Cesty a památky

V šestém století bylo Slezsko osídleno slovanskými kmeny Slezanů, Dědošanů a Opolanů, původně se název Slezsko vztahoval pouze na dnešní Dolní Slezsko, současné Horní Slezsko se tehdy nazávalo Opolsko. V poslední čtvrtině 9. století byla větší část Slezska buď součástí, nebo minimálně pod kulturním a politickým vlivem Velkomoravské říše, což dokládají četné archeologické nálezy. Na přelomu 9. a 10. století se v Dolním Slezsku vytvořil jakýsi kmenový svaz, jehož kultovním centrem byla hora Ślęża [Šlenža]. Na počátku 10. století se pak stalo Slezsko za panování knížete Vratislava I. (915 - 921) poprvé součástí českého přemyslovského státu, ale již kolem roku 990 se stalo předmětem sporů mezi piastovským knížetem Měškem (Mečislavem) I. a jeho švagrem, českým knížetem Boleslavem II. Pobožným (jeho sestra Doubravka byla Měškovou první ženou). Přestože se většina území dostala pod nadvládu mladého polského státu, některé části (například Kladsko) zůstaly součástí Čech. Situace ale byla velmi proměnlivá. Po povstání proti Kazimíru I., spojeným s boření kostelů, připojil na konci června 1039 kníže Břetislav I. opět Slezsko k českému knížectví, ale v květnu 1054 ho s výjimkou Opavska (a Kladska, které nikdy nebylo součástí Slezska) vrátil Kazimírovi I. za roční poplatek 500 hřiven stříbra a 30 hřiven zlata. Tato lenní svrchovanost Čech nad územím Slezska byla vyjádřena korunovací knížete Vratislava II. v Mohuči roku 1085 za českého i polského krále. Po smrti Boleslava III. Křivoústého v roce 1138 se Slezsko stalo údělným piastovským knížectvím, které bylo roku 1177 rozděleno na tři části, z nichž západní Hlohovsko a střední Vratislavsko byly spojeny v první polovině 13. století Jindřichem I. Bradatým v Lehnicko, pozdější Dolní Slezsko s centrem ve Vratislavi. Ke třetímu východnímu údělu připojil Měšek I. Slezský část jižního Polska, které nebylo původně součástí Slezska, a tak vzniklo tzv. Horní Slezsko, později zvané Opolsko, které mělo centrum v Ratiboři, později v Opoli. Tyto názvy sice byly užívány až od 15. století, ale velmi rychle měly ryze geografický charakter, protože proces dalšího dělení obou částí Slezska pokračoval.

Po drtivé porážce a smrti Jindřicha II. Pobožného v bitvě u Lehnice (Lehnické Pole) s Mongoly roku 1241 došlo k postupnému rozpadu území na mnoho menších knížectví, které nebyly součástí nově vznikajícího polského království. Koncem 13. století se tak osamostatnilo Hlohovsko, Zaháňsko, Javorsko a později Volovsko, od Vratislavska se k oddělilo Svídnicko, Olešnicko, Minsterbersko, Břežsko a řada dalších menších území. Dělení ovšem zasáhlo i Horní Slezsko, kde se od Opolska oddělilo po roce 1281 Těšínsko, Ratibořsko, Bytomsko a Kozelsko.

V té době se také utužovaly vztahy mezi jednotlivými slezskými knížaty a královským přemyslovským dvorem v Praze. Děti slezských knížat byly posílány do Prahy na zkušenou a čeští panovníci si sňatky svých dcer se slezskými knížaty pojišťovali dobré sousedské vztahy. Například v roce 1214 odcházejí dcery Přemysla Otakara I., české přemyslovské princezny, sv. Anežka Česká a její sestra Anna Česká, pozdější manželka vratislavského knížete Jindřicha II. Pobožného, na výchovu v klášteře v Třebnici; Anežka byla původně zasnoubena s princem Konrádem, synem Jindřicha I. Bradatého, po jehož předčasné smrti se vrací zpět do Čech (a stává se později svatou). Již král Václav II. uvedl opět řadu slezských knížectví do lenního vztahu k Českému království a tento proces dovršil v letech 1327–35 král Jan Lucemburský. Českou svrchovanost nad Slezskem opakovaně uznal i polský král Kazimír III. Veliký (1333 – 1370); nejprve roku 1333 Vyšehradskou a pak roku 1335 Trenčínskou smlouvou a znovu roku 1348 mírem v Namyslově s Karlem IV., který zároveň sňatkem s Annou Svídnickou získal dědickým nárokem poslední dosud nezávislá slezská knížectví Javorsko a Svídnicko.

Ve 14. a 15. století proces drobení slezského území pokračoval, takže počet vévodství a knížectví přesahoval i dvě desítky a současně za slezská knížectví začaly být považovány od 15. století i Opavsko a Krnovsko, které byly do té doby vždy součástí markrabství Moravského. Vymíráním jednotlivých piastovských větví (1335 vratislavské, 1368 svídnické, 1492 olešnické, 1504 hlohovské, 1532 opolské, 1625 těšínské a 1675 břežsko-lehnické, která byla vůbec poslední z celého rodu Piastovců) pak připadala tato území postupně přímo České koruně.

Za husitských válek dochází ke značnému oslabení vztahu Slezska k Českému království, protože obyvatelé Slezska zůstali věrni katolicismu a vesměs patřili k rozhodným odpůrcům husitů. V té době, díky přílivu německých kolonistů, bylo území především ve městech do značné míry germanizováno, na východě však stále převažovali Poláci, na jibých místech i Češi. Husité sice řadu měst a některá knížectví dobyli, ale vzhledem k nepevné vládě v samotných Čechách se pouta mezi oběma zeměmi postupně uvolnila. Jiří z Poděbrad na jedné straně pro sebe a své potomky získal celé Kladsko a Minsterberské knížectví, na druhou stranu však v boji s uherským králem Matyášem Korvínem ztratil vládu nejen nad Slezskem, ale i nad ostatními vedlejšími zeměmi Koruny české, které v roce 1469 uznaly za českého krále právě Korvína proti Poděbradovi. Matyáš Korvín pak provedl centralizaci slezské správy, kterou soustředil do Vratislavi. Situace se opět znormalizovala v roce 1490 s nástupem Vladislava II. Jagellonského na český a uherský trůn a příslušnost celého Slezska k zemím Koruny české pak právně potvrdil císař Ferdinand I. Habsburský v roce 1527 při nástupu na český trůn.

Slezsko se svým rozvinutým tkalcovstvím patřilo k nejvyspělejším a nejbohatším částem Habsburské monarchie, což bylo jedním z důvodů, proč se stalo cílem pruské expanze, která začala roku 1740 vpádem do Slezska bez vyhlášení války. V roce 1742 pak připadla po tzv. Vratislavském míru většina slezského území Prusku, a pouze menší část Slezska, označovaná dnes jako České Slezsko, zůstala součástí České koruny.