Cesty a památky

Země poznané » Kladské hrabství (Ziemia Kłodzka) » Od Rychleb po Knížecí kámen (Od Złotego Stoku k zamku Książ)

Od Rychleb po Knížecí kámen (Od Złotego Stoku k zamku Książ)

Kladské hrabství (Ziemia Kłodzka) (červenec 2020, Polsko)

Naše poslední výprava měřila 90 kilometrů a dá se říci, že kopíruje česko-polskou hranici, od které se moc nevzdálíme. Pojedeme z města Złoty Stok k hradu Książ nedaleko Wałbrzychu a cestou se zastavíme u opravdu zajímavých památek, které mají, stejně jako skoro každé místo na Dolním Slezsku, úzkou spojitost s našimi dějinami. A to nejen s těmi do roku 1742, ale přes majetky mnoha šlechtických rodů i v dobách následujících. Je zarážející, že vazby mezi Čechami a Slezskem a Kladskem nebyly po jejich připojení k Prusku a poté Německu zpřetrhány tak definitivně, jako se to stalo po roce 1945. Je čas to napravit.

Začínáme v městečku Rychleby (od roku 1946 Złoty Stok [zuoty stok] = zlatý svah), které leží v nadmořské výšce 348 metrů prakticky na státní hranici, kde sousedí s naší obcí Bílá Voda, a současně také leží na rozhraní Dolnoslezského a Opolského vojvodství. Jeho český název Rychleby vznikl zkomolením původního německého názvu Reichenstein (= bohatý kámen / skála) a, což málo kdo ví, dal také název Rychlebským horám, které se rozkládá na jih od něj na území Česka. Zlato se zde těžilo zřejmě již v 10. století, první písemné zmínky ale pocházejí až z roku 1273, kdy udělil vratislavský kníže Jindřich IV. Probus (Henryk IV Prawy) cisterciákům z kláštera v Kamenci (dnes Kamieniec Ząbkowicki) právo na těžbu zlata. V roce 1392 připadlo město k Českému království a po roce 1453 dochází za vlády Jiřího z Poděbrad k jeho největšímu rozmachu. Tehdy zde fungovalo na 200 dolů a dvacítka hutí, z nichž pocházelo asi 8 % celoevropské produkce zlata. Za Vladislava II. Jagellonského město získalo v roce 1491 statut svobodného horního královského města, ale již v roce 1581 ho spolu se zlatými doly a stříbrnými doly u města Silberberk (dnes Srebrna Góra) získal Vilém z Rožmberka, který zde nechal razit zlaté dukáty a stříbrné tolary, ozdobené svým vlastním poprsím a znakem, řádem Zlatého rouna a nápisy s oficiální titulaturou. Vlastní mince zde razil i jeho nástupce Petr Vok z Rožmberka, a to až do roku 1599, kdy Rychleby i Silberberk prodal Jáchymu Fridrichovi z Břehu. Ten v roce 1600 ražbu vlastních mincí v původní mincovně obnovil. Zdejší doly jsou také proslaveny tím, že se zde v roce 1621 použil poprvé na světě k odstřelu skal střelný prach. Hornickou slávu neukončilo ani připojení Slezska k Prusku v roce 1742, po vyčerpání zásob zlata se zde nadále těžil především arzen a další barevné kovy, a to až do roku 1962, kdy byly zdejší doly definitivně uzavřené. Za celou dobu existence zde bylo vyraženo na 300 kilometrů chodeb ve 21 úrovních. Hornickou slávu Rychleb připomíná hornické muzeum, otevřené spolu se štolami v roce 1996 (Kopalnia złota w ZłotymStoku).

Štola Gertruda (Sztolnia Gertrudy) získala své jméno podle pověsti, zapsané v městské kronice. Kdysi nastal v chodbách obrovský zával, který odřízl cestu ven čtyřem horníkům. Majitel dolu se ale rozhodl nepodnikat záchrannou akci, protože to pro něj nebylo výnosné, což ostatní horníky pobouřilo. Manželka jednoho zasypaného horníka, Gertruda, se tak rozhodla sama dostat k místu katastrofy, aby svého milovaného manžela zachránila. Do podzemí se vydala s pochodní v ruce a kouskem jídla, ale jak tam vešla, už ji od té doby nikdy nikdo nespatřil. Později si horníci často povídali, že pokud se některý z nich v chodbách ztratil, tajemný hlas mu vždy ukázal cestu k východu. Mezi lidmi se tak začalo vyprávět, že je to dobrý duch Gertrudy, který přichází a pomáhá zachránit zbloudilé. Dnes občas i turistovi, který ztratil cestu, prý Gertruda ukazuje cestu k východu … Na trase dlouhé 500 metrů, kterou si lze prodloužit o 200 metrů plavby zatopenou částí (pouze pro děti od 8 let), lze vidět bohatou sbírku map a plánů zdejšího hornického revíru z 18. a 19. století, staré hornické a hutnické nářadí, hornický vozík z 18. století, několik hornických lamp z různých období a také sbírku místních minerálů. Velmi atraktivní je model s průřezem zdejšího revíru, kde je dobře vidět kolik chodeb a v kolika patrech zde bylo za deset století existence dolování vykopáno (postupným rozsvěcením světel je vidět, jak chodby přibývaly). V bočních chodbách, které byly původně využívány pro uskladnění výbušnin, je kopie pece pro tavení zlata nebo laboratoř lékárníka Jana Schärfenberga, který se zde snažil na přelomu 16. a 17. století vytvořit z místních rud elixír dlouhověkosti a náhodou při tom objevil silný jed arsenik, kterým měl být spáchán pokus otravy na samotného Napoleona Bonaparta a také klenotnice (trezor), kde jsou makety 1066 zlatých cihel představujících 16 tun zlata, vytěžených zde za celou dobu existence dolování. Prohlídka pokračuje Horní černou štolou (Sztolnia Czarna Górna) kde si lze prohlédnout různé techniky dobývání rudy a také štolu, které vede na území Česka, proto je opatřena cedulkou, upozorňující na státní hranici. Největší atrakcí této části je jediný v Polsku podzemní vodopád, vysoký 8 metrů. Od roku 2008 se závěrečná část trasy absolvuje asi 300 metrů dlouhou jízdou podzemním elektrickým vláčkem, který byl zprovozněn již v roce 1918. Jako poslední atrakce byla v roce 2017 samostatně zpřístupněná Okrová štola (Sztolnia Ochrowa) ze 17. století, která je považována za nejkrásnější ze všech štol. Její žluto-okrové zbarvení připomíná snové krajiny na Marsu a hlavní atrakcí jsou železitými usazeninami pokryté staleté dřevěné roury na odvádění důlní vody.

Město Nová Ruda (původně Newenrode, počeštěno postupně na Nojrode a Nová Ruda, z čehož byl po roce 1946 odvozen i současný polský název Nowa Ruda) se nachází v údolí toků Rudavky (Rudawka) a Vladzice (Włodzica), obklopené hřebenem Sovích hor (Góry Sowie) a Vladzickou vrchovinou (Wzgórza Włodzickie) jen 10 kilometrů od státní hranice. Původní česká hornická osada (dobývání železných rud) vznikla na jedné z větví obchodních cest jako majetek broumovského kláštera již ve 13. století, na město ji v roce 1363 povýšil král Karel IV. V období pozdního středověku se ve městě rozvinula výroba bot, oblečení a tkaní látek, ale v letech 1427-29 ho poničili husité. V roce 1434 se poprvé vzpomíná těžba černého uhlí v souvislosti udělením magdeburského práva městu králem Zikmundem Lucemburským. V roce 1459 se Nová Ruda stala trvalou součástí Kladského hrabství a jako samostatné panství ho uděluje v roce 1472 Jiří z Poděbrad svému věrnému spolubojovníkovi Jiřmu Štylfrýdovi z Ratenic (Stillfried von Rattonitz), sídlícímu do té doby na tvrzi v Ratenicích u Peček na Kolínsku. Ten Ratenice opouští a stěhuje se do Nové Rudy, jeho potomci pak vlastní zdejší panství až do roku 1810. Mezi tím v roce 1742 připadlo město Prusku a od roku 1871 až do roku 1945 bylo součástí Německa. Velký rozvoj prodělalo ve druhé polovině 19. století v důsledku rozvoje těžby uhlí a textilního průmyslu.

Přestože se zde černé uhlí těžilo již od středověku (první zmínka o něm pochází z roku 1434), ve velkém začíná s těžbou až po roce 1742 Anna Štilfrýdová z Ratenic otevřením nového revíru Ruben (ve 2. polovině 20. století přejmenovaného na Piast). Těžbu dále rozšiřoval i její syn Michal Rajmund Štilfrýd z Ratenic otevřením nové šachty v roce 1781, po odprodeji panství v roce 1810 v dolování pokračovali i noví majitelé Magnisové (česká, moravská a kladská šlechta původem z Itálie). Největšího rozmachu za nich dosáhla těžba v roce 1868 přičiněním Antonína Františka z Magnis, kdy se v Nové Rudě také dobýval za pomoci dynamitu chlazeného vodou žáruvzdorný lupek pro výrobu šamotu. Dne 10. května 1941 došlo v dole k velkému neštěstí, při kterém zemřelo 187 horníků a v roce 1976 pak 18. horníků. V 70. letech 20. století těžba probíhala v sedmi podlažích až do hloubky 720 metrů, pracovalo zde na 6 000 horníků a ročně bylo vytěženo na 1 milion tun koksovatelného černého uhlí nejvyšší kvality a 100 000 tun lupku. V piastovském revíru byla těžba utlumována od roku 1992, poslední uhlí bylo z šachty Lech vyvezeno na povrch dne 15. září 1994 a v sousedním revíru Słupiec pak byla těžba ukončena v roce 2000.

Hornické muzeum v Nové Rudě (Muzeum górnictwa w Nowej Rudzie) bylo otevřeno v roce 1996 z iniciativy bývalého horníka Czesława Lise, který již v době utlumování těžby v roce 1992 plánoval zachování památky na zdejší hornictví i pro budoucí generace. Jedná se o soukromé muzeum, a jak se dozvídáme od jeho majitelky paní Barbary Korbas, její sestra je majitelkou muzea a dolů v Rychlebách (Złotym Stoku), odkud jsme právě přijeli. Šikovné holky. Muzeum má dvě části, nadzemní expozici v budově bývalého velínu a 750 metrů dlouhou trasu podzemím v bývalé šachtě Lech piastovského revíru (Kopalnia węgla kamiennego). V expozici je stálá výstava představující historii dobývání uhlí v Nové Rudě, těžební nástroje a vybavení horníků, pracovní oděvy i modely starých budov a strojů. V hale muzea pak všichni návštěvníci obdrží hornické přilby a vydávají se na prohlídku šachty Lech. Cestou míjí dobře zachovanou strojovna s těžní stolicí z roku 1890, vybavenou původním parním strojem o výkonu 18 HP. Před vstupem do podzemí se všichni pozdraví hornickým pozdravem Szczęść Boże (Zdař Bůh) a průvodce vysvětlí, jak se lišily barvy přileb podle sociálního postavení horníků (červená – technici, zelená – horničtí učni, bílá – záchranáři, žlutá – vynašeči fekálních nádob). Nad vstupem do šloly je namalovaný hornický symbol překříženého mlátku a kladívka otočený vzhůru nohama na znamení, že je důl uzavřený. Na turistické trase podzemím pak na návštěvníky čekají stále funkční důlní stroje (lze si vyzkoušet práci s pneumatickou sbíječkou), třídící linka na uhlí, důlní toaleta, podzemní stáje (v dolech pracovalo na 400 koní dožívající se maximálně 5 let, již nikdy se nemohli vrátit na denní světlo) a ukázky zkamenělin dávné dřeviny blahočet (Araucaria) staré 300 milionů let, která je vystavená i před vstupem do štoly. Prohlídka končí setkáním s důlním skřítkem permoníkem a jízdou ven elektrickým důlním vláčkem pro 36 osob.

Několik kilometrů na jih od Nové Rudy se nad soutokem řek Stěnava (Ścinawka) a Valdice (Włodzica), jen 4 kilometry od hraničního přechodu Otovice – Tlumačov (Tłumaczów), nachází rozlehlý zámek Sarny (Zamek Sarny). Ten se původně jmenoval Scharfeneck a vznikl na místě středověkého dvora, doloženého již v roce 1350 v majetku Bedřicha ze Zeschau. V roce 1565 prodal Jiří starší Štilfrýd z Ratenic panství Řehoři z Reichenbachu, který vystavěl při dvoře menší renesanční tvrz s věží, která je základem dnešního paláce. Majetek v roce 1628 získali kladští jezuité a ti ho v roce 1661 prodali kladskému hejtmanovi Janu Jiřímu z Götzenu (Johann Georg von Götzen). Příslušníci hraběcí rodiny Götzenů, kterým patřily Sarny i s přilehlým panstvím až do roku 1876, přestavěli zámek na jednu z nejokázalejších rezidencí ve Slezsku. V letech 1722-30 nechal hrabě Jan František Antonín z Götzenu přistavěl k obytnému křídlu oválnou barokní kapli zasvěcenou sv. Janu Nepomuckému (v té době také financoval přestavbu kostela v blízkých Vambeřicích). Její strop i stěny pokryl v roce 1738 malíř Jan František Hoffmann (žák Michaela Leopolda Willmanna) bohatou vrcholně barokní freskovou výzdobou, zobrazující obrazy ze života sv. Jana Nepomuckého i dalších svatých (sv. Barbora, sv. Apolena Alexandrijská, sv. Antonín z Padovy, sv. František Xaverský, sv. Jan Sarkander a jiní). K zajímavostem určitě patří to, že se na zámku narodil 12. 5. 1866 pozdější významný německý geograf a diplomat Gustav Adolf z Götzenu, který byl vojenským atašé v Římě a Washingtonu a v letech 1901-06 gubernátorem koloniálního území Německé východní Afriky (dnešní oblast Tanganiky, Rwandy a Burundi), kde v roce 1905 potlačil povstání kmene Mají-Maji. V roce 1913 po něm byla pojmenována loď, která dodnes brázdí vody jezera Tanganika. V roce 1875 ovšem rodina zámek prodala, koupili ho poslední šlechtičtí majitelé Schneiderové z Hausdorfu (dnešní Jugowice nedaleko Slezského Záhoří pod hradem Grodno), od kterých ho v roce 1917 získal Rudolf Röβler (Rössler). Jeho rodině byl veškerý majetek v roce 1945 zkonfiskován a majitelé byli odsunuti do Německa. Zámek i s dvorem poté získalo Státní rolnické družstvo (PGR), takže celý areál v nadcházejících desetiletích zpustl a pomalu se měnil ve zříceninu. Po roce 1990 se dlouho hledalo pro zdevastovaný objekt využití, až se ho v roce 2013 ujala Nadace Sarny, jejímž cílem je postupná obnova a využití památky pro kulturní účely. V první fázi byla opravena brána, v jejímž prvním patře vznikla stylová kavárna. Je tu ještě opravdu hodně práce, zastřešením paláce se ale podařilo zabránit dalším destrukcím. Nicméně v interiérech se nic nedochovalo, všechny stropy se propadly a z původní stavby se dochovaly pouze renesanční valené klenby ve sklepě a hřebínková klenba v přízemí věže. Zámek včetně kaple je volně přístupný v místech, kde se aktuálně nepracuje, takže návštěvník může sledovat průběh prací.

Další navštívenou památkou je 30 kilometrů vzdálený hrad Grodno (Zamek Grodno, do roku 1946 Kynsburg) na hoře Chojna (450 m. n. m.) nad městečkem Slezské Záhoří (Zagórze Śląskie, do roku 1946 Kynau) v Sovích horách (Góry Sowie). Pravděpodobně v průběhu 90. let 13. století ho postavil svídnicko-javorský kníže Boleslav I. Surový (Bolko I Surowy), který v době své vlády budoval síť obranných pevností na hranicích se silnějším Českým královstvím. První písemná zmínka pochází až z roku 1315, kdy se vzpomíná jako knížecí purkrabí příslušník rodu Haugviců z Biskupic a hlavní úlohou hradu bylo chránit přístup k sídelnímu městu Svídnici (Świdnica). Poté, co se v roce 1353 českou královnou a manželkou Karla IV. stala Anna Svídnická, připadl hrad spolu s celým knížectvím pod přímou správu Českého království, jeho faktickou součástí se ale staly až po smrti kněžny Anežky Habsburské v roce 1392. V majetku českých králů byl ale jen do konce husitských válek, kdy se ho z důvodu oslabení královské moci po válkách moci zmocnil kolem roku 1443 loupeživý rytíř Jiří z Mühlheimu. Po něm získal v roce 1450 hrad jako zástavu Heřman Četrys z Kynšperku, významný představitel husitského hnutí, a v majetku jeho potomků zůstal až do roku 1535, kdy ho Jeroným Četrys z Kynšperku prodal Konrádovi Hobergovi z Hennersdorfu, majiteli nedalekého hradu Fürstenstein (dnes Książ - viz dále). V majetku Hobergů byl hrad s okolním panstvím ale jen 10 let, v roce 1545 totiž český král Ferdinand I. Habsburský přikázal, aby ho prodali jeho oblíbenci a důvěrníkovi Matěji z Logova, který byl královským hejtmanem svídnicko-javorského knížectví (z tohoto rodu pocházelo víc hejtmanů slezských knížectví a celá řada dalších vysokých úředníků, zastupujících zájmy českých králů ve Slezsku). Matěj ihned zahájil zásadní modernizaci starého sídla, v dobudování rodové residence pak po jeho smrti v roce 1587 pokračoval syn Jiří, kterému pomohl jeho bratr a vratislavský biskup Kašpar z Logova. Nákladná stavba však rodinu zcela vyčerpala, takže byla nucena hrad prodat. V letech 1596-1601 na něm v exilu pobýval rumunský kníže Michal Chrabrý (Mihai Pătrașcu), který zde byl úkladně zavražděn na pokyn císaře Rudolfa II. Posledním stálým obyvatelem hradu byl od roku 1607 hrabě Jan Jiří z Hohenzollernu z boční linie pruského panovnického rodu, který provedl poslední stavební úpravy. V té době získal hrad současnou délku 170 metrů s obvodem hradeb 400 metrů. Přes svou skvělou polohu byl hrad v průběhu třicetileté války pobořen Švédy a potomci Jana Jiřího se poté ruiny zbavili. V průběhu 17. a 18. století se v jeho držení vystřídalo několik majitelů (páni ze Strachovic nebo baroni z Liers), kteří ale hrad udržovali jen jako vojenskou základnu. Několikrát vyhořel, byl ale vždy jen provizorně opraven. Již v roce 1789 se proto z důvodu špatné údržby zřítily některé zdi hradních paláců, následně se začalo rozpadat celé jižní průčelí jádra hradu a částečně se zřítilo i vnitřní gotické nádvoří horního hradu. Částečná záchrana přišla pro hrad v roce 1852, kdy ho získal Maxmilián Žejdlic ze Šenfeldu, příslušník významného českého i slezského šlechtického rodu, který byl příbuzný se Záruby z Hustířan, Berky z Dubé, Slavaty z Chlumu a Košumbertka či Vratislavy z Mitrovic. Péčí těchto posledních majitelů byl hrad opraven a v již v roce 1904 otevřen pro turisty jako rodové muzeum. V opravených částech byly vystaveny cenné rodové sbírky, které bohužel v roce 1945 vyrabovala sovětská armáda a odvezla. Po připojení Slezska k Polsku v roce 1945 připadl hrad státu a od roku 1945 je v majetku obce Walim, která zajišťuje jeho opravu a zpřístupnění.

Na hradě Grodno jsme se ubytovali (v budově brány je malá ale velmi vkusná turistická ubytovna pro asi 20 lidí) a co je opravdu na tom všem nejlepší, byli jsme tu sami. Po setmění za námi zacvakla vrata a my jsme se už jen mohli kochat pohledy na temné siluety starého sídla. Ale spalo se nám nádherně, budit nás nepřišla ani pověstná grodenská bílí paní ani duch nešťastné Markéty, kterou její otec, hradní pán, nechal zemřít v hradní hladomorně. Pochopitelně v tom hraje roli láska, protože Markéta nechtěla starého a bohatého, a tak se svým mladým a krásným, leč chudým, chlapcem z podhradí strčili nechtěného nápadníka z hradeb, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda On při pádu skutečně zemřel, ale její otec vše viděl a dceru krutě potrestal. Její kostra je v hradním sklepení k vidění dodnes (tedy jako).

Závěr našeho putování patřil cestou ke státní hranici prohlídce hradu Książ [Kšionž], na který jsme zavítali již potřetí. A stále nás nepřestane udivovat, díky náležité péči města Valbřich (od roku 1945 Wałbrzych, dříve Waldenburg, česky v minulosti Valdenburk), které ho vlastní. Hrad stojí na vysokém skalnatém ostrohu v nadmořské výšce 365 metrů, který ze tří stran obtéká řeka Polesnice (Pełcznica). Jeho současný polský název byl ustanovený až v roce 1948 a vychází z jeho původního jména Fürstnberg, později Fürstenstein, který lze přeložit jako Knížecí hora či kámen (obdobně jako Karlstein = Karlštejn = Karlův kámen). V letech 1288-92 ho nechal vystavět jako své nové sídlo (castrum Fürstnberg) a strážný hrad na obchodní cestě z Prahy do Svídnice a Vratislavi svídnicko-javorský kníže Boleslav I. Surový (Bolko I Surowy) na místě staršího dřevěného hradiště, které v roce 1263 zničil Přemysl Otakar II. Po smrti jeho syna, javorského knížete Boleslava II. Malého z Fürstenbergu (Bolesław/Bolko II Mały) v roce 1368 zůstala správkyní hradu a knížectví až do své smrti v roce 1392 jeho žena kněžna Anežka Habsburská. Poté se hrad i knížectví staly (jako poslední ze slezských knížectví) plnou součástí zemí Koruny české a král Václav IV. hrad propůjčil slezskému hejtmanu Benešovi z Choustníka. Po jeho smrti v roce 1410 král hrad prodal svému dalšímu oblíbenci, královskému radovi a vratislavskému a svídnicko-javorskému hejtmanovi, Jankovi z Chotěmic (mimochodem jemu král propůjčil za věrné služby v roce 1412 i hrad Bolkov). Jeho syn, Janek mladší z Chotěmic na Fürstenštejně hrad zdědil v roce 1428 a po jeho smrti v roce 1447 pak přešel sňatkem jeho nejstarší dcery na Heřmana Četryse z Kynšperku († 1454). Jejich syn Jan Četrys byl nucen v roce 1463 hrad prodat králi Jiřímu z Poděbrad, který ho daroval svému věrnému vojevůdci Hynčíkovi Bírkovi z Násile. Ten ovšem hrad zastavil Janu Šelendorfovi z Hornsberku, který ho jako zastánce krále Jiřího a později i Vladislava II. Jagelonského dvakrát ubránil nejprve v bojích s maďarským králem Matyášem Korvínem (1475) a poté i vratislavským vojskem, které Korvína podporovalo (1477). V roce 1482 ale hrad nakonec vojsko George von Stein, vojevůdce Matyáše Korvína, dobylo a vojevůdce se ho zmocnil. Nechal vystavět tzv. Matyášovo křídlo a na hradě pobýval až do Korvínovy smrti v roce 1490, kdy uprchl do Berlína. Vladislav Jagelonský získal zpět pod svou vládu Slezsko, a tedy i Fürstenstein, který za věrné služby věnoval Janu Šelendorfovi a učinil ho současně svým kancléřem. Ovšem již jeho syn Jiří Šelendorf vyměnil v roce 1503 Fürstenstein za panství Hlubčice (dnes Głubczyce v Opolském vojvodství) s Petrem Haugvicem z Biskupic. Jeho syn Jan Haugvic prodal v roce 1509 hrad i celé panství Konrádu Hobergovi z Hennersdorfu jehož potomkům pak zůstal až do roku 1940 (tento rod působil i v Čechách, v Praze má velký palác v Husově ulici a zajímavá paralela, v roce 1653 se stal majitelem dvora a tvrze v Limuzech na Kolínsku císařský rada Jan Petr Hoberg z Hennersdorfu). Konrád hrad v letech 1548-55 přestavěl v renesančním stylu. V roce 1643 byl bohužel poničen Švédy během třicetileté války za vlády Jana Jiřího II. z Hobergu (Hans Heinrich II. von Hoberg), který poté nechal v roce 1648 změnit opevnění na jižní straně na zahradní terasy ve francouzském stylu a v roce 1688 barokně upravit severní křídlo, zvané Dlouhá zeď. Za jeho syna Konráda Ernsta Maxmiliána z Hobergu pak byl v letech 1705-32 hrad a přilehlý areál přestavěn barokně podle plánů slezského architekta Felixe Antonína Hammerschmidta (viz též například kostel a klášter v Bílé Vodě). Ten nechal přistavět ke starému hradu barokní křídlo, před ním vytvořil čestný dvůr, uzavřený hospodářskými budovami v předhradí, opodál v parku vystavěl letní pavilón. V roce 1714 inicioval Konrád drobnou úpravu jména rodu na pány z Hochbergu. Jeho syn Jan Jiří V. z Hochbergu (Hans Heinrich V. von Hochberg) převzal hrad v roce 1741 ještě jako součást zemí Koruny české, což se ale změnilo v roce 1742, kdy Slezsko připadlo po prohrané válce Prusku. Za Jana Jiřího X. z Hochbergu byly v roce 1844 vystavěny slavné zámecké stáje a maštale, v roce 1847 připojil k panství slezské panství Pština (německy Pleß/Pless, dnes polsky Pszczyna) a v roce 1855 získal knížecí titul. Za vlády knížete Jana Jiřího XV. Hochberga z Pštiny (Jan Henryk XV von Hochberg, Graf von Pless) byl hrad v letech 1909-23 upraven do současné podoby, charakteristickou pseudorenesanční střechu získala třeba hradní věž. Jeho manželkou byla anglická šlechtična Mary Theresy Olivie Cornwallis-West (1873–1943), řečená Daisy (Daisy von Pless). Pro ni v letech 1911-13 nechal vybudovat velký tropický skleník v nedalekém Luběchově (dnes Lubiechów, původně Liebichau) a Daisy byla poslední šlechtickou obyvatelkou hradu, než ho v roce 1940 převzaly orgány třetí říše. Od roku 1941 začala německá paramilitární jednotka Todt přeměňovat hrad na jednu z rezidencí Adolfa Hitlera, práce prováděli vězni z nedalekého koncentračního tábora Gross-Rosen. Během těchto prací byla zničena větší část původních interiérů, před hlavním průčelím byla vyhloubena (dnes zakrytá) 40 metrů hluboká výtahová šachta pro osobní automobily, vedoucí do podzemních chodeb. V roce 1945 byl hrad obsazen Rudou armádou, která ho fatálně zplundrovala při pátrání po činnosti nacistů v době války. Jako chátrající objekt připadl po roce 1945 Polsku. V letech 1956-62 patřil zemědělskému družstvu Sudety a teprve v roce 1974 byla zahájena jeho postupná obnova, která byla ukončena až v roce 2018 ke 100. výročí nezávislosti Polska (jehož součástí paradoxně nikdy v minulosti až do roku 1945 nebyl), kdy byl zařazen mezi jeho 7 divů. Dne 10. prosince 2014 během oprav vypukl ve východní části paláce požár, který naštěstí poničil pouze střechy.

Od hradu je to již jen asi 15 kilometrů k hraničnímu přechodu Łubawka – Královec, kudy jsme se přes Trutnov vrátili domů. Znovu a znovu říkám JO! Krásné a u nás neznámé památky na dosah našich hranic, úžasné nové poznání, historie, která do sebe konečně zaklapala a začíná dávat smysl v celém kontextu.

O nás

Ohlasy

Napište nám

texty a foto Roman ŠULC, video a střih Jan KUBKA, www Tomáš ADÁMEK