Cesty a památky

Náš druhý den v Římě jsme věnovali prohlídce Vatikánu a severním oblastem centra města čtvrti Campo Marzio, která se rozkládá v bývalém starověkém obvodu Martových polí (Campus Martius), přiléhajícími těsně k řece Tibeře. Čeká nás náročný den, plný umění, a jak se později ukázalo, i ohromného a těžko snesitelného množství turistů. Jejich počet ve Vatikánu byl dokonce tak obrovský, že nám to dost pokazilo návštěvu těchto posvátných míst.

Málo kdo ví, že asi nejlepší cesta z centra, konkrétně od nádraží Termini, u kterého jsme bydleli, je vlakem linky do města Civitavecchia. Z Roma-Termini odjíždí osobní vlak každých 30 minut a cesta do stanice Roma - San Pietro trvá necelých 20 minut. Stačí pak už jen projít asi 300 metrů kolem kostela Poděkování Panny Marie z cihel (Santa Maria delle Grazie alle Fornaci), který má krásnou barokní fasádu, a už jste ve Vatikánu. Jak jsme se blížili k hranicím tohoto městského státu, tak začalo přibývat nejen jeptišek a mnichů různých řeholních řádů a kongregací, ale také turistů. Za 10 minut od výstupu z vlaku už podcházíme Berniniho kolonádu, obklopující Svatopetrské náměstí.

Vatikánský městský stát

Vatikán je městský stát - enkláva uvnitř Říma, který je rozlohou cca 44 ha a s méně než tisíci obyvateli nejmenší mezinárodně uznaný stát na světě. Jeho název pochází od pahorku Vaticanus Mons (Pahorek věštců), na kterém se rozkládá. Název má původ hluboko ve starověku, kdy zde skutečně byla známá věštírna a lidé zde vzývali bohyni Kybelu, matku Zemi. Za Římanů tu byl vybudován císařem Neronem cirk, v kterém byl dle tradice umučen svatý Petr (v roce 64 nebo 67 n. l.), pohřbený poté na v sousedství se rozkládajícím hřbitově. Císař Konstantin věnoval Vatikánský vrch v roce 313 papeži Miltiadovi a v roce 326 zde nechal vystavět první křesťanskou svatyni. První papežský palác byl vystavěn v 6. století a po návratu papeže z Avignonu do Říma v roce 1378 se Vatikán stal stálým sídlem papežů bez přerušení dodnes. Vatikán nemá žádné uzavřené hranice, má celní a měnovou unii s Itálií a tak je vlastně součástí Evropské unie i eurozóny, přestože není členským státem EU.

Svatopetrské náměstí

No a jsme tady. Uprostřed všeho dění. Nízké podzimní slunce ozařuje východní průčelí baziliky svatého Petra a stíny kreslí dlouhé tmavé stíny na plochu Svatopetrské náměstí (Piazza San Pietro). To je hlavním vatikánským náměstím - a jedním z nejkrásnějších veřejných prostranství na světě. Je to totiž dáno jeho celkovou architektonickou koncepcí, kterou získalo v letech 1656-67 za papeže Alexandra VII., který již v den svého zvolení zadal práce na přestavbě náměstí fenomenálnímu architektu Gian Lorenzovi Berninimu. Ten naplánoval elipsovitý prostor o rozměru 340 × 240 metrů, obklopený dvěma půlkruhy sedmnáct metrů široké kolonády, tvořené čtyřřadem dórských sloupů z bílého travertinu (celkem jich je 284 kusů) o výšce 15 metrů, připomínající záměrně rozevřenou náruč. Římsu kolonády korunuje 140 soch světců vysokých 3,2 metru z let 1662 – 1703, které jsou dílem Berniniho žáků. Architektonickou hříčkou Berniniho jsou pak dva žulové kruhy poblíž kašen, které vyznačují ohniska elipsy kolonády - z těchto míst stojí pak sloupy kolonády v dokonalém zákrytu. Uprostřed náměstí stojí egyptský obelisk (z doby vlády 5. dynastie, cca 2400 př. n. l.) z červeného granitu vážící 331 tun a vysoký 25,5 metrů, s podstavcem 41 metrů. Do Říma ho nechal přivést císař Caligula v roce 37 n. l. z Alexandrie, na současné místo byl instalován architektem Domenicem Fontanou v roce 1586 na žádost papeže Sixta V. Po stranách obelisku jsou pak dvě fontány. Původní fontánu od Carlo Moderna z roku 1614 nechal Bernini posunout do jednoho ohniska náměstí a sám pak v roce 1675 dotvořil druhou fontánu v opačném ohnisku. No a bez zajímavostí není ani to, že náměstí pojme 400 000 lidí, takže si můžeme gratulovat, že nás tu je dnes tak málo. Nicméně, fronta před vstupem do baziliky sv. Petra byla tak předlouhá, že jsme zprvu zvažovali, jestli ji vůbec budeme stát - táhla se od vstupních dveří pod kolonádou až na druhý konec náměstí, kde jsme do něj vstoupili od jihu. Zkusili jsme malou nečestnou fintu a vtiskli se mezi skupiny turistů z Holandska a Německa poblíž vstupů s bezpečnostními rámy a chvíli se pak styděli. Nicméně, odstáli jsme si jen 20 minut a můžeme vstoupit do chrámu, který je centrem křesťanského světa.

Dílo tolika architektů

Tím je bazilika sv. Petra (basilica di San Pietro), jeden z největších kostelů planety (do roku 1990 dokonce největší kostel všech dob). Její současná podoba je výsledkem mnoho staletí trvajícího vývoje, který započal již ve 2. století, kdy zde vznikla modlitebna (memoria) nad hrobem apoštola sv. Petra. Jelikož sem přicházelo stále více poutníků, nechal císař Konstantin I. Veliký postavit v letech 324-29 baziliku, kterou vysvětil papež Silvestr I. Ještě ve 4. století (390-5) byla bazilika rozšířena o hrobku císaře Theodosia I. a jeho dvou manželek a tak to pokračovalo až do konce 13. století, že se svatostánek různě dostavoval, přestavoval, doplňoval a rozšiřoval. Pak ale nastal v letech 1309-78 úpadek související s tím, že papež sídlil v té době ve francouzském Avignonu a bazilika značně zchátrala. Proto se v roce 1452 papež Mikuláš V. rozhodl, že musí být přestavěna a zvelebena. S pracemi se ale započalo až v roce 1505 za papeže Julia II. podle projektu, který vypracoval architekt Donato Bramante. Podle něho měla mít stavba tvar řeckého kříže s ústřední velkou kopulí a čtyřmi menšími kopulemi nad postranními kaplemi, Bramante ve stavbě pokračoval až do roku 1514, kdy nečekaně zemřel. V té době již byl papežem Lev X., který financoval stavbu z prodeje odpustků, což vyvolalo značnou nevoli. Papež ihned pověřil pokračováním stavby Rafaela Santi, který na ni pracoval spolu s architektem Giuliano da Sangallo až do roku 1520, kdy zemřel. Poté se stavby ujal architekt Antonio de Sangallo, který přepracoval původní Bramanteho projekt a ve stavbě pokračoval v letech 1520–46. Ale ani jeho návrh nedošel plné realizaci. Papež Pavel III. pověřil v roce 1547 dostavbou baziliky Michalangela, který se již několik let před tím proslavil freskami v Sixtinské kapli (bylo mu již 72 let). Michanagelo se vrátil k původním plánům Bramanteho, pozměnil pouze to, že odstranil menší kopule nad kaplemi. Do roku 1564, kdy zemřel, se Michalangelovi podařilo postavit apsidu a střed kříže, nosnou konstrukci kopule a zesílit zdi, protože se domníval, že by ty původní celou stavbu neunesly. Po Michalangelově smrti převzal stavbu do roku 1573 Jacopo Barozzi da Vignola se svým synem. Poté se stavby ujal Giacomo della Porta, který opět projekt pozměnil a začal s dostavbou kopule. Tu ovšem dokončil v roce 1590 architekt Domenico Fontana. V roce 1602 byl pověřen architekt Carlo Moderno, aby stavbu konečně dokončil. Za něho došlo k další změně koncepce do tvaru latinského kříže, který lépe vyhovoval liturgickým požadavkům tridentského koncilu. Moderno je tedy autorem lodi, průčelí, atria a fasád chrámu, na kterém pracoval až do své smrti v roce 1629. Stavbu ale nedokončil. Této cti se dostalo až dalšímu geniálnímu architektu, Gian Lorenzo Berninimu, který práce ještě téhož roku dokončil, aby chrám mohl být slavnostně vysvěcen 18. listopadu 1629 papežem Urbanem VIII. O několik let později se Bernini ještě zhostil úprav Svatopetrského náměstí, o kterém jsem už psal. Ale ještě se zmíním trochu o vlastním chrámu. Kromě famózní syntézy architektonických stylů, na které se podílela celá řada geniálních stavitelů a architektů, jsou impozantní i rozměry stavby: 211,5 metrů délka, průměr kopule činí 42,56 metrů (pozor - ta v Pantheonu starší o 1500 let má průměr 43,22 m!), výška v kupoli je 136,57 metru, kupole ční 93 metry nad střechou a váží 14 000 tun, výška střední lodi je 46,2 metry a vnitřní plocha, na kterou se vejde až 60 000 lidí, měří 15 160 m².

Jsme jedněmi z tisíců

Neuvěřitelné! A my jsme teď součástí této nádherné stavby. Ale ouha... Tato dokonalost sama pochopitelně láká nejenom nás, a tak se uvnitř chrámu dostáváme do velmi nepříjemného presu stovek, možná tisíců návštěvníků, zesíleného i tím, že celá střední loď byla uzavřena, chystala se na zítřejší papežovu mši. Sunuli jsme se v neuvěřitelném lidském hadu, který nám neumožňoval prakticky nic, ani se zastavit, ani se rozhlédnout - a dost nás to tedy otrávilo. Vstupujeme dovnitř přes 116 metrů široké průčelí s balkónem požehnání uprostřed, odkud každoročně papež uděluje požehnání Urbi et Orbi (Městu a světu). Fasáda průčelí je zakončena balustrádou se 13 sochami – Krista, svatého Jana Křtitele a 11 apoštolů (sv. Petr mezi nimi chybí). My vcházíme jedněmi z pěti dveří, kterými se vstupuje do atria. Zleva doprava to jsou dveře Porta della Morte (brána smrti), těmi tedy ne, jimi jsou do baziliky přenášeny rakve se zesnulými papeži, potom Porta del Bene del Male (těmi jsme nakonec vyšli), Porta del Filarete, Porta dei Sacramenti (těmi jsme vstoupili) a poslední Porta Santa (svatá brána), které smí otevřít pouze papež jednou za 25 let na Svatý rok slovy: Otevřete mi bránu spravedlnosti - což se stane právě letos 8. prosince, kdy papež zahájí svatý rok, nesoucí se ve znamení Milosrdenství. Ve vstupní hale za dveřmi jsme si sotva stačili všimnout vlevo stojící sochy Karla Velikého a vpravo Konstantina Velikého, a už jsme byli vtlačeni do chrámu. Prostřední loď je uzavřena a tak jsme manipulováni do pravé podélné lodi, kde je hned na začátku kaple s nádhernou Pietou (Panna Marie s tělem Krista na klíně po jeho snětí z kříže) od mladého Michelangela z let 1498-1500. Od roku 1973 je za neprůstřelným sklem, protože byla poškozena útočníkem. Sousoší je spojením klasické řecké krásy lidského těla s křesťanským ideálem nesmrtelnosti lidské duše a Giorgio Vasari o něm řekl: Je to socha, v níž se zračí veškerá síla a moc umění, a proto ať si žádný sochař nebo kterýkoli jiný význačný umělec nemyslí, že by někdy mohl vytvořit dílo s podobnou kresbou a s takovým půvabem, nebo že by i při sebevětší námaze uměl opracovat mramor s takovou jemností, uhlazeností a dovedností, jako Michelangelo. Potom míjíme celou řadu kaplí a zastavujeme se až pod ohromující kopulí, kde se přímo nad hrobem apoštola sv. Petra nachází 30 metrů vysoký baldachýn z let 1624-33, který nechal z 927 tun tmavého bronzu ulít Gian Lorenzo Bernini. Kopuli podpírají 4 sloupy, ve kterých jsou výklenky se sochami sv. Longina, sv. Heleny, Sv. Veroniky a sv. Ondřeje. Nad sochou sv. Longina od Berniniho je v relikviáři umístěno kopí, kterým Longinus probodl Ježíše Krista na kříži. Bohužel do dalších částí baziliky s trůnem sv. Petra, podzemní kryptou s hroby papežů a vlastním hrobem sv. Petra jsme se nemohli podívat, neboť vše bylo uzavřeno, a tak se levou lodí pomalu soukáme v tlačenici stovek lidí ven až zpátky na Svatopetrském náměstí.

Hned po východu z chrámu si ještě můžeme prohlédnout nepřehlédnutelného symbolu Vatikánu - hlídkující vojáky Švýcarské gardy (Guardia Svizzera Pontificia) v barevných renesančních uniformách. Jedná se o příslušníky elitní jednotky pro ochranu papežů (dnes bychom řekli bodyguardů), kterou v lednu 1506 ustanovil papež Julius II. Jejím příslušníkem se může stát pouze svobodný Švýcar - katolík ve věku 19 - 30 let s minimální výškou 174 cm, přičemž členství v gardě je ve Švýcarsku často rodinnou tradicí. Gardisté se mohou později oženit, pokud ovšem dosáhli hodnosti desátníka, jsou starší 25 let a odsloužili minimálně 3 roky a upsali se na další 3 roky služby. Slavnostní přísaha nováčků obsahující věrnost papeži se každoročně koná 6. května, přičemž gardista drží levou rukou gardový prapor a zdvíhá pravou ruku se vztyčeným palcem, ukazovákem a prostředníčkem jako symbol sv. Trojice. Garda má v současnosti 110 mužů, kteří se stále těší velké úctě pro svou disciplínu a věrnost jako ve středověku. Jde o nejmenší, nejstarší, nejbarevnější a nejfotografovanější oficiální armádu na světě.

Vatikánská muzea

Jelikož jsme již doma plánovali prohlídku tohoto světoznámého komplexu (musím říci, že ani jednou, když jsme byli v minulosti v Římě, jsme se přes mnohahodinové fronty dovnitř nedostali), přes internetovou rezervaci jsme si zaplatili vstupenky na konkrétní hodinu, což k základní ceně 16 € znamenalo rezervační poplatek ještě 4 €, ale jistotu vstupu. A jelikož se blíží 11. hodina, na kterou máme náš vstup, vyrážíme podél mohutných vatikánských hradeb ulicemi Via di Porta Angelica a Viale dei Bastioni di Michelangelo na ulici Viale Vaticano, kde je hlavní vchod (ze Svatopetrského náměstí je to cca 20 minut chůze). Vatikánská muzea (Musei Vaticani) jsou jedním z největších komplexů uměleckých sbírek na světě, které v průběhu staletí nashromáždili papežové, rozkládají se na ploše 55 000 m², tvoří ho 10 000 sálů a kaplí s 20 nádvořími a 300 schodišti. Veřejnosti je zpřístupněno 47 000 m² expozic na trase dlouhé 7 km - a na to by měli případní zájemci myslet, protože nestačí si vyčlenit pouhé 2 hodiny na prohlídku, minimum je jeden půlden. Muzea se totiž mohou pochlubit největší sbírkou klasických soch, rozsáhlou sbírkou etruského umění, egyptskou expozicí včetně egyptských mumií, středověkým a renesančním uměním a především nádhernou Sixtinskou kaplí. Historie vzniku muzeí sahá až do období pontifikátu papeže Julia II., který v roce 1510 vystavil svou sbírku starověkých soch na nádvoří Cortile Ottango. Byli to právě papeži, kteří podporovali u veřejnosti znalosti ději, umění a kultury tím, že otevřeli své umělecké sbírky návštěvníkům, a to již od 18. století. Pod patronací papežů Klementa XIV. a Pia VI. vzniklo dnešní Museo Pio-Clemetine, k dalšímu rozšíření došlo v 19. století za papeže Pia VII., který rozšířil sbírky klasických starožitností a připojil Museo Chiaramonti, papež Řehoř XVI. založil v roce 1837 Etruské muzeum (Museo Etrusco) a v roce 1839 Egyptské muzeum (Museo Egizio). Stejný papež založil také dnešní Řehořovo světské muzeum (Museo Gregoriano Profano), rozšířené v roce 1854 papežem Piem IX. o Křesťanské muzeum (Museo Pio Cristiano). Ve 20. století byla založena další muzea – Misionářské etnologické muzeum (Museo Missionario Etnologico) papežem Piem XI. v roce 1926 a v roce 1973 Muzeum moderního náboženského umění a Vatikánské historické muzeum, obě muzea byla založena papežem Pavlem VI. v roce 1973. Kromě uvedených muzeí a galerií jsou v komplexu Vatikánských muzeí i sbírky gobelínů, tapisérií a map a součástí muzeí jsou bohatě zdobené kaple a byty papežů.

Cílem je Sixtinská kaple

Vybaveni těmito teoretickými znalostmi jsme vstoupli dovnitř a hned nás zase otrávilo, že celou náročnou prohlídku budeme absolvovat natěsnáni do tisícihlavého davu dalších návštěvníků. Takže pokračuje to, co jsme začali v bazilice, prohlídka v průvodu, ze kterého nelze ani vystoupit, ani se zastavit. Určitá rozmrzelost z tohoto nepohodlí a z prostředí, které má ke kultuře organizací prohlídek daleko, nás provázela celou dobu. Člověku dojde, že je to ohromný stroj na peníze a o pocity návštěvníků a estetické prožitky zde vůbec nejde. Nejprve vcházíme do Egyptského muzea, kde jsou vystavené exponáty z Egypta, které získali papežové v 18. století (sarkofágy, mumie, papiry) a sochy, které do Říma přivezli císaři nebo vojáci jako kořist. Potom pokračujeme přes muzeum Pia VI. a Klementa XIV., kde jsou k vidění především originály řeckých a římských soch a římské kopie řeckých soch z 1. a 2. století. Mezi ty nejkrásnější, které nám naštěstí neunikly, patřila socha Apollona Belvedérského (2,24 m vysoká mramorová kopie z let 120 - 140 n. l. původně bronzové sochy vytvořené řeckým sochařem Leocharem v letech 350 - 325 př. n. l.) a sousoší Láokoón a jeho synové (mramorové řecké sousoší z doby kolem roku 25 př. n. l., vysoké 2,42 metru od umělců z Rhodu, zobrazující trojského kněze a jeho dva syny). Minuli jsme sály s mozaikami, starověkými sochami zvířat a také Křížový sál se sarkofágem matky císaře Konstantina I., sv. Heleny ze 4. století. Potom procházíme 120 metrů dlouhou chodbou zvanou Galerie map (Galleria delle Carte Geografiche), jejíž stěny pokrývá 40 map z let 1550-85 namalovaných podle návrhu slavného zeměpisce Fra Ignazio Danti. Jelikož prohlídka není nic příjemného v mačkajícím se davu, zcela vypouštíme prohlídku komnat papežů - tzv. Rafaelovy síně a pokoje Borgiů a sestupujeme rovnou do Sixtinské kaple (Cappella Sistina), zasvěcené Panně Marii.

Dokud nespatříte Sixtinskou kapli, nedokážete si utvořit představu, čeho všeho je schopen jediný člověk (Johann Wolfgang Goethe).

Ta je jedním z nejznámějších kulturních a uměleckých pokladů Vatikánu, po celém známá nejen díky překrásným freskám Michelangela, ale také jako místo, kde se koná konkláve a papežská korunovace. Sixtinská kaple byla postavena v letech 1475–81 na přání papeže Sixta IV., podle kterého také dostala svůj název. V roce 1508 povolal papež Julius II. na novou výmalbu stropu po poničení původní výzdoby Michelangela, kterému se do práce nechtělo, neboť se považoval za sochaře a ne malíře. Ironií na tom je, že tahle zakázka se stala jeho nejznámějším dílem. Na freskách pracoval od roku 1508 do 31. října 1512, ve stísněných podmínkách, neustále na lešení a pod neustálým tlakem papeže, který ho pobízel, aby si pospíšil. Výsledkem je velkolepé dílo, které započal zobrazením těla člověka a dvanácti apoštolů a nakonec skončil u vyobrazení více než 300 postav. Na stropě je zobrazeno stvoření světa, prvotní hřích a výjevy ze Starého a Nového zákona. V roce 1534 pak povolal šedesátiletého Michelangela papež Klement VII. do kaple znovu, opět proti jeho vůli, aby vytvořil fresku posledního soudu na oltářní stěně. Tu dokončil v roce 1541 a jedná se o největší fresku 16. století. Po prohlídce Sixtinské kaple, kde je v jeden okamžik vždy 2 000 lidí po celý den (denně ji navštíví 20 000 lidí, ročně pak 6 milionu!!!), odcházíme dlouhými chodbami a pověstným točitým schodištěm ven. Jsme úplně zničeni těmi davy, které se tudy valí. Ještě v roce 1980 muzea navštívil zhruba 1 milion návštěvníků, dnes je to 6× tolik. To mluví za vše. V muzejní restauraci si dáváme na rozloučenou pizzu k obědu a pak už míříme do posledních míst, která v Římě navštívíme.

Andělský hrad

Přes Svatopetrské náměstí a po ulici Via della Conciliazione jsme zanedlouho došli na nábřeží Tibery, kde stojí další známá římská pamětihodnost, kruhový Andělský hrad (Castel Sant’Angelo). Ten byl původně mauzoleem císaře Hadriána, který ho nechal postavit po vzoru etruských hrobek v letech 76-138 n. l. Dle legendy se zde v roce 590 papeži Řehořovi zjevil archanděl Michael, jehož bronzová socha na paměť této události stavbu korunuje. V průběhu středověku bylo mauzoleum přestavěno na vojenskou pevnost, která se stala útočištěm papežů v dobách ohrožení a církev jej také využívala jako vězení a mučírnu (vězněn tu byl např. Giordano Bruno). Proto byl hrad spojen ve 13. století s vatikánskými paláci únikovou chodbou. Součástí opevnění hradu jsou pak čtyři věže, které jsou pojmenovány po sv. Matoušovi, Janovi, Markovi a Lukášovi. Ačkoliv se o interiéru hradu píše jen v superlativech, nemáme chuť na další tlačenici atak po Andělském mostu (Ponte Sant’Angelo) přecházíme na druhý břeh řeky. Most sám je antického původu, nechal ho mezi léty 134-9 postavit ke svému mauzoleu císař Hadrián a již od samého počátku byl ozdoben sochami. V roce 1669 papež Kliment IX. objednal u Berniniho současnou výzdobu - deset soch andělů s nástroji mučení Krista. Pro nás je zajímavostí, že výzdoba tohoto mostu se stala inspirací k sochařské výzdobě Karlova mostu v Praze.

Španělské náměstí

Po levém břehu Tibery jdeme ve stínu ohromných platanů na poslední místa, která plánujeme v Římě navštívit. Za mostem Umberta I. (Ponte Umberto I) obdivujeme ohromnou budovu Justičního paláce (Corte suprema di cassazione), kde sídlí italský Nejvyšší správní soud. První kámen budovy, inspirované architekturou pozdní renesance a baroka, byl položen v roce 1889 za přítomnosti tehdejšího italského krále Umberta I. Stavby se ujal Guglielmo Caldernini, který ji vedl až do roku 1911, kdy byla budova slavnostně kolaudována, tentokrát za přítomnosti posledního italského krále Viktora Emanuela III. V průběhu stavby v roce 1894 stavbu zachvátil požár a na ohořelých zdech uviděl francouzký kněz Victor Jouet obraz lidské tváře se smutným výrazem. Došel k závěru, že je to znamení o nevinně odsouzeném, který z očistce takto komunikuje se světem živých, a proto nechal v sousedství paláce postavit kostel Nejsvětějšího Srdce Páně (chiesa del Sacro Cuore), kde je soustředěno několik památek spojených s tímto zázračným úkazem. Kostel je údajně jediným pseudogotickým kostelem v Římě. My si ho ale prohlížíme, stejně jako Justiční palác, pouze přes řeku a míříme pomalu k fontáně Oltář míru (Fontana dell Ara Pacis) před kostelem sv. Jeronýma Chorvatského (chiesa di San Girolamo dei Croati), kde jsme si udělali přestávku a odpočinuli si trochu na sluníčku, které stále ještě hřeje. Autorem fontány a úpravy celého prostoru včetně moderního pavilonu z betonu a skla z roku 2006 je špičkový architekt Richard Meier. Pavilon byl postaven jako muzeum na ochranu Oltáře míru (Ara Pacis) z let 13 - 9 př. n. l., vybudovaného císařem Augustem na počest vítězství Římanů ve Španělsku a Galii. Přestože na oltáři jsou údajně nejkrásnější antické reliéfy v Římě, nejdeme tentokrát dovnitř (vstupné je jinak 8 euro), protože dnes jsme už umění viděli dost. A tak ležíme u fontány a okukujeme život na ulici okolo. Když jsme si trochu oddechli, pokračujeme kolem velkolepých pozůstatků Augustova mauzolea (Mausoleo di Augusto), ležících hned naproti oltáře. Mauzoleum obcházíme asi z půlky dokola a tak si můžeme udělat představu, jak kdysi vypadal i Andělský hrad, vzniklý přestavbou podobného Hadriánova mauzolea. Toto mauzoleum začal stavět pro sebe a svou rodinu císař Augustus v roce 28 př. n. l. podle vzoru etruských kruhových mohylových hrobek. Mauzoleum má průměr 87 metrů a původní výška byla 44 metry, připravuje se velkolepá rekonstrukce celé památky a její zpřístupnění veřejnosti. Zatím ale stále zarůstá vegetací a připomíná spíš zakletý zámek Šípkové Růženky. Za chvíli přecházíme nám již známou ulici Via del Corso a v jedné z cukráren této pitoreskní čtvrti plné značkových obchodů se zastavujeme na kávu se zmrzlinou. Již téměř v závěru dne přicházíme do cíle našeho putování, na Španělské náměstí (Piazza di Spagna), které je již od 17. století vyhlášeným římským náměstím. Právě tady totiž bylo vybudováno španělské velvyslanectví při Svatém stolci (Palazzo di Spagna) a již od 18. století se zde ubytovávali vznešení návštěvníci Říma při svých kavalírských cestách. Kavárny na tomto nádherném místě navštěvovali již Goethe, Casanova, Shelley, Byron, Wagner nebo Liszt. Pochopitelně jsme měli trochu smůlu, protože dominantní kostel sv. Trojice na kopci (chiesa Trinita dei Monti) nad náměstím se zrovna opravoval a tak byly uzavřené i slavné Španělské schody (Scalinata di Trinita dei Monti) od architekta Alessandra Speciho, postavené v letech 1723-26 Francescem de Santi. Výsledkem jejich práce je schodiště se 137 travertinovými stupni a zahradními terasami, které střídají rovné a zakřivené linie, takže mu tak dodávají pocit pohybu. Schody jsou oblíbeným místem setkávání lidí a proslavily je záběry v mnoha italských filmech (například Prázdniny v Římě) i slavné módní přehlídky předních italských návrhářů. Na náměstí se ještě zastavujeme u populární Kašny s bárkou (fontana della Barcaccia), barokního skvostu z roku 1629 od Lorenza Berniniho. Fontána je částečně pod úrovní dlažby náměstí, protože nedostačoval tlak vody, přiváděný sem původně antickým akvaduktem Acqua Vergine. Tady koukáme na spoustu lidí, kteří se nemotorně proplétají až k pramenům vody, kterou pijí, nabírají do nádob s sebou a páry si pak dávají polibek (zachycený pomocí selfie tyče). No, vše to souvisí s americkou romantickou filmovou komedií Prázdniny v Římě z roku 1953, protože právě tady se do sebe zamilovali Gregory Peck a Audrey Hepburnová.

No a to je všechno, co jsme v Římě stihli vidět a zažít. Za dva dny toho bylo opravdu dost. Ze Španělského náměstí odcházíme na blízkou stanici metra Spagna (červená linka A) a odjíždíme zpět na nádraží Termini.