Cesty a památky

Země poznané » Laos » LUANG PRABANG

LUANG PRABANG

Laos (květen 2008, Laos)

V Luang Prabangu jsme zrovna byli na 1. května, tedy na svátek práce. I zde je to pochopitelně svátek práce a vzhledem ke komunistické současnosti Laosu jsme očekávali alespoň malý průvod a nějaké ty projevy pohlavárů. A ono nic. Naprosto nic z toho, co si my, dříve narození, pamatujeme z dob socialismu. Lidi měli volno a tak se bavili dole u řeky na nějaké lidové zábavě typu lunaparku (podle doléhajících zvuků), jinak nic. Nechme tedy oslavy Laosanům, my vyrážíme na prohlídku památkové rezervace UNESCO.

Začínáme stylově u královského paláce Haw Kham = Zlatá síň (vstupné 30 000 LAK = 54 Kč), kde je dnes muzeu. Palác byl postaven v roce 1904 na počátku francouzského koloniálního období, jako rezidence krále Sisavang Vonga a jeho rodinu. Místo bylo vybráno tak, aby příchozí mohli stoupat přímo od přístaviště na Mekongu k paláci, kde budou přijati. Budova je směsí tradiční laoské architektury a francouzských uměleckých stylů, postavená na půdorysu kříže. Je to tedy souhra mnoha náhod, ale většina vnitřního vybavení paláce se dochovala přesně tak, jak ho opustil král po komunistickém puči v roce 1975, kdy musel odejít do vyhnanství. Hned ve velké vstupní síni jsou vystaveny královské církevní předměty, včetně stupínku nejvyššího patriarchy laoského buddhismu a několika Buddhových soch. Asi nejkrásnější místností byl přijímací sál s bustami laoských monarchů a velkými nástěnnými obrazy z tradičního života Laosanů od francouzského malíře Alixe de Fautereaua z roku 1930. V sousední místnosti jsou pak uchovávány nejcennější předměty, včetně Buddhovy sochy Pha Bang ze slitiny zlata, stříbra a bronzu. Socha je vysoká 83 centimetrů a váží 53,5 kg, podle legendy byla ulitá v 1. století na Srí Lance. V dalších prostorách pak byly soukromé pokoje královny, trůní sál s královskými rouchy, ložnice, jídelna. Prohlídka byla skvělá a podobné unikáty jsme již v Laosu nikde jinde neviděli. Je akorát škoda, že se u vchodu musely zcela nekompromisně odevzdat fotoaparáty a videokamery, stejně jako veškerá zavazadla. Takže zevnitř paláce žádné obrázky nemáme. V areálu paláce stojí socha krále Sisavang Vonga před budovou královského divadla a velmi krásný chrámový pavilon Pha Bang, který byl podle starého projektu postaven v letech 1993 – 2000. Po úplném dokončení by se sem měla přestěhovat uctívaná Buddhova socha Pha Bang z expozice muzea.

V sousedství paláce je několik zajímavých chrámů, některé jsme navštívili. Jako první to byl Wat Mai Suwannaphumaham (to je jméno – z toho by se jednomu zamotal jazyk), vysvěcený v roce 1797 nebo 1821 (zdroje nejsou přesné), který sloužil jako rezidence nejvyššího patriarchy, dokud se nepřestěhoval do Pha That Luang ve Vientiane. Přední veranda chrámu je pozoruhodná svými zdobenými sloupy a bohatou zlatou výzdobou stěn s výjevy z Vessantary, předposledního Buddhova zrození. Cestou k řece jsme se zastavili u chrámu Wat Chum Khong a Wat Xieng Muan z roku 1879, který dnes slouží jako umělecká škola pro mnichy. Podél Mekongu s množstvím různých restaurací a malých rodinných hotýlků jsme došli až na severní výběžek poloostrova, u kterého se do Mekongu vlévá řeka Nam Khan. Právě zde stojí asi neimpozantnější památka města, nádherný chrám Wat Xieng Thong (vstupné 20 000 LAK = 36 Kč). Přikázal ho postavit král Setthathirat v roce 1560 a celý komplex zůstával pod královskou záštitou až do roku 1975. V roce 1828 byla přistavěna knihovna Tripitaka a v roce 1961 bubnová věž. Sím (ordinační síň) představuje přesně to, co je považováno za klasickou chrámovou architekturu Luang Prabangu – typické střechy sklánějící se až nízko k zemi. Na zadní stěně simu se nachází impozantní mozaika „stromu života“, zasazená na červeném pozadí. Uvnitř pak propracované zdobené dřevěné sloupy podpírají strop se zlatými dhammachakka (koly dharmy – buddhistické pravdy) a další zlaté vzory na vnitřních zdech zobrazují činy legendárního krále jménem Chanthaphanit, o němž neexistuje žádný písemný záznam, který by bylo možné ověřit. Po jedné straně símu, směrem k východu, je několik malých síní (haw) a stúp s dobovými Buddhovými sochami. Ve svatyni ležícího Buddhy (tzv. Červené kapli) jsme si prohlédli obzvláště vzácného ležícího Buddhu, který pochází z doby stavby chrámu. Červená mozaika na této stavbě pochází z konce 50. let 20. století a připomíná 2500 let od Buddhova dosažení nirvány. Nedaleko východní brány do komplexu stojí přístřešek, uvnitř kterého se nachází impozantní pohřební kočár vysoký 12 metrů a pohřební urny královské rodiny. Pozlacené panely na exteriéru znázorňují částečně erotické epizody z eposu Rámájana. Po prohlídce se po nábřeží vracíme zpět do přístavu, abychom zjistili, jaká existuje varianta dopravy do vzdálené oblasti Hongsa, kam bude naše cesta pokračovat. Když jsme se všechno potřebné dozvěděli, vyrážíme do nedaleké indické restaurace na hlavní třídě na oběd. Poprvé jíme jinou stravu, než je místní. Evě a Tomášovi to chutnalo (připomnělo jim to jejich loňskou cestu do Indie), ale nám to zase tak skvělé nepřipadalo.

Po obědě pokračujeme v prohlídce města, a to výstupem na pahorek Phu Si (vstupné 20 000 LAK = 36 Kč), který se svou výškou 100 metrů rozděluje město na dvě části. Dá se sice ze všech stran obejít, ale také přejít po schodech. Ještě že je úbočí porostlé stromy, protože jinak bychom vypustili duši. Jako první jsme ještě dole, přímo naproti královskému paláci, navštívili opuštěný chrám Wat Pa Huak s nádherným průčelím z vyřezávaného dřeva a mozaikou, na níž je znázorněn Buddha řídící Airavatu (trojhlavého slona z hindské mytologie, v níž je obvykle znázorňovaný jako dopravní prostředek boha Indry). Uvnitř jsou pak původní nástěnné malby z 19. století, na kterých jsou vyobrazeny historické scény, které se odehrávaly v okolí Mekongu, včetně návštěv čínských diplomatů, válečníků a koňských karavan. Tři velcí sedící Buddhové a několik menších stojících pocházejí z téže doby jako nástěnné malby, ale mohou být i starší – kdo to ví? Tak a dost srandy, musíme nahoru. Cesta je opravdu dost úmorná, a když jsme došli až na samý vrchol, chvíli jsme museli lapat po dechu. Když jsme se srovnali, teprve pak jsme mohli obdivovat 24 metrů vysokou stúpu u chrámu That Chomsi, která byla postavena v roce 1804 a obnovená v roce 1914. Je to dominanta města, dobře viditelná téměř z každého místa. Odsud vždy vychází barvitý průvod při oslavě laoského Nového roku v polovině dubna, což jsme bohužel nestihli. Přestože tyto památky jsou relativně mladé, není vyloučeno, že zde stály chrámy již ve středověku. Zatím však nebyl proveden žádný archeologický výzkum, který by to prokázal. Z vrcholu – nejen od stúpy, ale i od nedalekého ruského protiletadlového děla na hřebeni je naprosto nepřekonatelný pohled na město dole. Dolů jsme potom sestupovali po severovýchodním úbočí, které již bylo naštěstí ve stínu a tak tolik nepražilo slunce. Tady jsme si prohlédli ruiny chrámy Wat Pha Phutthabaht, původně postaveného v roce 1395 za vlády Phaya Samsenthai na místě „Buddhovy stopy“. Jsou tu jasně patrné různé styly, ale je zřejmé, že nejvýraznější je vliv Lanna a Chiang Mai a také pozdější vliv vietnamský. Nedaleko je ještě malá jeskynní svatyně Wat Tham Phu Si, ve které leží velká socha tlustého Buddhy v laoštině nazývaná Pha Kasai.

A to již byl jen kousek k úpatí pahorku, na ulici Th Phommhatha přímo nad řekou Nam Kham. Nedaleko odsud jsou totiž ještě dva chrámy, které určitě nechceme minout. Ten první je jedním z nejstarších v Luang Prabangu – a možná, že i nejstarší. Je to Wat Wisunarat (vstupné 20 000 LAK = 36 Kč), zvaný též Wat Visoun. První svatyně vznikla již v roce 1513 za vlády Chao Wisunarata, po požáru, který založili hawští nájezdníci (Černá vlajka) v roce 1887, byl v letech 1896–1898 přestavěn. Za unikátní architektonický prvek je považována přední střecha, klesající na strany nad terasou. Uvnitř se nachází pozlacený dřevěný Buddha „volající déšť“ a kameny, vymezující ordinační prostor z 15. – 16. století, které sem umístil princ Phetsarat po invazi Hawů. V letech 1507–1715 a 1867–1894 se zde uchovávala vzácná socha Buddhy Pha Bang, která je dnes v muzeu královského paláce. Před chrámem, tedy ne na místě pro velkou stúpu obvyklém, stojí 34,5 metru vysoká That Pathum (Lotosová stupa), kterou místní nazývají pro její polokulovitý tvar That Makmo (stúpa Vodního melounu). Práce na stúpě začala v roce 1503 na rozkaz Nang Phantin Xieng, manželky krále Wisunarata, a byla dokončena o 19 měsíců později. Vnitřek stupy vyplnili dělníci malými soškami Buddhy, vyrobenými z drahých materiálů, a dalšími posvátnými předměty. Mnohé z nich byly ukradeny, když chrám zničili Hawové. Předměty, které se podařilo zachránit, jsou v muzeu královského paláce. Stúpa byla opravena v roce 1895 a pak znovu v roce 1932, kdy se po dešti částečně zhroutila. Mezi chrámem Wat Wisunarat a řekou Nam Khan stojí Wat Aham (vstupné 20 000 LAK = 36 Kč), kde míval kdysi svou rezidenci Sangkharat (nejvyšší patriarcha laoského buddhismu). Dva veliké banánovníky zdobí téměř opuštěný pozemek, kam dodnes přicházejí věřící položit oběť.

Ačkoliv by bylo ještě co v Luabg Prabangu objevovat, tím jsme náš naplánovaný program vyčerpali a teď se vydáme na výlet za město, ke známým poutním jeskyním Pak Ou.

Fotogalerie

Slavíme 1. máj 2008Královský palácV předsíni pavilonu Pha BangPředsíň chrámu Wat Mai SuwannaphumahamWat Xieng MuanWat Xieng ThongInteriér Wat Xieng ThongMekong v Luang PrabanguMnich zavírá Wat Xieng ThongKočička z Wat Xieng ThongVnitřní výzdoba chrámu Wat Pa HuakStúpa That Chomsi na vrcholu Phu SiChrámy na úbočí pahorku Phu SiWat WisunaratWat Wisunarat - Lotosová stúpa (Stúpa vodního melounu)Wat Aham

OBJEKTIV ČT

následující článek: JESKYNĚ PAK OU

O nás

Ohlasy

Napište nám

texty a foto Roman ŠULC, video a střih Jan KUBKA, www Tomáš ADÁMEK