Cesty a památky

Kolínsko » Kolín » tepelná elektrárna

tepelná elektrárna

Kolín, Industriál, Továrny

Architektonicky mimořádná technická památka, představující ve své době evropskou špičku industriálního stavitelství.

Tepelná elektrárna, Kolín – Zálabí
Datace: 1930–1932; další úpravy 1951–1953
Autor projektu: Jaroslav Fragner, Otakar Steinbach
Sloh: funkcionalismus, industriální architektura
Typ: průmyslový energetický areál
Materiál: železobeton, ocelové konstrukce, zdivo
Investor: Elektrárenský svaz středolabských okresů (ESSO)
Současný vlastník / provozovatel: Veolia Energie Kolín, a.s.

První elektrické Křižíkovy obloukové lampy se v Kolíně objevily již roku 1888. Shodou okolností to bylo na dvoře Horského cukrovaru na Zálabí, v prostoru, kde dnes stojí areál kolínské tepelné elektrárny. Osvětlení bylo tehdy napájeno z malé závodní elektrárny, určené především pro provoz cukrovaru. Skutečný rozmach elektrifikace města přinesla až parní elektrárna, kterou František Křižík vybudoval v letech 1911–1912 v prostoru mezi dnešními ulicemi Pod Hroby a Zengrova u železničního nádraží. Tato elektrárna se zařadila mezi nejstarší v Čechách a Kolín se díky ní stal vůbec prvním městem u nás s veřejným elektrickým osvětlením. Již roku 1914 bylo na kolínskou Křižíkovu elektrárnu napojeno 37 obcí v širokém okolí (např. Chlumec nad Cidlinou, Čáslav, Sadská či Kouřim) a v roce 1916 dosahovala délka rozvodné sítě úctyhodných 270 kilometrů. V tomtéž roce prodal František Křižík elektrárnu společnosti ESSO (Elektrárenský svaz středolabských okresů), která nechala zařízení v letech 1916–1918 zmodernizovat. Zároveň v Kolíně začala nabízet první elektrické spotřebiče od svítidel a lustrů přes žehličky, vařiče a sporáky až po lednice či vysoušeče vlasů. Rychle rostoucí poptávka po elektrické energii však způsobila, že původní Křižíkova elektrárna na konci 20. let 20. století již nevyhovovala rostoucímu zájmu odběratelů.

Proto ESSO roku 1928 odkoupilo tehdy již zrušený Horského cukrovar na labském břehu, jehož poloha nabízela ideální podmínky pro stavbu nové elektrárny a to především déky možnosti dopravy paliva po vodě i železnici a zároveň snadnému čerpání chladicí vody přímo z řeky. Vítězný projekt nového areálu vypracoval v roce 1929 architekt Jaroslav Fragner. Podle jeho koncepce měly jádro elektrárny tvořit provozní budovy kotelny, strojovny a rozvodny, orientované kolmo k  Labi, zatímco správní budova se sklady a garážemi měla tvořit kompoziční protiváhu. Dominantami centrálního nádvoří měly být dva 120 metrů vysoké komíny, v přední části areálu byly navrženy domy pro zaměstnance a vila ředitele.

Výstavba elektrárny probíhala v letech 1930–1932. Realizován byl nakonec firmou Josefa Jaroslava Hukala z Prahy pouze jeden ze dvou plánovaných komínů, který se po dokončení stal se svou výškou 120  metrů a průměrem 5  metrů nejvyšším zděným komínem v Evropě. Zednické a stavební práce na kotelně, strojovně (realizované nakonec jen na polovinu plánovaného výkonu, tj. 35 000 kW), rozvodně, pumpovně a systému chladicí vody provedla kolínská firma Josefa Záruby. Železné konstrukce všech budov staticky propracovala a na místě montovala ČKD, akciová společnost, která byla zároveň dodavatelem turboagregátů i vnitřního zařízení rozvodny. Zauhlovací zařízení dodala chrudimská firma Františka Wiesnera. Provoz elektrárny byl slavnostně zahájen v srpnu 1932.

Další dostavba areálu však již podle Fragnerova původního zastavovacího plánu nepokračovala. Nedošlo ani k prodloužení kotelny se strojovnou, ani k  výstavbě druhého komínu. Za druhé světové války byly pouze doplňovány další kotle a při železniční trati vznikla rozvodna 100/35 kV. V letech 1951–1953 byla podle Fragnerova konceptu, částečně upraveného Otakarem Steinbachem, postavena alespoň sociálně‑správní budova, charakteristická výraznými šikmými V podpěrami nesoucími převislou střechu nad terasou, později zastřešenou.

Po roce 1948 byla elektrárna znárodněna a začleněna do Českých energetických závodů – teplárenských závodů Praha‑Holešovice. V 60. letech padlo rozhodnutí o ukončení výroby elektřiny a od roku 1960 byly postupně zlikvidovány všechny tři kondenzační turbíny. Elektrárna přešla výhradně na teplárenský provoz a následovalo období stagnace. Až rostoucí spotřeba tepla vedla ke zprovoznění kotle K5 na hnědé uhlí v roce 1984. Úplný zánik zařízení byl plánován na rok 1989 v souvislosti s dálkovým parním napáječem z elektrárny Chvaletice, tato stavba však po změně společenských poměrů nikdy dokončena nebyla.

Dne 4. května 1992 vznikla akciová společnost Elektrárna Kolín a bylo rozhodnuto o návratu k výrobě elektřiny, která byla obnovena roku 1994 spuštěním plynového kotle K6. Nový hlavní zdroj, kotel K8 na hnědé uhlí, byl uveden do provozu v roce 2003. Roku 2007 elektrárnu odkoupila francouzská společnost Dalkia, jež byla roku 2014 začleněna do skupiny Veolia; od 1. ledna 2015 tak podnik nese název Veolia Energie Kolín. Dne 28. prosince 2020 zasáhl elektrárnu krátce před 11. hodinou výbuch a následný požár způsobený vznícením uhelného prachu v kotelně, při němž naštěstí nebyl nikdo zraněn. Elektrárna ukončila na podzim roku 2024 spalování uhlí a ukončila výroku elektrické energie, nadále se zabývá výhradně výrobou tepla. Provozuje 25 kilometrů parních sítí a teplem zásobuje v Kolíně přes 9 tisíc domácností, nemocnici, školy i některé podniky. Elektrárna v přestavěném kotli spálí cca 60 tisíc tun biomasy (především dřevní štěpky a rostlinných pelet) ročně, což pokryje cca 85 % potřebného množství suroviny k výrobě tepla. Zbylých 15 procent spotřeby dokryje kotel, spalující zemní plyn.

Tepelná elektrárna Kolín patří k nejvýznamnějším meziválečným stavbám českého industriálního funkcionalismu a současně k ikonám evropské architektonické avantgardy. Již ve 30. letech byla vnímána jako manifest moderní estetiky a technického pokroku. Monumentální haly kotelny a strojovny, s čistě geometrickými bílými objemy a subtilními ocelovými mostními konstrukcemi, přitahovaly objektivy předních avantgardních fotografů – zejména Eugena Wiškovského, Josefa Sudka a Jaromíra Funkeho. Jejich diagonálně komponované záběry patří ke vrcholům meziválečné fotografie.

Areál elektrárny tvoří rozsáhlý průmyslový komplex, jehož součástí nebyla jen samotná výrobna energie, ale i správní budovy a obytná zástavba pro vedoucí pracovníky. V roce 2010 byl Fragnerův komín nevhodně znehodnocen velkoformátovými malbami motýlů, které měly symbolizovat vztah elektrárny k životnímu prostředí; odstraněny byly až v září 2023. Navzdory některým necitlivým zásahům si elektrárna uchovala podstatné rysy původní podoby a představuje dnes jednu z nejcennějších technických památek moderní architektury u nás.

V březnu 2020 byl vypracován firmou E-expert projekt "Ekologizace zdroje elektrárna Kolín a změna palivového mixu" v rámci kterého se počítá s ubouráním komína na zhruba poloviční výšku současného stavu, tedy 70 nebo 60 metrů.