Cesty a památky

16. června 2022

Již při plánování letošní cesty jsme věděli, že se nám do ní připlete 16. červen, čtvrtek, kdy je v Polsku jeden z nejvýznamnějších církevních svátků. Je to den, kdy katolíci slaví Tělo a krev Páně, svátek známý také jako Boží tělo. Je to den, kdy se nepracuje, školy, obchody ale i muzea a památky jsou zavřené a polskými městy a vesnicemi procházejí procesí. Jelikož jsme se nemohli z tohoto důvodu vydat na plánovanou Stezku orlích hnízd, museli jsme naše putování přerušit. Nakonec toho nelitujeme. Na doporučení kamarádky Olgy z Katowic jsme se vydali na procesí do Lipin, které jsou dnes jen jednou z pěti čtvrtí města Švientochlovice (Świętochłowice). Jedná se o nejchudší část Horního Slezska (a patří mu i nechvalné prvenství v desítce nejzanedbanějších regionů v Polsku), proslavenou rovněž vysokou mírou nezaměstnanosti a z toho plynoucí kriminalitou. Lipinám dominují zchátralé, špinavé familoky z červených cihel a zanedbané dvorky s udusanou hlínou. Velmi specifické atmosféry této čtvrti využil režisér Paweł Wysoczański a natočil zde velmi oceňovaný film jednou budeme šťastní (Kiedyś będziemy szczęśliwi ) z roku 2011. Tak co to tedy vůbec jsou ty Lipiny, kde dnes e žije na 8 000 obyvatel?

Jejich počátky sahají teprve do 18. století, kdy si zde postavil zámeček, nebo spíš panský dvůr, majitel panství Schlesiengrube (dnes Chropaczów) Jerzy Goszycki. Od něj ho v roce 1799 koupil Karl von Woyrsch, který ho ale obratem v roce 1802 prodal hesenskému hraběti Jiřímu karlovi, který byl vnukem hessensko-darmstadtského landkraběte Ludvíka VIII. Při této transakci se obec poprvé objevuje v písemném prameni pod názvem Lipine. V roce 1806 se majitelem panství stává bavorský král Maxmilián I. Josef Bavorský a za jeho éry byla v roce 1823 zahájena těžba černého uhlí. V roce 1826 získal Lipiny průmyslový magnát hrabě Karel Lazar Henckel von Donnersmarck (1772 – 1864) a po něm v roce 1850 jeho mladší syn, rovněž významný průmyslník, Guido (1830 – 1916). Za nich byl otevřen v Lipinách nový důl Quintoforo a v roce 1847 i slévárenská huť Konstancja (později Silesia) na zpracování zinku. Pro své zaměstnance nechal Guido Henckel von Donnersmarck vystavět na přelomu 19. a 20. století celou obytnou kolonii domů z červených cihel, zvaných familoky (z německého Familienhaus). Jedná se o typické domy pro dělníky v těžkém průmyslu a jejich rodiny žijící na Horním Slezsku. Domy byly zpravidla vysoké dvě až tři patra, bez kanalizace. Společný vodovod se nacházel na mezipatře (ausgus) a pro jeden vchod byl jeden společný záchod (haziel [hažjel]) ve dvoře. Typický byt pro 6 až 8 lidí se skládal z kuchyně, komory se spíží a pokoje, jeho velikost činila přibližně 35 m². Každodenní život probíhal především v kuchyni. Kromě toho byly na dvoře tzv. komůrky pro každý byt určené na uskladnění zelí, brambor apod. Familoky představovaly ve své době slušný standard bydlení především díky vodovodu a sociálním jistotám zaměstnanců. Jejich existence ve městech Horního Slezska také ovlivnila místní kulturu, kde bylo místo familoku zvlášť uznáváno a často popisováno v literatuře, zejména ve vzpomínkách obyvatel, což přispělo k utváření lokální slezské společnosti. Lipiny se v té době staly také sídlem první akciové společnosti ve Slezsku s názvem Slezské zinkové doly a slévárny, a.s. (Schlesische AG für Bergbau und Zinkhüttenbetrieb). V té době měly Lipiny téměř 5 000 obyvatel z nichž 2/3 byli Němci a 1/3 Slezané (Ślązacy [šlonzáci]). Po rozdělení Slezska v roce 1922 se Lipiny ocitly na polské straně hranice a díky pokračujícímu obrovskému průmyslovému rozvoji měly v roce 1925 již 18 220 obyvatel. V té době se ale také jednalo o jedno z nejznečištěnějších míst v Evropě. Období po roce 1945 je poznamenáno sice i nadále vysokou průmyslovou prosperitou, nicméně se přestalo investovat Den, kdy do Slezska vstoupila Rudá armáda, byl nejhorším dnem v historii Lipin. Průmyslová prosperita byla sice stále vysoká, ale využívání zdrojů se radikálně změnilo. Přestalo se investovat do kvality a rozvoje a pozornost se soustředila na životní prostředí drancující těžbu co největšího množství nerostných surovin a jejich vývoz do Sovětského svazu. Po vyčerpání lipinských ložisek nastala ekonomická, ekologická a sociální degradace provázená ekonomickou transformací po roce 1989. V rámci ní byla například v roce 2000 uzavřena jako poslední podnik dávající lidem práci stará slévárna zinku. Nastalo období všeobecné chudoby a úpadku, které se ani za velmi významné pomoci peněz z EU nedaří zastavit.

Kromě zmíněných familoků, které jsou dnes převážně ve velmi zanedbaném stavu, se v Lipinách zachoval kostel sv. Augustina, postavený v letech 1871-72 a slavnostně vysvěcený 24. srpna 1872. Zásluhu na jeho vzniku má kněz Edward Deloch, který se v roce 1869 obrátil dopisem na Augusta Schmiedera, generálního ředitele akciové společnosti Slezské zinkové doly a slévárny, s prosbou o financování stavby nového kostela. Bohužel jméno architekta nebo projektanta stavby nejsou známé, nalezené dokumenty hovoří pouze o tom, že stavbu zaplatila akciová společnost. Jedná se o novogotickou trojlodní stavbu s vysokou věží v západním průčelí, postavenou z červených cihel, Pouze vstupní portál je ze světlého pískovce, ozdobený sochami sv. Augustina a sv. Jana Nepomuckého.

Život v Lipinách se už léta točí kolem dvou hlavních ulic, a to Barlickiego a Chorzowské. Před lety to byly poměrně živé obchodní ulice, na kterých byla desítka restaurací a barů, také tržnice. Dnes tu straší zanedbané činžovní domy familoky s překližkami na místě rozbitých oken a koberci místo dveří. V regionu jsou Lipiny proslulé proslulá dvěma věcmi. Již zmíněnou chudobou a také již zmíněnými oslavami Božího těla. Slavnostní a pestré procesí se tu koná jednou ročně. Chudoba je zde ale na denním pořádku. My jsme ale dorazili právě v ten den, kdy se ponuré ulice změní k nepoznání a Lipiny rozkvetou církevní slavností Božího těla. Co je to za slavnost, která u nás není příliš známá?

Slavnost Těla a krve Páně (polsky Uroczystość Najświętszego Ciała i Krwi Chrystusa), které se lidově říká Boží tělo (Boże Ciało) je jedním z významných katolických svátků, při kterém se zdůrazňuje reálná přítomnost Ježíše Krista jako Boha i jako člověka při eucharistii (Poslední večeře). Jedná se o pohyblivý svátek, který se vypočítává od Velikonoc daného roku, ale co je jisté, že vždy připadne na čtvrtek následující po neděli zasvěcené Nejsvětější Trojici, která se slaví 57 dní od neděle velikonoční. Poprvé byl tento svátek zaveden v roce 1246 v belgickém Lutychu a v roce 1264 ho papež Urban IV. ustanovil pro celou církev. V českých zemích, ke kterým v té době patřilo i Slezsko, vrcholily eucharistické slavnosti v době předhusitské mezi léty 1390–1420, kdy se budovaly ve městech kaple Božího Těla a při nich se ustanovovala bratrstva Božího Těla. Procesí, která svátek provázejí, byla obnovena v katolických městech hned po skončení husitských válek již roku 1436, jinde postupně až do 70. let 15. století. Procesí totiž byla od počátku součástí slavnosti a již ve 13. století probíhaly podle podobného scénáře, jako dnes. Věřící se zastavovali na čtyřech zastaveních, na kterých se četly úvodní části čtyř evangelií a udělovalo se svátostní požehnání lidem a budoucí úrodě na polích. V barokní době se pak tato liturgická zvyklost stala triumfálním tažením a vděčným divadlem, jak to odpovídalo dobové mentalitě. Nutno dodat, že eucharistický průvod není ukládán žádným závazným liturgickým předpisem. Jeho uspořádání závisí na místních zvyklostech a formu určuje biskup příslušné diecéze. U nás byla tati tradice velmi živá za první Československé republiky, kdy byl svátek Božího těla státním svátkem jako je dnes v Polsku. Tradice byla u nás zrušena v roce 1948, kdy nebyla možné na veřejnosti žádné projevy náboženského života. V současnosti se v některých farnostech tato tradice obnovuje, ale dá se označit spíše za pozapomenutou.

My jsme se dostavili krátce po 8:00 do Lipin ke kostelu sv. Augustina, kde již v tu chvíli běžela slavnostní mše svatá. Teď už jsme jen vyčkali jejího konce, kdy se v 8:45 rozezněly zvony na kostelní věži a z kostela vyrazilo liturgické procesí. Pod baldachýnem, připevněným na čtyřech žerdích, nesl kněz zdejší farnosti pan Mariusz Dronszczyk monstranci s Nejsvětější svátostí oltářní a doprovázel ho nekonečný průvod obyvatel Lipin ve slezských krojích. Mezi nimi kráčely družičky s košíčky plnými okvětních lístků, které postupně trousily na celé cestě. Průvod se postupně zastavil na čtyřech místech u oltářů, zbudovaných mimo kostel. První bylo u oltáře na křižovatce ulic A. Bukowego a N. Barlickiego, druhé na křížení ulic A. Świdra a ulice Osvětimské, třetí na křižovatce ulic J. Michalskiego a E. Imieli a poslední před domem čp. 11 v ulici Pieczki. U posledního oltáře se pak konala venkovní mše svatá a celá akce zhruba po hodině skončila. Lidé se začali rozcházet a do Lipin se pomalu vracela šedivá realita …

Zakladatelem této mladé tradice v Lipinách je pan Grzegorz Stachak z Lipin, který založil Skupinu slezských tradic (Grupa Tradycji śląskich). Ta stojí i za obnovou starých slezských krojů, které si sami její členové zhotovují. A protože tradice procesí v krojích byla založena v roce 1997, počet krojů se rok od roku zvyšuje. Jedná se zejména o kroje bitomsko-rozbarské (strój bitomsko-rozbarski), které jsou typické pro oblast Horního Slezska. Se zvýšenou mobilitou obyvatelstva v 19. a počátkem 20. století vzniklo mnoho variant tohoto kroje, které se často lišily podle jednotlivých měst nebo vesnic a postupně zanikly v univerzální městské módě v první čtvrtině 20. století. První krojované procesí v Lipinách vyšlo v roce 1997 u příležitosti 125. výročí vzniku farnosti v Lipinách a vysvěcení kostela sv. Augustina. Do té doby se pochopitelně procesí konala také, ale byla zcela civilní, byť již lidé i v té době zdobili okna na trase průvodu. Barvy jednotlivých krojů jsou dané liturgickým obdobím a přestože pro svátek Božího těla je určena barva bílá, v průvodu jsou k vidění i kroje určené pro jiné události. Družičky mají hladce učesané vlasy a na hlavě věnečky, vdané ženy nosí vždy šátek. Muži na procesí oblékají kromě slezského kroje také hornické nebo hasičské uniformy, typické pro tuto oblast.

Přípravy na tento svátek v Lipinách začínají již několik dní předem a vyvrcholí ráno v den konání slavnosti. Ulice musí být perfektně uklizené, majestátní oltáře na místech zastavení připravené a domy podél celé trasy procesí slavnostně vyzdobené. Dá se říci, že se příprav účastní většina lipinských farníků. Obyvatelé domů na trase pak soutěží v tom, které okno bude mít originálnější výzdobu ze svatých obrázků, květin a barevných látek (ta má mnohdy až kýčovitý charakter ve snaze trumfnout sousedy). Kromě toho se v Lipinách na trase procesí sestavují na asfaltovém povrchu z barevných okvětních lístků květinové obrazy a koberce, po kterých nakonec procesí projde a zničí je, ale slavnostní ráz celé akce je tím podtržen. Čím hůře se Lipinám daří, tím větší je zde nadšení pro přípravu tohoto procesí. Možná jako vzdor tomu, že v těch měšťanstvem z bohatých Katovic opovrhovaných familocích, ve starých domech odsouzených k rozpadu, žijí lidé, kteří ctí tradice, mají svou historii a své kořeny. Protože průvod vypadá velmi pestře a zajímavě, tak se na Boží Tělo do Lipin sjíždí hodně lidí i z jiných slezských měst. Přijíždějí sem, aby se této akce zúčastnili nejen duchovně. Mnozí z nich sem přijíždějí, aby viděli, jak se dříve slavilo Boží Tělo a jak silná může být tradice.

Jelikož jsme měli informaci, že další procesí se koná v nedalekém Chořově (Chorzow), rozhodli jsme se tam přemístit. Tam je již procesí zcela civilní, ale zase končí v dřevěném kostele sv. Josefa v místním Hornoslezském etnografickém parku (Górnośląski Park Etnograficzny w Chorzowie), který je skanzenem lidové architektury z pěti regionů Horního Slezska (Beskydského, Těšínského podhůří, Pščynsko-rybnického, Bytomsko-tarnohorského a Lublinského) a také z regionu Danbrovské pánve (Zagłębia Dąbrowského). Otevřen byl v roce 1975 na území Vojvodského parku kultury a oddechu gen. Jerzego Ziętka (vznikl v 50. a 60. letech 20. století na místě zdevastovaných postindustriálních oblastí hald, smetišť, skládek a zaniklých malých šachet), v roce 2012 přejmenovaného na Slezský park (Park Śląski). Ve 12 hodin jsme se skutečně příchodu procesí dočkali a protože po skončení akce zůstal skanzen otevřený, mohli jsme si ho prohlédnout. Zmíněný kostel sv. Josefa byl postaven v roce 1791 ve vsi Nebočov (Nieboczowy) ve vladislavském okrese (powiat Wodzisław Śląski) nedaleko česko-polské hranice. Do skanzenu byl přenesen v roce 1995 a o dva roky později byl znovu vysvěcený. Vybavení kostela se bohužel nezachovalo, to, co tam dnes je k vidění pochází z různých dřevěných kostelů v regionu. Zajímavá je křížová cesta z 18. století na bočních stěnách, která má popisky v lidovém moravském nářečí. Kostel spadá do skupiny staveb z Pščynsko-rybnického regionu, jehož prohlídkou jsme začali. Pokračovali jsme k jakési usedlosti, složené z několika budov z různých míst – obytné stavení z poloviny 19. století z Krasuv (Chałupa z Krasów), seník (Szopa na siano) z konce 18. století a osmiboká stodola z Kobiora (Stodoła ośmioboczna z Kobióra) z roku 1840, doplněný chlévem a studnou. Přes cestu na návrší se vyjímal větrný mlýn z Gřavy (Wiatrak z Grzawy) z poloviny 19. století. Posledními stavbami z tohoto regionu jsou hospodářské budovy (osmiboká stodola, chlév atd.) kolem chalupy z Frýdku u Pščiny (Chałupa z Frydka) z roku 1852. Pokračujeme ke druhé skupině staveb z oblasti Těšínského podhůří. Jako první je chalupa z Golešova (Chałupa z Goleszowa) z roku 1886 doplněná chlebovou pecí, přístřešku pro vozíky a zemědělské nářadí a malým větrným mlýnem s turbínou. Kolem chalupy z Bažanovic (Chałupa z Bażanowic) z roku 1872 a o rok mladší školy z Vápenice (Szkoła z Wapienicy) z roku 1873 ukončujeme prohlídku této skupiny u barokní panské sýpky ze Simoradzu u Skočova (Spichlerz dworski z Simoradza). Z regionu Danbrovské pánve (Zagłębia Dąbrowského) jsme si prohlédli chalupu z Velkých Střemiešic (Chałupa ze Strzemieszyc Wielkich) z roku 1877 a chalupu z Kromolova (Chałupa z Kromołowa) z roku 1860. Jako poslední jsme si prohlédli stavby z Bitomsko-tarnovského regionu – selskou sýpku z Pšova (Spichlerz chłopski z Pszowa) a usedlost z Panevník (Chałupa z Panewnik) se stodolou a studnou z poloviny 19. století. Kolem malé skříňové kaple s obrazem Krista z Bitomi (Kapliczka szafkowa z Bytomia) z wizerunkiem Chrystusa ) z přelomu 19. a 20. století se vracíme zpět ke kostelu sv. Josefa.

Dnes už nic jiného neplánujeme. Vracíme se zpátky do Katovic a čas po pozdním obědě v restauraci Smaq v centru už věnujeme jen odpočinku. Zítra nás čekají nové zážitky, vydáváme se konečně na tolik let plánovanou Stezku orlích hnízd.