Cesty a památky

ZNOVU V KÁHIŘE

Sinajský poloostrov a Alexandrie (listopad 2006, Egypt)

Je to strašně zvláštní pocit, když se člověk vrací do míst, která kdysi pokládal za nedosažitelná. Najednou se vracíte do Káhiry a již nemusíte běhat po ulicích s mapou a průvodcem v rukách, ale už automaticky, jako v Kolíně, zahnete do té správné ulice, na jejím rohu si jenom letmým pohledem ověříte, že ta skvělá cukrárna je stále na svém místě a blázinec na ulicích že se také nezměnil. Ano, jsme zde správně…

Po ubytování na starém známém hotelu Dahab (12 EL/osoba/noc) nedaleko Egyptského muzea vyrážíme nejprve na prohlídku Egyptského národního železničního muzea. O něm jsme se totiž minule dozvěděli, až když jsme byli doma a tak to musíme dohnat. Prohlídka byla natolik zajímavá, že jsme na místě připravili krátkou reportáž pro televizi a Honza to všechno natočil. Po prohlídce míříme na oběd do naší oblíbené restaurace s kušerí – ale pro rekonstrukci bylo zavřeno. To je škoda, protože tady bylo nejlepší kušerí v celém Egyptě. Tak se jdeme najíst do jiné již vyzkoušené stravovny, kde si dáváme zapečené těstoviny s masem. Po obědě se dělíme. Pepa s Jirkou jdouna prohlídku Egyptského muzea a my s Honzou vyrážíme do starého města k Citadele, kterou jsme chtěli navštívit. S taxikářem ale byla strašné domluva a tak jsme se nechali vysadit pod Citadelou, na náměstí Salah ad-Din.

Tohle náměstí máme rádi, má totiž úžasnou atmosféru s několika hodně starými mešitami. Měníme plán a jdeme navštívit Hasanovu mešitu (vstupné 12 EL). Jelikož je Ramadán, památky zavírají již v 15:00 hodin a tak nestíháme navštívit sousední mešitu ar-Rifáí (vstupné 12 EL). Prohlédli jsme si ji alespoň zvenčí. Úplně zapadlými uličkami v okolí mešity as-Sayyida Aiša jdeme k Ibn Túlúnově mešitě, kterou osobně považuji za nejzajímavější káhirskou stavbu. Když jsme byli v Káhiře minule, byla v lešení a celá v rekonstrukci. Nyní již po lešení nebylo ani památky, žádní turisté okolo, ale vchod otevřený. Tak jsme vstoupili. Strážci mešity nám nasadili na boty návleky a celá mešita byla jenom pro nás. Úžasná atmosféra této prastaré stavby byla nepřekonatelná. Dostali jsme se až na vrcholek minaretu se schodištěm při vnější stěně a mohli si vychutnat téměř podvečerní atmosféru nad střechami domů. Vrátili jsme se na hotel již se setměním a tak po dobré večeři jdeme hned spát.

Ještě jeden den jsme tentokrát v Káhiře věnovali prohlídce Města mrtvých. Je to ta část města, kde žijí živí s mrtvými pohromadě. Tento zvyk, pochovávat své nebožtíky v sousedství domů nebo budovat obydlí na hřbitově, pochází ze staroegyptské civilizace a toto je výsledek prolnutí starých zvyků s islámským náboženstvím. Byl zrovna pátek, když jsme se procházeli touto velmi neobvyklou částí města. Nad mnoha hroby seděla celá rodina, jejíž členové prováděli společnou modlitbu, po které rozbalili koše s jídlem a dali se do hodování přímo mezi hrobkami. Na jiním místě zase mezi hroby závodily děti na kolech a jak se zdá, těm mrtvým to vůbec nevadí. Od mešity al-Azhar (970) jsme prošli celý východní i severní hřbitov až ke klášteru sultána Faradže in Barbúk (1400 – 1411). Hlavním magnetem této procházky byla mešita s madrasou a mauzoleem sultána Kájtbáje. Tato nádherná mešita byla postavena v l. 1472 – 1474 a honosí se zejména kopulí, která je považována za vrcholné mistrovské dílo pozdní mamlúcké doby, které nemá obdobu nejen v Káhiře, ale nikde v islámském světě. Uvnitř je pohřben sultán Kájtbáj spolu se dvěmi svými sestrami a uchovává se zde kámen s údajným otiskem nohy proroka Mohameda. Výhled z minaretu Kájtbájovy mešity také stál za to a nemusíme těch schodů vůbec litovat. Návštěva Města mrtvých byla rovněž natolik zajímavá, že jsme z něho pčipravili další reportáž pro pořad Objektiv v České televizi.

Závěr tohoto dne jsme strávili na velkém bazaru Chán al-Chalílí, kde jednak nakupujeme drobné dárky a čaj a kde Jirka koupil vodní dýmku.

Zopakovali jsme si za tuhle krátkou návštěvu úžasnou atmosféru Káhiry, která se prostě člověku dostane pod kůži ať chce, nebo nechce. Teda pokud pouze není jenom tím zběžným turistou, kterého v autobusech navezou před muzeum a pak kolem Nilu k nejbližší manufaktuře s papyrem. My jsme ji prošli v prachu ulic v těch nejzapadlejších čtvrtí i v lesku výstavních bulvárů. Káhira si žije svým neopakovatelným rytmem, před kterým zůstane středoevropan v úžasu stát.

následující článek: Železniční muzeum v Káhiře

O nás

Ohlasy

Napište nám

texty a foto Roman ŠULC, video a střih Jan KUBKA, www Tomáš ADÁMEK