Cesty a památky

Každý smích má svůj pláč. Uzbecké přísloví

Řidič Zulfukar Mačanov, který s námi cestoval celý včerejší den, nás dnes veze po cestách Karakalpakstánu, konkrétně části, která patřila v minulosti pod správu historického Chorezmu. Jeho malé autíčko (maršrutka) sice způsobuje trochu nepohodlí ve spojení s našimi batohy, ale nakonec jsme se naskládali a můžeme vyrazit. Naše cesta vede celou cestu poměrně pustými končinami pouště Kyzylkum (uzbecky Qizilqum), jejíž název v překladu znamená „Červené písky“, a která je svou rozlohou 298 000 km² dokonce 11. největší pouští na světě. A v Uzbekistánu zabírá dokonce 58 % jeho rozlohy. Na druhém břehu řeky Amudarji na ni navazuje stejně známá a ještě větší poušť Karakum (v překladu „Černé písky“ s rozlohou 350 000 km²), která ale do Uzbekistánu zasahuje minimálně, protože pokrývá většinu povrchu sousedního Turkmenistánu. Cesta po hlavní silnici E 40 z Nukusu moc neutíkala, protože monotónnost krajiny nic nenarušovalo. Až na jeden dlouhý nákladní vlak, který se šinul tou nekonečnou rovinou. A pak jsme ji uviděli – první cíl dnešní cesty, zoroastrijskou dakhmu (také „věž mlčení“ nebo „věž ticha“) Čilpik.

Z jaké doby pochází konkrétně Čilpik není spolehlivě doloženo, předpokládá se že z 2. – 4. stol. n. l. Stojí na kónické hoře vysoké 55 až 60 metrů, které místní s nadsázkou říkají „Karakalpacká Fudžijama“, a její konstrukce vychází ze starých sumerských a indských staveb. Vypíná se tu z písečných plání, které protíná ohromný tok řeky Amudarja a proto nám celá oblast kolem Čilpiku tak trochu připomíná starodávné památky nad Eufratem v Sýrii. Hliněné stěny vlastní dakhmy jsou vysoké 15 metrů a tvoří zploštělý kruh o průměru 65 – 69 metrů. A o co se jedná? Dakhma je vlastně pohřebiště, kde se ukládali zemřelí v duchu zoroastrijské tradice, napospas slunci a dravým ptákům. Vybělené pak byly v hliněných nádobách ukládány v kostnicích. Podobné vběže jsme již navštívili před pár lety v Jazdu v Íránu. Čilpik je také obestřen legendami. Ta nejpravděpodobnější (zakládá se na historických reáliích) říká, že právě tady napsal zakladatel zoroastrijského náboženství prorok Zarathuštra první řádky posvátné knihy Avesta nebo že Čilpik vystavěl zlý duch Angra Mainyu, který věčně bojuje s nejvyšším zoroastrijským bohem dobra Ahura Mazdou. Do mnohem pozdější doby spadá legenda o tom, že se zde před hněvem svého otce ukrývala princezna se svým otrokem, do kterého se proti otcově vůli zamilovala.

Počasí nám moc nepřeje, je takové divné „pod mrakem“ s barevným nádechem do žluta. To zabarvení je zřejmě dané okolní pouští, protože takovouhle barvu u nás krajina před deštěm nemá. Z náhorní plošiny na Čilpiku (vstup zdarma) jsme ji mohli dobře přehlédnout a pochopitelně jsme mohli sledovat i tok Amudarji, lemovaný kousky zelené a obdělávané půdy. Zdrželi jsme se tu asi hodinu a při sestupu nám Rašíd ukázal drobnou pouštní kytku karakalpacky zvanou adraspan, jejíž odvar se inhaluje proti chřipce nebo dýmem zapálených sušených rostlin se „očišťuje“ dům před příchodem nevěsty a narození miminka. Nasedáme do autíčka a v cestě pokračujeme k významné přírodní rezervaci, kde bychom měli uvidět velkou vzácnost – bucharské jeleny. Dopředu předesílám, že se nám to poštěstilo a několik výstavných kousků jsme viděli jak ve volné přírodě, tak také v chráněné oboře. Rezervace je přísně střežená a vstup dovnitř je možný pouze v doprovodu ochránce přírody a po zaplacení vstupného (13 000 sumů).

Dolní amudarská státní biosférická rezervace (dříve Badaï-Tugaï) má rozlohu 60 km² a byla založena v roce 1971 v nížině kolem řeky Amudarja na ochranu divoce žijících šakalů, stepních koček, lišek a tehdy nově vysazených bucharských jelenů (Cervus elaphus bactrianus), což je je původní druh jelena žijícího ve Střední Asii. Vyznačuje se šedavě-popelavou barvou, hnědě zbarveným hřbetním pruhem, krátkým ocáskem a světlými parohy. Samice jsou o něco menší než samci, rozdíl ale není tak velký jako u evropských jelenů. Dnes se vyskytuje v centrálním Choresmu, v listnatých lesích podél řek (tvořených převážně vrbami a topoly). Jeleni nemigrují a jen zřídka vycházejí z lesa do přilehlých pouští (nejčastěji v noci nebo při výraznějším poklesu teplot). V roce 1999 žilo ve volné přírodě posledních 400 kusů, takže Světový fond na ochranu zvířat (WWF) vyhlásil program na jejich záchranu s postupným vracením jelenů na původní stanoviště. Do roku 2006 se jejich počet zvýšil na 1400 kusů, přičemž okolo 400 kusů žije právě ve zdejší rezervaci a jejich populace se stále zvyšuje. Jediné, co ohrožuje biodiverzitu rezervace je kritický úbytek vody v řece Amudarja.

Nejprve míříme až k břehům řeky Amudarja, kdysi nejvodnatějšího toku Střední Asie. Rašíd s neskrývanou radostí ukazuje, že je letos hodně vody, že byla v Pamíru, kde řeka pramení, dobrá zima a hodně sněhu. Hodně vody – bude hodně bavlny a rýže, libuje si. Mimoděk si vzpomeneme na Aralské moře … Sedíme tu na břehu, vdechujeme omamnou vůni žlutých kvítků hlošiny úzkolisté (Elaeagnus angustifolia), která se karakalpacky jmenuje džidda. Náš průvodce rezervací Turiv nám říká, že kdo pod ní usne, je po probuzení tak omámený vůní, jako by byl opilý. Sedíme a čekáme na jeleny, ovšem marně. Jeleni ani po hodině čekání nedorazili. Jedeme tedy lesem k oboře, kde prý budou určitě. Cestou ale máme štěstí – několik majestátných kusů vidíme po pravé straně, ale než se vzpamatujeme k focení a natáčení, zmizeli v porostu. V oboře je opravdu jelenů, laní i kolouchů hodně, ale to už není ono, jako potkat se s nimi ve volné přírodě. Jsme tedy nakonec rádi alespoň za to.

V cestě pokračujeme do kraje zvaného Ellik Kalin (= padesát pevností), což je široké pouštní údolí karakalpackého Chórezmu, kde vzniklo za perské nadvlády od 4. století př. n. l. několik desítek hliněných pevností jako centrum celé chórezemské říše. Jejím hlavním náboženstvím byl zoroastrismus a tak mnohé z pevností sloužily také jako ohňové chrámy, což potvrdil archeologický výzkum. Jen pár pevností ale přežilo ničivé nájezdy Arabů na poč. 8. století, kteří ovládli Chórezm nas zhruba 100 let, poté se centrum Chorezmu přesunulo do Chivy a tato oblast byla opuštěna, definitivní skázu jí přinesly až hordy Čingischána. Dnes tato oblast kandiduje na zápis mezi památky světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a musím říci, že nás dost překvapilo, že do všech pevností byl vstup zadarmo.

Prakticky celou cestu projíždíme kolem desítek kanálů, které se různě větví, přerpávají přez zdymadla do výše položených míst a celé to vypadá jako žilní systém – ano, v podstatě tudy krvácí Amudarja do žíznivé pouště. A zase myslíme na Aralské moře … Zrovna se spustil déšť, který očekáváme celý den, jako by se ocelově stříbrné nebe protrhlo. Naštěstí netrval dlouho, a rozpálený písek zahladil i poslední stopy.

V této oblasti nejprve zastavujeme u hradu Kyzyl Kala (= rudá pevnost), který byl původně předsunutým opevněním hlavního sídelního hradu, nedalekého Toprak Kala. Hradby jsou silné 8 metrů a vymezují téměř čtvercovou plochu 65×63 metry. Pevnost sloužila až do 13. století k ochraně severovýchodních hranic Chórezmu a také jako stanoviště karavan, mířících přes nedaleký horský masív Sultan Uzdag na západ. Pak ji rozbořil Čingischán a možná i proto místní obyvatelé věří, že Kyzyl Kala a Toprak Kala jsou spojeny několikakilome­trovou podzemní chodbou, kterou obývají zlí pouštní duchové a střeží v ní velké poklady.

O několik kilometrů dále přijíždíme k hradu Toprak Kala (= hliněná pevnost), což bylo kdysi centrum celé Chórezmské říše a sídlo vládce, vybudované podle předem daného architektonického plánu v průběhu 1. století př. n. l. Na ploše 500×350 metrů (17 hektarů) leží nejenom palác, ale i chrámy a sídelní čtvrti, obehnané kdysi 14 metrů vysokou hradbou zpevněnou 25 metrů vysokými věžemi, rozmístěných každých 10 a ž 12 metrů (hradba i dnes dosahuje výšku okolo 8 metrů). V královských sálech a harému Velkého paláce byly odkryty pestré fresky s celou paletu bohů zoroastrijského pantheonu, nalezeny byly také mince s aramejskými nápisy a sochy z nepálené hlíny. Ve městě žilo v době jeho největšího rozkvětu ve 3. století za vládce Kušana asi 2 500 dospělých obyvatel, většinou se starajících o bezchybný chod královského paláce. Město bylo opuštěno v 6. století a dnes se z něj snaží udělat uzbecká vláda centrum turistiky v okolí. V době naší návštěvy se tu i proto připravoval velkolepý folklorně-kulturní festival Asrlar sadosi (= ozvěny staletí), který se tu bude konat za pár dní 5. a 6. května, kdy ale my už budeme bohužel v Buchaře. Nicméně, zajímavé by to mohlo být.

Pokračujeme v cestě asi ještě 20 kilometrů, až na úplný konec asfaltové cesty, kde je na východním svahu horského hřbetu Sultan Uzdag soustava pevností Ajaz Kala (= studená nebo chladná pevnost). Na konci cesty stojí malý jurtový tábor, kde se lze najíst a případně přenocovat. Rozhodli jsme se nejprve naobědvat v jurtě, ačkoliv jsme se trochu děsili ceny, kolit to tu bude stát, když se sem vše musí dopravovat z asi 10 kilometrů vzdáleného městečka. Včetně vody. Nakonec jsme mile překvapeni. Majitelka a kuchařka v jedné osobě byla moc příjemná a za kovurdak (smažené brambory, mrkev a hovězí maso), salát viněgred (červená řepa, mrkev, brambory, okurka a rozinky), spoustu oříšků, čaj a chleba zvaný karakalpacky nan (uzbezky non), zdobený razítkem zvaným tkeš, stál na jednoho jen 10 000 sumů (70 Kč). Tak to jsme nečekali. Než jsme se najedli dokonce vítr rozfoukal mraky a vykouklo sluníčko, takže hned máme chuť vyrazit na prohlídku horní pevnosti. Cesta vede jemným pouštním pískem, z kterého trčí asi metr vysoké rostliny s českými názvy čertovo lejno, asa smrdutá nebo ločidlo (Ferula assa-foetida), vzdáleně příbuzná kmínu a feniklu. My ji říkáme „květák“.

Hlavní pevnost na vrcholu kopce (Ajaz Kala I) je nejstarší, rozloha jejích ruin zabírá 2,7 ha na ploše 182×152 metry a její hradby dosahují stále výšky 10 metrů. Výstavba opevnění byla zahájena ve 4. stol. př. n. l. a ve 3. stol. př. n. l. byla zpevněna polokruhovými věžemi, což není ve zdejší architektuře obvyklé. Vrcholné období pevnosti spadá do 2. – 4. století, ale i po opuětění sloužila až do pozdního středověku lidem z okolí jako úkryt před nájezdníky. Archeologové zjistili, že pevnost nebyla nikdy zcela dokončena, což podpořilo starou legendu, která se v kraji vypráví. Jistý chorezmský král nabídl svou dceru za ženu tomu, kdo postaví tak pevnou tvrz, která by odolala nájezdům kočovníků z pouště. Úkolu se ujal pastýř jménem Ajaz, ale brzy zjistil, že král svůj slib nesplnil a dceru provdal za jiného, bohatého nápadníka. Proto své dílo nedokončil a pevnost zůstala nedostavěna. O několik metrů níže stojí na samostatném, izolovaném kopečku mladší pevnost (Ajaz Kala II) postavená za Afrigidů v 7. – 8. století, která až do 13. století, než to zde pobořil Čingischán, chránila honosný královský palác postavený ve 4. století, ležící přímo pod ní. Palác býval s pevností spojen visutým mostem, jehož násep je stále dobře patrný, a patřil prý ve své době mezi nejkrásnější stavby raného středověku ve Střední Asii. Podle popisu tam byly velké sály se sloupy, elegantní lavice, nádherné nástěnné malby a chrám ohně. Byly zde nalezeny mince afrigidské dynastie (vládla v Chorezmu 305 – 995 n. l.), zejména z doby vlády krále Bravika. Poslední třetí pevnost (Ajaz Kala III) ležela již v otevřené krajině, zabírá rozlohu 5 ha a opevněna byla rovnoběžnými dvojitými hradbami na obdélném půdorysu. Postavena byla v období Kušanské říše v 1. – 2. století n. l. a největšími budovami byly dva paláce se 40 místnostmi. Kolem pevnosti bylo odkryto mnoho původně soukromých domů a také vinice, takže tento kraj byl v ranném středověku úrodnou oblastí. To souvisí s tím, že řeka Amudarja tekla v té době mnohem blíže.

Z horní pevnosti I se nám otevřel úžasný výhled do širokého kraje – na jihovýchodě zcela rovného, na severu se mírně vlnící poušť Kyzylkum a na západě zarámovanou nízkým hřbetem pohoří Sultan Uzdag. Přesně bylo vidět, kde končí poslední vlásečnice zavlažovacího systému, a dál už jen písek a poušť. Na náhorní plošině několik kilometrů na severozápad se pak leskla hladina jezera Ajaz Kul, kam jsme se sice původně plánovali podívat, ale tlačí nás čas, takže někdy příště. Jezero je slané a dá se v něm koupat, což by sice bylo fajn, ale neměli bychom se stejně kde osprchovat. Takže tohle vzdáváme. Mimochodem z bahna tohoto jezera byly prý postaveny zdejší pevnosti. O něco níž se pod námi vypínala pevnost Ajak Kul II a zezhora na ni byl opravdu úchvatný pohled. Odsud také bylo vidět to, čeho si laik jen těžko všimne dole – zbytky paláce mezi touto pevností a silnicí, se zbytky vysutého mostu. No a v pozadí, kde silnice dělá patrnou klišku, jsou zbytky pevnosti Ajaz Kul III.

Na prohlídku pevností II a III nám již bohužel nezbyl čas a tak si je jen obhlížíme zvenčí a rychle ujíždíme k novému mostu přes Amudarju, kde již na nás čeká pan Adilbek Rachimov. Ve starších cestopisech se píše, že přes řeku je zde pontonový most, přes který se musí přejít pěšky. My už jedeme po nedávno otevřeném novém mostě, který výrazně zjednoduší cestování mezi jednotlivými regiony Uzbekistánu. Před mostem se loučíme s Rašídem a Karakalpakstánem a vjíždíme do Chivského okresu, kde nás čeká návštěva města Chiva, kdysi hlavního města historického Chorezmu a později i centra Chivského chanátu.