Cesty a památky

12. srpna 2023

Poslední den našeho pobytu ve Švýcarsku jsme se vydali z Bernu na celodenní výlet do města Saint-Ursanne (tedy Svatý Ursicin), které leží na severozápadě země, od Bernu 1,5 hodiny jízdy vlakem. Nachází se v kantonu Jura, který je nejmladším švýcarským kantonem, vzniklým v důsledku kulturního a politického napětí, kdy se po několika místních plebiscitech a federálním referendu z 24. září 1978 severní část Jury oddělila k 1. lednu 1979 od kantonu Bern, k němuž patřila předchozích 165 let.

Jedná se o typicky frankofonní oblast s úředním jazykem francouzštinou (91,2 % obyvatel mluví francouzsky). Jako u všech švýcarských kantonů, i Jura má svou vládu (Gouvernement), která se skládá z pěti ministrů (ministre). Zákonodárným orgánem je parlament (Parlement), který tvoří 60 zástupců lidu, kromě toho se občané přímo podílejí na tvorbě zákonů, neboť dle ústavy podléhají změny zákonů či ústavy samotné, lidovému hlasování (referendu) na žádost nejméně 2 000 voličů nebo osmi obcí. Na federální úrovni vysílá kanton Jura dva zástupce do Státní rady a dva do Národní rady.

Samotné město Saint-Ursanne je nazýváno Perlou Jury, leží v nadmořské výšce 440 metrů na pravém břehu řeky Doubs, která v těchto místech tvoří velký ohyb (Clos du Doubs). Její zhruba 150 metrů široké údolí je zde sevřené mezi krasovými horskými hřebeny Mont Terri (804 m. n. m.) na severu, Mont Russelin (938 m) na východě a Le Chêtelat (840 m. n. v.) na jihu.

Nádraží leží o něco výš na stráni nad městem, ale procházka mezi stanicí a centrem je maximálně na 15 minut. První, co nelze cestou k městu přehlédnout, je velký obloukový kamenný viadukt (Viaduc de Saint-Ursanne ) dokončený v roce 1929, po kterém jsme přijeli. Nahradil starší železniční most z roku 1876 a ten současný měří na délku 260 metrů, podpírá ho 11 pilířů a maximální výška nad dnem údolí je 49 metrů.

Město vzniklo v místech, kde dle legendy žil a působil jako poustevník v letech 612-20 (údajně zemřel 20. prosince) irský mnich sv. Ursicin (svatořečený v roce 1925), který společně se sv. Kolumbánem (dnes mimochodem také patronem motocyklistů) přišel evangelizovat Evropu a byl vyznavač jeho asketického pojetí života. Nad jeho hrobem pak již v roce 635 založil sv. Wandregisel klášter, který je poprvé zmiňován v listině z roku 849 jako Cella in honorem Sancti Ursicini confessoris. V 11. století zde vzniklo opatství, kolem kterého se postupně rozrostla osada, zmíněná poprvé písemně v roce 1139 jako Sancti Ursicini. Ve 12. století bylo opatství přeměněno na kanonii, která od roku 1210 podléhala basilejskému knížecímu biskupství a zahrnovala celou oblast podél řeky Doubs (Clos du Doubs). V roce 1338 obdržela osada od bazilejského biskupa tržní práva a v roce 1378 byla povýšena na město, kterému basilejský biskup udělil daň z vína (angal) na financování jeho opevnění. V roce 1356 město vážně poškodilo velké zemětřesení, vypleněno bylo také v období třicetileté války v 17. století. V roce 1792 připadlo město na krátko Francii, ale v roce 1815 bylo připojeno ke kantonu Bern (ke kterému patřilo až do konce roku 1978). V 19. století město zaznamenalo značný úpadek, který se podařilo zastavit až zprovozněním velké vápenky v roce 1876. Díky tomu sem také byla přivedena železnice, spojující Francií a Švýcarsko mezi městy Delémont a Porrentruy. Po trati s množstvím viaduktů a tunelů přijel do Saint Ursanne první vlak 1. března 1877. Od roku 1986 je město zařazeno na federální soupis nejvýznamnějších švýcarských památek ISOS, který zahrnuje na 1200 památek, jejichž uchování je důležité pro zachování architektonické rozmanitosti země.

Historické centrum města se za posledních několik století změnilo jen velmi málo a je charakteristické především měšťanskými domy ze 14. až 16. století. Dodnes lze dovnitř vstoupit pouze třemi branami, jako ve středověku. My jsme přišli od nádraží východní bránou sv. Petra (Porte Saint-Pierre), postavenou na starších základech v roce 1522 a v roce 1665 doplněnou věžičkou s hodinami a zvonkem. Na opačné straně od západu je vstup do města možný bránou sv. Pavla (Porte Saint-Paul), o které je první zmínka již v listině z roku 1296. Také tato brána byla po těžkém zničení během třicetileté války kolem roku 1664 přestavěna a doplněna o svou typickou vysokou valbovou střechou. Od jihu je vstup do města možný bránou, která se od roku 1729 nazývá bránou sv. Jana (Porte Saint-Jean), jejíž základy jsou rovněž středověké a jejíž současná podoba pochází z přestavby na konci 17. století, kdy byla také doplněna o okrouhlou baštu. Pro nás je zajímavá tím, že její název je odvozen od českého světce sv. Jana Nepomuckého. A souvisí i s přilehlým mostem, který do ní ústí. První dřevěný most byl postaven kolem roku 1440, do té doby se řeka překonávala brodem. Na vyobrazení města ze 16. století je vyobrazen most stále ze dřeva, ale podepřený dvěma kamennými pilíři. V roce 1670 byla tak chladná zima, kroniky uvádějí, že ve sklepích i zamrzlo uskladněné víno, že nakupený led starý most zničil. Provizorní dřevěnou lávku nahradil v letech 1728-29 současný kamenný most se třemi pilíři a čtyřmi oblouky, postavený zednickým mistrem Brunetem podle plánů vypracovaných právníkem Humbertem. K jeho ochraně před zničením v budoucnosti byla na prostředním pilíři postavena socha patrona všech mostů, sv. Jana Nepomuckého z červeného basilejského pískovce. Dnes je na mostě kopie z roku 1973, vzácný originál je uložen v městském lapidáriu (Musée Lapidaire) u kolegiátního kostela sv. Petra. Od brány sv. Jana je přímý vstup na hlavní náměstí, kde se kříží cesty od zbylých dvou bran. Dne se nazývá Májové náměstí (Place du Mai), kde byla také kdysi šibenice. Na jejím místě stojí tzv. Májová kašna (la fontaine du Mai) se sochou sv. Ursicina z roku 1854 a kolegiátní (což znamená že bohoslužbu vykonávalo kolegium neboli sbor kanovníků přilehlého kláštera) kostel sv. Petra (Collégiale Saint-Pierre) s klášterem (monastère). Jeho půdorys vychází z půdorysu starší stavby, která zde stála již v 11. století a která byla na počátku 13. století přestavěna v přechodném pozdně románském až raně gotickém slohu burgundského (Franche-Comté) stylu. Vnitřní výzdoba pak byla ovlivněna spíše alsaským uměním. Hlavní stavba kostela spolu s podzemní kryptou včetně polygonálního presbytáře a jeho klenby byla dokončena před rokem 1210, k zaklenutí hlavní lodi pak došlo kolem roku 1259. Zcela dokončena byla stavba až v roce 1307 a trvala tak celé jedno století. Za kapitulního probošta Alberta d\\\'Ehenheima byla v roce 1323 upravena krypta na kapli, když byly odsud ostatky sv. Ursicina přeneseny do kamenné tumby pod hlavním oltářem v presbytáři. V 70. letech 14. století pak byly za probošta Jeana Charbona d\\\'Asuel budovány kaple mezi příporami jižní boční lodi, došlo k novému zaklenutí obou bočních lodí a proražena byla nová okna v severní stěně. Za jeho působení pak byla přistavěna i nová křížová chodba na starších základech, která propojila kostel s přilehlým klášterem; ta prošla pozdější opravou v roce 1551 a regotizací v roce 1906. V roce 1441 se zřítila velká věž, kterou pak znovu vystavěli stavitelé z Burgundska pod vedením místního stavitele Jeana Hugueninema. Při té příležitosti byla k jižnímu podvěží přistavěna kaple sv. Anny. Za probošta Jeana-Frédérica de Grandvillers byl v letech 1660 až 1702 obnoven mobiliář a kostel byl částečně vymalován. Z té doby pocházejí chórové lavice, oltáře, kazatelna, chórová kovaná mříž i varhany. Později ale chátral a obnovy se dostal při regotizaci provedené v letech 1898 až 1906, která mu dala současnou podobu. Vyvýšený presbytář s hlavním oltářem navazuje lomeným vítězným obloukem na trojlodí, doplněné při jižní straně čtveřicí kaplí. Za hlavním oltářem je kamenná tumba ze 14. století, ve které jsou ostatky sv. Ursicina. Ty sem byly přeneseny v roce 1323 z krypty pod presbytářem, která byla upravena na podzemní kapli. Ta je nejstarší částí stavby z doby před rokem 1200, je čtvercového půdorysu s polygonálně ukončenými stěnami ve východní části. Sklenuta je na čtyři monolitické pilíře z původního kostela, pocházející z 11. století, a řadu polopilířů při stěnách z doby před rokem 1200. Ze stejné doby je pak vzácný románský jižní vstupní portál z doby mezi roky 1175 až 1200, jehož předobrazem je portál sv. Galla v bazilejské katedrále. Dochovala se na něm částečně i jeho původní polychromie a dnes se jedná o jedno z nejpozoruhodnějších děl svého druhu v celém Švýcarsku. V polokruhovém tympanonu je vyobrazen Kristus Spasitel, sedící na trůně, po jeho boku je klečící postava sv. Ursicina a anděla, držícího prapor. Hlavice sloupů, podpírající archivoltu, zdobí reliéfy čtyř evangelistů, mořských pan a zvířat. Jednotlivé pásy archivolty zdobí geometrické tvary, stuhy, perly a zubořez. Ve výklenku po pravé straně je socha sv. Ursicina a na opačné straně pak Panna Maria s Ježíškem na klíně. Celou výzdobu pak doplňují malované výjevy, kdy uprostřed je hlava rysa a po stranách dva grifové, tedy tvorové, pověření ochrannou stavby. V jedné z jižních kaplí, která sloužila jako babtisterium (křtitelnice) je vystavena část kolegiátního pokladu. Uprostřed se nachází pozdně gotická relikviářová busta svatého Ursicina z roku 1519 vyrobená ze stříbra a zlata. Ve vitríně vpravo je latinský kříž s měděným podstavcem zdobený čtyřmi anděly a busta, která se možná používala při mších v ermitáži. Ve vitríně vlevo je ve vzácné dřevěné schránce uložena světcova dolní čelist a v barokní schránce z 18. století fragment kosti ze světcovy nohy (zbytek jeho kostry je uložen do zmíněného kamenného sarkofágu za hlavním oltářem).

Od západní brány sv. Pavla (Porte Saint-Paul) vede 186 velmi strmých schodů k poustevně s jeskyní (Ermitage de Saint-Ursanne, kde dle pověsti žil sv. Ursicin. Cestu najdete podle toho, že výstup začíná u barokní brány za domovem pro seniory se světcovou sochou a letopočtem 1688. S pobytem světce je spojena legenda, že se jednou k jeskyni dostal hladový medvěd, který sežral světcova osla. Ursicin se na medvěda velmi rozhněval a nařídil mu, že za to, že sežral jeho společníka a pomocníka, teď zaujme jeho místo a bude mu sloužit. Od té doby žili v jeskyni společně a medvěd se stal nejenom atributem tohoto světce, ale také znakem pozdějšího města. V jeskyni je socha sv. Urcisina v meditační poloze z konce 17. století a mladší řezba jeho medvěda. V sousedství jeskyně je kamenný kříž z roku 1816 a původně gotická kaple Panny Marie (Notre-Dame de la Grotte), do dnešní podoby přestavěná roku 1621. Mezi jedinečné zážitky patří možnost, strávit v této kapli noc jako poustevník, zcela odříznutý od civilizace a moderních technologií. Tento výjimečný zážitek si lze domluvit přes informační kancelář u pastorační jednotky St-Gilles – Clos du Doubs. Za tímto účelem je v kapli postel pro jednu osobu, stůl a suchý záchod. Kousek od kaple je vyhlídková plošina s jedinečným pohledem na centrum města, kde začíná tzv. sochařská stezka s deseti výjevy ze života sv. Urcisina, které vyřezali členové Městského sochařského spolku podle kreseb výtvarníka Michela Marchanda. Těsně pod vrcholem se ještě nachází malá čtvercová kaple (oratoř) zasvěcená velmi asketickému mnichovi sv. Odilovi z Cluny se sochou Panny Marie s Ježíškem z 18. století.

Od ermitáže lze dojít pohodlnou pěšinou po vrstevnici zpět na silnici, vedoucí k blízkému nádraží.