Cesty a památky

Kolínsko » Kolín » Kolínská řepařská drážka

Kolínská řepařská drážka

Kolín, Býchory, Sendražice, Ovčáry, Jestřabí Lhota, Industriál, Muzea a galerie, Železnice

Nejstarší z polabských řepařských drah opět v pravidelném provozu.

V roce 1870 zahájil v Kolíně na Zálabí svou činnost cukrovar s rafinérii majitele kolínského velkostatku Františka Horského z Horskýsfeldu. Stával v místech dnešní tepelné elektrárny. Při této první řepné kampani se řepa ke zpracování dopravovala povozy a ze vzdálenějších míst i po Labi. Nebylo to zrovna pohodlné, protože pole byla s ohledem na podzimní období rozmáčená a cesty tedy těžko sjízdné. Horský ale byl velmi otevřený novinkám a ihned si ho získaly výhody železnice, která v jeho době zažívala ohromný rozvoj. Proto již v následujícím roce nechal napojit svou továrnu vlečkou na koleje Rakouské severozápadní dráhy, kterou se přivážely nejenom cukrové bulvy, ale i vápenec, uhlí a ostatní suroviny, nezbytné pro zajištění provozu.

První podniková malodráha

Na jaře roku 1877 propojila složiště řepy na konci vlečky se všemi ostatními provozy uvnitř podniku síť úzkorozchodných drážek o rozchodu 700 milimetrů, po kterých se dal velmi těžký náklad přemísťovat bez větší námahy. Dle dobových záznamů zpracoval v té době Horského cukrovar 1 300 tun řepy a prognózy slibovaly další nárůst tohoto množství. Proto se majitel rozhodl zřídit mimo areál, kde již nebylo místo, na zřízení tzv. krechtového pole (nebo také krechtoviště), což je specializovaná plocha určená k dočasnému, ale i dlouhodobému skladování řepy během kampaně. A právě kolejové spojení tohoto skladiště s vlastním závodem se stalo základem celé budoucí drážky.

Stavitel Adolf Richter

Tu již ale nestihl vybudovat rytíř Horský, který zemřel v roce 1877. Jelikož se dospělosti dožilo pouze jeho šest dcer, správa velkostatku, včetně cukrovaru, přešla na jeho nejstaršího vnuka Adolfa Richtera. A právě ten začal budovat na podzim roku 1893 pokračování kolejiště až k dalšímu nákladišti, které se nacházelo 2,5 kilometru daleko, poblíž hřbitova v dnešní městské části Kolína, Sendražice. Paradoxně, toto je jediná část řepařské drážky, která zcela zanikla v současné městské zástavbě a nejsou po ní žádné památky. Dne 2. června 1894 vydalo okresního hejtmanství povolení propojit dráhou o rozchodu 700 milimetrů kolínský cukrovar s rodinnými poplužními dvory Františkov u Ovčár a Eleonorov u Býchor. Již v listopadu téhož roku se po kolejích rozjel první zkušební vlak. V následujícím roce pak stavba pokračovala dále na sever až do obce Jestřábí Lhota, čímž dosáhla délky 11,5 km včetně 900 metrů dlouhé odbočky ke zmíněnému dvoru Františkov.

Na dráze bylo vybudováno 9 nákladišť řepy a největší stoupání, 9 ‰ (na 1 kilometru stouání 9 metrů), překonávala na čtvrtém kilometru dvěma protisměrnými oblouky. Přestože od počátku sloužila železnice pro dopravu řepy z okolních polí do cukrovaru, Adolf Richter ji prezentoval také společensky. Jelikož vlastnil u svého statku v Býchorech velký honební revír, vypravoval z Kolína ve svátečních a dalších volných dnech osobní vůz, aby si kolínští měšťané mohli trochu povyrazit. To vše trvalo do roku 1922, kdy byl majitel pod tíhou konkurence nucen prodat svá pole a cukrovar uzavřít. Drážka se dostala do majetku Čáslavské agencie, vlastnící řepné oblasti ve východních Čechách, a nadále sloužila svému účelu, byť ve zkrácené délce. Řepa se tehdy vozila na nově vzniklé překladiště proti továrně na kávové náhražky v místech, kde je dnes sjezd z nadjezdu přes železniční trať.

Od druhé světové války k zániku drážky

Během náletů spojeneckých vojsk na kolínskou Petrolku v letech 1944 a 1945 sloužila drážka jako evakuační prostředek pro únik zaměstnanců všech zálabských průmyslových provozů před bombardováním do bezpečné vzdálenosti od města. Několik střel v březnu 1945 také zasáhlo překladiště, ale do začátku podzimní kampaně v osvobozené republice byl provoz obnoven. Brzy také byly zahájeny rekonstrukční práce, během kterých byly v letech 1947 až 1953 nejen vyměněny pražce, ale položeny byly i těžší kolejnice. Přestože se výkon malodráhy stále navyšoval, takže občas bylo možné potkat lokomotivu, táhnoucí naráz i 35 plně naložených vagónů, smutný konec této významné technické památky se pomalu blížil. V roce 1961 bylo sice ještě přepraveno 14 000 tun řepy, ale rozhodnutím tehdejšího ministerstva potravinářského průmyslu byla drážka v roce 1964 zrušena a doprava převedena na nákladní auta. V nadcházejících letech byly odstraněny koleje, rozhrnuty náspy a zemědělské družstvo dostalo za úkol rozorat pozemky zaniklé dráhy na obdělávanou půdu.

Vozový park

Dopravu od samého počátku zajišťovaly až do roku 1952 výhradně parní lokomotivy, které měly výtopnu nejprve v Býchorech, později v Kolíně. První nesla výrobní číslo 38 a v roce 1894 ji vyrobila německá firma Orenstein & Koppel. Byla to malá dvounápravová mašinka, která zvládala veškerý provoz až do roku 1913, kdy byla dodána nová, větší, čtyřnápravová lokomotiva od stejné firmy s výrobním číslem 6719, Té se přezdívalo „Dacan“. Dalším přírůstkem v lokomotivním parku se stala až v roce 1947 dvounápravová lokomotiva typu BT-600 přezdívané „Káča“, kterou v roce 1941 vyrobila pražská ČKD. Vozový park tvořilo 12 vozů z roku 1894 od firmy Ringhoffer, dalších 40 dodaných společností Orenstein & Koppel a 30 si jich zkonstruovali zaměstnanci drážky sami.

Klub pro obnovu Kolínské řepařské drážky

Od ukončení provozu v roce 1964 upadla trať poměrně rychle v zapomnění. Období její slávy tak připomínaly jen v krajině těžko rozpoznatelné zbytky, které pravidelně navštěvovali pouze zapálení obdivovatelé železniční historie. Zlom nastal až v roce 2000, kdy založil pan Tomáš Vanča se skupinou místních nadšenců občanské sdružení s názvem Klub pro obnovu Kolínské řepařské drážky. Ten si vytkl za cíl nejen obnovu vlastní dráhy o změněném rozchodu 600 mm, ale také vybudování muzea všech polabských řepařek. Trvalo to pak dlouhých pět let, než bylo vydáno souhlasné územní rozhodnutí, ale pouhé dva roky na to byl už 23. června 2007 zahájen provoz s dopravou osob na 2,5 kilometru dlouhém úseku do stanice Výrovna. V červnu 2011 byla trasa prodloužena o dalších 900 metrů do stanice Mlejnek, a nakonec v dubnu 2015 se konečná stanice Býchory ocitla ve vzdálenosti 4,2 kilometru od výchozí staniční budovy Kolín – Sendražice. Znovuobnovená část trasy nejstarší polabské řepařské drážky dnes nabízí příjemný výlet vlakem taženým parní nebo dieslovou lokomotivou, soupravy vyjíždí o víkendech a o všech státních svátcích od dubna do října, o letních prázdninách také ve středu. Trať doprovází i naučná stezka s posezením a herními prvky a ve výpravní budově je muzejní expozice zaměřená na historii pěstování, dopravy a zpracování řepy v Polabí. Jízdu je tak možno přerušit na kterékoliv stanici a doplnit ji o procházku okolní zemědělskou krajinou.

Ceník zpátečního jízdného dieselový provoz:

Dospělí - 200 Kč
Děti (6 - 15) a důchodci - 130 Kč
Rodinné jízdné (2 dospělí + 2 - 3 děti) - 630 Kč
Jízdenka pro psa - 50 Kč

Ceník zpátečního jízdného parní provoz (parní lokomotiva typu BS 80):
Dospělí - 260 Kč
Děti (6 - 15) a důchodci - 160 Kč
Rodinné jízdné (2 dospělí + 2 - 3 děti) - 790 Kč
Jízdenka pro psa - 50 Kč

Jízdy drezínou směr Sendražice:
Dospělí - 40 Kč
Děti (6 - 15) a důchodci - 30 Kč
Rodinné jízdné (2 dospělí + 2 - 3 děti) - 110 Kč
Jízdenka pro psa - 20 Kč.

Jízdenky se kupují pouze ve staniční budově nádraží Kolín – Sendražice, platby jsou možné také platebními kartami.