Cesty a památky

 

Barokní sousoší od neznámého autora z let 1711–1723, pořízené na objednávku hraběte Leopolda Ignáce Věžníka z Věžníku, tehdejšího držitele ratbořského panství. Restaurováno bylo roku 1969 akademickým sochařem Miloslavem Smrkovským a následně roku 1993, kdy se na obnově podíleli Miloslav Smrkovský a Marta Nadějová z Kutné Hory.

 

Sousoší je osazeno na nízké kamenné podestě sestavené z kvádrů. Na ní stojí masivní, dvakrát odstupněný hranolový sokl s mělce vyžlabenými nárožími, ukončený bohatě profilovanou hlavní římsou. Na čelní (jižní) straně soklu je vytesán alianční erb donátorů – erb Věžníků z Věžníku (hlava stříbrného psa) a Valdštejnů (modrý lev), vztahující se k manželce donátora Marii Alžbětě z Valdštejna. Na zbývajících třech stranách soklu jsou umístěny prázdné oválné kartuše, původně určené pro malované votivní nápisy.

 

Nad hlavní římsou soklu je situován nízký obdélný nástavec, nesoucí vlastní figurální část sousoší. Kompozice je řešena jako ikonografický motiv apoteózy (světcova oslavení a vyvýšení). Ústředním prvkem je oblačná pyramida s figurami puttů. Při její patě jsou situovány dvě postavy andělských efébů s rozevřenými křídly, které podpírají klečící postavu sv. Jana Nepomuckého. Světec je zachycen v extatickém postoji, pravicí pozvedá krucifix, levým loktem se opírá o stolek v podobě trojnožky, dekorovaný plastickými girlandami. Pohled světce směřuje k vrcholu oblačné pyramidy, kde se nachází postava putta s korunou, symbolem vítězství nad smrtí a nebeské slávy.

 

Z hlediska kompozičního řešení i sochařské úrovně provedení se jedná o kvalitní barokní dílo, které přesahuje standardní regionální produkci. Typ apoteózy sv. Jana Nepomuckého patřil k oblíbeným ikonografickým schématům ve druhém a třetím desetiletí 18. století a obdobně pojatá sousoší byla tehdy uplatňována i v reprezentačních městských prostorech, například na Václavském náměstí v Praze. Vzhledem k tomu, že Jan z Nepomuku byl blahoslaven roku 1721 a kanonizován až roku 1729, lze sousoší považovat za rané zobrazení světce, jehož kult se stal jedním z nejvýraznějších projevů barokní zbožnosti v českých zemích 18. století. Ještě o něco straší světcovy sochy na Kolínsku lze spatřit v Zásmukách (na Mariánském sloupu nebo u samostatně stojící sochy na náměstí) či ve Svojšicích.