Cesty a památky
Vysílače (zaniklé)
Liblice, Přistoupim, Ostatní pozoruhodnosti
Vysílače (zaniklé), Liblice, Přistoupim
Datace: 1975–1976, odstraněno 2026
Sloh: inženýrská stavba, průmyslový modernismus 20. století
Autor: Ing. Milan Hauška, CSc., Ing. Jan Šťovíček, CSc.
Materiál: ocel, železobeton, beton, porcelánové izolátory, kotevní lana
Majitel: České Radiokomunikace a.s.
Pozemky u Liblic byly pro stavbu vojenského vysílače vybrány Ministerstvem obrany již v roce 1919, ale když byl roku 1922 připravován program rozvoje československé radiografie, přešla výstavba vysílačů do kompetence Ministerstva pošt a telegrafů, které tehdy upřednostnilo lokalitu u nedalekých Poděbrad. Liblice byly znovu vyhodnoceny jako ideální místo až na základě měření provedených v roce 1929, tentokrát pro zřízení vysílací stanice Radiožurnálu, přičemž navežená poloha západně od obce byla výhodná nejen vzhledem k Praze a celému státu, ale také díky blízkosti stabilního zdroje elektřiny o příkonu přibližně 700 kVA, který zajišťoval Elektrárenský svaz středolabských okresů s elektrárnou v Kolíně. Dobové souvislosti doplňovala i trasa dálkového telegrafního kabelu z Prahy přes Český Brod směrem na Pardubice a Olomouc, vhodná pro položení modulačního rozhlasového kabelu.
První liblický vysílač typu SRV 150, dnes označovaný jako Liblice A, byl vybudován na západním okraji Liblic v letech 1930–1931, autorem návrhu hlavní budovy stanice byl architekt Robert Bucháček, projekt vypracoval Radim Natolín, výstavbu budov prováděla firma stavitele Karla Husara, betonářské práce firma Bohumila Belady, anténní věže navrhl konstruktér Karel Haas a jejich realizaci provedly Vítkovické železárny, zatímco vlastní vysílač dodala firma International Standart Corp. z Paříže. Jižní věž se začala stavět 16. 7. 1930, severní 7. 1. 1931, oba 150 metrů vysoké samonosné ocelové stožáry z křemíkové oceli o hmotnosti 150 tun, vzdálené od sebe 250 metrů a osazené na porcelánových izolátorech v betonových základech, byly dokončeny 16. 4. 1931. Vysílání bylo zahájeno 27. 10. 1931 a do trvalého provozu přešlo 31. 12. 1931 na frekvenci 617 kHz, přičemž šlo tehdy o nejsilnější vysílač v Evropě. Provoz tohoto vysílače byl ukončen 3. 9. 1974, jeho věže ale na místě stály až do 11. 8. 2004, kdy byly odstřeleny, přestože byly prohlášeny technickou památkou.
Druhý vysílač označovaný jako Liblice B vznikl jižněji u dnešní silnice č. 12/I Praha - Kolín v letech 1936–1937 podle vlastního projektu Báňské a hutní společnosti Třinec a mostárny v Karlově Huti v Lískovci. Právě tento anténový stožár typu Blaw-Knox o výšce 280,4 metru stál už na místě dnešních vysílačů, spočíval na jediném porcelánovém izolátoru, kotvilo jej osm lan a na vrcholu nesl 33 metrů dlouhou výsuvnou tyč určenou k přesnému dolaďování antény. Kromě středovlnného vysílání stanice Praha sloužil také k rušení dlouhovlného signálu ze zahraničí, mimo jiné Deutsche Welle, čímž navazoval na válečné využití, kdy odtud Němci rušili zahraniční poslech v dlouhovlném pásmu 191 kHz. V letech 1954–1959 bylo vybudováno nové vysílací středisko Liblice II a jeho zkušební provoz byl zahájen 30. 4. 1959. Stožár vysílače Blaw-Knox byl za velké pozornosti veřejnosti odstřelen dne 17. 10. 1974 ve 14:02 hodin.
Mezi tím již byla zahájena rekonstrukce administrativní budovy vysílače, schválená Federálním ministerstvem spojů v roce 1972. Vlastní stavba nových věží pak proběhla v letech 1975–1976. Elektrický návrh vypracoval Výzkumný ústav spojů podle vynálezu Ing. Milana Haušky, CSc., projekt konstrukce dvojice nových věží zpracoval Hutní projekt Praha s hlavním projektantem Ing. Janem Šťovíčkem, CSc., a stavbu provedly Hutní montáže Ostrava. Do provozu byl vysílač uveden v prosinci 1976 a od roku 1978 sloužil především k pokrytí téměř celých Čech druhým programem Československého rozhlasu, stanicí Praha, po roce 1993 Českého rozhlasu Dvojka, na frekvenci 639 kHz. Dimenzován byl na výkon 1,5 MW, který zajišťovaly dva paralelně pracující vysílače Tesla Hloubětín SRV 750, od konce 20. století se však z úsporných důvodů vysílalo jen jedním výkonem 750 kW. Po ukončení vysílání Českého rozhlasu na středních vlnách 31. 12. 2021 byl areál krátce znovu využit od 27. 9. 2023 do 31. 3. 2025 Country Radiem na frekvenci 639 kHz s nižším výkonem, poté se stožáry, kromě výstražné signalizace, odmlčely. V roce 2026 zahájil Obvodní báňský úřad pro Prahu a Středočeský kraj správní řízení k povolení trhacích prací pro odstřel stožárů, zatímco společnost České Radiokomunikace deklarovaly snahu najít subjekt, který by konstrukce převzal jako technickou památku, prvek kritické infrastruktury nebo záložní komunikační prostředek. Dne 15. října 2026 v 11:15 hodin byla provedena demolice stožárů odstřelem specializovanou firmou Kovo-Central; rozřezávání a odklízení ocelové konstrukce proběhlo do konce října 2026.
Dvojice trojhranných červenobílých ocelových stožárů vysokých 355 metrů byla od sebe vzdálena 120 metrů a s výškou přesahující Eiffelovu věž představovala v té době nejvyšší stavbu České republiky. Konstrukce ARPO, tedy anténa s regulovatelným proudovým obložením, byla tvořena vlastním stožárem obklopeným klecí z drátových vodičů, čímž bylo možné dosáhnout výjimečné výšky a požadovaných vyzařovacích vlastností. Celý systém tvořila nejen dvojice hlavních věží, ale také rozsáhlá soustava kotevních lan, porcelánových izolátorů, červených ocelových kotevních rámů, přenosových vedení, rozvodných a technických objektů. Oba stožáry byly vybaveny švédskými šplhajícími výtahy ALIMAK na spalovací motor, které jezdly až do výšky 350 metrů a patřily tak k nejvyšším výtahům v Česku (jedna cesta trvala 90 minut). Na patách stožárů vynikalo mohutné kotvení do betonových základů, červeně natřené příhradové a trubkové konstrukce, kladky, napínací prvky, izolátory a hustá síť vodičů, které dávaly stavbě mimořádně technicistní, téměř výtvarnou podobu.
Bývalé provozní a administrativní budovy mají strohou utilitární architekturu a až do doby likvidace stožárů se uvnutř dochovaly provozními sály s původními řídicími pulty, prosklenými kontrolními racovišti, rozváděči, technologickými skříněmi a halami, jejichž interiéry si uchovávaly autentickou atmosféru analogového rozhlasového provozu druhé poloviny 20. století.
Významnou součástí areálu byla také výtvarná díla, postupně pořizována pro architekturu vysílací stanice a od roku 2026 postupně přemisťována do jiných provozů společnosti České Radiokomunikace. Ve vstupní hale administrativní budovy se ještě v roce 2026 nacházel reliéf Přenos* navržený v roce 1957 Olbramem Zoubkem (* 1926 – † 2017), provedený v roce 1959 spolu s jeho manželkou Evou Kmentovou (* 1928 – † 1980). Kompozici tvoří trojice stylizovaných lidských postav z betonu plněného bronzovými pilinami, propojených do souvislého horizontálního pásu o rozměru 400 × 95 cm, v němž levá postava s rukou přiloženou k ústům symbolizuje odesílání sdělení, pravá postava s rukou přiloženou k uchu odkazuje k naslouchání a příjmu a ústřední figura v energickém pohybu spojuje oba póly v alegorii komunikace, vysílání, přenosu a příjmu informace. V travnatém atriu administrativní budovy se ještě v roce 2026 nacházela pískovcová socha Ležící žena* z roku 1976 od Jana Bradny (* 1943) a Františka Košuliče (* 1946), vysoká 164 cm, široká 170 cm a hluboká 102 cm, osazená v zeleni mezi budovami. Stylizovaná odpočívající postava opřená o pokrčené paže má měkce zaoblené objemy, zjednodušené tělesné tvary a potlačené detaily, takže působí spíše jako klidná, plasticky vyvážená hmota než jako portrétní zobrazení. Před vstupem do administrativní budovy se původně nacházela 177 cm vysoká bronzová socha Lidová píseň* z roku 1976 od Jiřího Kryštůfka (* 1932 – † 2014), přemístěná v roce 2026 do areálu vysílače Cukrák v majetku společnosti České Radiokomunikace.
Liblické vysílače patřily k nejvýraznějším technickým dominantám středních Čech a jejich hodnota nespočívala pouze v rekordní výšce jejich stožárů, ale v téměř stoleté kontinuitě místa, na němž se od meziválečného období soustředila špičková rozhlasová technika, státní komunikační infrastruktura, architektonická a inženýrská práce i výtvarné umění ve veřejném prostoru. V krajině Českobrodska a Kolínska vytvářela dvojice štíhlých červenobílých věží mimořádně silný orientační bod, viditelný z velkých vzdáleností, který se za 50 let své existebce stal součástí každodenního vizuálního vjemu obyvatel regionu a jedním z nejčitelnějších symbolů moderní technické civilizace v Polabí. Historicky navazovaly na počátky Československého rozhlasu a na dobu, kdy rádiové vysílání představovalo strategický nástroj spojení státu, veřejnosti a vzdálených území. Cenné ale byly i kulturně, protože v areálu vznikl soubor uměleckých děl přímo spjatých s tématem komunikace, hlasu, hudby a lidského sdělení. Debata o jejich zachování, zahájená po ukončení středovlnného vysílání Českého rozhlasu a vyhrocená po odmlčení Country Radia 31. 3. 2025, proto nebyla jen technicko-ekonomickou otázkou nevyužívané infrastruktury, ale také sporem o paměť krajiny, o schopnost chránit moderní technické dědictví a o možnost ponechat krajině jedinečný znak, který svou výškou, konstrukcí i historií přesahoval běžné měřítko regionální památky.
Prohlášení za památku
Vysílače nebyly památkově chráněné.
Zdroj informací
Havlínová I.: Liblice od počátku po současnost. Vydáno vlastním nákladem 2018.
Mapa
Poloha
Vysílače se nacházely na ploché vyvýšenině mezi Liblicemi a Přistoupimí (256 m. n. m.), přičemž severní věž stála v katastrálním území Liblice u Českého Brodu a jižní věž stála v katastrálním území obce Přistoupim.
GPS: 50°3'45.105"N, 14°53'11.800"E
Přístupnost
Nepřístupné
Fotogalerie
