Cesty a památky

Ráno jsme přiletěli do Káhiry z Prahy spojem OK 270 a přiletěli jsme přesně v čas, tedy ve 2:20 místního času. To je jediná nevýhoda přímého letu z Prahy, že ten noční čas je opravdu brutální. Ale jsme již zvyklí, na letišti v Káhiře takto přistáváme již potřetí. Pamatuji si na první pocity před 5,5 lety, když jsme zde v únoru 2004 přistáli poprvé. Splnění velkého snu. Egypt.

Po nezbytném odbavení a zaplacení vstupního víza za 15 USD (tč. 257 Kč) na osobu si před letištěm bereme taxíka a ujíždíme nočním městem přes novou čtvrť Heliopolis do centra. Za taxík jsme zaplatili 70 EL (245 Kč), což je oproti minulosti skoro jednou tolik, ale na menší cenu jsme to nestáhli, většinou chtěli 100 EL. No, říkáme si hold, že za cestu z letiště se prostě vždy platí víc, ale jak ještě uvidíme později, všechno je dražší zhruba o 100 % než si pamatujeme z předešlých cest. Co se dá dělat.

Těsně před 4:00 ráno vstupujeme do nám tolik dobře známé budovy čp. 26 na ulici Mahmúd Basjúní se stařičkým švýcarským výtahem ještě z doby britské správy nad Egyptem, který u nás vyvolává naprosto stejné pocity pokaždé, když se zapřením s ním jedeme do šestého patra. Co naplat, tento adrenalinový zážitek je ale přeci jen lepší, než se táhnout tak vysoko se všemi zavazadly. Ještě jedno patro po schodech pěšky a jsme nahoře, kde je na střeše nám tolik dobře známý hotel Dahab. Není to žádný luxus, ale slušné místo pro nocování v centru Káhiry to je. Navíc cena – za čtyřlůžkový pokoj platíme 75 EL (263 Kč) za noc – je naprosto skvělá. Bydlíme zde pokaždé a dokonce i pokoj 713, kde teď jsme, již známe. Na nic nečekáme a jdeme hned spát, abychom mohli čerství vyrazit na prohlídku Káhiry.

V polospánku jsem někdy kolem šesté ráno zaregistroval milý a tak důvěrný hlas muezzina z blízkého minaretu, ale neprobudilo mě to úplně, jenom prostě připomnělo, že jsme tady správně. Vstali jsme v 9:00, nasnídali se a vyrazili hned za čerstva do Egyptského muzea (vstup 60 EL = 200 Kč, mumie faraonů 100 EL = 330 Kč). To je od našeho hotelu Dahab opravdu jen kousek, snad jen 5 minut chůze na severní část náměstí Midan Tahrir. Co bylo poněkud nepříjemné, byly davy turistů, které se tou dobou jako my, valily dovnitř. Záhy nám to došlo – to byli naši staří dobří známí hurgharďáci, kteří po „příjemné“ noci v autobusu ze svých přímořských letovisek u Rudého moře právě přijeli k první zastávce na svém fakultativním výletu. No, museli jsme to nějak překousnout – naštěstí hurgharďáci nemají moc času a tak většinou pospíchali jen k pokladům Tutanchamona a zase prchali ven za vlaječkami svých průvodců a pokračovali k pyramidám. Během hodinky se muzeum vylidnilo a my se mohli v klidu věnovat prohlídce.

Samotná stavba muzea, které založil v roce 1858 Francouz August Mariett, je zajímavou klasicistní budovou dokončenou roku 1902. Přichází se k ní zahradou, kde lze spatřit rostliny symbolizující Horní a Dolní Egypt – papyrus a lotos a v západní části hrob zakladatele muzea Marietta a památník významných egyptologů. Tohle muzeum je skutečným chrámem historie, byť mám velké výhrady k instalaci exponátů a jejich prezentaci. Až na drobnosti v 1. patře (především instalace zlatých exponátů) se zde za posledních 100 let nic nezměnilo a exponáty nedozírné ceny se zde krčí v nevzhledných vitrínách, pokrytých vrstvou prachu. Chybou je i nedostatečné a nevhodné osvětlení. To vše snad vyřeší nové muzeum, které se od roku 2002 staví v Gíze nedaleko pyramid (možná i proto se do současné expozice nic neinvestuje). Konec konců, když se od toho člověk odpoutá, vidět na vlastní oči to, co známe z učebnic dějepisu nebo výpravných publikací o historii lidstva, je fascinující pocit. Jenom bych přivítal, kdyby zde byly zvlášť zvýrazněny rozhodující exponáty, jako třeba Džoserova socha (2648 př. n. l.), nejstarší socha svého druhu na světě, nebo Narmerova plaketa (3100 př. n. l.), představující sjednocení Horního a Dolního Egypta jedním vládcem a tedy počátek starověké Egyptské civilizace a podobně. Hned proti vchodu nelze minout ani kopii slavné Rosetské desky (196 př. n. l.), na které je kromě 14 řádků hieroglyfického a 32 řádků démotického (novější staroegyptské písmo) textu ještě 55 řádků textu, napsaného řeckým písmem. Řecký text se dal přečíst i přeložit, díky čemuž bylo v roce 1822 francouzským archeologem Jean-Françoisem Champollionem rozluštěno staroegyptské hieroglifické písmo. Vždycky mě překvapí, jak zejména poslední dva exponáty turisté minou a jen málo kdo se u nich zastaví – a přitom jsou tak důležité! Přes místnosti s mistrovskými díly Staré říše, kde je i krásná Menkaurava triáda (2503 př. n. l.), plaketa z černé břidlice zobrazující stavitele nejmenší z pyramid v Gíze s bohyní Hathor (po pravici) a ženskou postavou zobrazující Dolní Egypt, jsme došli do malé expozice Amarnského období v zadní části přízemí muzea. Ta je zasvěcena „kacířskému faraonovi“ Achnatonovi (1352 – 1336 př. n. l.), který prosadil kult jednoho boha – boha slunce Atona. Nejkrásnějším exponátem tady byl nedokončený portrét královny Nefertity, Achnatonovy manželky, s nádherně vykreslenými rysy této jistě krásné ženy. Kolem kolosálního sousoší (kolem roku 1345 př. n. l.) faraona Amenhotepa III. a Teje, jeho manželky, u jejichž nohou jsou sochy jejich královských dcer, vystupujeme již do 1. patra, kde jsou asi nejžádanější expozice, 1700 exponátů z hrobky faraona Tutanchamona (vládl 1336 – 1327 př. n. l.). U vchodu jsou dvě zlacené Tutanchamonovy sochy v životní velikosti a malovaná truhla zobrazující mladého faraona na vozíku. Uprostřed chodby stojí famózní zlatý faraonův lví trůn vykládaný polodrahokamy a sklem, a v okolních vitrínách je rozestavěno 28 pozlacených soch bohů a část z celkem 413 soch vešebů, posmrtných faraonových pomocníků. Na konci chodby stojí nádherně zdobená pozlacená obřadní lehátka, u nichž není znám přesný význam. V dalším sále jsou alabastrové kanopy na zlaté schránky s faraonovými vnitřnostmi a vedle dech beroucí zlatá kanopická skříňka se čtyřmi zlatými sochami bohyň Esety, Neity, Nebthety a Selkety, které s rozpřaženýma rukama chrání její obsah. V další části chodby jsou tři obrovské dřevěné pozlacené skříně, které byly do sebe poskládány a uvnitř kterých byl vlastní sarkofág. V sousední místnosti jsou asi nejkrásnější věci, které jsem kdy v životě viděl – 12 kg vážící zlatá posmrtná faraonova maska, třetí 110 kg vážící rakev z masivního zlata a druhá pozlacená rakev (vnější sarkofág s mumií je v Údolí králů ve faraonově hrobce). Vše nádherně zpracované a doslova beroucí dech. Ono se ani nelze dostatečně na tu krásu vynadívat, ale nakonec musíme vyrazit na dokončení prohlídky a k další cestě.

Z muzea se vydáváme nejprve k Nilu, abychom se podívali na tuto opravdu grandiózní řeku a pak metrem odjíždíme na stanici Mar Girgis (cena za jízdenku 2 El = 6,50 Kč), ležící přímo v centru Staré Káhiry [Masr al-Qadíma], která je nejstarší částí současné metropole. Říká se jí také Koptské město, neboť je zde soustředěno několik desítek křesťanských kostelů. Město dnes leží de facto uvnitř hradeb římské pevnosti Babylon, kterou založil římský císař Trajan kolem roku 98 n. l. na místě staršího osídlení. Vchod dovnitř je dodnes mezi dvěma válcovými římskými věžemi, o jejichž zdi kdysi šplouchaly vlny Nilu, než se před několika staletími říční koryto posunulo dál na západ, vykopávky u jižní věže odhalily staré nábřežní hráze. Obě mohutné věže mají zdi o síle tří metrů, byly původně dvacet metrů vysoké a měly průměr 33 metry. Na vrcholku severní věže je postaven řecký ortodoxní chrám sv. Jiří s klášterem (Mari Girgis), původně z 10. století a po zničení ohněm v roce 1904 je v současné podobě po přestavbě v roce 1909.

My ale míříme do sousedního kostela Panny Marie, který se také nazývá Kanísit al-Muallaga (= visící kostel). Název vyplývá z toho, že je postaven na vrcholu bývalé Vodní brány římského Babylonu – tedy ve vzduchu. Ačkoliv současné novobarokní průčelí pochází až z 19. století, vlastní kostel je velmi starý. Postaven byl v letech 690–92 na místě ještě staršího kostela ze 4. století. Vede k němu 29 mramorových schodů a před vlastním vstupem je nádherná předsíň, zdobená kamennými reliéfy. Kostel je trojlodní, dlouhý 23,5 m, široký 18,5 m a 9,5 m vysoký a jeho klenby jsou podepřené 13 sloupy, které symbolizují Krista a jeho učedníky; jediný černý sloup znázorňuje Jidáše. Slonovinou vykládané zástěny skrývají tři oltáře, před kterými stojí na 15 sloupech nádherná mramorová kazatelna z 11. století, využívána pouze jednou v roce na Květnou neděli. V sousedním babtisteriu je průhled v podlaze na zbytky římské brány, nachází se zde kaple sv. Takly Hajmanota (hlavní svatý Etiopie, který žil ve 13. stol) se světcovým obrazem a několik krásných nástěnných maleb ze 14. století.

Po prohlídce kostela pokračujeme kolem kláštera do úzké uličky, která je pod úrovní současného povrchu. Brankou se starými dřevěnými vraty jsme proklouzli do úplně jiného světa, než je ten okolní a připadáme si jak před staletími. Zaujal nás rytmický zvuk z koptského kostela sv. Jiří (neplést s ortodoxním řeckým kostelem stejného jména naproti), kam jsme zašli. Byli jsme tu svědky naprosto neznámého obřadu, při kterém kněží vynášeli zlatý kříž, kterého se přítomní zpívající věřící snažili dotknout. Vůbec tomu pochopitelně nerozumíme, ale atmosféra v prastarých zdech tohoto kostela byla naprosto úžasná.

Uličkou pokračujeme dál až ke kostelu sv. Sergia a Bakcha (Abu Serga), který sice v dnešní podobě pochází až z přelomu 10. a 11. století, ale základy starší stavby byly položeny již v 5. století. Ještě dále do minulosti ale sahají legendy s tímto místem spojené – tam, kde je kostelní krypta, měla podle legendy bydlet Svatá rodina v egyptském vyhnanství. Jakpak bychom mohli toto místo minout, míříme ke kryptě jako první, bohužel je vstup dolů uzavřen. Prohlížíme si tedy alespoň vlastní kostel, který je klasickým příkladem raně křesťanské baziliky se zvýšenou střední lodí a dvěma postranními loděmi. Musím říci, že otevřený střešní prostor s galeriemi na plochých střechách obou bočních lodí a arkády mezi loděmi, vytvářejí dojem neobyčejné lehkosti. Uprostřed stojí oltář pod baldachýnem a po jeho stranách jsou kaple sv. Jiří a sv. Michala.

Ještě o kousek dál toutéž uličkou jsme došli k synagoze Ben Ezry. Původně zde stával křesťanský kostel již ve 4. století, ale v roce 882 zakoupil tento pozemek pro stavbu synagogy Abraham ibn Ezra z Jeruzaléma. Během přestavby v roce 1894 došlo k senzačnímu nálezu asi dvou set tisíc fragmentů pergamenů, popsaných hebrejskými, aramejskými a arabskými texty. K místu, kde tato nejstarší synagoga v Egyptě stojí se váže několik biblických informací. Údajně na tomto místě stával chrám proroka Jeremiáše, kde se shromáždili Židé po útěku z Jeruzalému, odkud je vyhnal babylónský vládce Nabuchadnezzar II. (známý dnes jako Nabucco podle Verdiho opery), v rákosí na tomto místě prý našla faraonova dcera Mojžíše a z místního pramenu Panna Maria nabírala vodu na vykoupání Ježíše. No to se nám to tu pěkně mísí židovské i křesťanské tradice…

Cestou zpět jsme jako poslední navštívili kostel svaté Barbory, který byl postaven již ve 4. století a do dnešní podoby byl rozšířen v letech 1072–73, kdy sem byly přeneseny ostatky světice. Uloženy jsou v malé kapli vlevo od hlavní lodě, kam jsme sotva stačili dojít, protože kostelník již zhasl světla a dal nám na prohlídku pouhé dvě minuty. Nelida jeden.

Hned za hradbami římského Babylonu s koptským hřbitovem jsme vstoupili do čtvrti Fustát, které dominuje rozlehlá mešita Amr Ibn al-Áse, kterou nechal postavit v roce 642 dobyvatel Egypta Amr. Právě na tomto místě si totiž v roce 641 postavil svůj vítězný stan. Dnešní vzhled ale dostala tato nejstarší egyptská islámská stavba po mnoha celkových úpravách až v roce 1798, a není tedy až zase tak moc zajímavá – spíše jde o to, že je to místo, odkud se začal islám šířit do země na Nilu. Ale i muslimové mají své pověsti, takže o sloupech vedle mihrábu se vypráví, že je kdysi chalífa Umar I. (přítel proroka Mohameda, v letech 634–44 druhý volený chalífa) jediným prásknutím biče zvedl z prachu země a nechal je doletět z Medíny až sem vzduchem.

To se ale již úplně setmělo a tak se vracíme na hotel, vyspat se na zítřejší cestu za pyramidami. Domluvili jsme se na tom výletu s taxikářem, který nás vezl zpět k hotelu noční Káhirou. Zítra se tedy máme na co těšit.