Cesty a památky

13. října 2025

Na poslední výlet letošního pobytu v Itálii jsme se vydali z Brescie do nedalekého města Cremona [kremona]. Opět jsme jeli vlakem dopravce Trenord, tentokrál linkou R5 a cesta trvala necelou hodinu. Musím přiznat, že jsme vlastně nevěděli, co máme od tohoto výletu čekat, ale nakonec Cremona naprosto předčila veškeré naše očekávání. Nejen nádhernými památkami, minimem turistů, ale také dobrým jídlem. Od roku 2012 je Cremona zapsána na seznam UNESCO díky tradičnímu ručnímu řemeslu výroby smyčcových nástrojů zejména houslí, viol, violoncell a kontrabasů minimálně od 16. století.

Naše prohlídka začínala pochopitelně na nádraží a jako první jsme navštívili malý a trochu zanedbaný kostel sv. Lukáše (Chiesa di San Luca), který patří k nejvýznamnějším duchovním místům města. Jeho počátky sahají do roku 1165, kdy byl založen na místě, na kterém se náhle zastavili koně s povozem, převážejícím vzácnou relikvii hlavy svatého Lukáše. Stavba byla dokončena kolem roku 1272 a dodnes uchovává tuto vzácnou relikvii, spolu s ostatky dalších světců. Architektura kostela kombinuje románsko-lombardské prvky s gotickými úpravami, které byly doplněny v průběhu staletí. Výrazným prvkem je typický lombardský předsazený portál (protirom) z roku 1415, zdobený sloupy nesenými lvy z veronského mramoru. Interiér prošel barokními úpravami, které mu daly světlost a elegantní klenby. Vedle kostela stojí unikátní renesanční osmiboký chrámek Vzkříšeného Krista (Tempietto del Risorto), osmiboká stavba z roku 1503, postavená podle projektu Bernadina de Lera jako poděkování za úlevu od moru.

Po hlavní ulici Corso Giuseppe Garibaldi (v 16. století vznikla jako jedna z hlavních ulic města Strata Magistra) pokračujeme dále do centra a z mnoha různých paláců nás zaujala třeba zajímavá fasáda z bílého a růžového mramoru na Palazzo Raimondi (čp. 178) z let 1496–1511 od již zmíněného architekta Bernadina de Lera. Ve stylu lombardské gotiky byl postaven v roce 1256 nedaleký Palazzo Cita Nova. Sloužil původně jako sídlo komunity Nového města, která se oddělila od původní městské obce. Vyniká cihlovou fasádou, mohutným portálem, trojitými okny (triforami) a cimbuřím. V průběhu staletí sloužila jako centrum společenského života a dnes hostí kulturní akce a výstavy, takže zůstává živým symbolem městské identity. Naproti paláci se zdvíhá průčelí dalšího zajímavého kostela sv. Agáty (Chiesa di Sant Agata). Přestože klasicistní půrůčelí trochu zakrývý jeho skutečné stáří, kostel patří k nestarším stavbám Cremony. Původní kostel na tomto místě byl postaven v roce 1077 a ve 12. století k němu byla přistavěna dochovaná zvonice. Interiér kostela byl upraven v roce 1496 podle návrhů Bernadina de Lera a zmíněná klasicistní fasáda s jednoduchým portikem z bílých sloupů byla postavena v roce 1835 podle návrhu Luigiho Voghery. V kapli svaté Agáty se nachází mistrovské dílo anonymního mistra langobardského malířství z počátku 14. století, deska sv. Agáty, namalovaný na obou stranách dřevěné desky, na které podle legendy světice zemřela po krutém mučení (jedna strana zobrazuje Madonu s dítětem na trůnu a druhá legendu o sv. Agátě). Významnou uměleckou hodnotu má také cyklus fresek v presbytáři, zobrazující epizody z mučednictví svaté Agáty, namalovaný v roce 1537 Giuliem Campim. Pokračujeme kolem malého kostelíka svatých Markéty a Pelagie (Chiesa delle Sante Margherita e Pelagia). V roce 1519 pověřil jeho přestavbou biskup a humanista Marco Girolamo Vida kremonského malíře Giulia Campiho, který je také autorem nádherné výmalby interiéru s obrazy ze života Krista. jeho fresky jsou ceněny pro svou živost, harmonii barev a schopnost propojit náboženský obsah s humanistickým ideálem krásy, což činí z kostela skutečný klenot umění. Než jsme došli do samotného centra města, ještě jsme se zastavili v kostele sv. Augustýna (Chiesa di Sant Agostino), který opět nezklamal neuvěřitelnou výzdobou. Vlastní kostel byl postupně postaven mezi lety 1261 až 1371, v roce 1533 ale byla dokončena jeho renesanční přestavba zejména v interiéru. Zajímavým prvkem je mimo jiné boční kaple Kristova utrpení s mistrovsky provedenou sochařskou scénou od sochaře Giovanni Battisty Barbariniho z roku 1666. krásnou výzdobou vyniká i rodová kaple šlechtického rodu Cavalcabò s gotickými freskami od Bonifacia Bemba z roku 1447. Mezi nejvýznamnější památky kostela patří i obraz Madona s dítětem na trůnu mezi svatými Janem Evangelistou a Augustinem od Pietra Vannucciho, známého jako Perugino, z roku 1494.

Doslova unavení tou neskutečnou krásou a vzácnými uměleckými díly v navštívených kostelech jsme si museli dát krátkou pauzu. Na Náměstí míru (Piazza della Pace) jsme si dali kávičku se zákuskem a užívali si pohodu tohoto zapomenutého města. A současně jsme také sbírali síly k návštěvě nejvýznamnější památky v samotném srdci města, na Radničním náměstí (Piazza del Comune)

Hlavní památkou města je bezpochyby Cremonský dóm (Duomo di Cremona) neboli katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Cattedrale di Santa Maria Assunta). Základní kámen byl položen 26. srpna 1107 a vysvěcena byla po dokončení v roce 1190, stavba se tak protahovala skoro celé 12. století. V průběhu dalších staletí byl kostel mnohokrát přestavován a rozšiřován, ale jeho původní románský charakter nebyl těmito přestavbami v exteriéru dotčen. Po pravé straně kostela stojí osmihranné baptisterium (křtitelnice) vysoké 34 metry, postavené současně s kostelem ve druhé polovině 12. století. Na opačné straně pak stojí zvonice (Torrazzo di Cremona) postavená postupně mezi léty 1250 až 1309.  Jedná se nejvyšší cihlovou věž v Itálii a jednu z nejvyšších v Evropě, měří 112,54 metru. Nahoru vede vede schodiště o 502 schodech, což jsme sice chtěli vystoupat, ale nějak se nám nepodařilo zjistit, kdy bude věž otevřená. Na zvonici jsou úžasné astronomické hodiny z 80. let 16. století od otce a syna Francesca a Giovanna Battisty Divizioli, které jsou s průměrem 8,4 metru jedny z největších na světě. Zvonice díky své jedinečnosti vstoupila do známého latinského úsloví Unus Petrus in Roma, unus portus in Ancona, una turris in Cremona, tj. Jeden Petr v Římě, jeden přístav v Ankoně, jedna věž v Cremoně. V 16. století bylo úsloví v Čechách doplněno o una ceres Raconae, tedy celé Jeden Petr v Římě, jeden přístav v Anconě, jedna věž v Cremoně, jedno pivo v Rakovníku. Úžas nastal, když jsme vstoupili do vlastního chrámu. Fresková výzdoba hlavní lodi katedrály, vytvořená různými umělci v prvních dvou desetiletích šestnáctého století, představuje jednu z nejdůležitějších epizod lombardské figurativní kultury tohoto období. Vytvořili je nejvýznamnější malíři té doby jako Boccaccio Boccaccino, Giovanni Francesco Bembo, Altobello Melone, Girolamo di Romano z Brescie, Antonio Campi a další, díky kterým je nazývána Sixtinskou kaplí severu. Cenné jsou i chórové lavice z roku 1490 a bruselské tapisérie se Samsonovými příběhy ze 17. století. V kryptě je pak uchovávána urna (archa) sv. Marcellina a sv. Petra vytvořená Benedettem Brioscem v roce 1506.

Po takové kráse a ataku umění jsme se museli jít posilnit a zašli jsme si do milé hospůdky na oběd. K jídlu jsme si dali vyhlášené lombardské jídlo milánský řízek (Cotoletta alla Milanese), což je telecí kotleta obalená ve vejcích a strouhance smíchané s parmazánem, smažená na másle. A jako zákusek jsme si dali vynikající kávu a místní kaštanový dort Castagnaccio. Při obědě jsme přemýšleli, jak moc máme rádi historii smyčcových nástrojů, jestli navštívíme místní Museo del Violino (Muzeum houslí), které je jedinečné na světě. Proslavili ho vynikající mistři svého řemesla rodina Amati (violy pro královské dvory), Antonio Stradivari (nejslavnější houslař všech dob) a rodina Guarneri. Nakonec jsme usoudili, že se raději ještě vydáme k poněkud vzdálenému kostelu sv. Zikmunda (Chiesa di San Sigismondo), který je klenotem manýristické architektury, u nás téměř neznámé. Jeho historie sahá až do poloviny 15. století, neboť byl v letech 1463 až 1510 postaven na památku svatby Bianky Marie Visconti a Francesca Sforzy, která se v předchůdci kostela konala na tomto místě v roce 1441. Spojení těchto dvou rodů totiž mělo zásadní politický a historický význam pro severní Itálii, neboť přinesl období klidu, díky čemuž se mohlo plně rozvinout renesanční umění v Lombardii a v Miláně. Architektura kostela představuje ranou lombardskou renesanci s doznívajícími gotickými prvky. Skutečný poklad se však skrývá uvnitř. V roce 1535 začala výzdoba interiéru freskami, jako první ji započal cremonský malíř Camill Boccaccino. V roce 1539 se k němu připojil nejstarší z bratrů Campi, Giulio, a jemu byla navíc svěřena tvorba obrazu pro hlavní oltář, později se k nim připojili i jeho bratři Bernardino a Antonio. Výmalba kostela má mimořádný umělecký význam, protože představuje jeden z nejucelenějších souborů lombardského manýrismu 16. století.

Od kostela sv. Zikmunda jsme se vrátili po rušné hlavní ulici na nádraží a hodinky nám ukázaly, že jen po tomto městě jsme nachodili úctyhodných 16 kilometrů. Byla to tedy pořádná procházka, ale stálo to za to. Vracíme se na poslední noc do Brescie a zítra brzo ráno odjíždíme na letiště Bergamo Orio al Serio Airport (BGY), odkud budeme za pouhou hodinku v Praze. Krásný pobyt v Itálii končí, určitě se sem zase vydáme.