Cesty a památky

Laos je chudá asijská země s minimálními nerostnými zdroji, která těží převážně cín,dřevo a vyváží velké množství elektřiny. Oficiální název země je Sathalanalat Paxathipatai Paxaxon Lao (Laoská lidově demokratická republika), má rozlohu 236 800 km² a 6 070 000 obyvatel. Úředním jazykem je laoština (57 % obyvatel je gramotných), přestože většina etnických skupin a národností (Laové 67 %, Hmongové 7 %, Thajci 6 %) má své vlastní jazyky a dialekty. Převládajícím náboženstvím je buddhismus (60 %), následovaný animismem (34 %); ostatní náboženství a lidé bez vyznání tvoří 6 % populace. Laos sousedí s Čínou, Kambodžou, Thajskem a Vietnamem, leží v tropickém pásmu s průměrnými teplotami 21°C (v zimě) až 27,7°C (v létě) a ročním úhrnem srážek v nížinách 1700 mm a na horách až 3000 mm. Zemi pokrývají tropické deštné lesy (55 % rozlohy země), orná půda představuje pouze 3 % rozlohy země. V Laosu žije velké množství zvěře, jmenovat lze například přísně chráněné prase bradavičnaté (donedávna považované ze vyhynulý druh), nosorožce (jak sumatránští dvourozí, tak jávánští jednorozí), gibony černolící, šakala obecného, medvěda himalájského, krokodýla siamského nebo levharty a tygry.

Nejstarší období a středověk

Oblasti údolí řeky Mekong a náhorní plošiny Khorat, které nyní zabírají části Kambodže, Laosu a Thajska, byly obydlené už nejméně před 10 000 lety. I když údajů o těchto dávných kulturách je jen poskrovnu, keramické a bronzové předměty se tu začaly objevovat mnohem dříve než kdekoli jinde na světě. První obyvatelé Laosu byli součástí skupiny, která se usadila v rozlehlé oblasti říčního údolí na jihu Thajska po migraci od Rudé řeky v jižní Číně a Vietnamu až k řece Brahmaputra v Assámu v severovýchodní Indii. Do údolí řeky Mekong, mezi Thajskem a Laosem, se tato migrační vlna mohla dostat už v 8. stol. n. 1. a nejpravděpodobněji tu byla dříve než v 10. stol. Tyto státy v říčním údolí byly uspořádané jako meuang (knížectví nebo městské státy) a platilo tu dědičné pravidlo jao meuang (náčelník nebo vládce). Mezitím se jižní Laos stal centrem království Mon-Khmerů Funan (v 1. – 6. stol. n. 1.) a království Chenla (6. – 8. stol), dále na sever vzkvétala v 2. – 8. stol. dvě království Mon, nazývaná Sri Gotapura (soustředěné kolem současného Tha Khaek), a Muang Sawa (v Luang Prabangu). Na jejich místě pak vznikla říše Angkor.

Povstání proti Khmerům v polovině 13. stol. mělo za následek sjednocení mnoha meuang a vznik proslulého království Sukhothai v severním Thajsku. Sukhothaiský král Ramkhamhaeng podporoval vládce jménem Chao Mengrai v Chiang Mai a také vládce Chao Khun Ngam Muang v Phayao (oba v severním Thajsku) ve vytvoření království Lan Na Thai (Milion thajských rýžových polí) označované pouze Lanna. Tento státní útvar se rozkládal na severu středního Thajska a zahrnoval i Muang Sawa (Luang Prabang) a Wieng Chan (Vientiane) v dnešním Laosu. Debata o tom, zda Lanna je v podstatě Laos nebo Thajsko je dnes v Laosu žhavým tématem. Existují důkazy, že „Lao\" i Thai\" byly termíny, kterými obyvatelé tohoto království označovali sami sebe. Ve 14. stol., kdy království Lanna upadalo pod tlakem království Ayuthaya ve středním Siamu, dostal se z ničeho nic k moci vyhnaný laoský vojenský velitel jménem Chao Fa Ngum (říkal si i Fa Ngoum), který se v roce 1353 prohlásil králem všech tří těchto území a dal jim společné jméno Lan Xang, Hom Khao (Milion slonů, Bílý slunečník). Státním náboženstvím se v království Lan Xang stal buddhismus, poté co král Visounarat přijal kolem roku 1400 od svých khmerských sponzorů zlatou sochu Buddhy. V roce 1421 se království Lan Xang dostalo na příštích 100 let do zdlouhavých válek. V roce 1520 nastoupil na trůn král Phothisarat a přesunul hlavní město do Wieng Chánu (dnešní Vientiane). I když Lan Xang bylo velké a mocné království, jeho vládci nikdy nebyli schopni plně si podrobit laoské horské kmeny. Xieng Khuang a Sam Neua v hornatém severovýchodě zůstaly na vládě Lan Xang nezávislé a podléhaly vlivům z Číny a z Annámu (ve Vietnamu). Po dynastických válkách nastoupil v roce 1637 na trůn král Suriya Vongsa, který vládl 57 let, nejdéle ze všech laoských králů, a byl i schopen rozšiřovat území. Jeho doba je považována za „zlatý věk“ Laosu a za historický vrchol, pokud jde o územní zisky, prestiž a moc.

Novověk

Když v roce 1694 král Suriya Vongsa zemřel bez následníka, nastaly boje o trůn a království Lan Xang se rozpadlo. Počátkem 18. stol. získal kontrolu nad střední částí údolí Mekongu, kolem Wieng Chánu (Viemtiane), Suriyův synovec za podpory Annámu. Druhé nezávislé království se objevilo v Luang Prabangu, kde vládli Suriyovi vnuci. Třetí království, Champasak, vzniklo v oblasti dolního Mekongu a bylo pod vlivem Siamu. V letech 1763 až 1769 se severním Laosem přehnaly barmské armády a anektovaly království Luang Prabang, v roce 1778 si Siam podřídil království Champasak. Koncem 18. stol. rozšířili Siamci svůj vliv i na království Wieng Chan a vymáhali poplatky v Luang Prabangu. Siamským dvorem byl na trůn království Wieng Chan dosazen Chao Anou, laoský princ vychovaný v Bangkoku. Anou obnovil hlavní město, povzbuzoval renesanci umění a literatury a zlepšil vztahy s Luang Prabangem. Chao Anou byl pod tlakem Siamu a proto se po roce 1820 proti němu vzbouřil. Neúspěšné povstání mělo za následek úplné zničení hlavního města a přesídlení mnoha jeho obyvatel do Siamu. Stejný osud nakonec potkal i Luang Prabang a Champasak. Koncem 19. stol. byl téměř celý region mezi Mekongem a pohořím Annám dobytý a opuštěný. Wieng Chan, Luang Prabang a Champasak se staly satelitními státy Siamu. V roce 1885, po úspěšné invazi Annámců a Číňanů Haw souhlasily se siamskou ochranou i dosud neutrální státy Xieng Khuang a Hua Phan, které poté Siam využíval jako nárazníkové proti rostoucímu vlivu Francie ve Vietnamu.

Francouzská nadvláda

Koncem 19. století zřídila Francie – se souhlasem Siamu – konzulát v Luang Prabangu a brzy přesvědčila státní úřady, aby požádaly o status protektorátu. Přestože je král Luang Prabangu Oun Kham vykreslován jako zrádce, protože s francouzským protektorátem souhlasil, měl pravděpodobně na výběr pouze nadvládu Siamu nebo Francie. Na základě dohod mezi Siamem a Francií, uzavřených v letech 1893–1907, se Siam vzdal kontroly všech teritorií východně od řeky Mekong a ponechal si všechno na západ od ní. Francie spojila zbývající laoská knížectví do jednoho koloniálního území a dala zemi její jméno Laos. Než se laoská království stala součástí Francouzské Indočíny, nebylo žádné z nich zaměřeno ani zmapováno. Současné hranice států byly vytyčeny v letech 1896–1897 společnou komisí Číny, Británie a Siamu. Laos nebyl nikdy pro Francii nijak zvlášť důležitý, mimo funkce nárazníkového státu mezi Thajskem pod britským vlivem (a Brity okupovanou Barmou) a ekonomicky mnohem významnějším Annámem a Tonkinem; což dokládá i to, že v roce 1940 žilo v Laosu pouze 600 Francouzů. Francie též potlačila modernizaci Laosu vlastními silami tím, že do státní služby dosazovala vietnamské úředníky. S tímto odkazem se laoská vláda potýká dodnes. Francie nezohledňovala rozdíly mezi kulturami západně a východně od Annámského pohoří – historického rozhraní jihovýchodní Asie mezi kulturou spíše indickou a spíše čínskou, což byla obrovská chyba. Za druhé světové války okupovali Francouzskou Indočínu Japonci, odpor Laosu byl však slabý, neboť měl paradoxně větší autonomii než za francouzské vlády. Po válce, v roce 1946 byli Francouzi ochotni přiznat Laosu autonomii a v roce 1949 byla uzavřena francouzsko-laoská smlouva, která uznávala Laos jako „nezávislý přidružený stát“, který zůstává součástí Francouzského společenství. Smlouva dávala Laosu právo stát se nezávislým členem OSN a poprvé byl Laos světem uznaný za samostatný stát. Nová smlouva z října 1953 již zaručovala Laosu plnou suverenitu, neboť v té době byli Francouzi velice zaměstnaní ofenzívami Viet Minhu ve Vietnamu a hledali možnost, jak své koloniální břemeno zmenšit. Laos se stal konstituční monarchií podle evropského vzoru. V roce 1955 byla založena komunistická strana LP (Strana laoského lidu), která získávala postupně stále větší moc.

Válka a revoluce

Když americký prezident John F. Kennedy poprvé vyhlásil svou proslulou „teorii domina“, oznámil, že zasáhne armáda USA, aby komunistům zabránila v uchopení moci v Laosu. V květnu 1961 se v Ženevě sešla konference 14 států, která se snažila krizi zastavit a v červenci 1962 byla po dlouhých jednáních podepsána řada smluv zajišťujících Laosu nezávislost a neutralitu. V letech 1964–73 však nabývala válka v Indočíně na síle, v Thajsku byly zřízeny americké letecké základny a americké bombardéry brzy létaly nad východním a severovýchodním Laosem, bombardovaly Severní Vietnam a Ho Či Minovu stezku. Kapitáni B-52 měli rozkaz odhazovat všechny bomby, proto při návratech z náletů na Vietnam otevírali pumovnice i nad východním Laosem. Tajné rozkazy je nabádaly bombardovat centra LP, ale její vůdcové se jednoduše přesunula do jeskyní u Sam Neua. Jak válka v Jižním Vietnamu nabývala na síle, začalo americké vojenské vedení v Laosu vytvářet armádu vycvičenou CIA, která měla čelit rostoucímu vlivu LP. Od roku 1971 se v Laosu angažovala i čínská armáda o síle 6000 až 7000 vojáků. V roce 1973 byla v Laosu uzavřena dohoda o zastavení palby a země byla rozdělena na zóny LP a bez LP, komunisté však ovládali 11 ze 13 provincií, podpora LP však nadále rostla, protože nekomuninunistické vedení ve Vientiane jevilo znaky zkorumpovanosti a podřízenosti Spojeným státům. USA se nakonec začaly z Laosu stahovat a poslední letadlo Air America přeletělo přes řeku Mekong do Thajska v červnu 1974. Nečekaně rychlý pád Saigonu a odchod Američanů v dubnu 1975 měl za následek to, že 4. května 1975 rezignovali čtyři nekomunističtí ministři a sedm generálů a síly PL bez odporu ovládly provinční města Pakse, Champasak a Savannakhet a stejně tak se 23. srpna zmocnily Vientiane.

Lidově demokratický Laos

V prosinci 1974 se Revoluční strana laoského lidu (LPRP), dřívější LP, prohlásila za vedoucí stranu Laoské lidově demokratické republiky (LLDR), převzetí moci proběhlo bez krveprolití a dokonce i americká ambasáda byla uzavřena pouhý jeden den. Kaysone Phomvihane, dlouhodobě podporovaný vietnamskými komunisty, který ve 40. letech pomáhal organizovat hnutí odporu, byl až do své smrti v roce 1992 ministerským předsedou. Kaysonovu úlohu v politice moderního Laosu nelze podceňovat. Hovořil plynně laoský, vietnamsky, thajsky, francouzsky a anglicky; byl považován za velice pragmatického vládce, který se dokázal poučit ze svých chyb. Tvrdá politická a ekonomická opatření LPRP měla za následek, že v prvních dvou letech vlády tisíce lidí opustily zemi. Vláda prováděla vietnamskou politiku „zrychlené socializace“ s rychlou redukcí soukromého sektoru a prudkým zvyšováním kolektivizace zemědělství. Došlo i k výraznému omezení praktikování buddhismu. Bez ohledu na dřívější prohlášení, že v porevolučním Laosu zůstane zachována konstituční monarchie, byl král Savang Vatthana nejdříve donucen abdikovat a pak dostal v nové vládě formální funkci nejvyššího prezidentova poradce. Začátkem roku 1977 protikomu­nističtí vzbouřenci nakrátko ovládli Muang Nan, asi 50 km jihozápadně od Luang Prabangu, se záměrem obnovit bývalou monarchii. Vládní síly vesnici dobyly a po této události byl král i s rodinou internován v odlehlé oblasti v severním Laosu na vietnamské hranici. Přestože bylo oznámeno, že král, královna i korunní princ budou pobývat v šamana (převýchovný tábor), skončili však v jeskynním vězení Hua Phan kde po čtyři roky trpěli nedostatečnými příděly potravin a odepřením základní lékařské péče.

Ve srovnání s dlouhou historií vnitřních i mezinárodních konfliktů se současný stav Laosu zdá být poměrně klidný a stabilní. Předáci laoské strany však stále prohlašují, že žádný nekomunista se nebude podílet na vládě v žádné části Laosu, a mezi obyvateli roste nespokojenost.