracovali na polích.
Když tu byly bažiny odvodňovány, nalezli dělníci nedaleko od pramene zbytky kostí, ale ještě dost dobře zachovalé podkovy, třmeny, přezky z opasku a meč. Tehdy si staří lidé vzpomínali na vyprávění svých dědů, že do Ohař jednou k večeru přijela setina napoleonských vojáků, kteří přežili katastrofu v Rusku. Lidé je tehdy přijali vlídně a poskytli jim přístřeší buď ve chlévech nebo i ve svých skromných, ale teplých světnicích. Znavení vojáci sotvaže ulehli, ihned usínali. Ještě za noci však zazněl hlas polnice svolávající k dalšímu pochodu. Vojáci rychle nasedali na koně a za světlem pochodní ujížděli k Jestřabí Lhotě. Jeden mladičký důstojník, francouzský šlechtic, tu však zaspal. Když spatřil světla pochodní u Jestřabí Lhoty, vydal se za nimi cestou nejpřímější. Tryskem vjel na koni do bažiny a v ní zmizel. Téměř po stu letech byl nalezen jeho hrob.
V roce 1812 zmizel v bažině francouzský důstojník, v roce 1965 zmizela v bazénu studánka, která po celá desetiletí poskytovala mnohým vzácné osvěžení.
Noční vidiny
Ačkoliv dubový háj na kopci Kostelíku dávno zanikl, přece tu i nadále pobývali duchové, kteří hodným pomáhali a zlé trestali. Zjevovali se za tmavých nocí a nejednou nejednoho polekali tak, že přiběhl domů a sotva dechu popadal. V době půlnoční se tu zjevoval zlý duch v podobě divoké svině. Jestliže někdo v té době tudy šel, svině se na něho vyřítila a zle ho zřídila. Domů se takový noční chodec navrátil zablácený, potrhaný a samá modřina. A byli i mnozí, kteří to odstonali.
Jednou tudy šli muzikanti z ohařského posvícení. Ačkoliv bylo již k ránu a tma se pozvolna rozptylovala, divoká svině se na ně přece vyřítila. Někteří se dali na útěk. Na rozblácené cestě se smekali a padali. Jenom basista zůstal stát a když se k němu svině přiblížila, pádnou sukovicí ji vší silou udeřil po hřbetě. Hůl mu však z ruky vypadla a on se div neskácel. Svině se jako mlžný opar rozplynula. O té doby se již nikomu nezjevila a noční chodci pak již vždy mohli bez obav nerušeně chodit z Ohař do Chrčic a z Chrčic do Ohař.
Mapa
Poloha
Pověsti z obecní kroniky, kam je v roce 1976 zapsal J. Hájek, mi poskytla paní Jana Netíková z Ohař.
GPS: 50°5'51.750"N, 15°17'41.370"E
