Cesty a památky

Kolínsko » Kolín » pivovar (bývalý)

pivovar (bývalý)

Kolín, Industriál, Pivovary

Zámecký pivovar, Kolín
Datace: založen 1517, provoz ukončen 1987
Majitelé: královská komora, soukromí vlastníci, akciová společnost. Město Kolín
Sloh: převážně klasicistní a industriální architektura 19. století
Typ: pivovar a sladovna (průmyslová stavba)
Materiál: smíšené zdivo (kámen, cihelné zdivo), železové a ocelové konstrukce

Kolín měl stejně jako jiná královská města již od svého založení várečné právo. To umožňovalo každému plnoprávnému měšťanu vařit a šenkovat pivo ve vlastním domě. Jelikož podmínkou měšťanství bylo vlastnictví domu ve městě a jeden dům měl zpravidla jediného majitele, platila rovnice: jeden měšťan = jeden právovárečník = jeden právovárečný dům. Z praktických důvodů se později várečné právo vázalo spíše k nemovitosti než ke konkrétní osobě. Využívali je však jen někteří měšťané, a proto se pivo skutečně vařilo pouze v omezeném počtu domů.

První obecní pivovar vznikl v Kolíně krátce po roce 1494 v nově zakoupené budově radnice. Kolem roku 1660 získala obec také sousední dům v Zámecké ulici, který v letech 1511–1520 vlastnil Jakub Krčín starší z Jelčan, poté jeho vdova Alžběta se syny, mimo jiné Jiříkem Krčínem z Jelčan – otcem rybníkáře Jakuba Krčína z Jelčan. V roce 1545 přešel dům do vlastnictví Magdalény Krčínové a je považován za místo narození zmíněného Jakuba Krčína. Na jeho místě, stejně jako na místě přilehlých obecních kotců, vznikl později Měšťanský pivovar. Zpočátku se zde jednotliví měšťané ve vaření piva střídali, brzy však začali zaměstnávat profesionálního sládka. Nejpozději od druhé poloviny 18. století byl pivovar sládkům přímo pronajímán. Zároveň postupně zanikaly menší pivovárky v jednotlivých právovárečných domech; poslední z nich ukončil provoz v polovině 18. století v domě U Lva (čp. 90) na Karlově náměstí. Roku 1899 odkoupili Měšťanský pivovar od právovárečných měšťanů poslední nájemci, bratři František a Josef Raschové. V závěru provozu se zde vařilo maximálně kolem 6 800 hektolitrů piva ročně. V roce 1911 pivovar definitivně zanikl a výroba piva byla soustředěna výhradně do Zámeckého pivovaru (viz dále). Na místě zaniklého Měšťanského pivovaru dnes stojí Městský společenský dům.

Druhým a významnějším pivovarem v Kolíně byl Zámecký pivovar, fungující v letech 1517 – 1987. Do roku 1829 patřil královské komoře, s výjimkou krátkého období let 1611–1615, kdy byl v majetku Václava Vchynského ze Vchynic. V roce 1829 koupil celé kolínské panství včetně pivovaru Jakub Veith a od jeho dědiců je roku 1862 získal „František Horský z Horskýsfeldu“[79]. Ten zahájil rozsáhlou modernizaci areálu a přechod na parostrojní provoz podle projektu kolínského stavitele Vincence Starého. Stavební práce započaly již v roce 1863 výstavbou rozsáhlých pivovarských sklepů v jižní části zámeckého areálu, nad nimiž vznikla restaurace Na Zámecké (dnes Dům dětí a mládeže). V roce 1865 následovala stavba chladného hospodářství a spilky, která byla roku 1940 výrazně zvýšena; v roce 2007 byla spilka zbořena a na jejím místě vznikla v roce 2014 novostavba podnikatelského inkubátoru CEROP. Roku 1872 proběhla přestavba vlastní budovy pivovaru se sladovnou a v roce 1873 byly dokončeny nové sklepy s lednicemi a nad nimi tzv. ječné půdy (sýpka) při Kovářské ulici, zničené orkánem Emma v březnu 2008.

Ačkoli byl kolínský velkostatek prodán po smrti Františka Horského roku 1896 majiteli poděbradského panství Filipu Arnoštovi z Hohenlohe‑Schillingfürst, kolínský pivovar zůstal samostatným podnikem pod názvem Zámecký pivovar v Kolíně Adolf Richter a spol. Pozdější Akciová společnost zámecký pivovar, výroba sodové vody, šumivých limonád a obchod vínem ve velkém v Kolíně byla k 1. lednu 1948 na základě vyhlášky ze dne 3. července 1948 o znárodnění některých průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském podle § 1, odst. 3 zákona ze dne 28. dubna 1948, č. 115 Sb., o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském dnem 1. ledna 1948 znárodněna a připadla národnímu podniku Polabské pivovary Kolín (1948 – 1957), později Středočeské pivovary.

V poválečném období se zde vařilo pivo Kolínská tmavá 10° (Czech Dark Pale Lager, tmavé výčepní pivo spodně kvašené), Kolínská speciální Perla 11° (Czech Pilsner, Premium Pale Lager, Bohemian Pilsener, světlý ležák spodně kvašený), Furiant 12° (Czech Pilsner, Premium Pale Lager, Bohemian Pilsener, světlý ležák spodně kvašený), Zámecký světlý ležák 12° (Czech Pilsner, Premium Pale Lager, Bohemian Pilsener, světlý ležák spodně kvašený) a Kolínská speciální 14° (Czech Pilsner, Premium Pale Lager, Bohemian Pilsener, světlý ležák spodně kvašený). Poslední pivo bylo v Zámeckém pivovaru uvařeno v září 1987. Roční výstav piva činil 70 000 hl, v posledním roce provozu (1987) se jednalo o 40 000 hl.

V roce 1991 přešla budova bývalého zámeckého pivovaru z Fondu národního majetku do vlastnictví města Kolína, které ji pronajalo Pavlu Pánkovi k výrobě sladu tradiční metodou humnování (společnost Zámecká sladovna s. r. o.). Severní fasády objektu, stojícího bezprostředně u železniční tratě, byly roku 2008 opraveny kolínskou firmou Real podle projektu architekta Vladimíra Pýchy; práce bylo možné provést pouze během dlouhodobé výluky železničního provozu. Týž architekt vypracoval studii možného využití areálu pro potřeby Městské knihovny a informačního centra, projednaná Radou města 29. září 2008; jelikož studie předpokládala kompletní odstranění historických konstrukcí a odstranění původní technologie, nebylo zahájeno projektování. K 1. listopadu 2025 město Kolín ukončilo nájemní smlouvu s dosavadním provozovatelem s cílem připravit areál k rekonstrukci a novému gastronomickému, pivovarnickému a společenskému využití. V lednu 2026 zadalo město zpracování studie zastavitelnosti architektu Ing. Janu Pustějovskému, Ph.D. a provedení stavebně‑historických průzkumů, dendrochronologického datování krovu a inventarizace hodnotných prvků jako první krok k obnově tohoto mimořádně hodnotného, avšak dlouhodobě zanedbaného objektu.

Areál zámeckého pivovaru se skládá ze tří částí. Hlavní částí je třípatrová humnová sladovna, tvořící střední trakt, která byla ve své současné podobě vystavěna v roce 1844 s využitím starších konstrukců původní stavby, která byla z větší části odstraněna v důsledku úpravy skalního srázu při výstavbě železniční tratě pod ní. Do současné podoby byla sladovna přestavěna v roce 1872. Podzemní a přízemní podlaží tvoří rozsáhlá dvoulodní sladovnická humna. Podzemní humna jsou zaklenuta českými plackami do klenebních pasů, podepřených uprostřed kamennými kruhovými sloupy. Přízemní humna jsou zastropená stájovými klenbami do ocelových traverz podepřených ocelovým průvlakem, uloženým na litinové sloupy. Na podlahách obou humen probíhal hlavní výrobní proces, při kterém docházelo ke klíčení ječmene namočeného před tím v máčírně. Obě humna mají jen malá okénka, situována na sever, protože pro klíčení je přístup světla nežádoucí, zajišťující ale důmyslný systém přirozené ventilace. Druhé nadzemní podlaží slouží jako sladová půda a je zastropeno dřevěným trámovým stropem podepřeným dřevěným průvlakem uloženým na dřevěné sloupky. V nejvyšším patře je půdní prostor, sloužící jako ječná půda nebo podle potřeby jako další sladová půda. Vlastní krov je hambalkový, se středními vaznicemi, plné vazby tvoří ještě typologicky barokní ležatá stolice s pásky. Dendrochronologický průzkum krovu sladovny z roku 2026 potvrdil, že trámy krovu byly zhotoveny ze smrků, borovic a jedlí pokácených v letech 1841-1844. Ve spodní části krovu pod hambalky je dochován korýtkový dopravní žlab, který je rovněž dochován v horní části nad hambalky, kde navazuje na původní dopravník pro dopravu ječmene nebo sladu do těchtohorních pater sladovny. Východně navazuje na sladové půdy prostor úpravny sladu a šrotovny, kde se slad jednak odkličkoval v dochované odkličkovačce a před vlastním vařením mechanicky drtil. Dominantními prvky prostoru je dvojice kónických zásobníků, do nichž byl slad přiváděn shora a odkud samospádem padal do šrotovníku umístěného na obslužné plošině. Rozdrcený slad (šrot) byl následně odváděn spodními dopravníky či skluzem k varně, kde byl dále zpracováván. Krov této části je borovicový a byl zhotoven ze stromů pokácených v letech 1879-1880. Nad střechu sladovny vystupuje sladovnický hvozd, sloužící k sušení naklíčeného obilí (tzv. zeleného sladu) při výrobě sladu. Sušením se zastaví klíčení a zároveň se vytvoří charakteristická barva a chuť budoucího piva. Jedná se věžovou vertikální stavbu o rozměru cca 5 x 5 metru uvnitř budovy sladovny. Topení ve hvozdu bylo původně na tuhá paliva (topeniště s žaluzirmi pto úpravu tahu vzduchu se dochovalo ve spodní části), po přestavbě na parostrojní provoz nejprve párou z vlastní kotelny, později dálkově dodávanou z elktrárny ESSO. Teplý vzduch se přiváděl pod sušící lísky hvozdovými komínky na tzv. horní svini, jejichž stříšky rozptylují proud vzduchu, aby se slad sušil rovnoměrně a nepřipaloval se. Nad nimi se nacházejí dvě funkční sušící lísky tvořené podlážkami z drátěných roštů a sít, vybavené mechanickým obracecím zařízením. Slad se na nich sušil obvykle 48 hodin podle požadovaného typu. Zelený slad se nejprve sušil na horní lísce a dosušoval se na spodní lísce, aby se dosáhlo žádoucí barvy a chuti. Hvozd je završen dýmníkem (též párníkem) ze 70. let 19. století, který sloužil k odvodu vlhkého vzduchu a par. Pro zvýšení tahu je pak dýmník ukončen otočným kovovým nástavcem zvaným bába.

Máčírna tvoří západní část budovy a byla přistavěna v letech 1931–1932. Sloužila k namáčení ječmene ve vodě po dobu přibližně 2 až 3 dnů, a to v několika cyklech máčení a provzdušňování; během této doby dosáhlo zrno potřebné vlhkosti kolem 42–45 %, aby mohlo přejít do fáze klíčení. Tento proces probíhal ve čtyřech velkoobjemových ocelových nýtovaných kónických máčecích štokách (tzv. náduvnících), v jejichž vnitřním prostoru docházelo k vlastnímu namáčení. Uprostřed jednotlivých nádrží je umístěno svislé potrubí se zařízením pro přívod vody, její rozstřik a případně i míchání, které zajišťovalo rovnoměrné zvlhčení zrna. Jednotlivé nádrže jsou navzájem propojeny soustavou potrubí a armatur umožňujících napouštění, vypouštění i provzdušňování vody. Pod stropem a podél stěn se dochovalo rozvodné potrubí, v patře se nacházejí násypky, váhy a dopravní cesty, kterými byl ječmen do máčírny přiváděn a po namočení odváděn k dalšímu zpracování na humnech. Prostor máčírny má utilitární charakter s jednoduchou omítanou konstrukcí, doplněnou ocelovými prvky technologie a obslužnými lávkami a schodištěm. Celé zařízení představuje ucelený celek sladovnické technologie z první poloviny 20. století, dochovaný včetně původních konstrukcí i strojního vybavení.

Pivovar se rozkládá ve východním křídle a v jádru zdiva je barokní z 18. století, radikálně byla přestavěný v roce 1872 při přechodu na parostrojní provoz. nachází se zde tzv. stará spilka s chladným hospodářstvím, po vystavění nové spilky na nádvoří v roce 1865 přepažená příčkami a používaná jako servisní prostory pivovaru. V jenom se nachází trafostanice ze 70. let 20. století. Výrobní podlaží varny je neseno ocelovými traverzami uloženými na litinových sloupech se zdobnými hlavicemi, které se dochovaly v interiéru dodnes a vytvářejí charakteristickou prostorovou strukturu bývalého varního provozu. Ve 20. století bylo patro zvýšeno a nově zastropeno ocelovou konstrukcí se železobetonovými deskami, přičemž původní sloupy a nosníky byly částečně ponechány a využity. Po ukončení provozu v roce 1987 byly bohužel odstraněny podstatné části technologického vybavení, zejména měděné varné pánve (vystírací, rmutovací, scezovací a mladinová), po nichž se dochovaly pouze otvory v konstrukci stropů a pozůstatky nosných rámů. Z interiéru je tak dnes patrná především nosná konstrukce, kombinující barokní zdivo s průmyslovými prvky 19. a 20. století. Nosnou konstrukci krovu nadvarní půdy tvoří ocelové příhradové nýtované nosníky, na něž jsou uloženy dřevěné vaznice a krokve; dendrochronologický průzkum z roku 2026 potvrdil, že dřevěné prvky krovu pocházejí ze smrků kácených v letech 1870–1872, tedy z doby velké přestavby varny. Celek představuje pozoruhodně dochovaný doklad vývoje pivovarské technologie a stavebních konstrukcí od baroka až po moderní průmyslové období.

Ležácké sklepy se nacházejí pod jižní částí areálu. Skládají se ze straší části z roku 1863, rozkládající se pod bývalou restauraci Zámecká (dnes Dům dětí a mládeže), skládají se z několika odedělení. Novější sklepy jsou z roku 1873 a nacházejí se na východní straně zámku směrem ke Kovářské ulici, nad nimi se do roku 2008 nacházely tzv. ječné půdy (sýpka) pro uskladnění ječmene, určeného na sladování. Umístění ječných půd nad sklepy bylo velmi prozíravé, neboť uskladněné obilí tvořilo vynikající izolaci. Novější sklepy mají 4 oddělení vycházející ze servisní chodby. Do ležáckých sklepů se po ukončení kvašení na spilce transportovalo mladé pivo, kde při stálé nízké teplotě několik týdnů až měsíců dozrávalo, čímž získávalo svou charakteristickou chuť, vůni, říz a přirozené nasycení oxidem uhličitým. Původně byly pro zrání piva v každém oddělení řady dřevěných sudů s chodbičkou uprostřed, ve 2. polovině 20. století byly nahrazeny velkými nerezovými sudy ve dvou vrstvách v jedné řadě o velikosti (dole) na 119 hl piva a (na nich) 94 hl. Před zavedením strojního chlazení (jeho pozůstatky jsou pod stropem prvního oddělení) se do sklepů navážely tuny ledu z rybníků a řek, které pomáhaly udržet potřebnou nízkou teplotu jednu nebo i dvě sezóny. Led se ukládal v zadní části každého oddělení za bedněním v tzv. lednici. Vzduch ve sklepě cirkuloval díky dokonalé ventilaci, chladný vzduch z lednice se šířil při zemi, následně se postupně ohříval a stoupal ke stropu, odkud se otvory s průduchy vracel do prostoru lednice a tam se opět ochladil. Ležácké sklepy jsou dochované prakticky v původní podobě.

Prohlášení za památku

Pivovar (máčírna, sladovna, varna) byl spolu s celým areálem kolínského zámku 3. května 1958 zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 32795/2–4102.