Cesty a památky

29. března 2018

Je jen opravdu těžko představitelné být v Gruzii a nenavštívit město Mccheta (Gruzínci vyslovují jméno města jako „Skejta“). Nachází se nedaleko Tbilisi na soutoku řek Aragvi a Mtkvari (Kura) a je jedním z nejdéle obývaných míst v této oblasti, kdysi hlavním městem země a do konce 19. století i korunovačním městem gruzínských králů. Je také centrem duchovní identity Gruzie, místem, kde bylo na počátku 4. století (letopočty se různí, uvádí se 313 nebo 337) vyhlášeno křesťanství státním náboženstvím (jako druhá země světa po Arménii) a hlavním sídlem Gruzínské pravoslavné církve. V roce 1996 byly památky Mcchety zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Podle legendy město založil na úsvitu dějin Mcchet, pravnuk Noeho a syn Kartla, od něhož Gruzínci odvozují svůj původ a také název své země – Sakartvelo. Ten tvoří kořen „Kartvel-i“ (obyvatele Kartvelovy země) a gruzínská předpona „sa-o“ (znamenající geografickou identifikaci ve smyslu „místo, kde žijí“). Existence města je doložena již před rokem 1 000 př. n. l. a od 3. století př. n. l. do konce 5. století n. l. pak bylo hlavním městem gruzínského království Kartli (řecky a římsky zvaného Ibérie), než ho v roce 502 přemístil král Darchil Udžarmeli podle poslední vůle svého otce Vachtanga I. Gorgasaliho do výhodněji položeného Tbilisi (které jeho otec založil). Jako první jdeme navštívit katedrálu Sveti Cchoveli. Bohužel nám ale moc nepřeje počasí, dnes skoro celý den pršelo.

Katedrála Sveti Cchoveli (სვეტიცხოვლი), Životodárného sloupu, zasvěcená Dvanácti apoštolům, je nejdůležitější církevní stavba země. První kostel zde stál již ve 4. století jako nejstarší křesťanská svatyně v zemi a jeho vznik je spojen s legendou, sahající až k samotným počátkům křesťanství. Podle ní sem přinesl římský voják Longinus, hlídající Kristův hrob, a mcchetský Žid Eliáš tuniku Ježíše Krista, utkanou samotnou Pannou Marií. Když ji uviděla Eliášova sestra Sidónia, sevřela tuniku tak silně, že v důsledku silného náboženského zanícení zemřela a musela s ní být pochována. Na jejím hrobě pak vyrostl mohutný cedr. Příběh pokračuje o tři sta let později, kdy v Ibérii vládl král Mirian III. (306 – 361). Jeho nemocného syna zázračně vyléčila poutnice Kristýna (později svatá Kristýna, v Gruzii zvaná svatá Nina nebo Nino), na kterou se obrátila králova manželka Nana. Na základě této šťastné události přijal královský pár od Kristýny křesťanství (byť Mirian původně nesouhlasil) a rozhodl se postavit kostel, jehož hlavní sloup bude ze dřeva posvátného cedru. Tento sloup se ale nedařilo nikde jinde postavit na zem, než na místě, kde původně cedr rostl, tedy nad středem hrobu sv. Sidónie. Andělé ho po celou tu dobu drželi ve vzduchu a na zem ho postavili až po modlitbách sv. Kristýny. A v tom okamžiku z něj také vytryskla zázračná míza, která překrásně voněla a uzdravovala nemocné. Svatá Kristýna pak žila ve Mcchetě až do své smrti kolem roku 350 a na soutoku řek prováděla hromadné křty nových věřících. Koncem 5. století byla za vlády krále Vachtanga I. Gorgasaliho dřevěná stavba nahrazena první kamennou trojlodní bazilikou. Ta zde stála až do počátku 11. století, kdy za vlády krále Jiřího I. a jeho syna Bagrata IV. byl stavitelem Arsukidzem (jeho podpis a zobrazení rodiny je na severní fasádě) postaven v letech 1010-29 za podpory gruzínského patriarchy Melchisideka současný chrám dokonalých proporcí. Ten byl poničen vojskem chána Tamerlána (Timura) kolem roku 1400 a obnoven králem Alexandrem I. Gruzínským (také Velikým) po roce 1412, kdy musely být znovu zaklenuty jednotlivé lodě a vybudována stávající kupole. V této podobě se chrám bez dalších větších přestaveb dochoval dodnes. Za období sovětské okupace chrám sloužil jako muzeum, v 80. letech 20. století první snahy o obnovení církevního života, v 90. letech vrácen církvi.

Do jeho areálu se vchází od západu bránou z 11. století, ozdobenou býčími hlavami z 5. století, zdobícími původní Gorgasaliho baziliku z 5. století. Na bránu navazuje novější hradba s baštami ze 2. poloviny 18. století, postavená za krále Iraklije II., která celý areál obíhá. Do vlastního chrámu se vchází západním portálem s dřevěnými dveřmi, na kterých jsou reliéfy 12 apoštolů a andělů, nesoucích posvátných sloup – s tímto motivem se konec konců budeme od teď setkávat stále. Hned za vchodem vpravo je kamenná křtitelnice ze 4. století, dle tradice je to ta samá, v které pokřtila sv. Kristýna krále Miriana a jeho ženu Nanu. O tom svědčí i ikona namalovaná na zdi opodál. Uvnitř chrám podpírá 8 kamenných sloupů (původně 10), z nichž 4 pak vlastní kupoli. Každý sloup je jiný a všechny pocházejí z původní baziliky postavené v 5. století. Na místě třetího sloupu vlevo (sloup zrcadlově vpravo pak byl ubourán kvůli symetrii) je kamenný sarkofág, ukrývající původní cedrový životodárný sloup. Ten je hlavní pozoruhodností chrámu. Stěny sarkofágu jsou pokryty freskami od 11. do 17. století a na severní straně jsou dvířka, kterými bylo možno odebírat zázračnou mízu (ta ovšem přestala ze sloupu vytékat po dobytí Gruzie perským šáchem Abbásem I. Velikým na počátku 17. století, který se zde snažil vykopat Kristovu tuniku). Uvnitř je dále kamenný patriarchální trůn ze 17. století a mnoho královských hrobů, včetně hrobky Vachtanga Gorgasaliho. Na jižní stěně je asi nejpozoruhodnější freska v chrámu, zobrazující Apokalypsu, dílo neznámého mistra ze 14. – 15. století. Uprostřed je zobrazen Kristus na trůnu s evangeliem v levé ruce, obkroužený anděly, cherubíny a serafíny se znaky zvěrokruhu, slunce a měsíce (Spasitel pod ochranou nebeských sil).

Po prohlídce chrámu jsme se zastavili na obědě v blízké restauraci a užili si zase pověstné gruzínské pohostinnosti. Z mnoha pochoutek bych chtěl jmenovat třeba naduri (slaný tvaroh ze syrovátky z kravského mléka, ochucený mátou, adžikou a paprikou), tolmu (mleté maso s rýží ve vinném listu, polité zakysaným mlékem s česnekem), Imerulský sýr, uzený sýr Suluguni, grilované chačapuri (těstovinové placky) se slaným sýrem uvnitř, lobiani (těstovinová placka pečená s fazolovou náplní), několik druhů pchali (různorodé zeleninové placky) a masové špízy. Opět se potvrdilo, že gruzínská kuchyně je neuvěřitelně pestrá a chutná.

Na místě bývalé královské rezidence dnes stojí ženský klášter sv. Kristýny (sv. Niny) zvaný také Samtavro (სამთავრო), což znamená: místo, kde žijí králové. Stejně jako Sveti Cchoveli je klášter zapsán od roku 1996 na seznam památek UNESCO. Ústřední stavbou je chrám Proměnění Páně postavený králem Mirianem III. ve své rezidenci, který je zde se svou manželkou Nanou pohřbený (jejich sarkofág se nachází v současné stavbě hned vlevo za dveřmi pod baldachýnem s mozaikami z 19. století). Do současné podoby byl postaven v první třetině 11. století za krále Jiřího I., bohužel v roce 1283 byl poničen při zemětřesení, takže musel být znovu zaklenut a obnovena byla i zřícená kopule. V roce 1820 zde byl zřízen ženský klášter, který je zde dosud a za sovětské okupace byl jedním z mála funkčních klášterů v SSSR. Uvnitř jsou v onyxové rakvi ostatky sv. Gabriela Samtavrijského Urgebadze (1929-1995), který byl kanonizován v roce 2012. Za svého života bojoval proti sovětské nadvládě, na oslavách 1. máje v roce 1965 zapálil portrét Lenina, za což byl téměř ubit a později uvězněn v psychiatrické léčebně. V roce 1971 se stal zpovědníkem v klášteře Samtavri, kde působil až do své smrti. V roce 2014 bylo při otevření hrobu shledáno, že jeho tělo nepodléhá zetlení. V areálu kláštera se nachází také malý chrámek sv. Kristýny (sv. Niny) ze 14. století, kolem kterého roste svatý ostružiníkový keř, dle legendy nepřetržitě od doby, kdy pod ním žila sv. Kristýna ve 4. století, a zvonice z druhé poloviny 13. století, přestavěná ve století 17.

Jelikož se jedná o činný klášter, další prostory jsou nepřístupné. My proto odjíždíme k další pozoruhodnosti, klášteru Šio mgvime (შიომღვიმე), což znamená Šiova jeskyně. Ten leží v horách asi 12 kilometrů západně od Mcchety a vede k němu nová asfaltovaná silnice, která končí na malém parkovišti u klášterní brány. Cestou míjíme opuštěná pasoucí se stáda a vychutnáváme si pohledy do údolí řeky Mtkvari (Kura), občas míjíme i opuštěný kostelík. Samotný areál kláštera je velmi malebně zasazen ve výšce 750 metrů nad mořem do úbočí vápencových srázů, ve kterých se černají otvory několika jeskyní. V nich v minulosti pobývali poustevníci nebo samotu hledající mniši z kláštera. Ten byl založen již v 6. století mnichem Šiem Mgvimským, jedním z 13 syrských otců a dnes jedním z nejváženějších svatých gruzínské pravoslavné církve. Ten v jedné z jeskyní prožil celých 15 let života, a nakonec byl i ve své jeskyni pohřben. Za Sovětského svazu byly ostatky světce ze sarkofágu vytaženy a spáleny, podařilo se zachránit pouze jednu kost, která je pietně uložena v sarkofágu. Nad jeskyní vznikl ještě za jeho života v letech 560-80 nejstarší kostel sv. Jana Křtitele a kolem něj malý klášter. Místo pro stavbu kostela Šio vybral podle legendy tak, že vzal do dlaní hořící kadidlo a kouř ukázal na skálu nad jeho jeskyní. Světec také bývá často vyobrazen s kouřícím kadidlem v rukách, podle čehož se dá poznat. Kostel vrcholí archaickou osmibokou kupolí s kuželovitou střechou. Uvnitř byl původně umístěn bohatě zdobený kamenný ikonostas se scénami ze života sv. Šia, který je nyní v Národním muzeu umění Gruzie v Tbilisi. Zvonice byla ke chrámu přistavěna v roce 1733. Nad kostelem sv. Jana Křtitele se nachází ústřední svatyně kláštera – bazilika Panny Marie. Ta byla postavena jako tradiční kopulový chrám za krále Davida IV. Stavitele v letech 1103-23, do dnešní bazilikální podoby přestavěná v roce 1678. V dolní části se nachází jídelna postavená v 7. století, v nedávné době zrestaurovaná. Král Jiří VIII. (vládl 1446-1465) daroval klášter a jeho pozemky staré gruzínské šlechtické rodině Amilachvari, která ho až do roku 1810 používala jako rodinnou hrobku, takže zajistila i jeho opravu po zpustošení Peršany (1616) i Osmany (1720). Za Sovětského svazu byl klášter uzavřen a byl prázdný, do jeho areálu byl zákaz vstupu. Proto většina budov velmi sešla a teprve po nabytí samostatnosti Gruzie je postupně obnovován.

Posledním místem, které již na sklonku dne a za vydatného deště navštěvujeme je jedinečný kostel Džvari (ჯვარი) tedy Povýšení sv. Kříže na vysokém nezalesněném hřebenu pohoří Saguramo, 150 metrů nad Mcchetou. Jako jedna z nejstarších stavebních památek Gruzie a symbol gruzínské chrámové architektury je rovněž zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Již jen jeho poloha je dech beroucí, vypadá, jako by se nad městem vznášel. Místo, na kterém chrám stojí, bylo již v pohanských dobách významným obětištěm. Po přijetí křesťanství zde sv. Kristýna v malé jeskyni pod vrcholem vyprosila na Bohu pramen, který zde vytryskl a stal se hned cílem mnoha poutníků, kteří jeho vody považují za zázračné. Na tomto místě byl také vztyčen jeden ze tří poutních křížů sv. Kristýny, který sem osobně vynesla s králem Mirianem a biskupem Janem (další byly vyneseny na horu Tchoti a do tehdejšího města Udžarme). Druhý den viděli obyvatelé Mcchety zvláštní úkaz, při kterém z kříže stoupal světelný sloup, obkroužený dvanácti hvězdami, a z hory stoupal dým s vůní kadidla. Tento zázrak přiměl další obyvatele země, aby hromadně přišli do Mchchety a přijali od sv. Kristýny křest, který prováděla ve vodách řeky Aragvi. Kříž zde byl až do roku 2009, kdy byl přenesen do nového chrámu Sminda Sameba (sv. Trojice) v Tblisi a zde byl nahrazen novým křížem z cypřišového dřeva. Samotný chrám je typem byzantské tetrakonchy o rozměru 22 × 18,5 metru, s jehož výstavbou se začalo okolo roku 590, dokončen byl v roce 604. Podle jeho vzoru pak vznikla celá skupina nejstarších gruzínských kostelů. Zachoval se kupodivu v původní podobě bez pozdějších přestaveb. Za Sovětského svazu byl kostel uzavřen a sloužil jako zázemí a kuchyně pionýrskému táboru, který byl zřízen na vrcholu hory. První mše se zde konala v lednu 1989 a v roce 1992 byl vrácen církvi. V následujících letech pak proběhlo několik rekonstrukcí, díky kterým se podařilo zakonzervovat unikátní reliéfní výzdobu z 6. – 7. století (v tympanonu nad vchodem například reliéf andělů, nesoucích kříž sv. Kristýny). Vcházíme dovnitř a co je opravdu neobyčejné, to je skála uprostřed křížení obou ramen kříže, který tvoří zaklad stavby, pod osmihrannou kopulí. Je to to samé místo, kde vztyčila kříž sv. Kristýna (ten je dnes v Tbilisi a na jeho místě je nový kříž z roku 2009). Interiér je velmi archaický a jelikož venku prší, uvnitř je neobyčejně temno. Konec konců i tak ho osvětluje pouze několik malých a úzkých okének na konci apsid, ukončujících jednotlivé strany kříže a v kopuli.

Jak se dozvídáme od našich průvodců, místo je dějem poemy Novic (v ruském originále Мцыри = Mciry) z roku 1840 od Michaila Jurjeviče Lermontova (a tím se i vysvětluje, proč je dole pod kopcem u silnice jeho socha). Ta pojednává o mladém novicovi, který je od dětství zavřený v klášteře, touží ovšem po svobodném životě v rodných kavkazských horách a protestuje proti těm, kteří ho uvěznili.

Nakonec jsme ještě měli v plánu navštívit pramen sv. Kristýny kousek po svahu dolů, ale jelikož prší opravdu dost, vzdáváme to. Konec konců, pramen pomáhá ženám na neplodnost, což není náš případ. Ačkoliv bychom toto významné místo rádi navštívili, sedáme do auta a vracíme se do Tbilisi. Je to opravdu kousek a tak jediné, co nás zbrzdilo, byly nekonečné kolony aut, protože ve městě po rozpadu SSSR prakticky zkolabovala nadzemní hromadná doprava, ke které se nyní postupně pomalu vracejí.

No a abych zaznamenal zase něco ze skvělé gruzínské kuchyně, zmíním se o večeři. Tu jsme zahájili vinnou pálenkou (vínovicí), která se tady jmenuje čača, a jedná se o velmi silný alkoholický nápoj (60 % alkoholu) podobný brandy. Názvem čača se může nazývat pouze vínovice vypálená v Gruzii nebo Kazachstánu. Během jídla jsme pak popíjeli lehká bílá vína z Imeretie, vyrobená z hroznů místních odrůd Cicka a Colikouli. K jídlu jsme měli chačapuri samepo (tzv. královské chačapuri s více druhy sýrů), mcvadi (špíz z telecího masa), kanči (vařené vepřové maso podobné našemu ovaru), kama soko sulugunit (žampiony se sýrem), odžachury (brambory pečené po vesnickém způsobu s česnekem a bylinkami) a salát sopeli (směs zeleniny s kořením).