31. května 2024
Naše putování začalo v samém srdci regionu, nedaleko Liptovského Hrádku, v Muzeu liptovské dědiny v Pribylině. Už při prvním pohledu je jasné, že nejde o obyčejný skanzen. Na rozlehlé ploše pod panoramatem Západních Tater vyrostla vesnice, která vlastně nikdy neexistovala. Přesto vypráví skutečný příběh Liptova. Její vznik souvisí se stavbou vodního díla Liptovská Mara. Když se v sedmdesátých letech začala budovat přehrada, čekal desítky historických staveb nevyhnutelný zánik. Rozhodnutí zachránit alespoň ty nejcennější vedlo ke vzniku dnešního skanzenu. Mnohé domy, hospodářské stavby i sakrální památky byly rozebrány trám po trámu a přeneseny na nové místo. Trvalo téměř dvě desetiletí, než se muzeum podařilo dokončit a zpřístupnit veřejnosti.
Návštěvník dnes prochází ulicovou zástavbou s náměstím, na němž se kdysi odehrával veškerý společenský život. Konávaly se zde trhy, slavnosti, náboženské procesí i obyčejná sousedská setkání. Domy ukazují rozdílné sociální postavení svých původních obyvatel a současně připomínají tradiční řemesla, která byla pro horský kraj životně důležitá. Dlouhé zimy totiž nedávaly místním příliš možností pracovat na polích. Lidé proto využívali čas k výrobě všeho, co rodina i hospodářství potřebovaly. Dřevo bylo všudypřítomným materiálem. Lesy pokrývaly velkou část krajiny a právě z nich pocházely misky, talíře, naběračky i lžíce, bez nichž si tehdejší domácnost nebylo možné představit.
Při návštěvě skanzenu jsme měli možnost sledovat přímo při práci lidového řemeslníka Štefana Drugaje. Pod jeho rukama vznikaly tradiční dřevěné nádoby z lipového a topolového dřeva. Přestože dnes podobné výrobky vnímáme spíše jako suvenýry, ještě před několika generacemi šlo o zcela běžnou součást každodenního života. Každý člen rodiny měl vlastní lžíci, ale z jedné mísy často jedli všichni společně. Nedaleko od jeho dílny nás zaujal další mistr lidového umění. Milan Kočtúch z Liptovské Porúbky se věnoval (bohužel půl roku po natáčení naší reportáže zemřel) výrobě a zdobení tradičních kožených opasků, přezek a známých valašek. Pozorovat jeho práci znamenalo vrátit se do časů, kdy se každý ornament vytvářel ručně a kdy jediná chyba mohla zničit hodiny práce. Vysvětloval nám třeba složité techniky gravírování kovových součástí i způsob, jakým se tenké kovové pásky vtloukají do dřevěné násady valašek. Výsledkem jsou předměty, které dávno překročily hranice pouhého praktického využití a staly se uměleckými díly. Právě takové drobnosti ukazují, jak bohatá byla lidová kultura horského regionu.
Největší překvapení však čeká uprostřed skanzenu. Mezi dřevěnými stavbami totiž stojí dvě monumentální kamenné památky, jejichž existence by se na podobném místě mohla zdát skoro neuvěřitelná. První z nich je kostel Panny Marie, přenesený ze zatopené obce Liptovská Sielnica. Jeho historie sahá až do druhé poloviny 13. století. Když byl původní objekt odsouzen k zániku, podařilo se zachránit nejen vybavení a kamenné články, ale dokonce i vzácné gotické fresky. Ty byly během demontáže pečlivě sejmuty a po výstavbě nové budovy opět umístěny na svá místa. Při vstupu do kostela člověk snadno zapomene, že se vlastně nachází v muzeu v přírodě. Středověké malby z přelomu 14. a 15. století vyprávějí příběhy Kristova života a vytvářejí atmosféru, kterou v moderních stavbách už jen těžko nalezneme.
Ještě neobvyklejší je osud druhé kamenné stavby. Pozdně gotický zámek z obce Parížovce bývá označován za nejstarší známé zemanské sídlo na Liptově. Také on byl rozebrán a přenesen na nové místo. Zatímco většina návštěvníků obdivuje především lidovou architekturu, právě zde je možné na vlastní oči porovnat život prostých rolníků s prostředím nižší šlechty, která kdysi region spravovala.
Na závěr jsme neodolali jízdě vláčkem Povážské lesní železnice. Krátký úsek původní dráhy dnes připomíná dobu, kdy horské lesy představovaly jeden z nejdůležitějších zdrojů obživy. Až do roku 1971 svážely úzkorozchodné soupravy dřevo z horských svahů do Liptovského Hrádku. Dnes už jejich někdejší ruch připomíná jen několik set metrů kolejí, přesto jde o atrakci, která potěší nejen děti.
Právě Liptovský Hrádok se stal naší další zastávkou. Na první pohled působí zdejší hrad jako romantické sídlo vystřižené z pohádky. Ve skutečnosti však ukrývá historii plnou politických zvratů, válek a mocenských bojů. První hrad zde nechal počátkem 14. století vybudovat zvolenský župan Donč. Jeho úkolem bylo střežit významnou obchodní cestu Via Magna, po níž proudilo zboží napříč Uherskem. O několik století později vznikl pod hradem renesanční zámek, zatímco původní pevnost začala postupně chátrat. Dnes se o celý areál stará Dagmar Machová. Když hrad a zámek koupila, čekala ji obrovská práce. Přestože o sobě s odzbrojující skromností tvrdí, že její úsilí ještě není příliš vidět, návštěvník si rychle všimne opaku. Opravené interiéry, zachráněné historické detaily i postupně obnovované části areálu dokazují, kolik energie a odhodlání vložila do záchrany této národní kulturní památky. Jen málokdo třeba tuší, že zde byla na počátku 17. století přechodně uložena svatoštěpánská koruna uherských králů, jeden z nejvýznamnějších symbolů uherské státnosti. Hrad tak nebyl jen provinční pevností, ale místem, kde se psaly dějiny celého království.
Abychom Liptov poznali ještě důkladněji, zamířili jsme do Ružomberku. Místní Liptovské muzeum nabízí fascinující cestu historií regionu od pravěku po současnost. Kromě archeologických nálezů a přírodovědných sbírek nás zaujal především stříbrný poklad objevený v roce 2019 nedaleko hradu Likava. Právě tento nález nás přiměl vydat se ke zřícenině, která se zvedá vysoko nad údolím Váhu.
Hrad Likava patří k nejvýznamnějším slovenským hradům, přesto bývá ve stínu známějších památek poněkud opomíjen. Od svého vzniku na počátku 14. století střežil důležitou obchodní cestu vedoucí směrem do Polska. Jeho dějiny jsou mimořádně bouřlivé. Vystřídala se zde řada majitelů a hrad opakovaně zasáhly válečné konflikty. Koncem 14. století jej obsadili žoldnéři moravského markraběte Prokopa. O několik desetiletí později se stal jednou z nejvýznamnějších husitských pevností na území dnešního Slovenska. Jeho pohnuté osudy pokračovaly i v dalších staletích. Boje o uherskou korunu, turecké nebezpečí i povstání Františka II. Rákócziho zanechaly na stavbě nesmazatelné stopy. Právě během Rákócziho povstání byl hrad roku 1707 záměrně zničen a proměnil se v romantickou ruinu, která dnes prochází postupnou obnovou. Konzervované zdivo, zpřístupněné části opevnění i malá expozice v Hunyadyho baště umožňují návštěvníkům nahlédnout do minulosti jednoho z nejvýznamnějších strážců liptovských cest.
Když jsme na závěr stáli na vyhlídce pod vrcholovými zdmi a dívali se do širokého údolí Váhu, bylo snadné pochopit, proč je Liptov považován za jeden z nejpozoruhodnějších regionů Slovenska. Nejsou to jen hory, které sem lákají návštěvníky z celé Evropy. Je to především kraj, kde se zachovalo vědomí vlastní identity, hluboký vztah k tradicím a neobyčejně bohaté kulturní dědictví. Za několik dnů se samozřejmě nedá poznat všechno. Liptov skrývá desítky dalších hradů, kostelů, soutěsek, jeskyní i horských samot. Další část Liptova jsme navštívili hned následující den a byla z toho také moc hezká reportáž.