Cesty a památky

Kolínsko » Hradešín » kostel sv. Jiří

kostel sv. Jiří

Hradešín, Kostely, synagogy a modlitebny, Kostely románské

Kostel sv. Jiří, Hradešín
Druh památky: filiální kostel
Datace: počátek 12. století, gotické rozšíření v 60. letech 14. století, renesanční předsíň 1557, barokní obnova a sakristie 1734, úpravy 19. století
Sloh: románský, gotický, pozdně gotický, renesanční, barokní, historizující úpravy
Typ: sakrální stavba, opevněný kostelní areál
Materiál: lomový a kvádříkový kámen, smíšené zdivo, cihla, omítky, pískovec, dřevo, pálená taška, plechová krytina

Kostel sv. Jiří v Hradešíně patří bezesporu k nejzajímavějším kostelům Kolínska a již téměř 1000 let tvoří neodmyslitelnou dominantu celého okolí. Stojí na výrazném návrší v nadmořské výšce 399 metrů, tedy na jednom z nejvyšších míst mezi Prahou a Kolínem, odkud se v dobrých podmínkách otevírají daleké výhledy k Praze, Českému středohoří, Řípu, Bezdězu, Ještědu i k pohraničním horám. Vzhledem k tomu, že se na této drobné, ale mimořádně vrstevnaté stavbě zachovaly stopy téměř všech historických stavebních slohů od románského období po 19. století, představuje jeden z nejvýznamnějších příkladů sakrální architektury ve středních Čechách.

Románská perioda

Počátky kostela souvisejí s rozvojem raně středověkého osídlení regionu, upevňováním zeměpanské správy a šířením křesťanství. Nejstarší etapa dějin není doložena písemnými prameny, archeologický a stavebněhistorický výklad však ukazuje, že na počátku 12. století vznikl v Hradešíně zeměpanský dvorec, jehož jedinou zděnou částí byla jednoduchá románská rotunda zasvěcená sv. Jiří. Její válcové těleso, vystavěné z pečlivě opracovaných kamenných kvádrů, tvoří dodnes západní část kostela. Starší literatura kladla počátky svatyně až do 10. století, současné hodnocení však pracuje spíše s počátkem 12. století, případně s první čtvrtinou tohoto věku. Po přesídlení zdejší šlechtické rodiny v polovině 13. století do nového hradu ve Škvorci se kostel změnil na farní, avšak zároveň si podržel obranný význam, neboť byl obehnán palisádou s příkopem a valem. První písemná zmínka o kostele pochází až z roku 1367 a souvisí s uvedením kněze Františka z Lípy.

Gotická perioda

Zásadní stavební proměna nastala v 60. letech 14. století, kdy byl kostel na objednávku Olbrama Menharta ze Škvorce, otce pozdějšího pražského arcibiskupa Olbrama ze Škvorce, rozšířen v gotickém slohu. Románské rotundě byla ubourána původní apsida a na jejím místě vznikla nová téměř čtvercová loď s protáhlým presbytářem uzavřeným polygonálním závěrem. Datování této etapy potvrzuje dendrochronologický průzkum hambalkového krovu presbytáře, zařazený do let 1359–1360. Kvalita kamenické práce, profilace portálu, klenební systém i celkové řešení kněžiště svědčí o mimořádně náročné stavební objednávce a poukazují na blízkost královské lucemburské huti. Z této gotické fáze pochází také část okenní vitráže*** z východního okna, která je dnes uložena v depozitáři Národního muzea v Terezíně; roku 1906 ji Národnímu muzeu věnoval hradešínský děkan Augustýn Ulrich. Po roce 1421 se kostel sv. Jiří stal utrakvistickou svatyní a tímto způsobem sloužil po následující dvě století. Po roce 1462, kdy škvorecké panství získal Čeněk, zakladatel rodu Škvoreckých z Klinštejna, bylo opevnění areálu podstatně zesíleno. Čeněk zemřel v roce 1469 a byl v kostele pohřben. Pozdně gotická fortifikace sestávala z mohutné hradební zdi se střílnami, které byly později zazděny, ale v konstrukci zdi jsou dodnes patrné. Na jižní straně umožňovala vstup do areálu na koso postavená hranolová brána, jejíž obranné horní podlaží zároveň sloužilo jako zvonice. V ní byl původně zavěšen pozdně gotický zvon Jakub z roku 1494, dnes umístěný v mladší barokní zvonici stojící na severozápadně kostelního areálu.

Renesanční perioda

Další stavební vrstvu přineslo 16. století. Za Smiřických ze Smiřic, kteří se stali novými držiteli panství, byla roku 1557 k jižní straně lodi přistavěna renesanční předsíň. Její průčelí završuje trojúhelný štít s pískovcovou deskou nesoucí pamětní nápis: SLOWO PANYE ZUSTAWA NA WIEKY 1557. Poslední doložený protestantský kněz David Havel Žlutický se v Hradešíně připomíná roku 1620.

Barokní perioda

Po pobělohorských změnách zde roku 1630 působil první jmenovitě známý katolický farář, polský cisterciák Stanislav Bernatovič. Během třicetileté války byl kostel poškozen a duchovní správa přešla nejprve k Uhříněvsi, od 60. let 17. století ke Slušticím a později také k Tuklatům. K obnově samostatné farnosti došlo až roku 1734 zásluhou Marie Terezie Savojské, majitelky černokosteleckého panství. Tehdy byl kostel po delším období úpadku důkladněji opraven, nově zastřešena loď, přistavěna sakristie, vybudována samostatně stojící barokní zvonice a také dnes zaniklá výklenková kaple sv. Jiří. Dendrochronologický průzkum krovu lodi potvrzuje její vznik v polovině 18. století.

Novodobé úpravy

V 19. století pokračovaly dílčí zásahy, které však nebyly vždy šťastné. Roku 1888 bylo do kouta mezi lodí a rotundou vloženo točité schodiště na kruchtu, případně je tato úprava spojována s pozdější stavební etapou let 1989–1990, kdy vznikl dnešní pseudogotický přístavek schodiště. Roku 1897 byl zrušen hřbitov kolem kostela a Jan Křovák ze Škvorce provedl necitlivou opravu a snížení středověké hřbitovní zdi. Při této úpravě byla zbořena gotická vstupní brána i kaple sv. Jiří. Na místě zaniklé věžové brány vznikla pilířová vstupní brána, kterou se do areálu vstupuje dodnes. Roku 2010 byly opraveny krovy předsíně a sakristie.

Nejstarší stavební částí kostela je torzo románské rotundy, z níž se dochovala loď kruhového půdorysu vystavěná z pravidelného kvádříkového zdiva. Na jejím průčelí zůstává patrný zazděný románský portál i původní okénko s půlkruhovým záklenkem. Po ubourání apsidy v průběhu gotické přestavby byla rotunda otevřena do nově přistavěné lodi a později v ní vznikla západní část interiéru s kruchtou. Hmota rotundy je prolomena dvojicí čtvercových oken na severní a jižní straně, severní bylo výrazně upraveno v baroku, zatímco jižní si uchovalo původní dřevěné ostění s vloženou mříží. Na sníženou siluetu lodi upozorňují vysoké štíty, z nichž západní si zachoval autentický lichoběžníkový tvar. Původní gotická loď byla kryta vysokou valbovou střechou se štíhlou sanktusovou vížkou na hřebeni, která zanikla za třicetileté války a byla nahrazena dnešní nižší střechou. Presbytář je protáhlý, polygonálně uzavřený a zvenčí zpevněný opěráky. Osvětlují jej čtyři gotická okna, z nichž původní podobu si uchovala především okna ve východním a jihovýchodním bloku polygonu. Nejcennějším detailem je východní okno s původní kamennou kružbou a mimořádně vzácnými gotickými kovanými mřížemi** pilovitého tvaru, osazenými i v dalším z oken. Presbytář dodnes kryje strmý valbový krov středověkého typu, jehož dendrochronologické datování do let 1359–1360 patří k nejdůležitějším dokladům stavebního vývoje kostela. K jižní straně gotické lodi přiléhá renesanční předsíň z roku 1557 se širokým půlkruhově zakončeným vstupem, trojúhelným štítem a valenou klenbou s lunetami. Předsíň chrání gotický vstupní portál do lodi s bohatě profilovaným ostěním ze 70. let 14. století. K jižní stěně presbytáře je připojena barokní sakristie z roku 1734, jejíž hmota je začleněna mezi gotické zdivo, renesanční předsíň a pozdější omítkové úpravy. Do vnějších stěn kostela jsou zasazeny starší náhrobní a epitafní desky, původně umístěné v interiéru nebo na hřbitově. Vedle renesančních náhrobníků se zde nachází pískovcový epitaf hradešínského faráře Josefa Šimka, zemřelého 14. září 1813, a pískovcový epitaf jednadvacetiletého Vincenta Nívalda, zemřelého 14. dubna 1826, syna hradešínského sedláře Antonína Nívalda. Do vnější západní stěny sakristie je vsazen epitaf Alžběty Hájkové, zemřelé 24. listopadu 1830, zhotovený z šedého mramoru. Dochované omítky, obnažené zdivo, cihlové vysprávky, kamenné kvádry a rozdílné střešní roviny vytvářejí jedinečně čitelnou učebnici stavebního vývoje, ale současně upozorňují na dlouhodobou potřebu citlivé památkové obnovy.

Interiér lodi dnes uzavírá rovný strop, který nahradil starší složitější konstrukci se středovým sloupem. Ten podpíral buď gotickou žebrovou klenbu nebo záklopový trámový strop. Na západní straně se do lodi otevírá prostor někdejší románské rotundy, v jejímž patře je umístěna barokní hudební kruchta. V pozdějším středověku se na tomto místě nacházela soukromá oratoř určená šlechtickým patronům kostela, pánům ze Škvorce. Oratoř osvětlovalo velké obdélné okno, jehož plocha byla původně členěna středovým kamenným křížem do čtyř částí. Na východě přechází loď hrotitým triumfálním obloukem do presbytáře, který se zachoval v původní gotické podobě. Kněžiště je zaklenuto dvěma poli těžké žebrové a paprsčité klenby, jejichž žebra spočívají na kalichovitých, respektive jehlancových konzolách. V jižní stěně presbytáře se nachází původní gotické sedile s hrotitým obloukem ostění, nad ním bylo kruhové gotické okno, později zazděné a dodnes patrné v podstřeší sakristie. V ploše zazděného otvoru je druhotně vsazen pozdně renesanční litinový nápisový náhrobník Evy Čejkové z Olbramovic a její dcery Anny Aleny, obou zemřelých 17. března 1638. Deska nese erby Čejků z Olbramovic a Rejnalů ze Strašic a rozsáhlý český nápis připomínající, že LÉTA 1638 17. MARTJ UMŘELA UROZENÁ PANÍ EWA REYNALOWA ROZENÁ CZEYKOWA Z OLBRAMOWICZ, manželka rytíře Jiljího Rejnala ze Strašic, hejtmana panství škvoreckého a dalších panství opavského a krnovského knížete v Čechách, a spolu s ní také dcera Anna Alena. Nápis uzavírá vyznání víry ve vzkříšení, opřené o citace z knihy Job a Janova evangelia. Náhrobník původně kryl vstup do hrobky v dlažbě kostela, kde bylo zřízeno několik šlechtických hrobek užívaných až do 18. století. Jejich vchody byly v 19. století zazděny a náhrobní desky odstraněny. Jeden z náhrobníků patří Janu Čeňkovi Škvoreckému z Klinštejna, zemřelému mezi 8. a 10. květnem 1469, s nápisem LETA PANIE MCCCCLXIX PRZED BOŽIM WSTAUPENIM UMŘZEL PAN JAN CZENKA SSKWORECZKY Z KLINSSTEINA PROSTE ZA NEG PANA BOHA.

Mobiliář kostela je dnes převážně mladší a umělecky nevyrovnaný. Hlavní oltář vznikl jako poněkud rozpačitě působící montáž několika starších řezbářských prací. Jeho jádro tvoří edikulový nástavec raně barokního oltáře z druhé poloviny 17. století, na jehož pozadí byla v obrácené poloze připevněna dvě rozměrná rozvilinová křídla s akantovým motivem z doby kolem roku 1700. Celek doplňuje barokní tabernákl z 18. století a historizující obraz sv. Jiří z roku 1870. Ostatní části zařízení pocházejí z roku 1850 a do Hradešína byly roku 1864 převezeny ze zrušené kaple sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně. Z kostela pochází také cínová křtitelnice z roku 1739, dnes uložená v depozitáři Pražského arcibiskupství. Na kruchtě jsou varhany z roku 1864 od pražského varhanáře Karla Vocelky.

Kostel je v současnosti filiálním kostelem Římskokatolické farnosti Úvaly–Hradešín; podle katalogu Arcibiskupství pražského zde bývají bohoslužby zpravidla 3., 4. a 5. neděli v měsíci v 11.30 hodin. Do 30. června 2009 byl veden jako farní kostel. Přestože jde o kulturní památku mimořádného významu, stav některých částí, zejména omítek a návazností starších a mladších konstrukcí, stále ukazuje na potřebu citlivé a koncepční obnovy. Tato ojedinělá památka dosud čeká na odpovídající historické zhodnocení, důslednou opravu i větší zájem turistů, jemuž by svým významem, stavební vrstevnatostí a mimořádně autentickou atmosférou plně odpovídala.

Prohlášení za památku

Kostel sv. Jiří je spolu s areálem, bývalým děkanstvím a kaplí sv. Jana Nepomuckého zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 32096/2–726.

Zdroj informací

Podlaha A.: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Českobrodském. Praha 1907.

Podlaha A.: Posvátná místa království Českého, řada první: Arcidiecése pražská, díl I., Vikariáty: Českobrodský, Čemokostelecký, Mnichovický a Prosecký. Praha 1907.

Poche E. a kol.: Umělecké památky Čech 1. Praha. Vydalo nakladatelství ČSAV Academia 1977.

Rišlink V., Jouza L., Valentová J.: Gotika na Kolínsku. Regionální muzeum Kolín 1998.

Černochová J.: Průzkum podstřeší sakristie a předsíně kostela sv. Jiří v Hradešíně. Památky středních Čech číslo 2/24, str. 72-74. Praha 2009.

Kutil J.: Nápisy okresu Kolín, diplomová práce, str. 100 a 183. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. 2012.

Varhany a varhanáři v České republice.

Zvláštní poděkování panu Vladimíru Rišlinkovi za poskytnutí vlastních kreslených hmotových rekonstrukcí kostela ve 12. a 15. století.