Cesty a památky

29. června 2019

Údolí zámků a zahrad (Dolina Pałaców i Ogrodów) je jak čokoládová bonboniéra (polsky se to řekne rozkošně - jak pudełko czekoladek) a bylo velkým překvapením naší cesty na druhou stranu Krkonoš. Měli jsme na jeho prohlídku jeden den a tak jsme museli vybírat jen něco. A myslím si, že se nám výběr povedl. Z Jelení Hory vyrážíme jenom pár kilometrů na jihovýchod.

Čím častěji jezdíme na Dolní Slezsko, tím více je nám jasné, proč se v tomto jediném kraji (vojvodství) nachází celá čtvrtina všech hradů a zámků celého Polska. Naleznete je stejně jako u nás prakticky v každé vesnici mebo městě. Ale nejsou to jen památky a společná staletá historie, proč jsme si to tu zamilovali, ale také mírně zvlněná krajina podobná té u nás a moc prima lidi, s kterými se tu potkáváme. Co se památek týká, tak právě Jelenohorská dolina v centrální části Sudet zaujímá čestné místo mezi všemi, protože se zde na rozloze pouhých 102 km² nachází na 30 zámků, rezidencí i paláců, obklopených nádhernými historickými parky, což nemá ve střední Evropě obdoby. Ale to není zdaleka vše. Tato utěšená krajina je rámována neobyčejně nádhernými pohledy na Krkonoše (z druhé strany, než je známe my) s majestátní královnou Sněžkou, viditelnou snad z každého místa. Zahradní i stavební architekti si totiž dali sakra záležet na tom, aby jejich dílo pomyslně korunovala. Již na počátku 19. století se tomuto místu přezdívalo Slezské Elyseum (nebeský ráj) a mnozí urození návštěvníci ho srovnávali s údolím zámků na Loiře ve Francii. V roce 2005 vznikla Nadace Údolí zámků a zahrad Jelenohorské doliny (Fundacja Doliny Pałaców i Ogrodów Kotliny Jeleniogórskiej) a od té doby se pro tuto oblast vžilo současné označení Údolí zámků a zahrad, někdy také zvané jako Údolí králů. Nadace si vytkla za cíl nejenom ochranu, propagaci a rozvoj celého území, ale především jeho ochranu jako výjimečného kulturního dědictví. V roce 2011 bylo údolí prohlášeno za národní kulturní památku Polska a nadace nyní míří na jeho zápis mezi světové kulturní dědictví lidstva UNESCO.

Přestože se zde nacházejí i starší památky, počátek slávy údolí lze klást až do počátku 19. století. Tehdy si totiž malebné podhůří Krkonoš oblíbila pruská královská rodina, která se rozhodla zřídit si zde svou letní rezidenci. V roce 1831 si nechal pruský král Fridrich Vilém III. v Mysłakowicích (do roku 1945 Erdmanmsdorf) upravit starší zámek na luxusní sídlo a vzápětí na to se přestavovaly i zámky v Karpnikách (do roku 1945 Fischbach) pro jeho bratra a korunního prince Viléma Pruského a Wojanowě (do roku 1945 Schildau) pro jeho dceru Luisu Augustu Vilemínu. Ve stopách královské rodiny sem začala rychle proudit aristokracie z celé Evropy, včetně ruské carské rodiny, zavítal sem třeba i Chopin, Goethe nebo šestý prezident USA John Quincy Adams. Pochlubit se návštěvou tohoto místa tehdy patřilo k bontonu a dokladu příslušnosti k vyšší společenské třídě. V období komunistické Polské lidové republiky, po odsunu původního německého obyvatelstva se paláce změnily na ústavy, školy, zemědělská družstva nebo požární zbrojnice, jejich vnitřní vybavení bylo zničeno nebo rozkradeno. Bez potřebné údržby památky rychle chátraly a místo opravy je uvedené instituce opustily do nově vybudovaných prostor a naprostá většina z nich se proměnila ve zříceniny. Důvodem bylo i to, že komunisté se ze všech sil snažili zamlčovat a potírat jakékoliv informace a památky na to, že toto území po staletí patřilo k Českému království, od roku 1742 pak Prusku a později Německé říši. Pozornost byla věnována pouze památkám na piastovská slezská knížectví do 14. století – a pak následovalo období bez historie až do roku 1945. To se pochopitelně v současnosti pomalu a bolestně (mimochodem v českých Sudetech to není jiné) mění. Většina zámků je již opravena, některé znovuzrození teprve čeká.

Jako první navštěvujeme zámek ve Wojanowě (do roku 1945 Schildau), nádherně zrestaurované sídlo vévodkyně Luisy Augusty Vilemíny, dcery pruského krále Fridricha Viléma III. Zdá se to být až neuvěřitelné, ale ještě v roce 2004 byste zde nalezli vyhořelou ruinu bez oken a střech, obehnanou plotem, ke které byl vstup zakázán. Po opravě ukončené v roce 2010 se zde nachází luxusní hotel. První zmínka o vsi pochází z roku 1281, kdy patřila zemanovi Eberhardu ze Schildau. V polovině 14. století pak zdejší panství získal Jan ze Zejdlic (Hans von Zedlitz) a pravděpodobně v této době byla postavena první tvrz. Tu pak v letech 1603-07 renesančně přestavěl Mikuláš ze Zejdlic a Nimmersattu na zámek. V roce 1642 ho však vypálili Švédové během třicetileté války a znovu ho opravil Kryštof ze Zejdlic v roce 1667. V roce 1754 koupil zámek s dvorem Daniel Buchs z Jelení Hory, původně kupec a bankéř, povýšený v roce 1731 císařem Karlem VI. do českého šlechtického stavu. Ten renesanční zámek přestavěl v barokním stylu. Dalším majitelem byl od roku 1817 Karl Sigismund von Rothkirch a po něm královský soudní rada Karl Albrecht Ike, který v letech 1832-33 nechal zámek neogoticky přestavět podle projektu neznámého architekta z okruhu Karla Friedricha Schinkla. V roce 1839 pak vévodkyně Luisa obdržela od svého otce, pruského krále Fridricha Viléma III., panství Schildau, načež v letech 1839-40 došlo k další přestavbě zámku pro potřeby královské rodiny (Luisa byla provdána za nizozemského prince Fridricha Oranžského, druhorozeného syna krále Viléma I.). Zámek byl tehdy přestavěn do současné podoby podle návrhu architekta Friedricha Augusta Stülera nebo Hermanna Wentzla. Současně také byl ve 30. a 40. letech 19. století upraven anglický zámecký park (rozloha 14 ha) podle plánů významného pruského zahradního architekta Petera Josepha Lenného, autora koncepce parku zámku Sanssouci. Panství patřilo královské rodině do roku 1908, kdy ho Marie Nasavská prodala vydavateli časopisu Kammera, rotmistru Carlu Kriegovi. V letech 1920-45 zámek vlastnil doktor Kurt Effenberg z Vratislavi (Wrocław). V průběhu 2. světové války byla na zámek uvalena vnucená správa a byl zde zřízen pracovní tábor. Po válce zámek připadl Státnímu statku (polsky PGR - Państwowe gospodarstwo rolne), který zde zřídil kanceláře. Zámek je vysoká třípodlažní stavba krytá vysokou stanovou střechou, postavená na pravidelném čtvercovém půdorysu a zpevněná čtyřmi okrouhlými věžemi v nárožích. V přízemí je doplněný dvěma oranžériemi, spojenými se zámkem krytými chodbami. Veškeré zařízení i výzdoba vzaly za své v poválečných dobách, během rekonstrukce po roce 2005 byly obnoveny všechny dochované detaily, mezi kterými vyniká výzdoba tanečního sálu, prostupujícím dvěma patry, renesanční okenní portály, gotický portál do sklepení a ve východním průčelí krásný dvoudílný vstupní renesanční portál s erbovním vlysem.

Jelikož zámek dnes slouží, včetně přilehlých hospodářských budov, jako stylový luxusní hotelový resort, jeho prohlídka je možná pouze omezeně. Volně je přístupný celý anglický park s nádhernými pohledy jak na vlastní zámek, tak na jeho okolí díky průhledy ve vzrostlé vegetaci. Navštívit lze také volně zámeckou restauraci v bývalé stodole. No a zbylé prostory pouze v rámci ubytování. My jsme měli to štěstí, že jsme se mohli podívat do obnovených zámeckých prostor, kde jsou mimo pokojů na ubytování hostů také další místnosti. Vstpbí halu zdobí renesanční klenby a krb s portréty královských majitelů zámku Luisy a Frederika. Gotickým portálem je vstup do sklepení, které je nestarší dochovanou částí památky a dnes slouží jako stylová vinárna i místo pro uskladnění vína. V prvním patře je obnovený taneční sál, prostupující dvěma patry, využívaný dnes například pro pořádání svatebních hostin. vystoupali jsme i na terasu nad středovým rizalitem, odkud se v minulosti otevíral pohled na krkonošský hřeben, zastíněný dnes vzrostlými stromy v parku. Výhled tak byl jen na Janovické rudohoří (Rudawy Janowickie) a jejich součást Sokolí hory (Góry Sokole) se skalnatým vrcholem Sokolíku (Sokolik), vysokým 642 m. n. m., a Křížovou horou (Krzyżna Góra) vysokou 654 m. n. m.

Jenom řeka Bobr dělí zámek ve Wojanowě od sousedního zámku v Lomnici (polsky Łomnica, do roku 1946 Lomnitz). Jedná se o celý komplex staveb, jejichž oprava byla dokončena v roce 2018. Zahrnuje nejenom vlastní zámek (zvaný Velký palác) a samostatně stojící Malý palác (zvaný Vdovský dům - Dom Wdowy) ale i nádherný historický park a přilehlý hospodářský dvůr se špýchary, stáje, stodolami a zámeckou užitkovou zahradu.

Nejstarší zprávy o vsi na soutoku říčky Lomnice a Bobru pochází z roku 1366, kdy se jako její majitel vzpomíná Hans von Schilde. V roce 1391 získal zdejší zboží Jan ze Zejdlic (Hans von Zedlitz) a dalších 300 let je v majetku tohoto významného slezského rodu. Za Zejdliců vznikl zdejší hospodářský dvůr, rodina ale sídlila na tvrzi a později zámku v sousedním Schildau (dnes Wojanów). Když se pak v roce 1654 Anna Elizabeta ze Zejdlic vdala za podplukovníka rakouských císařských vojsk Matyáše Thomagniniho, byl majetek vyčleněn jako samostatné panství. V té době zde také pravděpodobně vzniká první panské sídlo, přestavěné v letech 1705-20 na barokní zámek podle projektu architekta Martina Frantze z Tallinu, který je rovněž autorem kostela Milosti v Jelení Hoře. V roce 1738 koupil na základě souhlasu císaře Karla VI. Habsburského zámek i s panstvím bohatý jelenohorský měšťan a obchodník Christian Mentzel. Císař mu tehdy nabídl indigenát (šlechtictví), ale on upřímně poděkoval a zůstal v měšťanském stavu, protože byl velmi hrdý na to, že do něj patří. Jeho potomkům patřil zámek do roku 1811, kdy ho koupil další obchodník Johann Georg Flach ze Schmiedebergu (dnes Kowary). Po jeho smrti v roce 1828 prodala vdova zámek baronovi Janu Bedřichovi Moritzovi (rodina získala titul českých baronů - böhmischer Freiherrenstand – v roce 1730), kterému patřil do roku 1835. Tehdy se stal novým majitelem Karl Gustav Ernst von Küster, pruský velvyslanec u sicilského dvora a zplnomocněný ministr. Ten nechal zámek v letech 1838-40 přestavět do současné klasicistní podoby podle projektu Alberta Tollberga – dvorního architekta Schaffgotschů ze Slezských Teplic. V rodině Küsterů pak tento majetek zůstal až do konce druhé světové války, poslední majitelkou byla Constanze von Küster, rozená von Schweinichen. Po roce 1945 bylo v zabaveném zámku umístěno nejprve středisko zemědělského poradenství a poté základní škola. Jelikož se ale neinvestovalo do oprav, objekt postupně chátral, až musel být v roce 1977 s ohledem na špatný technický stav, který ohrožoval bezpečnost žáků, uzavřen. V následujících letech se proměnil ve zříceninu. To se změnilo až v roce 1991, kdy zdevastovaný majetek koupil zpět do majetku rodiny vnuk poslední majitelky Ulrich von Küster a se svou přítelkyní a pozdější manželkou Elisabethou Freiin-Ebner von Eschenbach (v té době ještě jako studenti) se pustil do jeho záchrany.

Zámek je trojpodlažní bloková stavba téměř čtvercového půdorysu, zvýrazněná v jihozápadním průčelí mohutnými rizality, připomínajícími věže, zastřešenými zploštělými báněmi, mezi kterými je hlavní vchod, rámovaný balkónem neseným dvěma sloupy. Uvnitř je expozice, připomínající tři století jeho využití, koncipovaná rovněž jako rodinné muzeum rodiny Küsterů (Od Vesuvu po Sněžku, s ohledem na sicilské působení prvního majitele z tohoto rodu). Přístupná jsou dvě obytná patra a sklepení s hospodářským zázemím (kuchyně, lednice s podzemním pramenem atd.). Specialitou je i jedna místnost upravená na školní třídu z dob socialismu, připomínající využití zámku ve 2. pol. 20. století. Prohlídka zámku je možná s průvodcem nebo s elektronickou aplikací ve vlastním smartfonu či zapůjčeném tabletu, která návštěvníkům zprostředkuje interaktivní zážitek (prohlídka se tak může protáhnout až na 3 hodiny).

V letech 1803-4 nechal Christian Gottfried Mentzel postavit v jihovýchodním sousedství zámku druhý palác, zvaný Vdovský dům (Witwenhaus). Jak už napovídá samotný název, určený byl pro pobyt ovdovělých žen patřících k rodině, které neměly po smrti manžela dostatek prostředků na slušné živobytí. Jde o obdélný dvoupatrový klasicistní dům s valbovou střechou, na severní a jižní straně s vyššími rizality. Interiér se skládá ze dvou křídel s průchozí halou v ose. Po roce 1945 zde byly zřízeny obecní byty, které nakonec musely být pro zanedbanou údržbu a tím nevyhovující podmínky v 80. letech 20. století vyklizeny. Při obnově polozřícené budovy v letech 1995-8 byla ve velkém sále v přízemí objevena a renovována část nástěnných maleb z počátku 19. století. Dnes slouží vdovský dům jako stylový hotel.

Oba paláce obklopuje park, založený ještě v 18. století, který byl v roce 1835 přestavěn na krajinný park s rozlohou asi 9 ha podle návrhu zahradního architekta Petera Josepha Lenného. Po roce 1945 park, stejně jako místní zámky zpustl, a v jeho areálu byla zřízena skládka. V letech 1996 až 2005 proběhlá náročná rehabilitace celého prostoru, stromy byly ošetřeny a doplněny a park je opět jedním z nejhezčích přírodních parků anglického typu v celém údolí. Zajímavostí je to, že dnes k tvoří jeden celek s vedlejším parkem, který patří k zámku ve Wojanowě.

K zámkům s parkem přiléhá od severu v letech 2007-18 opravený hospodářský dvůr (Folwark Łomnicky) z 18. století, který dnes slouží jako zázemí pro návštěvníky se dvěma restauracemi (Stará stáj a Zámecká restaurace) a obchodů, kde si lze zakoupit nejrůznější výrobky regionální produkce (pekárna, lněné produkty, med, zavařeniny, marmelády atd). Jako nejnovější přírůstek v lomnickém areálu je právě probíhající rekonstrukce luteránské modlitebny z roku 1748, jejíž dochované části sem byly přeneseny v roce 2017 z nedalekého města Rząśnik (do roku 1946 Schönwaldau). Tam byl po roce 1945 používán jako prodejna hospodářských potřeb, později byl rozebrán a jeho části uloženy na zahradě muzea. Dokončení oprav se předpokládá v roce 2020, kdy bude památka zpřístupněna turistům.

Podobný osud, jako měl zámek v Lomnici, má i další z bývalých královských sídel, nedaleký zámek v Karpnikách. A stejně jako u dalších geografických názvů na Dolním Slezsku, jedná se o novodobý polský překlad původního německého názvu Fischbach (někdy také Vischbach). Sám zámek leží v nádherné poloze pod Křížovou horou, chráněný od jihovýchodu Janovickým rudohořím, obklopený celou řadou rybníků. Nejstarší tvrz, obehnaná dodnes dochovaným vodním příkopem, vznikla kolem poloviny 14. století za rytíře Jiřího z Čirny (Henryka von Tschirn). Tehdy se jednalo o malou pevnost, skládající se z paláce, věže nad vstupní bránou a hradby. Když potom získal v roce 1372 od Anežky Habsburské hrad Sokolec na Křížové hoře, tvrz přešla do majetku celé řady drobných zemanů. V letech 1426-27 ji zničili husité, ale v roce 1475 ji opravil a rozšířil Kacper Schaffgotsch, který přistavěl k hradbě další budovy, uzavírající malý dvorek, zcela obtočený stavbami. V roce 1580 prodal Fischbach Adam Schaffgotsch baronu Melchioru Friedrichovi von Kanitz und Talewitz, který provedl přestavbu tvrze na renesanční zámek. Ten v roce 1593 poškodil blesk, ale záhy byl zase opraven, v roce 1603 byla dokončena také výzdoba jeho interiérů. Až na malé změny (barokní helma na střeše) přečkal zámek v renesanční podobě až do 19. Století, přestože vystřídal celou řadu majitelů, mezi kterými nechyběl ani Křesoborský kášter v letech 1777-84. V roce 1789 se dostává zámek do majetku barona Kašpara Konráda ze Zejdlic, od jehož strýce ho v roce 1822 koupil pro sebe a svou ženu Mariannu princ Fridrich Karel Pruský, mladší bratr krále Fridricha Viléma III. Ten nechal v roce 1832 zámek přestavět ve stylu anglické novogotiky podle projektu architekta Fridricha Schinkla a zařídil ho jako letní královskou rezidenci, kterou často navštěvoval pruský král Vilém III., který se tu setkal i s ruským carem Mikulášem I. Další přestavbu uskutečnil Schinklův žák Fridrich August Stüler a ukončil ji v roce 1846, kdy zámek získal současnou podobu. Současně vznikl i krajinářský (anglický) zámecký park, připisovaný Waltrovi z Bukovce. Již ve 2. polovině 19. století byl zámek otevřen pro četné návštěvníky Slezského Podkrkonoší, kteří si mohli prohlédnout cenné sbírky královské rodiny. V roce 1893 zámek koupil velkovévoda Arnošt Ludvík V. Hesenský, velký mecenáš umění, který sem umístil část svých sbírek z Darmstatdtu. V rukách hessenských knížat zůstal až do roku 1945, během 2. světové války pak sloužil také jako depozitář uměleckých sbírek z celého Dolního Slezska, koncem války byly všechny sbírky odvezeny před postupující Rudou armádou do Německa. Po válce zámek sloužil jako sanatorium pro psychicky nemocné děti, čemuž byly přizpůsobeny všechny interiéry. V roce 1973 ale byl technický stav objektu bez jakékoliv údržby tak špatný, že musel být opuštěn a pomalu se měnil ve zříceninu. V roce 1993 chtěli zloději z opuštěné stavby vylomit a odvézt cenný renesanční portál, ale podařilo se tomu zabránit. Až v roce 2009 koupila ruiny gliwická developerská společnost Wektor Inwestycje a ta do roku 2014 provedla náročnou a velmi citlivou generální rekonstrukci zámku, který upravila na stylový hotel. Během oprav byly obnoveny všechny dochované detaily jako portály, ostění a také vodní opevnění. Zámek bohužel není přístupný k prohlídkám a navštívit nelze ani nádvoří, pokud nejste ubytovanými hosty. Volně je však přístupný nádherný park o rozloze 12 ha s obnovenými rybníky, což je samo o sobě dostatečným důvodem k návštěvě Karpnik. Nádherné pohledy na perfektně opravený zámek, zrcadlící se ve vodní hladině rozhodně stojí za krátkou zastávku.

Z Karpnik pokračujeme jenom pár kilometrů k dalšímu zámku, ale hlavně parku v Bukovníku (polsky Bukowiec, německy Buchwald). Cestou se nám otevírají opravdu neuvěřitelné pohledy na celý Krkonošský hřeben se Sněžkou, na který se nemůžeme vynadívat. Na četných pastvinách se pasou krávy, louky jsou plné divokých květů, jsme z nádhery zdejší krajiny nadšení, vůbec si neumíme představit, že na druhé straně Krkonoš je tak krásně. A je nám líto, že jsme tento kraj neobjevili mnohem dřív. Za chvíli již zastavujeme v Bukovci na parkovišti u nově opravených budov hospodářského zázemí zámku a tam nás čeká paní Katarzyna Smorek z oddělení propagace památek v Údolí zámků a zahrad, která se stala naší skvělou průvodkyní.

Bukovník byl založen na konci 13. století, první písemná zmínka o vsi Buchwald je z roku 1305 v podací listině vratislavského biskupství. Název byl pak odvozen podle bukových lesů v okolí (současná polská podoba názvu je používána od roku 1945). V roce 1379 se majitelem obce stává Jindřich ze Zejdlic (Heinz von Zedlitz) a v majetku tohoto rodu bylo bukovecké panství až do druhé poloviny 16. století (od roku 1392 jako součást Zemí koruny české). Jeho syn Jan ze Zejdlic (Hans von Zedlitz) v roce 1420 založil v okolí obce soustavu rybníků na chov ryb, ale v písemných pramenech z této doby chybí jakékoliv zmínky o panském sídle. Tvrz, obehnaná vodním příkopem, se poprvé připomíná až v kupní smlouvě z roku 1573, kdy Bukovník přechází sňatkem dcery Jan III. ze Zejdlic, Barbory, na Jana z Rybnice (Hanz von Reibnitz), jehož potomci ho vlastnili do roku 1759, kdy bukovecká větev rodu vymírá. V následujících 30 letech se vystřídala celá řada majitelů, až zadlužený Bukovník kupuje v roce 1785 ve svých 33 letech hrabě Bedřich Vilém z Redernu (Friedrich Wilhelm von Reden), který se právě vrátil z kavalírské cesty po západní Evropě. V duchu získaných zkušeností nechal přestavět zámek, u kterého založil velký přírodní (anglický) park. V roce 1802 se oženil s o 24 let mladší Frederikou Karolínou, baronkou z rodu Riedesel zu Eisenbach, s kterou se seznámil (ještě jako s 12letou dívenkou) již při své cestě po Anglii v roce 1786. Za zásluhy o rozvoj průmyslu a hospodářství v Jelenohorské kotlině získal v roce 1810 od pruského krále Fridricha Viléma III. Řád červené orlice (Roter Adlerorden). Umírá v Bukovníku ve věku 63 let 3. července 1815 bez dědice a v jeho díle tak pokračuje jeho vdova (bylo jí 39 let) Frederika. Díky ní se stal zámek i s celým parkem kulturním centrem tehdejšího Pruska a oficiálním letoviskem, kam zajížděly nejvýznamnější osobnosti politiky, vědy i kultury. K jejím zásluhám pak patří i to, že v roce 1837 pak přijala na svém panství evangelické emigranty z Tyrolska (v okolních obcích se dodnes zachovalo několik domů tyrolského typu) a v roce 1844 se zasloužila o postavení z norské obce Vank přeneseného dřevěného kostela v Karpači. Bezdětná zemřela 14. května 1854 v Bukovníku ve věku 80 let. Majetek dědí její sestřenice baronka Marie Karolina von Rotenhan, která v roce 1856 pozvala do Bukovníku významného německého krajinářského architekta Eduarda Petzolda, aby provedl rozsáhlou úpravu zámeckého parku. V roce 1878 se majetku ujímá její syn Hermann Wolfgang von Roterhan, který se svou ženou Hedvikou navázali v díle na Frederiku z Redernu a velmi se zasloužili o rozvoj kraje. Poslední majitel z tohoto rodu Friedrich se zasloužil o rozvoj lesnictví, u rybníka v parku otevřel ve 30. letech 20. století veřejné koupaliště a podporoval turistický ruch v Bukovníku. Majetek mu byl zabaven po roce 1945, v zámku vznikla zemědělská škola a park i stavby v něm zcela zpustly. Obrat nastal po roce 2005, kdy vznikla Nadace Údolí zámků a zahrad Jelenohorské kotliny (Fundacja Doliny Pałaców i Ogrodów Kotliny Jeleniogórskiej), pod jejímž vedením dochází k rehabilitaci celé kulturní krajiny.

Vlastní zámek je po klasicistní přestavbě provedené Bedřichem Vilémem z Redernu v letech 1786-1788 podle projektu architekta Fridricha Raabeho z Berlína blokovou dvoupodlažní stavbou na čtvercovém půdorysu, jejíž jednolitost narušují pouze dva rizality na jižním a západním nároží. Jedná se o pozůstatky po původních věžích. Hlavní vstup po širokém schodišti je od severu. Poté, co zámek opustilo zemědělské učiliště počátkem 90. let 20. století je dnes sídlem Svazků podkrkonošských obcí a v plánu je jeho přestavba na vzdělávací a školící centrum Nadace Údolí zámků a zahrad Jelenohorské kotliny. Okolní hospodářské budovy byly postaveny v letech 1790 - 1800 podle plánu Karla Gotfryda Geisslera (žáka slavného německého architekta Karla Gottharda Langhansa, autora Braniborské brány v Berlíně) a dnes prochází postupnou opravou.

Zámecký park má rozlohu 120 hektarů a když ho na přelomu 18. a 19. století Bedřich Vilém zakládal, vycházel z inspirací načerpaných v Anglii. Již tehdy se jednalo o jeden z nejkrásnějších parků Pruska, protože jeho krajinářskou hodnotu dotváří blízké Krkonoše, jejichž hlavní hřeben uzavírá četné průhledy. Na jeho území je několik rybníků a také pavilonů a dalších romantických staveb. Dodnes se dochoval letohrádek Belveder (zvaný též Aténina svatyně nebo čajovna), postavený v dórském stylu Bedřichem Vilémem v roce 1804 jako dárek jeho milované ženě u příležitosti 2. výročí svatby. Sloužil jako její knihovna a místo odpočinku s nádherným výhledem na Krkonoše. Dále je zde pseudogotický původně pavilón zvaný Opatství, po roce 1815 změněn na mauzoleum Bedřicha Viléma a od roku 1854 i jeho ženy Frederiky Karolíny (v 80. letech 20. století ve zříceninách, dnes po rekonstrukci v původní podobě), dům zahradníka Waltera (1797), rozhledna v podobě romantické hradní zříceniny zvané Kesselburg (480 m. n. m), Amfiteátr, umělé jeskyně.

Škoda, že jsme neměli víc času na prohlídku celého zámeckého parku, což všem návštěvníkům doporučuji, protože musíme dokončit naše putování po Údolí zámků a zahrad v lázních Slezské Teplice (polsky Cieplice Śląskie-Zdrój, německy Bad Warmbrunn), které jsou od roku 1976 částí Jelení Hory. Z malebného městečka s nevelkým náměstíčkem, zámkem, parkem, kostelem s bývalým klášterem a několika termálními prameny vyzařuje neuvěřitelná pohoda a klid. Jde o vůbec nejstarší lázně na území dnešního Polska a léčit se tu dají nemoci pohybového ústrojí, ale i choroby očí a ledvin. Stará legenda praví, že zdejší léčivá zřídla objevil piastovský kníže Boleslav I. Vysoký (Bolesław I Wysoki ) už v roce 1175 při lovu jelenů (zraněné zvíře skočilo do horkých pramenů a uzdravilo se). První zmínka o obci pochází až z roku 1281, kdy kníže Bernard Lemberský Hbitý daroval řádu johanitů ze Střihomi osadu jménem Calidusfons (teplá zřídla). Ve 14. století se staly Slezské Teplice majetkem rodu Schaffgotschů, kteří nejprve sídlili na nedalekém hradu Chojnik (Kynast). V roce 1403 přivedli do Slezských Teplic cisterciáky, nechali jim zde vystavět klášter. Ti se následně starali i o prameny, v letech 1689–93 postavili už i poměrně rozsáhlý lázeňský dům pro hosty. A byl to také příslušník tohoto rodu (Kryštof Leopold), kdo nechal postavit v letech 1665–81 kapli sv. Vavřince na Sněžce. První odbornou zprávu o zdejších pramenech podal v roce 1569 lékař Kaspar Hoffmann, ale obzvláště pozoruhodnou etapou zdejší historie je období mezi léty 1596 a 1605, kdy sem z Jelení Hory zajížděl městský lékař Kaspar Schwenckfeldt (14. srpna 1563 - 9. června 1609), snad nejvýznamnější osobnost přírodních věd v celém tehdejším Slezsku. Okolí Teplic poznal jistě dobře, v roce 1607 vyšla ve Zhořelci jeho práce Hirschbergischen warmen Bades in Schlesien unter dem Riesen-Gebürge gelegen, kurtze und einfältige Beschreibung, tedy dílo pojednávající právě o zdejších pramenech. Zmiňuje se o historii tohoto místa i o léčebném využití minerálních vod, ba také o minerálech a drahých kamenech, v závěru knihy najdeme dokonce i soupis rostlin, které se tehdy používaly v léčení řady chorob. V jejich případě se však nejedná jen o druhy z bezprostředního okolí Slezských Teplic, jsou tu uvedeny i rostliny výrazně horské, krkonošské (například od Sněžných jam, Schneegruben nebo od hradu Chojnik) nebo i z oblasti už vzdálenějšího Gryfova (Greiffenstein), rodného Schwenckfeldtova města. . K nejslavnějším návštěvníkům lázní patřila polská královna Marie Kazimíra d’Arquien, manželka krále Jan III. Sobieského, která tu se svým dvorem pobývala v roce 1687, už v roce 1653 byl zdejším váženým hostem litevský kancléř Albrycht Stanisław Radziwiłł, v roce 1800 také pruský král Fridrich Vilém III., v roce 1790 sem zavítal i básník Johann Wolfgang Goethe, z malířů Caspar David Friedrich nebo Georg Friedrich Kersting.

Teprve v letech 1784-88 si zde nechal podle plánů opolského stavitele Johanna Georga Rudolfa postavi Jan Nepomuk Schaffgotsch (1732–1808), zemský hofmistr ve Svídnici, rozsáhlý zámek (Pałac Schaffgotschów), který se stal na dlouho hlavním rodovým sídlem. Žili zde až do roku 1945, kdy byl zámek zestátněn, dnes budova patří vratislavské technické univerzitě (Politechnika Wrocławska). K významným členům této větve rodiny patřil třeba i vratislavský biskup a známý milovník hudby Filip Gotthard Schaffgotsch (1715–95), který při slezských válkách stál na straně Habsburků, byl proto záhy držen v pruském zajetí, z něhož uprchl do Javorníku, odkud ze zámku Jánský vrch potom spravoval tu část vratislavské diecéze, která se nachází v českém Slezsku a na Moravě. Přilehlý lázeňský park tvoří stará zámecká zahrada, která měla původně podobu pravidelné francouzské zahrady, ale po roce 1816 došlo k její volnější krajinářské úpravě, která je pro lázně jistě vhodnější. Autory projektu byli zahradník Hans Karl Walther a stavitel Schaffgotschů Carl Anton Mallickh. V roce 1838 byl park ještě rozšířen a pod touto úpravou je údajně podepsán Jacob Heinrich Rehder. Od zámku vede jihozápadním směrem lipová alej, po východní straně ji lemují louky s výsadbou dřevin o charakteru krajinářského parku, na západní straně byl zřízen poněkud pravidelněji osázený parter s vodními prvky a záhony růží i letniček. Z různých míst parku jsou nádherné průhledy na Krkonoše po ose spojující zámek a starý schaffgotschovský hrad Chojnik a dál přímo až na další s rodem Schaffgotschů spojený bod – na vrchol krkonošské hory Vysoké Kolo ke Sněžným jámám, kde Schaffgotschové vystavěli na konci 19. století horský hotel s vyhlídkovou věží. Poslední větší revitalizace parku proběhla v letech 2010–12. Nakonec ještě navštěvujeme kostel sv. Jana Křtitele, který nechal na místě staršího klášterního kostela (ten i s klášterem 6. září 1711 vyhořel) postavit v letech 1712-14 Jan Antonín Schaffgotsch. Klášter byl zrušen v roce 1810 a jeho budovy slouží dnes lázeňským účelům. Z původní stavby se ještě zachovala zvonice z roku 1709, která byla kdysi klášterní bránou. Uvnitř kostela zrovna probíhala rekonstrukce hlavního oltáře, na kterém je obraz od Michaela Leopolda Wilmanna a na třech bočních oltářích plátna od Jana Františka Hoffmanna. V podzemí kostela je rodová hrobka Schaffgotschů a do zdi mezi zvonicí a školou bylo v roce 1849 vsazeno 16 renesančních náhrobníků této rodiny, přinesených sem od tehdy zbořeného kostela v Radomíři (polsky Radomierz, německy Seiffersdorf). Nejstarší náleží Hedvice Schaffgotschové († 1579) a nejmladší Oswaldovi von Tschammer († 1624).

V Teplicích se naše cesta po památkách Údolí zámků a zahrad končí a tak se vracíme zpět na hotel v Jelení Hoře, oddechnout si před výletem za památkami v sousedním údolí.