



Tvrz, Hradenín
Datace: kolem 1380; přestavby 15., 16.až 19. století
Sloh: gotika, pozdní gotika, renesance, baroko
Materiál: lomový kámen, pískovec, cihly, dřevo
Majitel: Středočeský kraj, ve správě Regionálního muzea v Kolíně
První panské sídlo bylo v Hradeníně postaveno již kolem roku 1265, kdy se připomíná Předota z Hradenína, případně později, kdy je v letech 1289–1295 doložen Zbyslav z Hradenína a roku 1295 spolu s ním také Bruno z Hradenína. Tato nejstarší, patrně převážně dřevěná tvrz nestála ještě v místě dnešního areálu, ale podle nejnovějších poznatků v jihovýchodním koutě dnešní návsi u čp. 58 a 62. Počátkem 14. století zanikla, přestože Zbyslavovi potomci se v Hradeníně připomínají ještě roku 1325.
Zásadní předěl nastal kolem roku 1380, kdy Hradenín získal bohatý kutnohorský měšťan Mikuláš Písek, zvaný také Pešek, který se roku 1398 psal z Hradenína. Právě jemu lze připsat výstavbu jádra dnešní kamenné tvrze na nevysoké skalnaté terase nad potokem Blinka, což potvrdil dendrochronologický průzkum dřevěných konstrukčních článků v nejvyšším podlaží věže, pro které byly stromy pokáceny právě kolem roku 1380. Nové sídlo tvořila mohutná obytná věž chráněná hradbou, valem završeným palisádou, rybníkem a ve skále vylámaným vodním příkopem napájeným z potoka Blinky. Roku 1409 získal Hradenín Reinhard z Mühlhausenu a v průběhu 15. století tvrz prodělala rozsáhlou gotickou a pozdně gotickou přestavbu. Opevnění bylo zesíleno, příkop rozšířen a vyzděn, zdokonalen byl systém jeho zásobování vodou a vstup chránila polygonální bašta. Přestavěna byla také obytná věž, v níž přibyly nové portály a ostění a zřejmě také třetí obytné patro. V roce 1423 se Reinhardova dcera Ofka z Hradenína vzdala dědictví ve prospěch strýce Rynarta ze Sluštic, stoupence Jiřího z Poděbrad. Po Rynartově smrti kolem roku 1450 vedla jeho vdova Machna z Horek spor o Hradenín s královskou komorou a statek jí byl roku 1460 zásahem Jiřího z Poděbrad navrácen. Roku 1482 se zde připomíná její zeť Mikuláš Dax z Hammerštejna, roku 1488 získal Hradenín od Vladislava Jagelonského darem Bušek Kdulinc z Ostromíře a roku 1499 je jako majitel doložen Beneš ze Solopysk. Počátkem 16. století přešel statek Amchům z Borovnice. Roku 1515 je doložen Albrecht Amcha a později Václav Amcha z Borovnice, hejtman Kouřimského kraje. Za Amchů byla tvrz rozšířena o reprezentativní renesanční budovu, označovanou také jako palác, s rozsáhlými stájemi v přízemí, a přes vodní příkop vznikl kamenný most. Areál tím získal téměř hradní charakter a v dobových pramenech 16. a 17. století býval označován jako zámek neboli hrad. Roku 1531 prodal Václav Amcha Hradenín Bohumilu Horňateckému z Dobročovic, který jej roku 1534 postoupil Anně z Tloskova a jejím bratrům Hynku a Ctiboru Nečanským z Minic. Jejich rod držel statek do roku 1600, poté následovali Václav Šatný z Olivetu, od roku 1606 Václav Záruba z Hustířan, majitel nedaleké Radimi, roku 1615 Markéta Talmberková, rozená Trčková, a roku 1623 Anna Kedruta Dobranovská z Těhenic, jejíž syn Václav zde sídlil do roku 1652. Posledními majiteli, kteří tvrz trvale obývali jako panské sídlo, byli Kateřina Magdalena Častolárová z Mejtolu a její manžel Ladislav Častolar z Dlouhé Vsi. Za nich byla polygonální bašta přeměněna na kapli s raně barokní lunetovou klenbou a nástěnnými malbami, její liturgické využití je doloženo ještě roku 1677. Roku 1663 získal tvrz Jan Viktorin z Valdštejna, připojil ji k panství Komorní Hrádek a někdejší panské sídlo začalo sloužit především správě poplužního dvora. V roce 1720 koupilo Hradenín od Františka Josefa z Valdštejna město Kutná Hora a připojilo jej k lošanskému panství. Při této transakci vznikl podrobný popis areálu, jehož historickému vyhodnocení se věnuje Vladimír Rišlink. V polovině 18. století dostala obytná věž, tehdy užívaná jako sýpka, mansardovou střechu. Další zásadní změnu přineslo až 19. století. Roku 1867 koupili statek od Jana Altera Josef a Marie Mašínovi a zemědělskému provozu přizpůsobili i někdejší tvrz. Renesanční palác i vstupní brána byly zbořeny, části příkopu zasypány a roku 1870 vzniklo na místě paláce obytné selské stavení, do něhož byly druhotně použity některé renesanční architektonické články. Roku 1895 koupili statek Alois a Božena Nekolovi a Božena Nekolová-Hanušová jej držela až do roku 1948. Za jejich vlastnictví bylo výrazně zúženo severní křídlo a přeměněno na chlévy a před druhou světovou válkou zanikla schodišťová věžička při západním průčelí hlavní věže. Posledním soukromým majitelem byl od roku 1948 Václav Rande, od roku 1950 byly hospodářské budovy souběžně využívány JZD a roku 1960 musel Rande svou část statku bezplatně převést státu. Vichřice 17. ledna 1955 vážně poškodila střechu věže, v polovině 70. let věž zasáhl blesk, který narušil její statiku, mansardová střecha shořela a současně se zřítil krov severního křídla. Tím začalo období postupné devastace areálu.
První záchranné práce zahájilo roku 1985 Středisko státní památkové péče, během níž byl proveden stavebně-historický průzkum, vyčištěn západní příkop, zahájena oprava věže a objekt dostal provizorní zastřešení. Práce skončily po restituci roku 1993, kdy byl areál vydán potomkům posledního soukromého majitele, rodině Klvaňových, a během dalších dvou desetiletí stav objektu opět výrazně degradoval. Od roku 2010 usilovalo Regionální muzeum v Kolíně pod vedením jeho ředitele Vladimíra Rišlinka o převod památky do vlastnictví Středočeského kraje. Krajské zastupitelstvo záměr schválilo 19. března 2012 a 20. října téhož roku byly klíče od objektu definitivně předány řediteli muzea. Od roku 2013 probíhá systematická rekonstrukce podle projektu architektky Ireny Hrabincové z ateliéru IHARCH. Po odstranění náletových dřevin a odpadu a sejmutí nefunkčního provizorního krytu věže v březnu 2014 následovalo roku 2015 statické zajištění věže kovovými táhly, rekonstrukce mansardového krovu a jeho pokrytí šindelem, restaurátorské zajištění omítek a maleb a postupně další etapy. V roce 2019 byla obnovena zřícená část západní opěrné zdi příkopu a podle historických fotografií rekonstruováno zastřešení polygonální bašty, roku 2020 byly doplněny zřícené klenby někdejší kaple, zajištěny historické omítky a obnoven renesanční most. V letech 2022–2023 byly opraveny koruny zdiva a záklenky otvorů severního křídla a objekt dostal repliku historického krovu se šindelovou krytinou. V letech 2025–2026 byla znovu vystavěna schodišťová věžička u západního průčelí věže a dřevěná pavlač k podkroví severního křídla. V průběhu roku 2026 následovalo restaurování kamenických článků hlavní věže, konzervace mimořádně cenné středověké omítky, celková úprava fasád a osazování okenních a dveřních výplní a mříží; současně postoupila také obnova střechy obytného domu. Areál zatím zůstává ve fázi rekonstrukce a připravuje se jeho budoucí zpřístupnění veřejnosti.
Stavební dominantou tvrze je dodnes mohutná, mírně lichoběžníková hranolová obytná věž o půdorysných rozměrech 9,6 × 11,5 metru a současné výšce přes 24 metrů, přičemž původně mohla být ještě vyšší. Její masivní zdivo z lomového kamene je v nárožích zpevněno pískovcovou armaturou, jejíž část byla při opravách v letech 1985–1993 nahrazena novými kamennými bloky. Okenní a dveřní otvory několika stavebních etap dokumentují postupné proměny obytných nároků středověkých majitelů. Mimořádně výrazná jsou dvě hrotitá gotická okna nejvyššího obytného patra východního průčelí, ve starší literatuře nesprávně spojovaná s existencí kaple. Fasády dnes znovu umožňují číst středověký charakter stavby, přičemž na jižní straně byl při nejnovějším průzkumu identifikován a zakonzervován mimořádně cenný fragment původní omítky z doby kolem roku 1380. Věž kryje rekonstruovaná barokní mansardová šindelová střecha z roku 2015, završená plechovou korouhví zhotovenou podle historických předloh uložených v Muzeu Kouřimska v Kouřimi. Toto tesařské dílo získalo první místo v celostátní cechovní soutěži za rok 2015. K západní stěně věže přiléhá obnovená polokruhová schodišťová věžička, od níž vede dřevěná pavlač k severnímu křídlu. Před věží stojí v někdejším úzkém parkánu polygonální obranná bašta s vysokou šindelovou střechou, v 17. století přeměněná na kapli. Severní stranu středověkého jádra uzavírá hospodářské křídlo ze 14. století, jehož gotické stáří dokládá především dochovaný suterénní sklep. K nejvýznamnějším součástem opevnění patří částečně vyzděný, do skalního podloží vylámaný příkop, který se zachoval zejména podél západní a severní strany. Na jihu jej překračuje renesanční kamenný most, bezprostředně související s velkorysou přestavbou sídla v 16. století. Jižní a jihovýchodní stranu středověkého jádra ohrazuje vodní příkop, jímž protéká Blinka. Vedle místa zaniklé brány stojí částečně v prostoru někdejšího renesančního paláce a příkopu obytný dům z doby kolem roku 1870. Výsledkem tohoto složitého vývoje není slohově jednotný areál, ale mimořádně názorná stavební kronika postupné proměny opevněného sídla v hospodářský dvůr a později selskou usedlost.
Také vnitřní uspořádání obytné věže si uchovalo pozoruhodně čitelnou hierarchii středověkého obytného provozu. V suterénu byla studená komora určená zejména k uchovávání potravin, nad ní v přízemí suchá komora, propojená s kuchyní v severním křídle. První patro obsahovalo vstupní síň, ve druhém patře se nacházel vlastní obytný pokoj vrchnosti vytápěný kachlovými kamny a nejvyšší, třetí obytné patro zaujímala velká reprezentační místnost či jídelna, rovněž vytápěná kamny a osvětlená mimo jiné dvojicí hrotitých oken obrácených k východu. Suterén, přízemí a první patro jsou zaklenuty valenými klenbami pocházejícími z pozdně gotické přestavby, zatímco vyšší podlaží oddělují dřevěné trámové stropy. Komunikaci mezi patry zajišťovala schodišťová věžička při západním průčelí, obnovená v letech 2025–2026, z níž dřevěná pavlač pokračuje směrem k podkroví severního křídla nad někdejší hradní kuchyní. Severní budova obsahovala vedle kuchyně také prostory pro služebnou čeleď, zatímco od konce 19. století sloužila převážně jako chlév. Zcela svébytný interiér má polygonální bašta, jejíž původně obranný prostor byl v 17. století přetvořen v kapli a překlenut raně barokní lunetovou klenbou. Mimořádnou umělecko-historickou hodnotu mají zachované historické omítky a pozůstatky maleb, postupně restaurátorsky zajišťované při současné obnově. Nečekaně osobní svědectví o každodenním životě dávných obyvatel sídla představují kresby provedené rudkou v okenních nikách druhého patra věže, objevené při průzkumu roku 2015 a předběžně datované do 16. století.
Z původního mobiliáře tvrze se vzhledem k dlouhému období hospodářského využívání a následné devastaci nedochovalo žádné historické vybavení. Podobu středověkých obytných prostor však dokládají stavební stopy po vytápění kachlovými kamny ve druhém a třetím patře věže a součástí připravované prezentace památky se může stát právě interpretace někdejšího každodenního provozu, kuchyně, skladovacích prostor a obytných místností. Zvláštní význam měla od 17. století kaple v polygonální baště, jejíž užívání k bohoslužebným účelům je písemně doloženo, avšak její původní liturgické zařízení se nedochovalo. V případě Hradenína proto nejsou hlavními nositeli památkové hodnoty movité předměty, ale samotná autentická stavební substance, kamenné články, historické omítky, nástěnné malby, kresby rudkou, klenby, stopy po vedení provozu a další detaily umožňující rekonstruovat život středověkého a raně novověkého venkovského sídla.
Bezprostřední okolí tvrze je nedílnou součástí její historické hodnoty, protože právě zde lze dodnes velmi dobře pochopit promyšlený systém středověké obrany. Areál leží na skalnaté terase nad Blinkou při jihovýchodním okraji návsi a výrazně převyšující obytná věž tvoří přirozenou dominantu obce. Středověké jádro obepínal příkop kombinující přirozené vodní podmínky s umělými zásahy, na západní a severní straně byl vysekán do skalního podloží a později zčásti vyzděn, zatímco jižní a východní úsek byl spojen s vodním režimem Blinky a původně také s rybníkem. Obranný systém doplňovala hradba, val s palisádou, opevněná vstupní brána a polygonální bašta. Přes příkop vede renesanční kamenný most, který je jedním z nejvýznamnějších pozůstatků reprezentativní přestavby areálu za Amchů z Borovnice. K historickému obrazu tvrze patří také obytné stavení z roku 1870, zachycující již druhou, zemědělskou kapitolu vývoje areálu. Pozdější hospodářské stavby v okolí sice setřely část někdejšího opevněného charakteru sídla, dochované příkopy, opěrné zdi, most, bašta a zejména výrazná vertikála obytné věže však i dnes umožňují v terénu mimořádně dobře vnímat rozsah a stavební logiku středověkého komplexu.
Hradenínská tvrz představuje unikátní ukázku výstavního venkovského zemanského sídla a jedno z nejlépe dochovaných ukázkám středověké rezidenční architektury v českých zemích, které ji řadí k nejcennějším památkám svého druhu v České republice. Její význam spočívá především v neobvykle dobře dochované kombinaci mohutné obytné věže, fortifikačního systému, polygonální bašty, středověkého hospodářského křídla, vodního příkopu a renesančního mostu, na nichž lze sledovat proměny panského sídla od vrcholné gotiky přes pozdně gotickou a renesanční reprezentativní rezidenci až po barokní správní centrum, zemědělský dvůr a výstavnou selskou usedlost 19. století. Zvláštní hodnotu má vysoká míra dochování autentické stavební situace, umocněná objevy při nynější rekonstrukci, především identifikací omítky z doby kolem roku 1380 a kresbami rudkou v interiéru věže. Hradenín zároveň působivě dokumentuje rozdíl mezi sídlem drobného venkovského zemana a honosnou rezidencí majetného měšťana a krajského úředníka, která se svým rozsahem v 16. století již blížila menšímu hradu. Právě kombinace historické autenticity, čitelného stavebního vývoje a dramatického příběhu téměř zaniklé památky, která je od roku 2012 systematicky zachraňována, činí z Hradenína objekt mimořádné odborné hodnoty a budoucí turistický cíl první kategorie, který představí tuto zatím málo známou památku veřejnosti v rozsahu odpovídajícím jejímu významu.
Tvrz v Hradeníně je zapsána do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 45394/2–725.
Kašička F., Lancinger L.: Tvrz v Hradeníně u Kolína a její stavební vývoj, stavebně historický průzkum. Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze, 1971.
Poche E. a kol.: Umělecké památky Čech 1. Praha. Vydalo nakladatelství ČSAV Academia 1977.
Šimek T. a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; Východní Čechy (VI). Praha, nakladatelství Svoboda, 1989.
Svoboda L. a kol.: Encyklopedie českých tvrzí, I. díl A - J, str. 209-211. Vydalo ARGO 1998.
Durdík T., Sušický V.: Zříceniny hradů, tvrzí a zámků; střední Čechy. Praha, agentura Pankrác, 2000.
Hrady v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Tvrz čp. 13 stojí v centru obce Hradenín, které tvoří přirozenou dominantu.
GPS: 50°1'45.120"N, 15°2'38.370"E
Nepřístupné, probíhá oprava